Nazítří se západem slunce jsem se začala připravovat. Bill mi řekl, že než odjedeme, půjde se někam nakrmit. A přestože se mi to nelíbilo, musela jsem připustit, že je to rozumné. Měl pravdu i v tom, jak se budu cítit po té mé malé neortodoxní dávce vitaminů. Bylo mi úžasně. Připadala jsem si silná, pozorná, bystrá, a dokonce i krásná.
Co jsem si na svůj malý rozhovor s upírem měla vzít na sebe? Nechtěla jsem vzbudit dojem, že se snažím vypadat příliš sexy, ale také jsem se nechtěla znemožnit a vzít si něco beztvarého a pytlovitého. Modré džíny mi připadaly nejlepší, stejně jako při jiných příležitostech. K nim jsem si obula bílé sandály a oblékla bleděmodré tričko s hlubokým kulatým límcem. Neměla jsem je na sobě od té doby, co jsem začala chodit s Billem, protože odhalovalo stopy po jeho špičácích. Skutečnost, že mě Bill „vlastní“, však dnes měla mimořádnou váhu. Pak jsem si ale vzpomněla, jak se mi ten policista posledně díval na krk, takže jsem si pro jistotu přidala do kabelky šál. Zamyslela jsem se a přidala i stříbrný řetízek. Učesala jsem si vlasy, které mi teď připadaly nejméně o tři odstíny světlejší, a nechala si je splývat přes ramena.
Ve chvíli, kdy jsem se už jenom těžko bránila představě, že Bill je právě teď s někým jiným, zaklepal na dveře. Otevřela jsem mu a chvíli jsme se na sebe jen dívali. Rty měl mnohem červenější než obvykle. Opravdu to udělal. S vypětím všech sil jsem se přinutila k mlčení. „Vypadáš jinak,“ začal.
„Myslíš, že to pozná i někdo jiný?“ Doufala jsem, že ne.
„To nevím.“ Natáhl ke mně ruku a společně jsme zamířili k jeho autu. Otevřel mi dveře, a když jsem se o něj při nastupování otřela, ztuhla jsem.
„Co se stalo?“ zeptal se po chvíli.
„Nic,“ odpověděla jsem klidně, usadila se na místo spolujezdce a zadívala se přímo před sebe.
Přesvědčovala jsem se, že úplně stejně bych se mohla zlobit na krávu, ze které je vyrobený hamburger, který snědl. Tohle připodobnění ale nějak neúčinkovalo.
„Voníš jinak,“ řekla jsem po pár minutách na dálnici. Chvíli nikdo z nás ani nehlesl.
„Teď už víš, jak mi bude, pokud se tě Eric dotkne,“ řekl Bill. „Ale asi mi bude ještě hůř, protože on se tě bude dotýkat rád. Zato mě to krmení nijak netěšilo.“
Pomyslela jsem si, že to není tak docela pravda: vím, že si pochutnám na čemkoliv, i když to zrovna není moje oblíbené jídlo. I tak mě jeho názor potěšil.
Moc jsme toho nenamluvili. Oba jsme se děsili, co nás čeká. K Transfusii jsme dorazili dřív, než jsme čekali, a tentokrát jsme zaparkovali u zadního vchodu. Když mi Bill otevřel dveře, bojovala jsem s touhou zůstat sedět. Jakmile jsem se donutila vystoupit, přepadla mě zase touha schovat se za Billa. Zalapala jsem po dechu, chytila se ho za paži a společně jsme pak vykročili ke dveřím, jako kdybychom šli na večírek, na který se moc těšíme.
Bill ke mně sklopil oči a vyslal ke mně povzbudivý pohled.
Silou vůle jsem v sobě potlačila nutkání zamračit se na něj.
