Když Bill s Harlenem odešli, v baru se rozproudil ještě intenzivnější hovor na téma, které jsem už vyčetla z Reneho a Spenserových myšlenek. Připadalo mi, že někdo do toho ohně nenávisti vydatně přikládal, aby hněv nevychladl. Ale za nic na světě jsem nedokázala zjistit, kdo to je, přestože jsem se tu a tam zaposlouchala jak do hovoru přítomných hostů, tak do jejich myšlenek. Potom se v baru objevil Jason. Pozdravili jsme se, ale nic víc. Stále mi nemohl odpustit, jak jsem zareagovala na strýcovu smrt.
Nakonec to překoná. Aspoň nemyslel na to, že něco zapálí, snad kromě toho, že zahřeje postel Liz Barrettové. Liz, která byla dokonce ještě mladší než já, měla krátké hnědé vlnité vlasy a velké hnědé oči. Navenek působila nesmírně vážně, takže mě dokonce napadlo, že Jason možná konečně našel svůj vysněný ideál. Vypili jenom po jednom pivu a sebrali se k odchodu. Když jsem se s nimi rozloučila, uvědomila jsem si, že atmosféra v baru se nepříjemně vyhrotila. Místní muži skutečně něco plánovali.
Propadla jsem nervozitě.
Jak se večer prodlužoval, ovzduší v baru houstlo. Ubývalo žen, přibývalo mužů. Více přebíhali od jednoho stolu k druhému. Víc se pilo. Muži neseděli, ale stáli. Něco viselo ve vzduchu. Něco se šeptem neslo od úst k ústům. Ale nedalo se zjistit, co to je. Nikdo nevyskočil na barový pult a nevykřikl: „Tak co vy na to, chlapi? Vypořádáme se s těmi příšerami, co jsou mezi námi? Vzhůru na hrad!“ nebo něco podobného. Jenom se po chvíli začali trousit ven a postávali v malých skupinkách na parkovišti. Podívala jsem se na ně z jednoho okna a zavrtěla hlavou. Tohle nebylo dobré.
I Sam vypadal neklidně.
„Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se ho. Pak jsem si uvědomila, že je to poprvé, co jsem na něj ten večer promluvila kromě občasného: „Podej mi sklenici,“ nebo: „Další margaritu.“
„Podle mě se z toho stává gang,“ řekl. „Ale teď sotva pojedou do Monroe. Upíři budou vzhůru až do rozednění.“
„Kde je ten jejich dům, Same?“
„Slyšel jsem, že na západním konci Monroe – zkrátka je to ten nejbližší k nám,“ řekl. „Ale jistě to nevím.“
Když jsme zavřeli, zamířila jsem domů. Částečně jsem doufala, že na cestě zahlédnu Billa, jak na mě čeká, protože jsem ho chtěla varovat.
Ale neviděla jsem ho a k němu domů jsem jet nechtěla. Po dlouhém váhání jsem vytočila jeho telefonní číslo, ale ozval se mi jenom záznamník. Nechala jsem mu vzkaz. Netušila jsem, kde bych mohla zjistit číslo těch tří upírů, pokud vůbec měli telefon.
Když jsem se zula a odložila šperky – všechny stříbrné, aby bylo jasno, Bille! – začaly ve mně hlodat obavy, ale nebyly dost silné. Odešla jsem do své nynější ložnice, lehla si a okamžitě usnula. Měsíční paprsky pronikaly dovnitř oknem s vytaženými žaluziemi a vytvářely na podlaze zvláštní stíny. Dívala jsem se však na ně jen několik minut. Bill mě v noci nevzbudil a na můj vzkaz neodpověděl.
*
Telefon ale nakonec zazvonil. Stalo se to ráno, hned po rozednění.
„Co?“ zeptala jsem se, sluchátko přilepené k uchu. Pak jsem zamžourala na hodiny. Bylo půl osmé.
