Pravá krev - 1.kapitola

Napsal Girl.blogerka.cz (») 28. 1. 2014 v kategorii Pravá krev 2 - Upíři v Dallasu, přečteno: 1182×

Andy Bellefleur byl opilý na šrot. To nebylo u Andyho normální – věřte mi, já znám všechny opilce v Bon Temps. Několik let práce v baru Sama Merlotta mě s nimi značně obeznámilo. Ale Andy Bellefleur, rodný syn a detektiv z malé bontempské policejní jednotky, se u Merlotta ještě nikdy neopil. Byla jsem náramně zvědavá, proč je dnešní noc výjimkou.

Andy a já nejsme přátelé, to ani náhodou, takže jsem se ho nemohla zeptat rovnou. Ale jiné možnosti mi zůstávaly otevřené a já se je rozhodla využít. Ačkoliv se snažím omezit své postižení nebo dar – nebo jak tomu chcete říkat – na zjišťování věcí, které by mohly mít nějaký vliv na mě nebo na mé blízké, někdy mě přemůže čirá zvědavost.

Zvolna jsem spustila svou mentální závoru a četla v Andyho mysli. Rozesmutnilo mě to.

Andy musel toho rána zatknout nějakého muže pro únos. Odvezl svou desetiletou sousedku do lesa a znásilnil ji. Holčička byla v nemocnici a muž ve vězení, ale škoda, kterou způsobil, byla nenapravitelná. Bylo mi do pláče a smutno. Byl to zločin, který se příliš blízce dotýkal mé minulosti. Měla jsem Andyho hned trochu raději za to, v jaké byl depresi.

„Andy Bellefleure, dej mi svoje klíče,“ řekla jsem. Obrátil ke mně svou širokou tvář, v níž se zračilo jen velmi málo pochopení. Po dlouhé pauze, než do jeho zpomaleného mozku pronikl význam mých slov, zaštrachal Andy v kapse khaki kalhot a podal mi těžký svazek klíčů. Postavila jsem před něj na bar další bourbon s kolou. „Na mě,“ řekla jsem a šla k telefonu na konci baru zavolat Portii, Andyho sestře. Sourozenci Bellefleurovi žili v polorozpadlém bílém dvoupodlažním předválečném domě, dříve docela výstavném, v nejhezčí ulici nejpěknější oblasti Bon Temps. Na Magnolia Creek Road byly všechny domy obrácené průčelím k parkovému pruhu, kterým protékal potok, tu a tam překlenutý dekorativními můstky, určenými pouze pro pěší provoz, po obou stranách vedla vozovka. Na Magnolia Creek Road bylo ještě několik málo dalších starých domů, ale všechny byly lépe udržovány než Bellefleurův Belle Rive. Právnička Portia a policajt Andy na údržbu Belle Rive prostě nestačili, protože peníze na financování takového domu a jeho parku už dávno nebyly. Ale jejich babička Caroline ho tvrdošíjně odmítala prodat.

Portia to vzala po druhém zazvonění.

„Portie, tady je Sookie Stackhouseová,“ řekla jsem. Musela jsem zvýšit hlas, protože v baru byl hluk.

„Určitě jsi v práci.“

„Ano. Je tady Andy a má pěkně naváto. Vzala jsem mu klíče. Můžeš si pro něj přijet?“

„Andy se moc napil? To je výjimka. Jasně, budu tam za deset minut,“ slíbila a zavěsila.

„Jsi milá holka, Sookie,“ ozval se Andy nečekaně.

Dopil, co jsem mu prve nalila. Odsunula jsem sklenku z dohledu a doufala, že si neřekne o další. „Díky, Andy,“ řekla jsem. „Ty jsi taky dobrej.“

„Kde je… přítel?“

„Tady,“ řekl klidný hlas a přímo za Andym se objevil Bill Compton. Usmála jsem se na něj přes Andyho klesající hlavu. Bill měřil asi sto pětasedmdesát centimetrů, měl tmavohnědé vlasy i oči. Měl široká ramena a svalnaté paže muže, který už léta pracuje manuálně. Bill pracoval na farmě se svým otcem a potom sám, než odešel jako voják do války. Byla to občanská válka.

