Ani kdybych chtěla, nemohla bych se jít podívat na to, co bylo na terase. Bill a Erik působili zkroušeně, a když upíři působí zkroušeně, znamená to, že opravdu nemáte pátrat dál.
„Budeme muset zapálit chatu,“ řekl Erik pár metrů ode mě. „Škoda, že si Callisto po sobě neuklidí sama.“
„Nikdy po sobě neuklízí,“ řekl Bill, „pokud je mi známo. Je to šílenství. Co záleží opravdovému šílenství na odhalení?“
„No, já nevím,“ řekl Erik bezstarostně. Znělo to, jako by něco zvedal. Ozvalo se těžké žuchnuti. „Viděl jsem pár lidí, kteří byli rozhodně šílení, a přitom dost šikovní.“
„To je pravda,“ řekl Bill. „Neměli bychom jich pár nechat na zápraží?“
„Jak to poznáš?“
„To je taky pravda. Je to vzácné, když s tebou můžu tolik souhlasit.“
„Zavolala mi a žádala mě o pomoc.“ Erik reagoval spíš na podtext než na obsah prohlášení.
„Tak to je tedy v pořádku. Ale nezapomeň na naši dohodu!“
„Jak bych mohl zapomenout?“
„Víš, že nás Sookie slyší.“
„Mně to vůbec nevadí,“ řekl Erik a zasmál se. Zadívala jsem se vzhůru do noci a uvažovala, ne příliš zvědavě, o čem to sakra mluví. Nejsem přece Rusko, které si rozparceluje nejsilnější diktátor. Sam spočíval vedle mě, zase v lidské podobě a úplně nahý. V tom okamžiku mi to bylo srdečně jedno. Zima Samovi nevadila, protože byl měnivec.
„Jejda, tady je jedna živá!“ zvolal Erik.
„Taro!“ zavolal Sam.
Tara slezla po schodech z terasy a rozběhla se k nám. Objala mě a začala vzlykat. S nesmírnou únavou jsem ji držela a nechala brečet. Byla jsem ještě v šortkách a tílku a ona ve svém hasičském pradélku. Byly jsme jako velké bílé lekníny ve studeném rybníku, my dvě. Přiměla jsem se napřímit a držet Taru v náručí.
„Nebude v chatě nějaká deka, co myslíš?“ zeptala jsem se Sama. Odklusal ke schodům a já si všimla, že zezadu vypadá zajímavě. Po chvilce přiklusal zpátky – jú, tenhle pohled byl ještě poutavější – a zabalil nás obě do přikrývky.
„Asi jsem naživu,“ zamumlala jsem.
„Proč to říkáš?“ Sam byl zvědavý. Nezdálo se, že by byl nějak mimořádně překvapený událostmi této noci.
Stěží jsem mu mohla říct, že je to proto, jak jsem ho sledovala skotačit kolem, a tak jsem řekla: „Jak jsou na tom Vejce a Andy?“
„To je jako rozhlasový pořad,“ řekla Tara znenadání a zahihňala se. Nelíbilo se mi, jak to znělo.
„Ještě stojí tam, kde je nechala,“ hlásil Sam. „Pořád zírají.“
Erik se rozesmál.
On a Bill se právě chystali rozdělat oheň. Přikročili k nám na poslední kontrolu.
„Ve kterém autě jsi přijela?“ zeptal se Bill Tary.
„Óóó, upír!“ řekla. „Ty jsi Sookiin miláček, viď? Proč jsi byl tuhle na fotbale s takovou čubkou, jako je Portia Bellefleurová?“
„Taky je hodná,“ řekl Erik. Shlédl na Taru s jakýmsi dobráckým, ale zklamaným úsměvem, jako když chovatel psů pozoruje roztomilé, ale nepovedené štěně.
„V jakém autě jsi přijela?“ opakoval Bill. „Jestli v tobě zbylo ještě trochu rozumu, chci ho vidět teď.“
„Přijela jsem v bílém camaru,“ řekla zcela střízlivě. „Odjedu s ním domů. Anebo snad radši ne. Same?“
„Jasně, odvezu tě domů. Bille, potřebuješ mě tady?“
„Myslím, že to s Erikem zvládneme. Můžeš vzít toho hubeného?“
„Vejce? Uvidíme.“
Tara mě políbila na tvář a zamířila přes dvůr ke svému autu. „Nechala jsem klíče v zapalování,“ zavolala.
