Opět jsme byli spolu a moje pochybnosti aspoň zčásti ustoupily strachu, který mě přepadl pokaždé, když jsem si pomyslela, že bych ho mohla ztratit. Nakonec jsme si s Billem vytvořili jistý rozpačitý řád.
Pokud jsem pracovala v noci, šla jsem po práci k Billovi a většinou u něj strávila zbytek noci. Když jsem měla denní směnu, přišel Bill po západu slunce ke mně a dívali jsme se spolu na televizi, šli do kina nebo hráli scrabble. Každou třetí noc jsem ale buď zůstávala sama, nebo mě Bill nesměl kousnout, protože jinak bych si připadala slabá a pomalá. Existovalo i nebezpečí, že pokud by se Bill napil příliš… A tak jsem neustále pojídala vitaminy a pilulky s železem, dokud si Bill nezačal stěžovat na mou chuť. Takže jsem se železem skoncovala.
Zatímco jsem v noci spala, dělal Bill jiné věci. Někdy si četl, občas se jen tak procházel, jindy zase šel ven a za světla bezpečnostních lamp pracoval na zahradě.
Pokud se někdy krmil z někoho jiného, držel to přede mnou v tajnosti a dělal to daleko od Bon Temps, což bylo přesně to, o co jsem ho požádala.
Ten řád jsem označila za rozpačitý, protože mi připadalo, jako kdybychom neustále na něco čekali. Požár hnízda, které patřilo upírům z Monroe, Billa rozzuřil a (alespoň si to myslím) i vyděsil. Být tak mocný, když jste vzhůru, a tak bezmocný, když spíte, musí být k vzteku.
Oba jsme si říkali, že všeobecná nenávist vůči upírům třeba ustane, když už jsou největší potížisté v okolí mrtví.
Přestože to Bill nikdy neřekl přímo, bylo mi jasné, že má o mě strach. Poznala jsem to podle toho, kam se čas od času stáčely naše debaty. Vrah, který zabil Dawn, Maudette a mou babičku se stále potuloval někde na svobodě.
Pokud si muži z Bon Temps a blízkého okolo mysleli, že se zabitím Diane, Liama a Malcolma zbaví strachu z dalších vražd, zmýlili se. Pitva všech tří obětí prokázala, že jim v době smrti nechyběla žádná krev. Kousance, které našli na Maudette a Dawn, nejenže vypadaly staře, ale staré skutečně byly. Zemřely na následky uškrcení. Maudette a Dawn měly před smrtí sex. A po ní také.
Arlene, Charlsie i já jsme teď byly opatrnější. Nechodily jsme samy na parkoviště, než jsme vešly do domu, ujistily jsme se, že je stále zamčený a snažily jsme si všímat si aut, která projížděla okolo. Jen stěží jsme ale mohly zůstat takhle ve střehu pořád, protože to byl pořádný tlak na nervy, takže jsme po určité době zase dost zlajdačily. U Arlene a Charlsie se to možná dalo pochopit, protože na rozdíl od prvních dvou obětí nežily samy. Arlene měla děti (a občas i Reneho Leniera) a Charlsie bydlela se svým manželem Ralphem.
Jenom já jsem žila sama.
Jason chodil do baru téměř každý večer, a pokaždé se snažil aspoň chvíli si se mnou popovídat. Pochopila jsem z toho, že se pokouší zacelit propast, která se mezi námi vytvořila, a snažila jsem se vycházet mu co nejvíc vstříc. Jenomže taky víc a víc pil a v jeho posteli se střídalo víc lidí než na veřejným záchodcích, přestože se mu zřejmě opravdu líbila jenom Liz Barrettová. Opatrně jsme se také pokoušeli vyřešit otázky související s dědictvím po babičce a strýci Bartlettovi, přestože s tím druhým měl víc práce Jason. Kromě mého poddílu mu totiž strýček Bartlett odkázal úplně všechno.