„Ahoj, U. B.!“ zavolal manžel Charlsie Tootenové, Micah. Bill ledabyle zvedl ruku, aby opětoval pozdrav, a můj bratr Jason řekl: „Brejvečír, Upíre Bille,“ dokonale zdvořilým tónem. Jason, který nevítal Billa do našeho rodinného kroužku zrovna nadšeně, otočil úplně čistý list. Tak trochu jsem v duchu zatajila dech, čekala jsem, jestli mu ten vylepšený přístup vydrží.

„Bille, na krvežíznivce jsi dobrej,“ řekl Andy uvážlivě a otočil se na barové stoličce tak, aby byl k Billovi čelem. Poupravila jsem si názor na Andyho opilost, protože jinak nikdy nebyl dvakrát nadšený z přítomnosti upírů v americké většinové společnosti.

„Díky,“ řekl Bill suše. „Na Bellefleura taky nejsi špatnej.“ Naklonil se přes bar, aby mě políbil. Rty měl stejně chladné jako hlas. Člověk si na to musel zvyknout. Jako když mu třeba položil hlavu na prsa a neslyšel uvnitř tep srdce. „Brejvečír, srdíčko,“ řekl tlumeným hlasem. Přisunula jsem mu přes bar sklenku syntetické B negativní, vyvinuté v Japonsku, a on ji do sebe hodil a olízl si rty. Skoro hned zrůžověl.

„Jaká byla schůze, zlato?“ zeptala jsem se. Bill strávil většinu noci ve Shreveportu.

„Povím ti to potom.“

Doufala jsem, že jeho vyprávění o práci bude méně tísnivé než to, co prožil Andy. „Fajn! Byla bych ti vděčná, kdybys pomohl Portii dostat Andyho do jejího auta. Už je tady,“ řekla jsem a kývla směrem ke dveřím.

Tentokrát na sobě Portia neměla sukni, blůzu, sako, punčocháče a lodičky na nízkém podpatku, které tvořily její profesní uniformu. Převlékla se do džínsů a potrhaného trička od Sophie Newcombové. Portia měla stejně hranatou postavu jako její bratr, ale vlasy měla dlouhé, husté a kaštanové. To, že je nosila krásně upravené, byl od Portie signál, že to ještě nevzdala. Soustředěně se prodírala rozparáděným davem.

„No, ten je teda nasosanej!“ zhodnotila hned svého bratra. Portia se snažila Billa ignorovat, protože z něj byla velice nesvá. „Nestává se to často, ale když už se do toho dá, pak se mu daří.“

„Portie, Bill ti ho může odnést do auta,“ řekla jsem. Andy byl vyšší než Portia a silné postavy, očividně pro svou sestru příliš velké břímě.

„Myslím, že ho zvládnu,“ prohlásila rázně a pořád ještě se nepodívala na Billa, který ke mně zvedl obočí.

Nechala jsem ji tedy, ať ho obejme v pase a pokusí se ho zvednout ze stoličky. Andy zůstal sedět. Portia se ohlédla po Samu Merlottovi, majiteli baru, který byl malý a na pohled hubený, ale velmi silný „Sam dělá barmana na výročním večírku v klubu,“ řekla jsem. „Radši ať ti pomůže Bill.“

„No dobrá,“ řekla právnička škrobeně, oči upřené na leštěné dřevo baru. „Mockrát děkuju.“

Bill Andyho zvedl a mířil s ním ke dveřím během několika vteřin, přestože se Andyho nohy změnily v rosol. Micah Tooten přiskočil, aby otevřel dveře, a tak mohl Bill vyvléci Andyho rovnou ven na parkoviště.

„Díky, Sookie,“ řekla Portia. „Účet je zaplacený?“

Kývla jsem.

„Tak fajn,“ plácla rukou na bar na znamení, že odtud padá. Musela si vyslechnout sbor dobře míněných rad, když následovala Billa ze dveří Merlottova baru ven.

Tak se stalo, že starý buick detektiva Andyho Bellefleura zůstal stát na parkovišti před Merlottovým barem celou noc až do příštího dne. Ten buick byl určitě prázdný, když z něj Andy vystoupil a šel do baru, přísahal později. Také vypověděl, že nebyl tak zaneprázdněný svými vnitřními zmatky, aby zapomněl auto zamknout.

Někdy mezi osmou hodinou, kdy Andy dorazil k Merlottovi, a desátou nazítří ráno, kdy jsem přišla pomoci při otevírání baru, ocitl se v Andyho autě nový pasažér.