Pak Bill zaklepal na kovové dveře opatřené cedulí s nápisem TRANSFUSIA. Stáli jsme v uličce určené pro obsluhu a dovoz zboží, z níž vedly zadní vchody do všech podniků v malém nákupním středisku. Parkovalo tu i několik dalších aut a mezi nimi byl i Ericův červený kabriolet. Všechny vozy byly už na první pohled dost drahé. Ve fordce Fiestě moc upírů nejezdí.
Bill zaklepal. Třikrát rychle a pak dvakrát pomaleji. Tajný upíří signál, napadlo mě. Možná dokonce zjistím, jak probíhá Tajné potřesení pravicí.
Dveře nám otevřela překrásná blonďatá upírka, která seděla s Ericem u stolu, když jsme tu byli poprvé. Bez jediného slova ustoupila stranou, abychom mohli vejít dovnitř.
Kdyby nebyl upír, ale člověk, Billovi by se určitě nelíbilo, že se ho držím za ruku jako klíště.
Ta blondýna se před námi zjevila tak rychle, že jsem sebou překvapeně trhla. Billa to přirozeně nijak nepřekvapilo. Provedla nás skladištěm, které mi až nepříjemně připomínalo sklad v baru U Merlotta, a zavedla nás do úzké chodby. Nakonec jsme vešli do dveří po pravé straně.
Eric seděl v malé místnosti a svým vzezřením ji beze zbytku ovládal. Bill sice nepoklekl, aby mu políbil prsten, ale přesto hluboce sklopil hlavu. Byl tu ještě jeden upír, Dlouhý stín, barman. Na sobě měl tričko bez rukávů a sportovní kalhoty, které používali vzpěrači, všechno v tmavě zelené barvě. Vypadalo to, že je v dobré kondici.
„Bille, Sookie!“ pozdravil nás Eric. „Bille, ty i Sookie, tohle je Dlouhý stín, určitě ho už znáte. Pam si také pamatujete.“ Pam byla ta blondýna. „A tohle je Bruce.“
Bruce byl člověk, navíc ten nejvyděšenější, jakého jsem kdy viděla. Docela jsem s ním soucítila. Byl ve středních letech a měl velký pupek, nepoddajné tmavé vlasy, už značně prořídlé, a malá buclatá ústa. Na sobě měl pěkný béžový oblek, k němu bílou košili a modrohnědou proužkovanou kravatu. Potil se. Seděl na úzké židli přímo před Ericem. Ten se přirozeně rozvaloval v křesle, prozrazujícím vliv a moc svého majitele. Pam a Dlouhý stín stáli u dveří naproti Ericovi. Bill si stoupl k nim, ale když jsem se za nimi vydala i já, Eric opět promluvil.
„Sookie, poslechni si Bruce!“
Chvíli jsem na Bruce jenom zírala a čekala, až něco řekne, ale pak mi došlo, co tím Eric myslel.
„Co přesně mám zjistit?“ zeptala jsem, ale hned nato jsem si uvědomila, jak ostře to vyznělo.
„Někdo nám ukradl asi šedesát tisíc dolarů,“ vysvětlil mi Eric.
Páni, někdo si asi přál zemřít!
„A než abych postupně mučil a zabíjel všechny naše lidské zaměstnance, napadlo nás, že byste se jim mohla podívat do hlavy a říct, kdo to udělal.“
To „mučil a zabíjel“ řekl se stejným klidem, jako kdybych já řekla Budweiser a Old Wilwaukee.
„A co uděláte potom?“ zeptala jsem se.
Eric se zatvářil překvapeně.
„Ať už to udělal kdokoliv, peníze nám vrátí,“ odpověděl jednoduše.
„A pak?“
Eric přimhouřil modré oči a zadíval se na mě.
„Pokud získáme dostatečné důkazy, že to udělal, předáme podezřelého policii,“ prohlásil klidně.
Lhář, lhář! Lže, jako když tiskne. „Na něčem se dohodneme, Ericu,“ řekla jsem a ani jsem se neobtěžovala usmívat. Okouzlující zjev teď Erica nijak zvlášť nezajímal a rozdrtit na prach mě rozhodně nemínil. Zatím.