Jednou večer, když si dal o jedno pivo víc než obvykle, se mi Jason svěřil, že se musel ještě dvakrát dostavit na policejní stanici a že už z toho šílí. Promluvil si se Sidem Mattem Lancasterem, který mu poradil, aby už na policii nechodil, pokud tam s ním nepůjde i on.
„Jak to, že tě pořád předvolávají?“ zeptala jsem se. „Něco jsi přede mnou zatajil. Andy Bellefleur už po nikom jiném nejde a já vím, že Dawn a Maudette neměly moc náročné požadavky a pustily k sobě do postele kdekoho.“
Jason se zatvářil poníženě. Ještě nikdy jsem neviděla, že by se můj pohledný bratr takhle styděl.
„Filmy,“ zamumlal.
Naklonila jsem se k němu, abych se ujistila, že mu rozumím. „Filmy?“ opakovala jsem nechápavě.
„Pssst,“ sykl a po obličeji se mu rozlil ten nejprovinilejší výraz, jaký jsem kdy viděla. „Natáčeli jsme filmy.“
Myslím, že jsem vypadala stejně zahanbeně jako Jason. Sestry a bratři o sobě nemusí nutně vědět úplně všechno. „A ty jsi jim dal kopii,“ řekla jsem nejistě. Zkoušela jsem odhadnout, jak hloupý Jason doopravdy byl.
Jason se zadíval stranou a do zamlžených modrých očí se mu vedraly slzy.
„Hlupáku!“ vybuchla jsem. „Když připustím, že jsi nemohl vědět, jak se to dostane na veřejnost, pomyslel jsi třeba na to, co se stane, až se budeš chtít oženit? Že třeba některá z těch tvých rychlovek pošle kazetu s těmi eskapádami tvojí nastávající?“
„Klidně mi přisyp sůl do rány, sestřičko, jen si posluž!“
Zhluboka jsem se nadechla. „Fajn, fajn! Už jsi s těmi filmečky přestal, ne?“
Rázně přikývl. Ale nevěřila jsem mu.
„Pověděl jsi o tom Sidu Mattovi?“
Tentokrát už nepřikývl tak rázně.
„A myslíš, že právě kvůli tomuhle tě Andy tak stíhá?“
„Jo,“ řekl Jason rozmrzele.
„Takže pokud otestují tvoje sperma a nebude souhlasit s tím, které v sobě měly Maudette a Dawn, jsi z toho venku.“ Tvář jsem teď měla skoro stejně zkřivenou jako Jason. O vzorcích spermatu jsme spolu ještě nikdy předtím nemluvili.
„Tohle mi Sid Matt říkal taky. Ale já těmhle hračičkám nevěřím.“
Můj bratr nevěřil tomu nejpřesvědčivějšímu vědeckému důkazu, který by mohl u soudu předložit. „Myslíš, že Andy zfalšuje výsledky?“
„Ne, Andy je v pohodě. Dělá, co musí. Prostě se mi nezdá, že se kolem DNA dělá takový humbuk.“
„Hlupáku!“ vyjela jsem na něj znovu a otočila se, abych donesla další pivo čtyřem mladíkům z Rustonu, kteří studovali na vysoké škole a právě si užívali večer v Zapadákově. Mohla jsem jen doufat, že Sid Matt Lancaster je v přesvědčování opravdu dobrý.
S Jasonem jsem si promluvila ještě jednou, těsně předtím, než odešel z baru. „Pomohla bys mi s něčím?“ zeptal se mě a ve tváři se mu objevil výraz, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Stála jsem u jeho stolu, protože jeho přítelkyně právě odešla na toaletu.
Můj bratr mě nikdy předtím o pomoc nepožádal.