„Spálili dům těch upírů,“ řekl Jason. „Doufám, že ten tvůj tam nebyl.“
„Cože?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát vyděšeně.
„Spálili dům těch upírů, ten v Monroe. Hned za svítání. Je v Callistově ulici, na západ od Archerovy.“
Vzpomněla jsem si, jak Bill říkal, že by tam chtěl Harlena zavézt.
„Ne!“ Řekla jsem to úplně vážně.
„Jo.“
„Musím jít,“ omluvila jsem se a zavěsila.
*
Ranní sluneční oblohu překrývala oblaka kouře stoupající k modrému nebi. Zuhelnatělé dřevo, které se povalovalo kolem dokola, připomínalo krokodýlí kůži. Na trávníku před dvoupatrovým domem stály nazdařbůh zaparkované hasičské vozy a policejní auta. Za žlutou páskou postávala skupinka zvědavců.
Poněkud stranou ležely na sežehnuté trávě zbytky čtyř rakví. A také černý pytel na mrtvoly. Vydala jsem se k nim, ale neuvěřitelně dlouhou dobu mi připadalo, že mě od nich dělí stále stejná vzdálenost. Jako v těch snech, kdy jdete a jdete, ale nikdy nedosáhnete cíle.
Někdo mě chytil za rameno a pokusil se mě zastavit. Už si nepamatuju, co jsem řekla, ale vzpomínám si, že se tomu člověku objevil na tváři zhnusený výraz. Plahočila jsem se mezi ohořelými troskami a nasávala pach spálených věcí, vlhkých spálených věcí. Věděla jsem, že se ho až do konce života nezbavím.
Došla jsem k první rakvi a podívala se do ní. Na to, co zůstalo z víka, mohly volně dopadat sluneční paprsky. Slunce právě vycházelo, připravené obejmout tu hroznou věc, která ležela na promočeném bílém plátně uvnitř rakve.
Bill? To se nedalo poznat. S každou vteřinou se mrtvola víc a víc rozkládala. Drobné kousíčky, které se z ní odlupovaly, odnášel vítr, nebo se pod dotekem slunečních paprsků rozpadaly na prach.
Podobný obrázek jsem spatřila ve všech rakvích.
Sam se postavil vedle mě.
„Je tohle podle tebe vražda, Same?“
Sam zavrtěl hlavou. „Nevím, Sookie. Podle zákona je zabití upíra opravdu vražda. Ale nejdřív musíš prokázat, že šlo o žhářství, což by nemělo být tak těžké.“ Oba jsme ve vzduchu cítili benzin. Po domě pobíhala spousta mužů. Přecházeli mezi patry a volali na sebe. Nezdálo se mi, že by prováděli nějaké důkladné ohledání místa činu.
„Ale tohle tělo, Sookie,“ řekl Sam a ukázal na pytel ležící na trávě, „bylo lidské. To musí vyšetřit nejdřív. Nikdo z členů té trestné výpravy si podle mě neuvědomil, že by v tom domě mohl být člověk. Zřejmě neměli v hlavě nic jiného než tohle.“
„Proč jsi přišel, Same?“
„Kvůli tobě,“ řekl stroze.
„Až do večera se nedozvím, jestli je to Bill, Same.“
„Já vím.“
„A co mám celý den dělat? Jak to mám vydržet?“
„Třeba by pomohly léky,“ navrhl. „Co třeba prášky na spaní nebo tak?“
„Nic takového doma nemám,“ odpověděla jsem. „Se spaním jsem nikdy neměla potíže.“
Tenhle rozhovor byl stále bizarnější, ale nic jiného mě v té chvíli nenapadlo.
Najednou se přede mnou objevil vysoký muž z místní policejní stanice. Byl zpocený z ranního horka a vypadal, jako kdyby už spoustu hodin nespal. Možná měl za sebou noční směnu, ale kvůli požáru musel zůstat ve službě přes čas.
Ten požár zažehli lidé, které jsem znala.