Tenhle způsobil policistovi značné rozpaky.

Tenhle byl totiž mrtvý.

*

Vůbec jsem tam neměla být. Den předtím jsem pracovala ve druhé směně a teď jsem zase měla přijít až na večer. Jenže Bill mě požádal, jestli bych si to neprohodila s některou ze svých spolupracovnic, protože potřebuje, abych ho doprovodila do Shreveportu, a Sam proti tomu nic nenamítal. Zeptala jsem se své kamarádky Arlene, jestli by za mě nevzala směnu. Měla mít ten den volno, ale vždycky si chtěla přivydělat, protože večer jsme dostávaly lepší spropitné, a slíbila, že přijde v pět odpoledne.

Andy si měl správně vyzvednout auto ráno, ale měl moc velkou kocovinu, než aby se namáhal přemlouvat Portii, aby ho odvezla k Merlottovi, což byla oproti cestě k policejní stanici zajížďka. Řekla mu, že ho vyzvedne v poledne v práci a dají si spolu v baru oběd. On si pak může vyzvednout auto.

A tak buick se svým němým pasažérem čekal na odhalení daleko déle, než měl.

Spala jsem noc předtím asi šest hodin, takže jsem se cítila velmi dobře. Chodit s upírem bývá náročné pro duševní rovnováhu, pokud je člověk ve skutečnosti skřivánek jako já. Pomohla jsem zavřít bar a odešla s Billem domů kolem jedné. Společně jsme si dali horkou lázeň, pak dělali ještě ledacos, ale usnula jsem krátce po druhé a vstávala až skoro v devět. Bill už byl tou dobou dávno pod zemí.

Vypila jsem spoustu vody a pomerančové šťávy a spolykala k snídani multivitamin a železitý potravní doplněk, což byl můj režim od té doby, kdy do mého života vstoupil Bill a přinesl s sebou (spolu s láskou, dobrodružstvím a vzrušením) soustavné ohrožení anémií. Venku se ochlazovalo, díky Bohu, a já seděla na Billově verandě v cardiganu a černých kalhotách, které jsme nosily k Merlottovi do práce, když bylo moc zima na šortky. Moje bílá golfová košile měla na levém prsu vyšito MERLOTTŮV BAR.

Když jsem projížděla ranní noviny, napůl jsem koutkem mysli zaznamenávala skutečnost, že tráva už rozhodně neroste tak rychle. Některé listy jako by začínaly žloutnout. Na středoškolském fotbalovém stadionu by mohlo být v pátek v noci akorát snesitelně.

Léto se v Louisianě prostě nerado vzdává, dokonce i v severní Louisianě. Podzim začíná velmi neochotně, jako by si to mohl každou chvíli rozmyslet a uchýlit se do dusného červencového žáru. Ale já byla ve střehu a dnes ráno jsem dokázala postřehnout stopy podzimu. Podzim a zima znamenaly delší noci, víc času s Billem, víc hodin spánku.

Byla jsem tedy veselá, když jsem šla do práce. Když jsem uviděla stát osamělý buick úplně osaměle před barem, rozpomněla jsem se na Andyho překvapivou opici z včerejšího večera. Musím přiznat, že jsem se usmívala, když jsem si představila, jak je mu asi dneska. Zrovna když jsem se chystala zajet dozadu a zaparkovat mezi ostatními zaměstnanci, všimla jsem si, že pravé zadní dveře má Andy maličko pootevřené. To by přece znamenalo, že světlo uvnitř zůstane rozsvícené? A vybila by se mu baterie. A on by se zlobil a musel by jít do baru volat odtahovku nebo někoho požádat, aby ho vyzvedl… A tak jsem zaparkovala, vyklouzla z auta a nechala motor běžet. To byla, jak se ukázalo, optimistická chyba.

Strčila jsem do dveří, ale přivřely se jen o pár centimetrů. Zatlačila jsem na ně tedy tělem v domnění, že zacvaknou a já mohu jít. Dveře znovu nezaklaply. Netrpělivě jsem je škubnutím otevřela dokořán, abych zjistila, co tam překáží. Na parkoviště se vyvalila vlna zápachu, hrozného zápachu. Odpor mi sevřel hrdlo, protože ten zápach pro mě nebyl neznámý. Nakoukla jsem na zadní sedadlo auta a rukou jsem si přitom zakrývala ústa, třebaže jsem si říkala, že proti zápachu to stěží pomůže.