„Jak?“
„Nemohla by sis přečíst myšlenky všech chlapů a zjistit, kdo z nich je oddělal?“
„Není to tak jednoduché, jak ti to možná připadá,“ odpověděla jsem váhavě. Pomalu a pečlivě jsem si rozmýšlela každé slovo. „Za prvé, ten člověk by musel o svém zločinu přemýšlet přesně ve chvíli, kdy budu jeho myšlenky poslouchat. Za druhé, nedokážu pokaždé přesně rozlišit, na co myslí. U některých lidí mám dojem, že poslouchám rádio a slyším každou podrobnost. U jiných je to jen směs pocitů; jako kdyby mluvili ze spánku, chápeš? Slyšíš, že mluví, a poznáš, jestli jsou naštvaní nebo spokojení, ale jednotlivá slova nerozlišíš. A občas zkrátka zaslechnu nějakou myšlenku, ale protože je v místnosti moc lidí, nepoznám, komu patří.“
Jason na mě zíral. Bylo to poprvé, co jsme o mém „postižení“ mluvili takhle otevřeně.
„Jak to děláš, že se nezblázníš?“ zeptal se a udiveně zavrtěl hlavou.
Už jsem se mu chystala vysvětlit, jak pokaždé vztyčím svou ochrannou hradbu, ale vtom se ke stolu vrátila Liz Barrettová. Měla novou rtěnku a byla opět jako ze škatulky. Všimla jsem si, že se Jason okamžitě proměnil v neohroženého lovce žen. Jako kdyby ze sebe právě shodil starý těžký kabát. Zamrzelo mě, že jsem si s ním nepovídala častěji, když ještě býval sám sebou.
Když jsme se pak večer všichni chystali k odchodu, Arlene mě poprosila, jestli bych jí zítra večer nepohlídala děti. Obě jsme měly mít volno a Arlene chtěla jet s Renem do Shreveportu do kina a pak na večeři.
„Jistě!“ odpověděla jsem. „Už jsem je u sebe neměla dlouho.“
Arlene ztuhl výraz v obličeji. Pootočila se ke mně, otevřela pusu, ale pak se zarazila a zamyslela se. „Bude… no… bude tam Bill?“
„Ano. Chtěli jsme se podívat na nějaký film. Měla jsem v plánu zastavit se zítra ráno v půjčovně. Ale takhle vezmu něco pro děti.“ Najednou mi došlo, co tím myslela. „Aha! Ty se mnou nechceš nechat děti, pokud u mě bude i Bill?“ Přimhouřila jsem oči a do hlasu se mi vloudil nazlobený podtón.
„Sookie, zlato,“ začala Arlene bezradně. „Mám tě moc ráda. Ale tohle nemůžeš pochopit, ty děti nemáš. Nemůžu je nechat s upírem. To prostě nemůžu.“
„Ani když tam budu já? Vždyť víš, že mám tvoje děti moc ráda. Bill by nikdy nedokázal ublížit dítěti.“ Přehodila jsem si kabelku přes rameno a rázně vypochodovala zadními dveřmi ven. Arlene zůstala stát vevnitř. Vypadala rozpolceně. Jémine, vždyť by měla být spíš naštvaná!
Když jsem vyjela na silnici, trochu jsem se uklidnila, ale podrážděnost ze mě nevyprchala. Dělala jsem si starosti o Jasona, zlobila jsem se na Arlene a téměř neustále jsem se mračila na Sama, který se poslední dobou choval, jako kdybych byla jenom jeho známá. Zvažovala jsem, jestli bych neměla jet rovnou domů a ne k Billovi, a nakonec jsem usoudila, že je to dobrý nápad.
Bill mi ukázal, jak moc se o mě bojí, protože stál před domem už patnáct minut po tom, co jsem měla přijet k němu domů, ale nepřijela.
„Nepřijela jsi ani nezavolala,“ řekl tiše, když jsem mu otevřela dveře.
„Mám špatnou náladu,“ odpověděla jsem. „Hodně špatnou.“
Bill se moudře rozhodl držet se ode mě dál.