„Znala jste tyhle lidi, slečno?“
„Ano, znala. Setkala jsem se s nimi.“
„Můžete ty pozůstatky identifikovat?“
„Kdo by dokázal tohle identifikovat?“ zeptala jsem se nevěřícně.
Z těl už zůstalo jen velice málo. Jejich jedinečné rysy zmizely a rozkládala se dál a dál.
Policista vypadal, jako kdyby mu bylo nevolno. „Ano, slečno. Ale já myslel toho člověka.“
„Podívám se na něj,“ řekla jsem bez rozmyšlení. Člověk se jen těžko zbavuje zvyku každému ochotně pomoci.
Policista si okamžitě klekl na zem, jako kdyby vycítil, že mám sto chutí couvnout, a rozepnul zip na pytli. Tvář uvnitř, pokrytá sazemi, patřila dívce, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Díku Bohu.
„Neznám ji,“ řekla jsem a pocítila, jak se pode mnou podlamují kolena. Sam mě zachytil dřív, než jsem se zhroutila na zem, a pak mi nabídl pomocnou paži.
„Chudák,“ zašeptala jsem. „Same, já nevím, co mám dělat.“
Policisté mi ten den zabrali dost času. Chtěli slyšet všechno, co jsem věděla o upírech, kterým ten dům patřil. Vyhověla jsem jim, ale moc nových informací jsem jim neposkytla. Malcolm, Diane, Liam. Odkud přišli, jak staří byli, proč se usadili v Monroe, kdo byli jejich právníci. Jak jsem to mohla vědět? Nikdy jsem u nich v domě nebyla.
Když se policista, který mě vyslýchal, dozvěděl, že jsem se s nimi seznámila přes Billa, okamžitě se mě zeptal, kde ho najde a jak se s ním může spojit.
„Může být klidně támhle,“ řekla jsem a ukázala na čtvrtou rakev. „Až do setmění to nepoznám.“ Ruka mi sama od sebe vystřelila vzhůru a zakryla mi ústa.
Náhle se jeden z hasičů rozesmál. Jeden jeho kolega se k němu okamžitě přidal. „Grilovaný upíři!“ houkl na policistu, který mě vyslýchal. „To jsou pěkný grilovaný upíři!“
Když jsem ho nakopla, už mu to tak vtipné nepřipadalo. Sam mě od něj odtáhl a policista musel chytit hasiče, kterého jsem napadla, abychom se do sebe nepustili. Ryčela jsem jako tur, a kdyby mě Sam nedržel, okamžitě bych po něm skočila.
Sam mě ale držel. Odtáhl mě k mému autu a jeho ruce mě celou dobu svíraly tak pevně, jako kdyby byly ze železa. Představila jsem si, jak by se za mě babička asi styděla, kdyby mě viděla, jak křičím na veřejného činitele, nebo jak ho dokonce fyzicky napadám. Při té představě ze mě agresivita vyprchala stejně rychle, jako když jehlou propíchnete balonek. Dovolila jsem Samovi, aby mě strčil na sedadlo spolujezdce. Potom nastartoval, vycouval a já ho nechala, aby mě odvezl domů. Celou cestu jsem nepromluvila.
Domů jsme dorazili příliš brzy. Bylo teprve deset hodin ráno, a protože byl letní čas, musela jsem čekat ještě víc než deset hodin.
Zatímco jsem seděla na pohovce a zírala před sebe, Sam někomu telefonoval. Po pěti minutách se vrátil do obývacího pokoje.
„Pojď, Sookie,“ řekl rázně. „Ty žaluzie jsou už špinavé.“
„Cože?“
„Žaluzie. Jak jsi je mohla nechat takhle zašpinit?“
„Cože?“
„Jdeme uklízet. Přines kbelík, čpavek a hadry na mytí. Uvař kávu.“
Poslechla jsem ho na slovo. Celou dobu jsem se pohybovala nesmírně pomalu a opatrně, celá vystrašená, že bych mohla vyschnout a rozpadnout se stejně jako ta těla v rakvích.