„A co tvoje kabelka?“ Policie by se jistě divila, kdyby našla Tařinu kabelku v chatě se spoustou mrtvol.
„No… není tam.“
Němě jsem pohlédla na Billa a ten šel pro kabelku. Vrátil se s velkou taškou přes rameno, dost velkou, aby se do ní vešla nejen líčidla a věci denní potřeby, ale také rezervní oblečení.
„Je to tvoje?“
„Ano, díky,“ řekla Tara a vzala od něj tašku, jako by se bála, aby se její prsty nedotkly jeho. Předtím tak choulostivá nebyla, pomyslela jsem si.
Erik nesl do jejího auta Vejce. „Nic z toho si nebude pamatovat,“ řekl Taře, když Sam otevřel zadní dveře camara, aby Erik mohl položit Vejce dovnitř.
„Škoda, že nemůžu říct totéž.“ Její tvář jako by visela z kostí pod tíhou vědomí toho, co se tu noc stalo. „Kéž bych tu věc nikdy neviděla! Kéž bych sem vůbec nikdy nepřišla! Vadilo mi to. Jen jsem si říkala, že Vejce za to stojí.“ Vrhla pohled na nehybnou postavu na zadním sedadle svého auta. „Nestojí. Nikdo za to nestojí.“
„Mohu ti taky odstranit paměť,“ nabídl se Erik ledabyle.
„Ne,“ řekla. „Něco z toho si musím zapamatovat, a to za tu tíhu stojí.“ Tara mluvila, jako by byla o dvacet let starší. Někdy dokážeme dospět během minuty, mně se to stalo, když mi bylo sedm a zemřeli mi rodiče. Taře se to přihodilo této noci.
„Ale oni jsou všichni mrtví, všichni kromě mě, Vejce a Andyho. Nebojíte se, že budeme mluvit? Nepůjdete po nás?“
Erik a Bill si vyměnili pohledy. Erik přistoupil trochu blíž k Taře. „Podívej, Taro,“ začal velmi rozumným hlasem a ona udělala tu chybu, že vzhlédla. Pak, jakmile zafixoval její pohled, začal jí Erik vymazávat vzpomínku na dnešní noc. Byla jsem příliš unavená, než abych protestovala, i kdyby to k něčemu bylo. Jestliže Tara vůbec dokázala tu otázku položit, neměla být zatížena vědomím. Doufala jsem, že nebude opakovat své chyby, když bude odloučena od vědomí, co ji stály, nemohlo jí však být dovoleno vyprávět báchorky.
Tara, Vejce a Sam za volantem (který si vypůjčil od Vejce kalhoty) už byli na zpáteční cestě do městečka, když Bill začal zakládat přirozeně vyhlížející oheň, který měl chatu pohltit. Erik zřejmě počítal kosti na terase, aby měl jistotu, že těla jsou dost kompletní, aby to vyšetřovatele uspokojilo. Přešel dvorek a zkontroloval Andyho.
„Proč Bill tolik nenávidí Bellefleurovy?“ zeptala jsem se znovu.
„Ale, to je stará historie,“ řekl Erik. „Ještě předtím, než se Bill vůbec přeměnil.“ Zdálo se, že je spokojený s Andyho stavem, a vrátil se k práci.
Uslyšela jsem, jak se blíží nějaké auto, a Bill i Erik se okamžitě objevili na palouku. Z protější strany chaty jsem slyšela slabé praskání. „Nemůžeme založit oheň na více místech, jinak by mohli poznat, že není přirozený,“ řekl Bill Erikovi. „Nesnáším tyhle pokroky kriminalistiky.“
„Kdybychom se nerozhodli vystoupit na veřejnost, museli by to hodit na jednoho z nich,“ odvětil Erik. „Ale takhle jsme tak lákaví obětní beránci… Je to k naštvání, když si pomyslíš, o kolik jsme silnější.“
„Hele, chlapi, já nejsem Marťan, jsem člověk a moc dobře vás slyším,“ řekla jsem. Mračila jsem se na ně a oni vypadali malinko rozpačitě, když z auta vystoupila Portia Bellefleurová a rozběhla se k bratrovi. „Co jste udělali Andymu?“ řekla drsným hlasem, který se lámal. „Vy zatracení upíři!“ Popotahovala límec Andyho košile sem a tam, hledala stopy kousnutí.