„Omlouvám se, že sis kvůli mně musel dělat starosti,“ řekla jsem po chvíli. „Už to nikdy neudělám.“ Pak jsem se otočila a zamířila do kuchyně. Bill vykročil za mnou; alespoň jsem to předpokládala. Vždycky se pohyboval tak tiše, že jsem to nepoznala, dokud jsem se nepřesvědčila na vlastní oči.
Opřel se o zárubeň, zatímco já zůstala stát uprostřed kuchyně. Najednou jsem netušila, proč jsem sem vlastně šla. Cítila jsem, jak mnou cloumá zlost. Znovu jsem začínala zuřit. Chtěla jsem něčím praštit, něco rozbít. Takhle mě ale nevychovávali, nesměla jsem se poddat potřebě ničit. Takže jsem své nutkání potlačila, zavřela oči a sevřela ruce v pěst.
„Půjdu vykopat jámu,“ řekla jsem a vyšla zadními dveřmi ven. Pak jsem otevřela kůlnu, vytáhla z ní lopatu a vrátila se na dvůr. Bylo tam jedno úplně tmavé místo, kde nikdy nic nerostlo, a já nikdy nezjistila proč. Zaryla jsem lopatu do země, dupla na ni a vytáhla kopu hlíny. Tak jsem pokračovala dál. Jáma byla postupně hlubší a hlubší a kopa hlíny stále rostla.
„Mám hodně silné ruce i ramena,“ řekla jsem, opřela se o lopatu a zalapala po dechu.
Bill seděl na zahradním lehátku a pozoroval mě. Za celou dobu neřekl jediné slovo.
Vrátila jsem se ke kopání.
Konečně se mi podařilo vyhloubit docela pěknou jámu.
„Chystáš se něco pohřbívat?“ zeptal se Bill, když si byl jistý, že jsem skončila.
„Ne.“ Sklopila jsem oči do díry v zemi. „Zasadím strom.“
„Jaký?“
„Živý dub,“ řekla jsem bez rozmýšlení.
„Kde ho seženeš?“
„V zahradnictví. Někdy v týdnu tam zajedu.“
„Potrvá dlouho, než vyroste.“
„Co ti na tom záleží?“ vyštěkla jsem. Vrátila jsem lopatu do kůlny a pak se o ni opřela. Připadala jsem si úplně vyčerpaná.
Bill napřáhl paži, jako kdyby mě chtěl podepřít.
„Jsem dospělá,“ zavrčela jsem. „Dokážu dojít domů sama.“
„Provedl jsem ti něco?“ zeptal se a v jeho hlase skoro nebylo stopy po lásce. Zarazila jsem se. Už jsem se vyřádila dost.
„Omlouvám se,“ řekla jsem. „Zase.“
„Co tě tak rozčílilo?“
Nedokázala jsem se přinutit, abych mu řekla o rozhovoru s Arlene.
„Co děláš, když tě něco naštve, Bille?“
„Rozštípu strom,“ odpověděl. „Občas někomu ublížím.“
Najednou mi kopání jámy nepřipadalo jako špatný nápad. Vlastně to byl docela tvořivý počin. Pořád jsem se ale zlobila – i když teď můj hněv nabral spíš podobu tichého bzučení, a ne pisklavého ječáku. Neklidně jsem se rozhlížela po něčem, co bych ještě mohla udělat.
Bill zřejmě dovedl dobře odhadovat symptomy. „Pomiluj se,“ navrhl. „Pomiluj se se mnou.“
„Teď právě nemám náladu na sex.“
„Tak mě nech, abych tě přesvědčil.“
Ukázalo se, že to dovedl.
Zbavilo mě to sice přebytku energie, kterou mne hněv zaplavil, ale stále jsem měla v duši smutek, jenž nedokázal vyléčit ani sex. Arlene mi ublížila. Zadívala jsem se do prázdnoty, zatímco Bill ležel vedle mě a splétal mi vlasy. Tahle zábava ho zřejmě uklidňovala.