Než jsem se vrátila s kbelíkem a hadry, Sam sundal záclony v obývacím pokoji.
„Kde je pračka?“
„Támhle, za kuchyní,“ řekla jsem a ukázala k ní.
Sam odešel do prádelny s náručí plnou záclon. Babička je vyprala ani ne před měsícem, když k nám měl Bill přijít na návštěvu.
Stáhla jsem jednu žaluzii, zajistila ji a dala se do čištění. Když byly všechny zase čisté, umyli jsme a nablýskali okna. Před polednem se rozpršelo, takže jsme nemohli ven. Sam přinesl prachovku s dlouhou rukojetí a vymetl z rohů u stropu pavučiny, já zase umyla podlahové lišty. Potom sundal zrcadlo nad krbovou římsou, setřel prach z míst, kam jsme s babičkou obvykle nedosáhly, a nakonec jsme umyli i zrcadlo a znovu je pověsili na místo. Potom jsem vyčistila starý mramorový krb tak důkladně, až se zdálo, jako kdyby se v něm nikdy netopilo. Donesla jsem pěknou zástěnu, zdobenou květy magnolií, a postavila ji před krb. Vyleštila jsem obrazovku televize a Sam ji pak zvedl, abych pod ní mohla utřít prach. Všechny kazety s filmy jsem vrátila do přihrádek a označila si všechny, které jsem kdy nahrála. Pak jsem vytáhla všechny polštáře z pohovky a vyluxovala všechny nečistoty, které se pod nimi usadily. Našla jsem tam v drobných celý dolar a pět centů. Vyluxovala jsem koberec a vytřela dřevěnou podlahu mopem.
Potom jsme se přesunuli do jídelny a vyleštili tam všechno, co se vyleštit dalo. Když dřevěný stůl i židle zářily čistotou a leskly se jako zrcadlo, zeptal se mě Sam, jak dlouho jsem už nečistila babiččiny stříbrné příbory.
To jsem nikdy nedělala. Otevřeli jsme příborník a zjistili, že to skutečně potřebují. Odnesli jsme je tedy do kuchyně, našli leštidlo na stříbro a pak se málem uleštili k smrti. Rádio sice vyhrávalo, ale já si uvědomila, že vždycky když začínaly zprávy, Sam ho vypnul.
Celý den jsme uklízeli. Celý den také pršelo. Sam se mnou mluvil jenom tehdy, když mi ukládal další úkol.
Usilovně jsem pracovala. On také.
Když se pomalu začínalo stmívat, měla jsem ten nejčistší dům v renaldském okrese.
„Už půjdu, Sookie,“ řekl pak Sam. „Asi bys chtěla zůstat o samotě.“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Chtěla bych ti někdy poděkovat, ale teď nemůžu. Dneska jsi mě zachránil.“
Ucítila jsem na čele jeho rty a pak už jsem jenom zaslechla, jak se zavírají dveře. Kuchyně začala tonout ve tmě. Posadila jsem se ke stolu. Když jsem už téměř nic neviděla, vyšla jsem ven, vyzbrojená velkou baterkou.
Bylo mi jedno, že pořád prší. Na sobě jsem stále měla šaty z džínoviny bez rukávů a sandály, tedy totéž, co jsem si oblékla, když mi Jason ráno zavolal.
Stála jsem v teplém dešti, vlasy se mi lepily k hlavě a oblečení k mé provlhlé kůži. Odbočila jsem doleva do lesa a začal se jím prodírat, zpočátku jenom pomalu a opatrně. Samův uklidňující vliv ale postupně vyprchával, a tak jsem se rozběhla. Do tváří mě šlehaly větve a nohy mi odíraly trnité zelené šlahouny. Dostala jsem se z lesa a vydala se ke hřbitovu. Paprsek světla vycházející z baterky se přede mnou celou dobu pohupoval. Nejprve jsem si myslela, že poběžím k domu Comptonových na opačné straně hřbitova, ale potom jsem si uvědomila, že Bill musí být někde tady, na těchto šesti akrech plných kostí a kamenů. Postavila jsem se doprostřed nejstarší části hřbitova. Obklopovaly mě skromné náhrobní kameny i hrobky a jedinými společníky mi byli zdejší mrtví.