„Zachránili mu život,“ řekla jsem jí.
Erik se na Portii dlouze zahleděl, hodnotil ji a pak začal pátrat v autech mrtvých zhýralců. Měl od nich klíče a já si nechtěla ani představovat, kde k nim přišel.
Bill přistoupil k Andymu a řekl: „Probuď se!“ tichounkým hlasem, tak tichým, že ho bylo slyšet sotva na pár krůčků.
Andy zamžikal. Podíval se na mě, zmatený, že už nejsem v jeho sevření, řekla bych. Uviděl Billa v těsné blízkosti a škubl sebou v očekávání odvety. Zaznamenal, že vedle něj stojí Portia. Pak se podíval přes Billa na chatu.
„Hoří,“ konstatoval zvolna.
„Ano,“ řekl Bill. „Jsou všichni mrtví, kromě dvou, kteří odjeli zpátky do města. Ti nic nevěděli.“
„Pak… tihle lidé zabili Lafayetta?“
„Ano,“ řekla jsem. „Mike a Hardawayovi, a myslím, že Jane o tom asi věděla.“
„Ale nemám žádný důkaz.“
„Myslím, že máš!“ zavolal Erik. Díval se do kufru lincolnu Mike Spencera.
Všichni jsme přistoupili k autu. Superzrak Billovi a Erikovi pomohl poznat, že v kufru je krev, a taky nějaké potřísněné šatstvo a náprsní taška. Erik po ní sáhl a opatrně ji otevřel.
„Přečteš, čí to je?“ zeptal se Andy.
„Reynold Lafayett,“ řekl Erik.
„Takže když to auto prostě takhle necháme a odjedeme, policie najde, co je v kufru, a bude po všem. Budu čistý.“
„Díkybohu!“ řekla Portia a vzlykavě se zajíkla. Její nehezká tvář a husté kaštanové vlasy zachycovaly odlesky měsíčního světla, pronikajícího mezi stromy. „Ach Andy, pojeďme domů!“
„Portie,“ řekl Bill, „podívej se na mě!“
Vzhlédla k němu, pak odvrátila oči. „Promiň, že jsem tě takhle vodila za nos,“ řekla rychle. Styděla se omlouvat upírovi, to bylo poznat. „Jen jsem se snažila přimět někoho z těch, kteří sem chodili, aby mě pozval a abych mohla sama zjistit, co se stalo.“
„Sookie to udělala za tebe,“ řekl mírně Bill.
Portiin pohled zatékal ke mně. „Doufám, že to nebylo moc strašné, Sookie,“ překvapila mě.
„Bylo to vážně děsné,“ odvětila jsem. Portia se přikrčila. „Ale už je po všem.“
„Děkuju, že jsi pomohla Andymu,“ řekla Portia udatně.
„Nepomáhala jsem Andymu. Pomáhala jsem Lafayettovi,“ odsekla jsem.
Zhluboka se nadechla. „Samozřejmě,“ řekla s určitou důstojností. „Byl to tvůj spolupracovník.“
„Byl to můj přítel,“ opravila jsem ji.
Napřímila záda. „Tvůj přítel,“ řekla.
Chata už hořela plamenem a brzy se objeví policie a hasiči. Rozhodně byl nejvyšší čas odejít.
Všimla jsem si, že se Erik ani Bill nenabídli, že by Andymu odstranili nějaké vzpomínky.
„Měl bys odtud vypadnout,“ řekla jsem mu. „Měl by ses s Portií vrátit k vám domů a říct babičce, aby odpřísáhla, že jste tam byli celou noc.“
Bratr a sestra beze slova nasedli do Portiina audi a odjeli. Erik se poskládal do corvety ke zpáteční jízdě do Shreveportu a Bill a já jsme šli přes les k Billovu autu, ukrytému mezi stromy na druhé straně silnice. Nesl mě, jak to měl rád. Musím říct, že občas mě to taky bavilo. Tentokrát rozhodně ano.