Někdy jsem si připadala jako Billova panenka.
„Dneska večer přišel do baru Jason,“ řekla jsem.
„Co chtěl?“
Bill občas dovedl nesmírně přesně odhadnout lidskou povahu.
„Chtěl, abych použila svoji schopnost číst myšlenky na každého muže, který přijde do baru, dokud nezjistím, který z nich je vrah.“
„Kromě pár desítek chyb to není špatný nápad.“
„Vážně?“
„Pokud se vrah dostane za mříže, lidi už na tebe a Jasona nebudou pohlížet tak nedůvěřivě. A navíc budeš v bezpečí.“
„To je pravda, jenomže nevím, za jaký konec to uchopit. Procházet tou spoustou myšlenek a snažit se najít alespoň drobné střípky informací by bylo těžké, bolestivé a nudné.“
„Rozhodně by to nebylo bolestivější nebo těžší než být podezřelá z vraždy. Jednoduše sis zvykla svůj dar držet pod zámkem.“
„Myslíš?“ Pootočila jsem se k němu a chtěla se mu podívat do očí, ale otočil mě zpátky, aby mi dopletl vlasy. Uzavírat se před cizími myšlenkami mi nikdy nepřipadalo sobecké, ale v tomhle případě to asi tak bylo. Určitě bych přitom narazila na spoustu intimností. „Detektiv,“ zamumlala jsem. Snažila jsem se na to pohlížet v lepším světle, než jako na obyčejné šmírování.
„Sookie,“ začal Bill a cosi v jeho hlase mě přinutilo zbystřit pozornost. „Eric mě požádal, abych tě znovu vzal do Shreveportu.“
Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kdo je Eric. „Oh, ten velký upír, co vypadá jako Viking?“
„Ten hodně starý upír,“ upřesnil Bill.
„On ti přikázal, abys mě tam přivedl?“ Vůbec se mi to nelíbilo. Seděla jsem na kraji postele a Bill za mnou. Otočila jsem se, a tentokrát mě už nezarazil. Zadívala jsem se na něj a všimla si v jeho výrazu čehosi, co jsem tam ještě nikdy neviděla. „Ty to musíš udělat,“ řekla jsem zděšeně. Nedovedla jsem si představit, že by Billovi někdo něco přikázal. „Ale, drahoušku, já za Ericem jít nechci.“
Bylo mi jasné, že na tom vůbec nezáleží.
„Je to snad nějaký upíří kmotr?“ zeptala jsem se rozezleně a nevěřícně. „Dal ti rozkaz, který nemůžeš ignorovat?“
„Je starší než já. Silnější.“
„Nikdo není silnější než ty,“ prohlásila jsem rozhodně.
„Kéž bys měla pravdu!“
„Takže je hlavou Desátého upířího okresu nebo něco takového?“
„Ano. Něco takového.“
Bill se nikdy nezmiňoval o tom, jak se upíři starají o své záležitosti. A až doteď mi to nevadilo.
„Co chce? Co se stane, když mě nepřivedeš?“
Mé první otázce se Bill vyhnul. „Pošle někoho – nebo spíš několik lidí – aby tě přivedli.“
„Jiné upíry.“
„Ano.“ Temné hnědé oči, tak zvláštní a pronikavé, teď Billovi svítily.
Zamyslela jsem se nad tím. Nebyla jsem zvyklá, aby mi někdo poroučel. Mé paličaté hlavě trvalo několik minut, než celou situaci důkladně zvážila.
„Takže bys s nimi musel bojovat?“
„Samozřejmě. Jsi moje.“
Už jsme zase byli u toho „moje“. Zjevně to myslel opravdu vážně. Chtěla jsem proti tomu sice protestovat, ale věděla jsem, že by mi to nijak nepomohlo.