„Bille Comptone!“ vykřikla jsem. „Vylez!“
Otáčela jsem se na místě a snažila se zorientovat ve tmě. Věděla jsem, že i když si ho nevšimnu, Bill mě určitě spatří, tedy pokud vůbec bude schopen něco vidět – třeba byl jednou z těch zčernalých rozpadajících se mrtvol, které jsem spatřila před domem v Monroe.
Žádné zvuky a žádné pohyby, jenom vytrvalé šustění jemného deště.
„Bille! Bille! Vylez!“
Najednou jsem spíš vycítila než zaslechla, jak se něco napravo ode mě pohnulo. Obrátila jsem tím směrem baterku. V jednom místě se propadala země. Pak jsem spatřila, jak z rudé půdy vyletěla vzhůru bílá ruka. Hlína se začala vzdouvat a potom rozpadat. Ze země vystoupila postava.
„Bille?“
Zamířila ke mně. Kůži měla pokrytou červenými šmouhami a ve vlasech měla hlínu. Bill ke mně váhavě přistoupil.
Nedokázala jsem se k němu rozběhnout.
„Sookie,“ řekl, když došel téměř ke mně, „proč jsi tady?“
Úplně poprvé zněl jeho hlas zmateně a nejistě.
Musela jsem mu to povědět, ale nemohla jsem otevřít ústa.
„Drahoušku?“
Sesunula jsem se k zemi jako kámen a dopadla na kolena do mokré trávy.
„Co se stalo, když jsem spal?“ Klekl si vedle mě. Byl nahý a po těle mu stékaly pramínky dešťové vody.
„Nemáš žádné oblečení,“ zamumlala jsem.
„Zašpinilo by se,“ řekl věcně. „Když jdu spát do země, svlékám si ho.“
„Och! Jistě.“
„Teď mi to pověz.“
„Slib mi, že se na mě nebudeš zlobit.“
„Co jsi provedla?“
„Och, proboha, Bille, já nic neudělala! Ale mohla jsem tě varovat, donutit tě, abys mě vyslechl. Snažila jsem se ti dovolat, Bille!“
„Co se stalo?“
Položila jsem mu ruce na spánky. Uvědomila jsem si, co všechno jsem mohla ztratit, i kolik toho možná ještě ztratím.
„Ti tři upíři z Monroe jsou mrtví, Bille. A s nimi ještě někdo.“
„Harlen,“ řekl bez jakýchkoliv emocí Bill. „Harlen u nich zůstal přes noc, s Diane si opravdu padli do oka.“ Pak ztichl, abych to dořekla za něj. Upřel na mě pohled.
„Upálili je.“
„Záměrně.“
„Ano.“
Ve tmě a dešti se svezl do dřepu vedle mě. Do obličeje jsem mu neviděla. Pevně jsem držela v ruce baterku, ale všechna síla ze mě vyprchala. Přímo fyzicky jsem cítila jeho hněv.
Jeho krutost.
Jeho hlad.
Nikdy předtím mi tolik nepřipadal jako upír. Najednou v něm nebylo nic lidského.
Náhle zvedl hlavu k nebi a zavyl.
Pomyslela jsem si, že by ho tak obrovský hněv mohl dohnat k vraždě. A nejbližším cílem jsem byla já.
Zatímco jsem zvažovala, jaké nebezpečí mi může hrozit, popadl mě Bill za paže. Pomalu si mě k sobě přitáhl. Nemělo cenu odporovat, protože jsem tušila, že by ho to jenom povzbudilo. Chvíli mě držel sotva centimetr od sebe. Mohla jsem téměř nasát vůni jeho pokožky, cítit bouři, která v něm zuřila, a okusit jeho hněv.