„A propána,“ zašeptala jsem. „A krucifix!“ Na zadní sedadlo někdo strčil Lafayetta, kuchaře z jedné směny od Merlotta. Byl nahý. Lafayettova hubená hnědá noha s nehty nalakovanými tmavě karmínovým lakem bránila dveřím, aby se zavřely, a Lafayettova mrtvola páchla až do nebes.

Kvapně jsem ucouvla, pak vlezla do svého auta a zajela za bar, přičemž jsem troubila klaksonem. Sam vyběhl ze vchodu pro zaměstnance, zástěru uvázanou kolem pasu. Vypnula jsem motor a byla z auta venku tak rychle, že jsem si takřka ani neuvědomila, že vystupuji, přilepila jsem se na Sama jako ponožka nabitá statickou elektřinou.

„Copak je?“ řekl mi Samův hlas do ucha. Zaklonila jsem se a pohlédla na něj, nemusela jsem moc zvedat oči, protože Sam je pomenší. Narezle zlaté vlasy mu zářily v ranním slunci. Má šmolkově modré oči, a ty byly vytřeštěné neblahou předtuchou.

„Lafayett,“ řekla jsem a rozplakala se. Bylo to absurdní a hloupé a vůbec ničemu to nepomohlo, ale nemohla jsem si pomoct. „Je mrtvý, v autě Andyho Bellefleura.“

Sam mě pevněji sevřel v náručí a znovu přitáhl k sobě. „Sookie, to mě mrzí, žes to viděla,“ řekl. „Zavoláme policii. Chudák Lafayett.“

Dělat kuchaře u Merlotta nevyžaduje zrovna nějaké mimořádné kulinářské dovednosti, protože Sam nabízí jen pár sendvičů a hranolky, takže se kuchaři často mění. Ale Lafayett vydržel, k mému překvapení, déle než většina ostatních. Lafayett byl gay, okázalý gay, nalíčený gay s dlouhými nehty. Lidé v severní Louisianě jsou méně tolerantní než lidé v New Orleansu, a předpokládám, že Lafayett, který byl barevný, to měl dvojnásob těžké. Navzdory svým těžkostem – nebo právě kvůli nim – byl veselý, zábavně uličnický, chytrý a dokonce i dobrý kuchař. Měl speciální omáčku, do níž namáčel hamburgery, a lidé dost pravidelně žádali „burger Lafayett“.

„Měl tady nějakou rodinu?“ zeptala jsem Sama. Rozpačitě jsme od sebe odstoupili a šli do budovy, do Samovy kanceláře.

„Měl nějakého bratrance,“ řekl Sam, zatímco jeho prst vyťukával 9-1-1. „Prosím, přijeďte k Merlottovi na Hummingbird Road,“ řekl dispečerovi. „Je tady mrtvý muž v autě. Ano, na parkovišti před podnikem. Jo, a asi byste měli upozornit Andyho Bellefleura. To auto je jeho.“

Skřeky na druhém konci drátu jsem slyšela i z místa, kde jsem stála.

Danielle Grayová a Holly Clearyová, dvě číšnice z ranní směny, vstoupily se smíchem zadními dveřmi. Obě byly rozvedené, kolem pětadvaceti. Danielle a Holly byly kamarádky od dětství a v práci byly docela spokojené, jen když byly spolu. Holly měla pětiletého syna, který chodil do školky, a Danielle měla sedmiletou dceru a chlapečka moc malého, než aby chodil do školy, takže zůstával u Danielliny matky, když byla Danielle u Merlotta. Nikdy jsem si s těmi dvěma ženami – které byly koneckonců v mém věku – nebyla nijak blízká, protože si dávaly pozor, aby zůstaly soběstačné, jen mezi sebou.

„Co se děje?“ zeptala se Danielle, když uviděla mou tvář. Na té její, úzké a pihovaté, se okamžitě objevil ustaraný výraz.

„Proč je vpředu Andyho auto?“ zeptala se Holly. Nějakou dobu s Andym Bellefleurem chodila, jak se mi vybavilo. Holly měla krátké blond vlasy, které jí visely kolem obličeje jako povadlé okvětní lístky sedmikrásky, a nejhezčí pleť, jakou jsem kdy viděla. „On v něm spal?“

„Ne,“ řekla jsem, „ale někdo jiný ano.“

„Kdo?“

„Je v něm Lafayett.“

„Andy nechal černou bukvici spát ve svým autě?“ To byla Holly, která byla přímočará a nebrala si servítky.