Do svítání nebylo daleko. Jedna z nejdelších nocí mého života se blížila k závěru. Ulehla jsem na sedadlo v autě, nepředstavitelně unavená.
„Kam odešla Callisto?“ zeptala jsem se Billa.
„Nemám zdání. Stěhuje se z místa na místo. Moc menád nepřežilo ztrátu bohů, a ty, které přežily, si našly lesy a bloumají v nich. Přestěhují se dřív, než jejich přítomnost někdo odhalí. Jsou šikovné. Milují válku a její šílenství. Nikdy nejsou daleko od bitevního pole. Řekl bych, že by se všechny přestěhovaly na Střední východ, kdyby tam bylo víc lesů.“
„Callisto tu byla, protože…?“
„Jenom projížděla. Zdržela se asi dva měsíce, teď má namířeno… kdoví? Do Everglades nebo po řece k Ozarks.“
„Nedokážu pochopit, že se s ní Sam, ehm, spřátelil.“
„Tak tomu říkáš? My se taky přátelíme?“
Natáhla jsem se a šťouchla ho do ramene, což bylo jako strkat do dřeva. „Ty!“ řekla jsem.
„Možná si jen chtěla zařádit,“ řekl Bill. „Koneckonců, pro Sama je těžké najít někoho, kdo se dokáže smířit s jeho pravou přirozeností.“ Bill se významně odmlčel.
„No, to bývá těžké,“ řekla jsem. Vybavila jsem si, jak se Bill vracel do toho sídla v Dallasu, celý zarůžovělý, a polkla jsem. „Ale zamilované lidi je těžké oddělit.“ Myslela jsem na to, jak mi bylo, když jsem se doslechla, že chodí s Portií, a taky jsem myslela na to, jak jsem reagovala, když jsem ho uviděla na fotbale. Natáhla jsem ruku, položila mu ji na stehno a jemně stiskla.
S očima upřenýma na silnici se usmál. Tesáky mu trochu povylezly.
„Vyřídil jsi všechno s měnivci v Dallasu?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Vyřídil jsem to během hodiny, nebo spíš Stan to vyřídil. Nabídl jim svůj ranč na úplňkové noci, po příští čtyři měsíce.“
„Ale to je od něj hezké!“
„No, vlastně ho to nic nestálo. A on neloví, takže stejně potřebuje udržovat stavy vysoké, jak zdůraznil.“
„Aha,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě a pak po vteřině: „Aháááá!“
„Oni loví.“
„Jasně. Trefa.“
Když jsme se vrátili ke mně do domu, nechybělo moc času do úsvitu. Erik to jen taktak stihne do Shreveportu, odhadovala jsem. Než se Bill osprchoval, snědla jsem trochu arašídové pomazánky a marmelády, protože jsem ani nemohla spočítat, před kolika hodinami jsem jedla naposledy. Pak jsem si šla vyčistit zuby.
Aspoň, že nemusel pospíchat pryč. Bill strávil měsíc předtím několik nocí tím, že si vytvářel místečko v mém domě. Odřízl dno šatny v mé staré ložnici, té, kterou jsem léta používala, než babička umřela a já se přestěhovala do její. Udělal z celé podlahy v šatně padací dveře, takže je mohl otevřít, vlézt dovnitř a zavřít za sebou, a nikdo nic nepozná, jenom já. Pokud jsem byla ještě vzhůru, když šel do hlíny, přitáhla jsem do šatny starý kufr a dva páry bot, aby to vypadalo přirozeněji. Bill tam měl rakev na spaní, protože dole to bylo dost hnusné. Nezůstával tam často, ale čas od času se to hodilo.
„Sookie!“ zavolal Bill z koupelny. „Pojď, mám čas tě vydrbat.“
„Ale když mě vydrbeš, bude se mi špatně usínat.“
„Proč?“
„Protože budu zklamaná.“
„Zklamaná?“
„Protože budu čistá, ale… nemilovaná.“
„Už bude svítat,“ připustil Bill a vystrčil hlavu ze sprchy. „Ale zítra v noci si užijeme.“
„Jestli nás Erik nepošle někam jinam,“ zamumlala jsem, když měl hlavu bezpečně pod kaskádou vody. Jako obvykle mi spotřeboval většinu horké. Vyvlékla jsem se z těch zatracených šortek a rozhodla se, že je zítra vyhodím. Stáhla jsem si tričko přes hlavu, natáhla se na postel a čekala na Billa. Aspoň že moje nová podprsenka zůstala nedotčená. Obrátila jsem se na bok a zavřela oči před světlem, vycházejícím z pootevřených dveří koupelny.