„Takže asi budu muset jít,“ řekla jsem a snažila se, aby to neznělo moc kysele. „To je obyčejné vydírání.“
„Sookie, upíři nejsou jako lidé. Eric využívá všechny prostředky, aby dosáhl svého cíle, což je dostat tě do Shreveportu. Nemusel to ani říkat nahlas; pochopil jsem to.“
„No, teď už to chápu, ale nelíbí se mi to. Připadám si jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Co po mně vůbec chce?“ Vtom mě napadla zcela jasná odpověď. Vyslala jsem k Billovi vyděšený pohled. „Ale ne, to neudělám!“
„Nevyspí se s tebou ani tě nekousne. To by mě musel nejdřív zabít.“ Z Billovy světélkující tváře se vytratily veškeré stopy lidskosti; najednou mi připadala úplně cizí.
„A to on ví,“ pokračovala jsem váhavě. „Takže chce, abych do Shreveportu přijela kvůli něčemu jinému.“
„Ano,“ přisvědčil Bill. „Ale nevím proč.“
„No, pokud to nesouvisí s mými fyzickými přednostmi nebo nezvykle chutnou krví, pak jde rozhodně o moje… drobné postižení.“
„Tvůj dar.“
„Fajn,“ řekla jsem uštěpačně. „Můj vzácný dar.“ Všechen hněv, o němž jsem si myslela, že už zmizel, mě najednou zavalil jako dvoumetráková gorila. Byla jsem k smrti vyděšená. Napadlo mě, jak se asi cítí Bill. Ale na to, abych se ho zeptala, jsem měla příliš velký strach.
„Kdy?“ zeptala jsem se místo toho.
„Zítra v noci.“
„Řekla bych, že to je jedna z nevýhod netradičního vztahu.“ Zadívala jsem se Billovi přes rameno na vzorec na tapetách, které si babička vybrala před deseti lety. Slíbila jsem si, že pokud tohle přežiju, musím nově vytapetovat.
„Miluju tě,“ zašeptal.
Bill za nic nemohl. „Taky tě miluju,“ řekla jsem. Musela jsem se hodně držet, abych nezačala žadonit: prosím, ať mi ten zlý upír neublíží, ať mě neznásilňuje! Pokud jsem si vážně připadala jako mezi mlýnskými kameny, pro Billa to muselo být dvojnásob nepříjemné. Nedovedla jsem si ani představit, kolik sebeovládání ho to musí stát. Tedy pokud neměl od přírody skutečně klidnou náturu. Dovedl by upír zkřivit tvář do tak bezmocného výrazu, kdyby v jeho nitru nezuřila bouře?
Pátravě jsem si prohlížela jeho obličej, důvěrně známé křivky, jemnou bílou pleť, temné klenuté obočí a aristokratický nos. Už jsem si všimla, že špičáky mívá povytažené jenom částečně, ale hněv a chtíč je pokaždé vysunuly naplno.
„Dneska večer,“ začal. „Sookie…“ Rukama mi naznačil, abych si vedle něj lehla.
„Co?“
„Myslím, že dneska večer by ses měla napít mojí krve.“
Znechuceně jsem zkřivila obličej. „Fuj! Copak nepotřebuješ na zítřejší noc co nejvíc sil? Navíc mě nic nebolí.“
„Jak se cítíš od té doby, co ses ze mě napila? Jak jsem tě k tomu tehdy přiměl?“
Zamyslela jsem se na tím. „Dobře,“ přiznala jsem popravdě.
„Byla jsi od té doby nemocná?“
„Ne, ale to nejsem skoro nikdy.“
„Máš víc energie?“
„Ano, pokud jsi mi ji zrovna neodčerpával!“ odpověděla jsem kousavě, ale na rtech se mi přesto objevil úsměv.
„Máš větší sílu?“
„Já – ano, asi ano.“ Úplně poprvé mi došlo, jak zlehka jsem si minulý týden sama donesla do domu nové křeslo.