Zachránit by mě mohla jenom jediná věc – kdyby se mi podařilo obrátit jeho energii jinam. Překonala jsem ten poslední centimetr, který nás odděloval, a přitiskla mu rty na hruď. Slízla jsem kapky dešťové vody, otřela se tváří o jeho bradavku a opřela se o něj.
Vzápětí jsem na rameni ucítila jeho zuby. Jeho tělo, tak tvrdé, pevné a připravené úplně ke všemu, mě pak odhodilo takovou silou, že jsem se svalila na záda do bahna. Hned nato do mě pronikl, jako kdyby se snažil zahrabat zpátky do půdy. Vykřikla jsem a on zavrčel. Váleli jsme se v blátě jako pravěcí lidé, kteří právě vylezli z jeskyně. Po rukou, jimiž jsem ho svírala v objetí, mi stékaly pramínky vody. Zarývala jsem mu nehty do pokožky a cítila jsem, jak do mě nemilosrdně proniká stále hlouběji. Pomyslela jsem si, že mě zatlačí až do země, která se stane mým hrobem. Pak se mi do krku zanořily jeho špičáky.
Náhle jsem se ocitla v sedmém nebi a téměř současně se ke mně přidal i Bill; zavyl a svalil se na mě. Vytáhl mi z krku špičáky a olízl stopy po kousnutí jazykem.
Hlavou mi blesklo, že mě klidně mohl zabít, i kdyby to neměl v úmyslu.
Svaly mě odmítaly poslouchat. Stejně jsem nevěděla, co jim poručit. Bill mě sevřel do náručí a zvedl. Odnesl mě k sobě domů, otevřel dveře a zamířil se mnou přímo do své obrovské koupelny. Něžně mě položil na koberec, na nějž ze mě odkapávalo bláto, dešťová voda a také trochu krve, napustil do vířivky teplou vodu, a když byla plná, položil mě do ní a pak si vlezl dovnitř ke mně. Seděli jsme na sedačkách a okolo rozkročených nohou nám bublala teplá voda, která se postupně začala zbarvovat.
Bill se nepřítomně zadíval do dálky.
„Všichni jsou mrtví?“ zeptal se téměř neslyšně.
„Všichni. Ta dívka taky,“ řekla jsem tiše.
„Co jsi celý den dělala?“
„Uklízela. Sam mě přinutil vycídit celý dům.“
„Sam,“ zopakoval Bill zamyšleně. „Pověz mi něco, Sookie! Umíš číst jeho myšlenky?“
„Ne,“ přiznala jsem mu vyčerpaně. Ponořila jsem hlavu pod hladinu, a když jsem ji zase vynořila, Bill už držel v ruce šampon. Namydlil mi vlasy, opláchl je a pak učesal, jako tehdy, když jsme se poprvé milovali.
„Bille, tvých přátel je mi líto,“ řekla jsem. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem jen stěží vyslovovala. „Ale jsem tak ráda, že ty jsi naživu!“ Objala jsem ho okolo krku a položila mu hlavu na rameno. Bylo tvrdé jako skála. Pamatuju si, že mě pak Bill zabalil do osušky, a pamatuju si i to, jak měkký byl polštář, na nějž jsem si položila hlavu, a jak Bill vklouzl ke mně do postele a objal mě. Potom jsem usnula.
Těsně po půlnoci jsem se vzbudila a zaslechla, jak někdo chodí po pokoji. Muselo se mi zdát něco hrozného, protože když jsem se vzbudila, srdce mi bušilo jako o závod. „Bille?“ zeptala jsem se. Z hlasu mi čišel strach.
„Co se děje?“ ozval se Bill. Posadil se na postel a já cítila, jak se pode mnou prohnula matrace.