Shovívavě se usmál. „Na čempak, Sookie?“
„Pokud viníka opravdu předáte policii, udělám to pro vás znovu, kdykoliv to budete potřebovat.“
Eric zvedl obočí.
„Ano, vím, že bychom vám stejně museli vyhovět, ale nebude lepší, když přijdu dobrovolně a budeme si vzájemně důvěřovat?“ Začala jsem se potit. Nechtělo se mi věřit, že smlouvám s upírem.
Eric se nad tím dokonce zamyslel. A najednou jsem se ocitla v jeho mysli. Přemýšlel o tom, že by mě mohl přinutit, abych mu byla ve všem po vůli, kdykoliv a kdekoliv. Stačilo by, kdyby mi pohrozil, že ublíží Billovi nebo někomu jinému, na kom mi záleží. Chtěl ale žít mezi lidmi v souladu se zákony a udržovat s nimi dobré vztahy. Nebo alespoň tak dobré, jak to mezi upíry a lidmi šlo. Nechtěl nikoho zabíjet, pokud by to nebylo nutné.
Zdálo se mi, jako kdybych se náhle ocitla z jámě plné hadů, chladných a smrtících. Viděla jsem to jenom jako záblesk, kratičkou chvilku, ale přesto to úplně změnilo můj pohled na něj.
„Kromě toho,“ dodala jsem chvatně, aby si nestačil uvědomit, že jsem do něj nahlédla, „víte naprosto určitě, že to udělal člověk?“
Pam a Dlouhý stín se okamžitě pohnuli kupředu, ale Eric zaplavil místnost svou mocí a zavelel jim, aby zůstali v klidu.
„To je zajímavý nápad,“ poznamenal. „Pam a Dlouhý stín jsou v tomhle baru mými obchodními partnery, a pokud to neudělal nikdo z lidí, budeme se muset zeptat i jich.“
„Jen mě to tak napadlo,“ řekla jsem trpělivě a Eric na mě upřel své ledově modré oči patřící bytosti, která už zapomněla, jaké to je být člověkem.
„Teď začněte s tímhle mužem!“ rozkázal.
Klekla jsem si vedle Bruceovy židle a zamyslela se, jak k tomu mám přistoupit. Nikdy jsem se nepokoušela vtisknout nějaký řád věci, která byla zcela náhodná. Dotek by mi pomohl; přímý kontakt můj dojem pokaždé trochu vyjasnil. Chytila jsem Bruce za ruku, ale pak jsem si uvědomila, že je to až příliš osobní (a také se hrozně potil), takže jsem mu povyhrnula rukáv saka. Pevně jsem mu sevřela zápěstí a zadívala se mu do malých očí.
Ty peníze jsem neukradl, kdopak to asi byl, jaký blázen by nás vystavil takovému nebezpečí? Co udělá Lillian, jestli mě zabijí, a co Bobby a Heather? Proč jsem vlastně začal pracovat pro upíry, bylo to jen z hamižnosti, a teď za to platím. Och, Bože, už s nimi nikdy nechci mít nic společného! A jak může tahle bláznivá ženská poznat, kdo ty peníze sebral? Proč mě nepustí? Určitě je to taky upírka nebo nějaký démon, kouká se tak divně… Měl jsem zjistit dřív, že ty peníze zmizely, a najít toho, kdo je vzal, než jsem něco řekl Ericovi…
„Ukradl jste ty peníze?“ vydechla jsem, přestože odpovědí jsem si už byla jistá.
„Ne!“ zasténal Bruce. Po tváři mu stékal pot a jeho myšlenky a reakce na mou otázku mi jen potvrdily, co jsem vyčetla z jeho myšlenek.
„Víte, kdo to udělal?“
„Kéž by!“
Postavila jsem se a zavrtěla hlavou. „Tenhle to nebyl,“ řekla jsem.