„Co se mu stalo?“ To byla Danielle, ta chytřejší z obou.

„Nevíme,“ řekl Sam. „Policie je už na cestě.“

„Chceš říct,“ řekla Danielle, zvolna a opatrně, „že je mrtvý?“

„No, za hodinu otevíráme.“ Holly si zapřela ruce o kulaté boky. „Co s tím budeme dělat? Jestli nám policie dovolí otevřít, kdo nám bude vařit? Lidi přijdou a budou chtít obědvat.“

„Měli bychom se připravit, pro každý případ,“ řekl Sam. „Ačkoliv myslím, že otevřeme až někdy odpoledne.“ Vstoupil do kanceláře a začal volat náhradním kuchařům.

Bylo to divné, otevírat jako obvykle, zrovna jako by se tu měl Lafayett každou chvíli objevit s historkou o nějakém mejdanu, kde byl, tak jako před několika dny. Na okresce, která vedla před Merlottovým barem, zavřeštěly sirény. Pod koly aut zakřupal štěrk na Samově parkovišti. Než jsme sundali židle, prostřely stoly a zavinuly rezervní příbory do ubrousků a připravily k výměně prostírání, vstoupila policie.

Merlottův bar je za hranicemi města, takže tu velel okresní šerif Bud Dearborn. Bud Dearborn, který býval dobrým přítelem mého otce, byl už šedovlasý. Měl spláclý obličej jako lidský pekinéz a zamženě hnědé oči. Když vstoupil hlavními dveřmi do baru, všimla jsem si, že Bud má těžké boty a basebalku s logem Saints. Asi ho odvolali od práce na farmě. S Budem přišel Alcee Beck, jediný afroamerický detektiv z okresní jednotky. Alcee byl tak černý, až jeho bílá košile kontrastně zářila. Kravatu měl precizně uvázanou a oblek absolutně dokonalý. Střevíce měl čisté a naleštěné.

Bud a Alcee spojenými silami řídili okres, alespoň některé důležitější prvky, které jej udržovaly v chodu. Mike Spencer, ředitel pohřebního ústavu a koroner okresu, měl taky hodně co mluvit do místních záležitostí, a byl to Budův dobrý kamarád. Klidně bych se vsadila, že Mike už byl venku na parkovišti a prohlašoval chudáka Lafayetta za mrtvého.

Bud Dearborn řekl: „Kdo našel tělo?“

„Já.“ Bud a Alcee mírně pozměnili kurz a vydali se ke mně.

„Same, můžeme si půjčit tvou kancelář?“ zeptal se Bud. Aniž by čekal na Samovu odpověď, trhl hlavou na znamení, že tam mám vstoupit.

„Jasně, jen do toho,“ řekl můj šéf suše. „Sookie, není ti nic?“

„Je to dobrý, Same.“ Nebyla jsem si jistá, zda je to pravda, ale Sam nemohl nic dělat, aniž by se dostal do maléru, a to by nebylo k ničemu. Ačkoliv mi Bud pokynul, abych si sedla, zavrtěla jsem hlavou, zatímco on a Alcee se uvelebili na kancelářských židlích. Bud si samozřejmě vzal Samovo křeslo, kdežto Alcee se spokojil tou lepší rezervní židlí, na níž ještě zbylo trochu čalounění.

„Pověz nám, kdy jsi naposledy viděla Lafayetta živého,“ vyzval mě Bud.

Zamyslela jsem se.

„Včera večer nepracoval,“ řekla jsem. „Byl tu Anthony. Anthony Bolivar.“

„Kdo to je?“ Alcee svraštil široké čelo. „To jméno neznám.“

„To je Billův kamarád. Projížděl tudy a potřeboval práci. Měl praxi.“ Za velké hospodářské krize pracoval v bufetu.

„Chceš říct, že minutkový kuchař u Merlotta je upír?“

„No a?“ zeptala jsem se. Cítila jsem, jak se mi tvrdohlavě stahují ústa a jak se mi vraští čelo, a věděla jsem, že se začínám tvářit naštvaně. Ze všech sil jsem se snažila nečíst jim myšlenky, ze všech sil jsem se snažila zůstat úplně mimo, ale nebylo to snadné. Bud Dearborn byl průměrný, ale Alcee vyzařoval své myšlenky, jako když maják vysílá signál. Momentálně z něj čišelo znechucení a strach.