„Miláčku?“
„Už jsi venku ze sprchy?“ zeptala jsem se ospale.
„Ano, už dvanáct hodin.“
„Cože?“ Prudce jsem otevřela oči. Podívala jsem se do oken. Nebyla za nimi neproniknutelná čerň, ale tma, to ano.
„Usnula jsi.“
Měla jsem přes sebe přikrývku a ještě pořád jsem na sobě měla ocelově modrou soupravu podprsenky a kalhotek. Připadala jsem si jako plesnivý chleba. Podívala jsem se na Billa. Neměl na sobě vůbec nic.
„Nezapomeň řeč,“ řekla jsem a vykonala návštěvu v koupelně. Když jsem se vrátila, Bill na mě čekal v posteli, opřený o loket.
„Všiml sis toho úboru, co mám od tebe?“ Zatočila jsem se, aby nepřišel o nic ze své velkorysosti.
„Je to krása, ale možná jsi pro tuhle příležitost trochu moc navlečená.“
„Pro jakou příležitost?“
„Pro nejlepší sex svého života.“
Ucítila jsem docela dole škubnutí čirého chtíče. Ale zachovala jsem nehybnou tvář. „A víš jistě, že bude nejlepší?“
„To ano,“ řekl a jeho hlas začínal být tak milý a chladný, že to vypadalo, jako když voda teče přes kameny. „Vím to jistě, a ty taky.“
„Dokaž to!“ maličko jsem se pousmála.
Oči měl ve stínu, ale viděla jsem křivku jeho rtů, když můj úsměv opětoval. „S radostí,“ řekl.
O něco později jsem se snažila znovu nabýt sil, a on byl zavěšený přese mě, jednu paži přes mé břicho, nohu přes moje nohy. Ústa jsem měla tak unavená, že se sotva dala našpulit, abych ho políbila na rameno. Billův jazyk mi jemně olizoval maličké stopy kousnutí na rameni.
„Víš, co musíme udělat?“ Byla jsem tak líná, až jsem měla pocit, že už se nikdy nepohnu.
„Hm?“
„Musíme dojít pro noviny.“
Po dlouhé odmlce se ze mě Bill zvolna skulil a šel k domovním dveřím. Naše roznašečka zajede na příjezdovou cestu a hodí noviny zhruba směrem k zápraží, protože jí za to dávám velikánské spropitné.
„Koukej!“ řekl Bill a já otevřela oči. Držel talíř zabalený v alobalu. Noviny měl zastrčené pod paží.
Skulila jsem se z postele a šli jsme automaticky do kuchyně. Navlékla jsem si růžový župan, jak jsem ťapkala za Billem. Byl ještě jak ho pánbůh stvořil, a já ho obdivovala.
„Na záznamníku je vzkaz,“ řekla jsem, když jsem stavěla na kávu. Když bylo to nejdůležitější hotovo, rozbalila jsem částečně aluminiovou fólii a uviděla dvouvrstvý dort s čokoládovou polevou, posázenou pekanovými ořechy do vzoru hvězdy.
„To je čokoládový dort staré paní Bellefleurové,“ řekla jsem s úžasem.
„Ty ho poznáš od pohledu?“
„No, je to slavný dort. Je to legenda. Nic není tak dobré jako dort paní Bellefleurové. Když se zúčastní okresní soutěže, má první cenu předem v kapse. A přináší ho vždycky, když někdo umře. Jason říká, že to stojí za to, když někdo umře, už jen aby dostal kus dortu paní Bellefleurové.“
„To je ale nádherná vůně,“ řekl Bill k mému úžasu. Sehnul se a začichal. Bill nedýchá, takže jsem přesně nepochopila, jak může cítit, ale cítí. „Kdybys to mohla nosit jako parfém, tak bych tě snědl.“
„Už se stalo.“
„Udělal bych to podruhé.“
„To bych asi nevydržela.“ Nalila jsem si šálek kávy. Zírala jsem na dort, plná úžasu. „Ani jsem nevěděla, že ví, kde bydlím.“
Bill stiskl knoflík mého telefonního záznamníku. „Slečno Stackhouseová,“ říkal hlas velmi staré, velmi jižanské aristokratky. „Klepala jsem u vás, ale asi jste byla velmi zaměstnaná. Nechala jsem vám čokoládový dort, protože jsem nevěděla, jak jinak vám poděkovat za to, co jste udělala pro mého vnuka Andrewa, jak mi pověděla Portia. Někteří lidé byli tak laskaví, že mi řekli, že ten dort je dobrý. Doufám, že si pochutnáte. Kdybych vám mohla někdy prokázat nějakou službu, stačí jen zavolat.“
Nepředstavila se.