Pam vyvedla ubohého Bruce ven a přivedla dalšího člověka k výslechu.
Byla to barmanka, oblečená do dlouhých černých šatů s velmi hlubokým výstřihem. Lehce nazrzlé vlasy měla rozježené. Práce v Transfusii je pro každého patolízala hotový sen, a dívčiny jizvy jenom dokazovaly, že si svou práci užívá. Měla dostatek sebevědomí, aby se na Erica zazubila, a byla dost hloupá, aby se sebevědomě usadila na židli a hodila nohu přes nohu jako Sharon Stoneová – nebo alespoň doufala, že tak vypadá. Překvapilo ji, když v místnosti spatřila cizího upíra a nějakou novou ženu. Moje přítomnost ji vůbec nepotěšila, ale při pohledu na Billa si alespoň olízla rty.
„Ahoj, drahoušku!“ prohodila k Ericovi a já si pomyslela, že je úplně zabedněná.
„Ginger, odpovíš téhle ženě na pár otázek,“ řekl Eric. Jeho hlas připomínal kamennou zeď – tvrdou a neproniknutelnou.
Ginger si zřejmě teprve teď uvědomila, že na nějaké lehkovážné chování není ta nejvhodnější doba. Znovu překřížila nohy, ale tentokrát už jenom v kotnících, položila si ruce na stehna a nasadila strohý výraz. „Ano, můj pane,“ řekla a já si pomyslela, že se asi budu muset jít vyzvracet.
Mávla ke mně rozkazovačně rukou, jako kdyby mi chtěla říct: „Můžeš začít, sestro služebnice!“ Sáhla jsem po jejím zápěstí, ale odehnala mě. „Nesahej na mě!“ zasyčela.
Byla to tak extrémní reakce, že všichni upíři v místnosti ztuhli a ve vzduchu to zajiskřilo.
„Pam, přidrž Ginger!“ zavelel Eric. Pam se v tichosti přesunula k židli, na níž seděla Ginger, naklonila se k ní a položila jí ruce na ramena. Ginger se trochu bránila, otáčela hlavu na obě strany, ale Pam ji držela v tak ocelově pevném sevření, že se dívčino tělo ani nepohnulo.
Prsty jsem obkroužila její zápěstí. „Sebrala jste ty peníze?“ zeptala jsem se a zadívala se do jejích hnědých očí.
Dlouze a hlasitě vykřikla. Pak mi začala nadávat a já se zaposlouchala do chaosu, který panoval v jejím omezeném mozečku. Připomínalo mi to procházku v místech, která někdo od základů vy bombardoval.
„Ví, kdo to byl,“ řekla jsem Ericovi. Poté se Ginger rozvzlykala.
„Nemůže říct, kdo to udělal,“ pověděla jsem mu. „Kousl ji.“ Dotkla jsem se jizev na dívčině krku, jako kdybych své tvrzení měla ještě něčím doložit. „Vypadá to, že ji k tomu někdo přinutil,“ doplnila jsem. „Nedokáže si ho ani představit.“
„Hypnóza,“ poznamenala Pam. Špičáky měla povytažené. Blízkost vystrašené dívky na ni očividně působila. „Silný upír.“
„Přiveďte její nejbližší přítelkyni!“ navrhla jsem.
Tou dobou se už Ginger chvěla jako osika. Myšlenky, na něž nesměla myslet, se draly ven ze své schránky.
„Má tu zůstat, nebo může jít?“ zeptala se mě Pam.
„Jít. Jenom by vystrašila ostatní.“
Líbilo se mi to. Líbilo se mi používat tak otevřeně svou zvláštní schopnost. Na Billa jsem se vůbec neohlédla. Měla jsem dojem, že by mě to oslabilo. Věděla jsem, kde stojí, a neušlo mi, že on ani Dlouhý stín se od začátku výslechu nepohnuli z místa.