V měsících předtím, než jsem poznala Billa a zjistila, že si tohohle mého postižení – on v tom viděl dar – cení nade vše, dělala jsem, co bylo v mých silách, abych sobě i všem ostatním předstírala, že neumím doopravdy „číst“ myšlenky. Ale od té doby, co mě Bill osvobodil z toho vězeníčka, které jsem si vybudovala, jsem trénovala a experimentovala s Billovou podporou. Pro něj jsem vkládala do slov to, co jsem už léta cítila. Někteří lidé vysílali jasné silné zprávy, jako Alcee. Většina lidí byla spíš vypnutá-zapnutá, jako Bud Dearborn. Záviselo to hodně na tom, jak silné byly jejich emoce, jak měli čistou hlavu, jaké bylo počasí, co já vím. Někteří lidé byli pekelně zakalení a nedalo se skoro poznat, co si myslí. Dokázala jsem možná vyčíst jejich náladu, ale to bylo všechno.

Poznala jsem, že pokud se lidí dotýkám, když se jim snažím číst myšlenky, dostanu jasnější obraz – jako napojit se kabelem poté, co jsem měla jen anténu. A zjistila jsem, že když „vysílám“ k člověku uklidňující obrazy, mohu plavat jeho mozkem jako ve vodě.

Po ničem jsem netoužila méně než plout myslí Alcee Becka. Jenže absolutně nechtěně jsem získávala plný obraz Alceeho hluboce pověrčivé reakce na zjištění, že u Merlotta pracuje upír, i jeho odporu ke zjištění, že jsem ta ženská, o které slyšel, že chodí s upírem, i hlubokého přesvědčení, že neskrývaný gay Lafayett byl ostudou černé komunity. Alcee usoudil, že někdo asi po Andym Bellefleurovi šel, když mu do auta zaparkoval zdechlinu homosexuálního černocha. Alcee se v duchu ptal, jestli Lafayett neměl AIDS, jestli se virus nemohl nějak nasáknout do sedadla Andyho auta a přežít tam. On by na jeho místě to auto prodal.

Kdybych se Alceeho dotkla, znala bych i jeho telefonní číslo a velikost podprsenky jeho ženy.

Bud Dearborn se na mě díval divně. „Říkal jsi něco?“ zeptala jsem se.

„Jo. Zajímalo by mě, jestli jsi tady Lafayetta neviděla během večera. Nepřišel na skleničku?“

„Vůbec jsem ho tady neviděla.“ Když jsem tak o tom uvažovala, nikdy jsem Lafayetta neviděla pít. Poprvé jsem si uvědomila, že polední nával sice býval smíšený, ale večerní štamgasti byli takřka výlučně bílí.

„Kam chodil do společnosti?“

„Nemám zdání.“ Lafayett vyprávěl všechny historky s pozměněnými jmény, aby ochraňoval nevinné. No, vlastně viníky.

„Kdy jsi ho viděla naposledy?“

„Mrtvého v autě.“

Bud rozhořčeně potřásl hlavou. „Živého, Sookie!“

„Hmmm, nejspíš… před třemi dny. Ještě tu byl, když jsem přišla na směnu, a pozdravili jsme se. Jo, vyprávěl mi o nějakém večírku, kde byl předtím.“ Snažila jsem se vybavit si přesně jeho slova. „Prý byl v nějakém domě, kde probíhaly všechny možné sexuální vylomeniny.“

Oba muži na mě zůstali civět.

„No, tak to řekl! Nevím, kolik na tom bylo pravdy.“ Viděla jsem v duchu Lafayettovu tvář, když mi o tom vyprávěl, jak poťouchle si pořád kladl prst na rty, aby naznačil, že mi neřekne žádná jména ani místní názvy.

„Nemyslíš, že o tom někdo měl vědět?“ Bud Dearborn se tvářil jako omráčený.