„Caroline Holliday Bellefleurová předpokládá, že ji každý zná.“
„Kdo?“
Vzhlédla jsem k Billovi, který stál u okna. Já seděla u kuchyňského stolu a pila kávu z babiččina květovaného šálku.
„Caroline Holliday Bellefleurová.“
Bill už nemohl být bledší, ale nepochybně ho to omráčilo. Velmi prudce usedl na židli naproti mně. „Sookie, prokaž mi laskavost!“
„Jasně, zlato. Copak je?“
„Zajdi ke mně domů a přines bibli, co je v té prosklené knihovně na chodbě.“
Vypadal tak rozčileně, že jsem popadla klíče a zajela tam v županu, přičemž jsem doufala, že cestou nikoho nepotkám. Na naší farní silnici moc lidí nebydlí, a žádný z nich nebyl venku ve čtyři ráno.
Vstoupila jsem do Billova domu a našla bibli přesně tam, kde říkal. Velmi opatrně jsem ji vyndala z knihovny. Byla očividně dost stará. Byla jsem tak nervózní, když jsem ji nesla po schůdcích do svého domu, že jsem málem škobrtala. Bill seděl tam, kde jsem ho nechala. Když jsem před něj bibli položila, dlouze se na ni zadíval. Začala jsem uvažovat, jestli se jí může dotknout. Nepožádal ale o pomoc, tak jsem čekala. Vztáhl ruku a bílými prsty hladil omšelé kožené desky. Kniha byla masivní a zlaté písmo na deskách ozdobné.
Bill něžnými prsty knihu otevřel a obrátil list. Díval se na rodinné záznamy, kde byly zápisy vybledlým inkoustem, vytvořené několika různými rukopisy.
„Tohle jsem psal já,“ řekl šeptem. „Tyhle tady.“ Ukázal na několik řádků rukopisu.
Srdce jsem měla až v hrdle, když jsem obešla stůl a zadívala se přes něj. Položila jsem mu ruku na rameno, abych ho spojila s tím, co bylo tady a teď.
Stěží jsem dokázala rozeznat písmo.
William Thomas Compton, zapsala jeho matka, nebo možná otec. Narozen 9. dubna 1840. Jiná ruka připsala Zemřel 25. listopadu 1868.
„Máš narozeniny,“ řekla jsem hloupě. Nikdy mě nenapadlo, že má Bill taky narozeniny.
„Byl jsem druhý syn,“ řekl Bill. „Jediný syn, který se dožil dospělosti.“
Vzpomněla jsem si, že Robert, Billův starší bratr, zemřel, když mu bylo asi dvanáct, a další dvě děti zemřely jako nemluvňata. Všechna tato narození a úmrtí tam byla zaznamenána, na stránce pod Billovými prsty.
„Sarah, moje sestra, umřela bezdětná.“ To jsem si pamatovala. „Její milý padl ve válce. Všichni mladí muži padli ve válce. Ale já přežil, zemřel jsem až později. Tohle je datum mé smrti, pokud jde o mou rodinu. Je to zapsáno rukou Sarah.“
Pevně jsem tiskla rty, abych nevydala ani hlásku. V Billově hlase, v tom, jak se dotýkal bible, bylo něco takřka nesnesitelného. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami.
„Tady je jméno mé ženy,“ říkal čím dál tišším hlasem.
Sklonila jsem se a četla: Caroline Isabelle Hollidayová. Na vteřinu se se mnou místnost zhoupla, až jsem si uvědomila, že to prostě není možné.