Pam odvlekla plačící Ginger z místnosti. Nevím, co s ní udělala, ale po chvíli se vrátila s další barmankou, která byla oblečená téměř stejně jako Ginger. Tahle se jmenovala Belinda. Byla starší, působila bystřejším dojmem, nosila brýle a měla ty nejsvůdnější rty, jaké jsem kdy viděla.
„Belindo, s jakým upírem se Ginger stýkala?“ zeptal se Eric klidně, když se Belinda posadila a já se jí dotýkala. Měla dost zdravého rozumu, aby zůstala zticha a nevzpírala se, i dost inteligence, aby jí bylo jasné, že musí mluvit pravdu.
„Úplně se všemi, kteří ji chtěli,“ řekla Belinda neomaleně.
Spatřila jsem v Belindině mysli jeho obraz, ale musela myslet na jméno.
„Který odsud?“ zeptala jsem se a ona mi to pověděla. Dřív než jsem otevřela ústa, zaletěla jsem pohledem k jeho obrysu v rohu. Pak po mně Dlouhý stín skočil přes židli, na níž seděla Belinda, a přistál na mém skrčeném těle. Nato mě povalil vedle Ericova stolu. Že se mi nezahryzl do krku a nerozcupoval ho na kusy, vděčím jenom tomu, že jsem podvědomě zvedla obě ruce a zakryla si ho. Divoce se mi zakousl do paže a já vykřikla, nebo jsem se o to alespoň pokusila, protože pád mi úplně vyrazil dech, takže můj výkřik vyzněl spíš jako pouhé přidušené písknutí.
Nevnímala jsem nic jiného než postavu, která na mně ležela, bolest v paži a obrovský strach. Když mě napadli Rattrayovi, pochopila jsem příliš pozdě, že mě chtějí zabít, ale tentokrát jsem věděla od samého počátku, že Dlouhý stín je připraven připravit mě o život okamžitě, abych nestačila vyslovit jeho jméno. Když jsem pak zaslechla jakýsi odporný zvuk a ucítila, jak na mně jeho tělo těžkne, netušila jsem, co to znamená. Přes ruku jsem mu viděla do očí. Byly velké, hnědé, ledové a šílené zuřivostí. Ale vzápětí se zakalily, jako kdyby z nich vyprchal veškerý život. Z pusy mu vytekl pramínek krve, přelil se mi přes paži a natekl mi do otevřených úst. Začala jsem kuckat. Sevření jeho zubů povolilo a obličej se mu začal scvrkávat a plnit vráskami. Z jeho očí se staly jen rosolovité koule. Na tvář mi dopadlo několik pramenů jeho vlasů.
Úplně mě to ochromilo. Čísi ruce mě chytily za ramena a vytáhly mě zpod rychle se rozkládající mrtvoly. Odstrčila jsem se nohama, abych se od něj odtáhla co nejrychleji.
V místnosti nebyl cítit žádný zápach, ale zůstala tam hromada černého i různě zbarveného svinstva. Pohled na to, s jak neuvěřitelnou rychlostí se Dlouhý stín rozkládá, mě vyděsil a znechutil. Ze zad mu trčel dřevěný kolík. Eric jen stál a díval se, stejně jako my všichni, ale v ruce měl paličku. Bill stál za mnou – byl to on, kdo mě vytáhl zpod mrtvoly. Pam u dveří pevně svírala za paži Belindu. Barmanka vypadala stejně vyděšeně jako já.
Pak začala v obláčku kouře mizet i hromádka té špíny. Všichni jsme stáli bez hnutí, dokud se nevypařil i ten poslední kousíček. Na koberci po něm zůstala jenom trochu ožehnutá šmouha.
„Budete si muset pořídit nový koberec,“ poznamenala jsem věcně. Upřímně řečeno, už jsem nedokázala déle snášet to ticho.
„Máte na ústech krev,“ řekl Eric. Všichni upíři měli vyceněné špičáky. Muselo je to vzrušit.