„Byl to soukromý mejdan. Proč bych o tom měla někomu povídat?“

Ale takovýhle večírek se v jejich okresu neměl konat. Oba muži se na mě mračili. Bud procedil skrze sevřené rty: „Říkal ti Lafayett něco o tom, že by se na té sešlosti užívaly drogy?“

„Ne, nic takového si nepamatuju.“

„Byl ten mejdan v domě někoho bílého, nebo černého?“

„Bílého,“ řekla jsem a pak jsem zalitovala, že jsem neřekla „nevím“. Jenže na Lafayetta ten dům udělal náramný dojem – třebaže ne proto, že by byl velký nebo přepychový. Proč na něj tolik zapůsobil? Nebyla jsem si moc jistá, co bylo pro Lafayetta působivé, vyrůstal v chudobě a zůstal chudý, ale určitě mluvil o domě někoho bílého, protože řekl: „Samé obrazy na stěnách, všichni na nich bílí jako lilie a usměvaví jako aligátoři.“ Neopakovala jsem tu poznámku policistům a oni se mě dál nevyptávali.

Když jsem vysvětlila, proč vůbec bylo Andyho auto na parkovišti a opustila Samovu kancelář, šla jsem si zase stoupnout za bar. Nechtělo se mi sledovat dění na parkovišti a nebylo koho obsluhovat, protože policie nařídila zablokovat vchody.

Sam přerovnával láhve za barem, přitom utíral prach, a Holly a Danielle si kecly ke stolu v kuřácké části, aby si Danielle mohla dát cigaretu.

„Jaké to bylo?“ zeptal se Sam.

„Nic moc. Nezamlouvalo se jim, že tady pracuje Anthony, a nezamlouvalo se jim, co jsem jim pověděla o tom mejdanu, co se s ním Lafayett tuhle chlubil. Slyšel jsi, jak mi to vyprávěl? O těch orgiích?“

„Jo, taky mi o tom něco říkal. Musel to pro něj být náramný večer. Pokud se to opravdu stalo.“

„Myslíš, že si to Lafayett vymyslel?“

„Nemyslím, že se v Bon Temps koná moc rasově smíšených, bisexuálních večírků,“ řekl.

„Ale to jen proto, že tě nikdo na žádný nepozval,“ řekla jsem důrazně. V duchu jsem se ptala, jestli vlastně vůbec ví, co se v našem městečku děje. Ze všech lidí v Bon Temps bych zrovna já měla vědět, co se kde šustne, protože všechny informace mi byly víceméně dostupné, pokud jsem se po nich rozhodla pátrat. „Aspoň předpokládám, že to tak je?“

„Je to tak,“ usmál se na mě Sam, zatímco oprašoval láhev whisky.

„Moje pozvánka se nejspíš taky ztratila v poště.“

„Myslíš, že se sem Lafayett včera v noci vrátil, aby si s tebou nebo se mnou ještě trochu popovídal o tom mejdanu?“

Pokrčila jsem rameny. „Možná si jen domluvil s někým schůzku na parkovišti. Koneckonců, každý ví, kde je Merlottův bar. Dostal výplatní šek?“ Byl konec týdne, kdy nám Sam zpravidla platil.

„Ne. Možná si pro něj přišel, ale dal bych mu ho další den v práci. Dneska.“

„To by mě zajímalo, kdo Lafayetta na ten večírek pozval.“

„Dobrá otázka.“

„Nemyslíš, že by byl tak blbej a pokoušel se někoho vydírat, že ne?“

Sam třel falešné dřevo na baru čistým hadrem. Bar už se leskl, ale on si rád něčím zaměstnával ruce, jak jsem si všimla. „To si nemyslím,“ řekl po zralé úvaze. „Ne, určitě pozvali nepravého. Víš přece, jak byl Lafayett indiskrétní. Nejenže nám pověděl, že na takovém večírku byl – a vsadím se, že o tom neměl mluvit – možná na tom chtěl stavět víc, než bylo ostatním, ehm, účastníkům příjemné.“

„Jako třeba udržovat kontakt s lidmi z toho večírku? Poťouchle na ně mrkat na veřejnosti?“

„Něco takového.“

„Hádám, že kdybys měl s někým sex, nebo koukal, jak má někdo s někým sex, připadal by sis s ním víceméně jako rovný s rovným.“ Řekla jsem to pochybovačně, protože jsem měla v téhle oblasti jen omezené zkušenosti, ale Sam přikyvoval.

„Lafayett chtěl ze všeho nejvíc, aby ho přijímali takového, jaký byl,“ řekl a já musela souhlasit.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a šest