„A měli jsme děti,“ řekl. „Měli jsme tři děti.“
Jejich jména tam byla také. Thomas Charles Compton, nar. 1859. Otěhotněla tedy hned po svatbě.
Já nikdy neporodím Billovo dítě.
Sarah Isabelle Comptonová, nar. 1861. Dostala jméno po tetě (Billově sestře) a po mamince. Narodila se zhruba v době, kdy Bill odcházel do války. Lee Davis Compton, nar. 1866. Děťátko na uvítanou. Zemřel 1867, připsala jiná ruka.
„Děti tenkrát umíraly jako mouchy,“ zašeptal Bill. „Byli jsme po válce tuze chudí, a nebyly žádné léky.“
Užuž jsem chtěla vzdálit své smutné uplakané já pryč z kuchyně, ale pak jsem si uvědomila, že když to dokáže vydržet Bill, musím já taky.
„Ty další dvě děti?“ zeptala jsem se.
„Ty přežily,“ řekl a napětí v jeho tváři trochu polevilo. „Musel jsem tehdy odejít, samozřejmě. Tomovi bylo teprve devět, když jsem zemřel, a Sarah bylo sedm. Byla blondýnka, jako její matka.“ Bill se pousmál úsměvem, který jsem na jeho tváři ještě nikdy neviděla. Vypadal docela lidsky. Bylo to, jako by u mě v kuchyni seděla jiná bytost, ne osoba, se kterou jsem se ani ne před hodinou tak důkladně milovala. Vytáhla jsem z krabice na poličce papírový kapesník a otřela si obličej. Bill také plakal a já mu podala kapesníček. Zatvářil se překvapeně, jako by čekal, že uvidí něco jiného – snad bavlněný šáteček s monogramem. Otřel si tváře. Papírový kapesník zrůžověl.
„Ani jsem se nikdy nepodíval, co se s nimi stalo,“ řekl užasle. „Odřízl jsem se jaksepatří. Nikdy jsem se nevrátil, samozřejmě, dokud byla možnost, že je někdo z nich ještě naživu. To by bylo moc kruté.“ Četl dál.
„Můj potomek Jessie Compton, od kterého jsem obdržel svůj dům, byl poslední potomek z přímé linie,“ řekl mi Bill. „Matčina linie taky prořídla, zbývající Loudermilkovi jsou jen moji vzdálení příbuzní. Ale Jessie byl potomek mého syna Toma a moje dcera Sarah se zřejmě provdala roku 1881. Měla dítě – Sarah měla dítě! Měla čtyři děti! Ale jedno z nich se narodilo mrtvé.“
Nedokázala jsem se na Billa ani podívat. Místo toho jsem se zadívala z okna. Začínalo pršet. Babička milovala svou plechovou střechu, takže když se musela vyměnit, nechali jsme udělat zase plechovou, a bubnování deště bylo za normálních okolností ten nejvíc uklidňující zvuk, jaký jsem znala. Ale ne dnes v noci.
„Podívej, Sookie,“ ukazoval Bill. „Podívej! Dcera mé Sarah, pojmenovaná Caroline po babičce, se provdala za svého bratrance Matthewa Phillipse Hollidaye. A její druhé dítě byla Caroline Hollidayová.“ Tvář mu zářila.
„Takže stará paní Bellefleurová je tvoje pravnučka.“
„Ano,“ řekl nevěřícně.
„Takže Andy,“ pokračovala jsem, než jsem si to stačila pořádně rozmyslet, „je tvůj pra-pra-pravnuk. A Portia…“
„Ano,“ řekl už méně radostně.
Neměla jsem zdání, co říct, tak jsem pro jednou neřekla nic. Po chvilce se mě zmocnil pocit, že by asi bylo líp, kdybych se ztratila, a tak jsem se pokusila proklouznout kolem něj, abych kuchyňku opustila.
„Co potřebujou?“ zeptal se a chytil mě za zápěstí.