„Jsi v pořádku?“
„Ano, jen jsem se šel ven projít.“
„Není tam někdo?“
„Ne, drahoušku.“ Zaslechla jsem zašustění, jak vklouzl pod přikrývku, a pak už zase ležel pod ní vedle mě.
„Och, Bille, klidně jsi mohl skončit v jedné z těch rakví,“ vzdychla jsem. Stále jsem živě cítila bolest, která mě ochromila při pohledu na ty nešťastníky.
„Sookie, napadlo tě vůbec, že jsi v tom pytli na mrtvoly mohla skončit ty? Co když sem za úsvitu přijdou a spálí i tenhle dům?“
„Musíš jít ke mně! Můj dům nespálí. Se mnou budeš v bezpečí,“ řekla jsem naléhavě.
„Sookie, poslouchej mě – kvůli mně bys mohla i zemřít.“
„A o co bych přišla?“ zeptala jsem se vášnivě. „Od chvíle, co jsem tě potkala, je mi nádherně, tak krásně mi nikdy v životě nebylo.“
„Jestli umřu, musíš jít za Samem.“
„To už mě odepisuješ?“
„To nikdy,“ odpověděl. Jeho sametový hlas zněl najednou ledově chladně. „Nikdy!“ Cítila jsem, jak mi oběma rukama sevřel ramena; ležel teď na boku vedle mě. Přisunul se ještě blíž, takže jsem ucítila chlad, který z něj vycházel.
„Poslyš, Bille,“ začala jsem. „Nejsem sice vzdělaná, ale taky nejsem hloupá. Nejsem ani zkušená, ani světácká, ale myslím si, že nejsem žádná naivní cácorka.“ Doufala jsem, že se při tom neusmívám. „Dokážu je přesvědčit, aby tě přijali. Dokážu to.“
„Pokud to někdo zvládne, tak jedině ty,“ řekl. „Chci do tebe znovu vstoupit.“
„Ty myslíš… Och, ano! Už vím, co myslíš.“ Vzal mě za ruku a zajel s ní pod pokrývku. „To bych taky ráda.“ Myslela jsem to vážně. Jenom jsem doufala, že to přežiju – po tom divokém přídělu, kterého se mi dostalo na hřbitově. Bill při tom tak běsnil, že jsem si teď připadala jako rozlámaná. Ale zároveň jsem cítila, jak mi celým tělem projíždí hřejivý pocit, ta neodbytná touha po potěšení, na němž jsem se stávala závislou. „Lásko,“ vzdychla jsem a uchopila do dlaně jeho mužskou pýchu. „Lásko!“ Políbila jsem ho a cítila, jak mi proniká jazykem do úst. Vyrazila jsem mu naproti a dotkla se jeho špičáků. „Mohl bys to udělat bez kousání?“ špitla jsem.
„Ano. Ale připadá mi to jako dokonalé vyvrcholení, když ochutnám i tvou krev.“
„Bude to stejně dobré, i když to neuděláš?“
„Nikdy to tak dobré nebude, ale nechci tě oslabit.“
„Jestli ti to nebude vadit,“ řekla jsem váhavě. „Trvalo mi pár dní, než jsem se dala zase do pořádku.“
„Byl jsem sobecký… Ty jsi totiž tak skvělá!“
„A když jsem silná, jsem ještě lepší,“ naznačila jsem mu.
„Tak mi ukaž, jak jsi silná,“ prohodil žertovně.
„Lehni si na záda. Nejsem si moc jistá, jak na to, ale ostatní to tak dělají.“ Sedla jsem si na něj obkročmo. Slyšela jsem, jak se mu zrychlil dech. Byla jsem ráda, že je v pokoji tma a venku stále prší. Vtom se zablesklo a já spatřila Billovy zářící oči. Opatrně jsem se dostala do pozice, kterou jsem považovala za tu pravou, a navedla ho do sebe. Důvěřovala jsem svým instinktům, a ty mě ještě nikdy nezavedly na scestí.
2024 ©