„Začal na mně krvácet.“
„Spolkla jste něco z toho?“
„Asi ano. Co to znamená?“
„To teprve zjistíme,“ odpověděla mi Pam. Její hlas zněl temně a ochraptěle. Přitom se stále upřeně dívala na Belindu. Kdyby takhle zírala na mě, začala bych být nervózní. Belinda se ale jenom upravila. „Obvykle,“ pokračovala Pam, aniž odtrhla pohled od Belindiných našpulených rtů, „pijeme my z lidí, ne naopak.“
Eric se na mě díval se stejným zájmem jako Pam na Belindu. „Jak vám to teď všechno připadá, Sookie?“ zeptal se s takovým klidem, až by člověk téměř nevěřil, že právě popravil svého starého přítele.
Jak mi teď všechno připadalo? Jasnější. Všechny zvuky byly čistější. Slyšela jsem mnohem lépe. Nejraději bych se otočila a podívala se na Billa, ale příliš jsem se bála odtrhnout pohled od Erica.
„No, asi bychom už s Billem měli jít,“ řekla jsem, jako kdyby se už nic jiného nedalo dělat. „Splnila jsem, co jste chtěl, Ericu, a teď půjdeme. Ginger, Belindě a Bruceovi už nic neuděláte, ano? Dohodli jsme se na tom.“ Pak jsem zamířila ke dveřím s jistotou, kterou jsem ovšem necítila. „Určitě se potřebujete podívat, jestli je baru všechno v pořádku, ne? Kdo dneska vůbec míchá drinky?“
„Našli jsme si náhradu,“ řekl Eric, aniž odvrátil pohled od mého krku. „Voníte jinak, Sookie,“ zamumlal a přistoupil ke mně o krok blíž.
„Nezapomínejte, Ericu, na čem jsme se dohodli!“ připomněla jsem mu s veselým úsměvem a nenuceným rozjařeným tónem. „Já a Bill teď jedeme domů, že?“ Pak jsem se pokradmu otočila a podívala se na Billa. Dech se mi zatajil. Oči měl vytřeštěné, rty pootevřené a špičáky vyceněné. Zorničky se mu zvětšily do obrovských rozměrů a upřeně se dívaly na Erica.
„Pam, z cesty!“ řekla jsem tiše, ale zostra. Jakmile se Pam podařilo potlačit nezkrotnou touhu po krvi, zhodnotila jedním pohledem celou situaci, otevřela dveře, vystrčila Belindu z místnosti a pak se postavila vedle zárubně, aby nás vyvedla ven. „Zavolejte si Ginger,“ navrhla jsem jí. Pam, stále ještě omámená chlípnou lačností, si uvědomila, co jí navrhuju. „Ginger!“ zavolala ochraptěle. Blonďatá servírka okamžitě vyběhla ze dveří na opačné straně chodby. „Eric tě chce,“ řekla Pam. Ginger se rozsvítila tvář, jako kdyby měla mít rande s Davidem Duchovnym. Okamžitě se k Ericovi začala lísat, jako kdyby sama byla upír. Když mu přejela rukama po hrudi, Eric k ní sklopil oči, jako kdyby se vymanil z vlivu nějakého kouzla. Sklonil se k ní, aby ji políbil, ale přitom stačil zaletět pohledem ke mně. „Ještě se uvidíme,“ řekl. Chvatně jsem odtáhla Billa ven. Moc se mu nechtělo, takže jsem si připadala, jako když za sebou táhnu těžkou kládu. Když jsme ale vyšli na chodbu, zřejmě mu došlo, že odsud musíme co nejrychleji zmizet, takže jsme vyběhli z Transfusie a rovnou zamířili k jeho autu.
Podívala jsem se, jak vypadám. Všude jsem měla krvavé skvrny, oblečení jsem měla zmačkané a také jsem ohavně páchla. Fuj! Podívala jsem se na Billa, abych se s ním podělila o své znechucení. On si mě ale měřil takovým pohledem, že jsem neměla nejmenší pochyby o jeho záměrech.