Fajn. „Potřebujou peníze,“ řekla jsem okamžitě. „Nemůžeš jim pomoct s jejich osobními problémy, ale chybí jim peníze tím nejhorším možným způsobem. Stará paní Bellefleurová se toho domu nevzdá, a přitom jim spolyká všechno do posledního centu.“
„Je hrdá?“
„Myslím, že jsi to mohl poznat z jejího telefonického vzkazu. Kdybych nevěděla, že její prostřední jméno je Holliday, hádala bych, že je ‚Hrdopýška‘.“ Zadívala jsem se na Billa. „Nejspíš to bude dědičné.“
Když teď Bill věděl, že může něco udělat pro své potomky, jaksi se zdálo, že se cítí mnohem líp. Věděla jsem, že bude pár dní vzpomínat, a nezazlívala jsem mu to. Kdyby se ale rozhodl ujmout se Portie a Andyho natrvalo, mohl by to být problém.
„Předtím se ti jméno Bellefleur nezamlouvalo,“ překvapila jsem samu sebe. „Proč?“
„Když jsem mluvil v klubu tvé babičky, pamatuješ, Potomci slavných mrtvých?“
„Ano, jistě!“
„A vyprávěl jsem příběh, příběh raněného vojáka venku na louce, toho, který pořád volal o pomoc? A jak se ho můj přítel Tolliver Humphries pokusil zachránit?“
Kývla jsem.
„Tolliver při tom pokusu zemřel,“ řekl Bill dutě. „A ten raněný voják začal po jeho smrti zase volat o pomoc. V noci se nám ho podařilo odnést. Jmenoval se Jebediah Bellefleur. Bylo mu sedmnáct let.“
„Ach, propána! Takže to bylo všechno, co jsi o Bellefleurových věděl až dodneška.“
Bill přikývl.
Snažila jsem se vymyslet něco významného, co bych řekla. Něco o kosmickém plánu. Něco o zachování energie. Co se má stát, stane se?
Znovu jsem se pokusila odejít. Ale Bill mě chytil za paži a přitáhl mě k sobě. „Děkuju ti, Sookie!“
To bylo to poslední, co bych od něj čekala. „Proč?“
„Přiměla jsi mě udělat správnou věc, aniž bys měla představu o konečné odměně.“
„Bille, já tě nemůžu přimět k ničemu.“
„Přinutila jsi mě, abych myslel jako člověk, jako bych byl ještě naživu.“
„To dobré je v tobě, ne ve mně.“
„Jsem upír, Sookie. Jsem upír daleko déle, než jsem byl člověkem. Mockrát jsem tě rozčílil. Abych řekl pravdu, někdy nedokážu pochopit, proč děláš to, co děláš, protože už je to tak dávno, co jsem byl člověk. Není vždycky příjemné vzpomínat na to, jaké to bylo, být člověk. Někdy si to nechci připomínat.“
Tohle pro mě byly hluboké vody. „Nevím, jestli jsem dobrá nebo špatná, ale neumím být jiná,“ řekla jsem. „Byla bych na tom bídně, nebýt tebe.“
„Kdyby se se mnou něco stalo,“ řekl Bill, „měla bys jít za Erikem.“
„To už jsi říkal,“ prohlásila jsem. „Kdyby se ti něco stalo, nemusím chodit za nikým. Já jsem já. Musím se sama rozhodnout, co mám dělat. Ty se musíš postarat, aby se ti nic nestalo.“
„V příštích letech budeme mít další problémy se Společenstvem,“ řekl Bill. „Budeme muset přikročit k akcím, které by ti jako člověku mohly připadat odpudivé. A tvá práce je nebezpečná.“ Nemyslel práci v baru.
„Ten most přejdeme, až budeme u něj.“ Sedět Billovi na klíně bylo fakt blaho, zvlášť protože byl ještě pořád nahý. Můj život nebyl zrovna blažený, dokud jsem nepotkala Billa. Teď mě každý den čekalo pár blažeností.
V tlumeně osvětlené kuchyni, kde káva voněla stejně krásně (svým způsobem) jako čokoládový dort, a kde na střeše bubnoval déšť, jsem zažívala krásnou chvíli se svým upírem – dalo by se říct, že to byla chvíle lidského tepla.
Ale asi bych to tak neměla nazývat, uvědomila jsem si, když jsem si třela tvář o Billovu. Dnes večer vypadal Bill docela lidsky. A já – no, když jsme se milovali na čistých prostěradlech, všimla jsem si, že ve tmě Billova pokožka září, po svém, krásně, jako z jiného světa.
A moje taky.
2024 ©