„Máš dojem, že dokážeš snadněji ovládat svoje schopnosti?“
„Ano, toho jsem si všimla.“ Připisovala jsem to skutečnosti, že se už dokážu víc uvolnit.
„Když se ze mě dnes večer napiješ, budeš zítra mnohem silnější.“
„Ale ty slabší.“
„Pokud se nenapiješ moc, nahradím to během dne, až budu spát. A zítra večer, než odjedeme, si budu muset najít někoho, z koho se nakrmím.“
Do obličeje se mi vplížil zmučený výraz. Předpokládat, že to dělá, a vědět to, byly dvě úplně odlišné věci.
„Sookie, dělám to kvůli nám. Slibuju, že s nikým nebudu spát.“
„Podle tebe je to vážně nezbytné?“
„Možná. Ale přinejmenším nám to pomůže. Každá pomoc je dobrá.“
„Tak dobře. Jak to uděláme?“ Na tu noc, kdy mě Rattrayovi zkopali, jsem si vzpomínala jen matně, a byla jsem tomu ráda.
Bill se na mě tázavě podíval. Připadalo mi, že se tím baví. „Copak se netěšíš, Sookie?“
„Na to, že budu pít tvou krev? Promiň, ale to mě vážně nevzrušuje.“
Bill zavrtěl hlavou, jako kdyby něco takového nedokázal pochopit. „Už jsem zapomněl,“ řekl jednoduše. „Už jsem zapomněl jaké to je, být člověkem. Chtěla bys to z krku, zápěstí, nebo z rozkroku?“
„Z rozkroku ne!“ vyhrkla jsem. „Já nevím, Bille. Fuj! Mně je to jedno.“
„Takže z krku,“ řekl. „Lehni si na mě, Sookie.“
„To je jako kdybychom spolu měli mít sex.“
„Je to tak nejjednodušší.“
Sedla jsem si na něj obkročmo a pomalu se předklonila. Připadalo mi to nesmírně zvláštní. Tahle pozice byla vyhrazená milování a ničemu jinému.
„Kousni, Sookie!“ zašeptal.
„To nemůžu!“ namítla jsem.
„Kousni mě, nebo to budu muset udělat nožem.“
„Nemám tak ostré zuby jako ty.“
„Jsou dost ostré.“
„Jenomže ti ublížím.“
Bill se tiše zasmál. Cítila jsem, jak se pode mnou vzdouvá jeho hruď.
„Sakra!“ Nadechla jsem se, abych si dodala odvahy. Pak jsem se mu zakousla do krku. Musela jsem to udělat dobře, protože netrvalo dlouho a cítila jsem v ústech kovovou chuť jeho krve. Bill tiše zasténal, přitiskl mi dlaně na záda a pomalu jimi sjížděl dolů. Jeho prsty pak našly mé citlivé místo.
Překvapeně jsem zalapala po dechu.
„Pij,“ zašeptal ochraptěle a já začala sát. Bill opět zasténal, tentokrát hlasitěji a hlouběji, a přitiskl se ke mně. Na okamžik mi blesklo hlavou, že jsem asi zešílela, ale přisála jsem se k němu jako pijavice. Vtom do mě vnikl, chytil mě oběma rukama za boky a začal se rytmicky pohybovat. Pila jsem a před očima se mi míhaly všemožné obrazy. Všechny měly temné pozadí. Ze země vystupovaly jakési bílé obrysy vydávaly se na lov. Vzrušení ze závodu po lese. Jejich kořist před nimi ztěžka oddechovala, všechny svaly napjaté strachem. Běh, rychle kmitající nohy, zvuk krve pulzující v žilách kořisti…
Billovi se z hrudi vydralo zasténání a pak se jeho tělem prohnala vlna vzrušení. Zvedla jsem hlavu od jeho krku a temná vlna rozkoše mě odnesla až na daleké moře.
Pro servírku ze severní Louisiany, která dovede číst myšlenky, to byl úplně nový zážitek.
2024 ©