„Ne!“ prohlásila jsem příkře. „Nastartuješ a odvezeš nás odsud, než se ještě něco přihodí, Bille Comptone. Říkám ti rovnou, že teď na to nemám náladu.“
Naklonil se ke mně přes sedadlo, a než jsem se zmohla na slovo, zprudka mě sevřel. Přisál se k mým rtům a pak mi začal olizovat krev z tváře.
To mě neskutečně vyděsilo, ale zároveň rozčílilo. Popadla jsem ho za uši a vší silou, mnohem větší, než jsem čekala, jsem ho od sebe odtáhla.
Jeho oči mi připomínaly jeskyně, v nichž dlí duchové.
„Bille!“ vykřikla jsem a zatřásla s ním. „Nech toho!“
Do očí se mu pomalu vrátil normální výraz. Roztřeseně si povzdechl. Pak mě lehce políbil na rty.
„Fajn, můžeme už jet domů?“ zeptala jsem se a hned se zastyděla za svůj roztřesený hlas.
„Jistě,“ řekl. Ani on nemluvil příliš klidně.
„Bylo to podobný pocit, jako když žralok ucítí krev?“ zeptala jsem se po patnácti minutách jízdy, kdy už jsme se ocitli za hranicemi Shreveportu.
„Trefné přirovnání.“
Nemusel se mi omlouvat. Dělal jen to, co mu přikazovala jeho přirozenost, nebo co to vlastně upíři mají. Ale s žádnou omluvou se stejně neobtěžoval. I když bych ji od něj docela ráda slyšela.
„Takže mám potíže?“ zeptala jsem se nakonec. Byly už dvě hodiny ráno a já si uvědomila, že mě ta otázka netíží ani zdaleka tak, jak by měla.
„Eric bude chtít, abys dodržela, cos mu slíbila,“ řekl Bill. „A pokud jde o to, jestli tě nechá na pokoji, to opravdu nevím. Rád bych…,“ začal, ale pak se zarazil. Bylo to poprvé, co jsem slyšela, že by si Bill něco přál.
„Šedesát tisíc dolarů určitě není pro upíra žádná horentní suma,“ poznamenala jsem. „Vypadá to, že jich máte všichni dost.“
„Upíři je přirozeně berou svým obětem,“ řekl Bill věcně. „Ze začátku je krademe nebožtíkům. Později, s tím jak získáváme zkušenosti, můžeme lidi donutit, aby nám je dobrovolně odevzdali a pak na to zapomněli. Někteří si na to najímají manažery, jiní investují do nemovitostí a další žijí z dividend. Eric a Pam si společně otevřeli bar. Většinu peněz dodal Eric, zbytek Pam. Dlouhého stína znali aspoň sto let a najali si ho jako barmana. Zradil je.“
„Proč by jim ty peníze ukradl?“
„Musel se pustit do něčeho, k čemu potřeboval kapitál,“ odpověděl Bill zamyšleně. „A protože žil mezi lidmi, nemohl si jen tak vyrazit ven, zhypnotizovat nějakého bankéře, aby mu dal své peníze, a pak ho zabít. Tak si je prostě vzal od Erica.“
„Copak by mu je Eric nepůjčil?“
„Kdyby nebyl Dlouhý stín příliš hrdý a požádal o ně, pak ano,“ řekl Bill.
Potom se nadlouho rozhostilo ticho. Nakonec jsem je přerušila já. „Vždycky jsem si myslela, že upíři jsou chytřejší než lidi. Asi to tak není, co?“
„Ne vždycky,“ přisvědčil Bill.
Když jsme dojeli na okraj Bon Temps, poprosila jsem Billa, aby mě vysadil u mě doma. Několikrát na mě kradmo pohlédl, ale nic neřekl. Možná jsou upíři přece jen chytřejší než lidi.
2024 ©