Po pohřbu jsem zůstala tři dny doma. Bylo to až moc dlouho, potřebovala jsem se vrátit do práce. Přemýšlela jsem ale o všech věcech, které teď musím udělat, nebo jsem si to alespoň namlouvala. Uklidila jsem babiččin pokoj. Když se u mě zastavila Arlene, poprosila jsem ji, jestli by mi s tím nepomohla. Nedokázala jsem být sama se všemi jejími věcmi, které jsem tak důvěrně znala a z nichž jsem stále cítila vůni dětského pudru Johnson’s a antiseptického krému Campo-Phenique.
Arlene mi tedy pomohla všechno zabalit a odnést do kanceláře organizace na pomoc obětem přírodních katastrof. Posledních pár dnů se totiž nad severním Arkansasem prohnalo několik tornád, takže někomu, kdo přišel o všechno, se budou její šaty určitě hodit. Babička byla menší a štíhlejší než já a měla úplně jiný vkus, takže jsem si nenechala nic jiného než její šperky. Nikdy jich moc nenosila, ale ty, které si na sebe brávala, pro mě měly nesmírnou hodnotu.
Udivilo mě, co všechno dokázala babička do svého pokoje naskládat. Raději jsem ani nemyslela na to, co najdu v podkroví. O to se ale postarám později, třeba na podzim, až se ochladí a já budu mít čas na přemýšlení.
Zřejmě jsem se zbavila většího množství věcí, než jsem mohla, ale připadala jsem si díky tomu mnohem silnější a výkonnější. Odvedla jsem při tom kus práce. Arlene všechno skládala a balila. Stranou dávala jenom dokumenty, fotografie, dopisy, účty a neplatné šeky. Babička nikdy nepoužívala platební kartu a nikdy nekupovala nic na splátky, Bůh jí žehnej. Díky tomu jsem měla s tříděním jejích věcí mnohem méně práce.
Pak se Arlene zeptala na auto. Babička si ho koupila před pěti lety a mělo najeto jen velice málo. „Prodáš to svoje a necháš si její?“ zeptala se. „Tvoje je novější, ale menší.“
„O tom jsem ještě neuvažovala,“ odpověděla jsem. Uvědomila jsem si, že jsem na to ani myslet nemohla. K ničemu jinému než k úklidu babiččiny ložnice jsem se ten den nedokázala přinutit.
Do podvečera zmizelo z ložnice všechno, co mi babičku připomínalo. S Arlene jsme obrátily i její matraci a převlékly její sloupkovou postel. Babiččin pokoj mi odjakživa připadal překrásný. Teď jsem si uvědomila, že patří mně. Mohla bych se do něj přestěhovat a mít svou soukromou koupelnu. Nemusela bych tak používat tu na chodbě.
Zatoužila jsem to okamžitě udělat. Všechen nábytek v mé ložnici pocházel z domu mých rodičů. Byl dětský, až přehnaně holčičí a připomínal mi panenky Barbie a přespávání u kamarádek.
Ne že bych často přespávala u kamarádek, nebo že by ony přespávaly u mě.
Ne, ne, ne! Znovu už do toho zabředávat nechci. Byla jsem taková, jaká jsem byla, měla jsem svůj život a užívala jsem si spousty věcí, všech malých radostí, které mi pomáhaly jít dál.
„Možná se přestěhuju sem,“ řekla jsem Arlene, když zalepila krabici.
„Není to trošku brzy?“ zeptala se. Když si uvědomila, jak kriticky to vyznělo, začervenala se.
„Bude to jednodušší, než když zůstanu naproti přes chodbu a budu myslet na to, jak je ten pokoj prázdný,“ odpověděla jsem. Arlene se skrčila za kartonovou krabici, lepicí pásku v ruce, a zamyslela se.
„To chápu,“ řekla a její ohnivě rudá hlava souhlasně přikývla.
Pak jsme krabice naložily k Arlene do auta. Nabídla mi, že je zaveze do sběrného střediska, což jsem vděčně přijala. Nechtěla jsem, aby mě někdo lítostivě pozoroval, až budu odkládat babiččiny šaty, boty a noční košile.
Když Arlene odcházela, objala jsem ji a vtiskla jí polibek na tvář. Zadívala se na mě. Tak daleko naše přátelství až dodnes nepokročilo. Naklonila ke mně hlavu a opřela mi ji o čelo.
„Ty blázínku!“ řekla vesele. „Musíš za námi zase přijít. Lisa pořád žadoní, abys ji zase hlídala.“
„Tak jí vyřiď, že ji teta Sookie pozdravuje. A Codymu taky.“
„Dobře.“ Pak se Arlene odvlekla do auta. Ohnivě rudé načechrané vlasy za ní vlály a její kyprá postava v barovém pracovním stejnokroji vypadala jako jeden veliký příslib.
Když se Arlenino auto odkodrcalo po lesní cestě pryč, měla jsem pocit, že ze mě vyprchala veškerá energie. Připadala jsem si stará nejmíň milion let a strašně opuštěná. A tak to bude od nynějška napořád.
Neměla jsem hlad, ale hodiny mi prozradily, že je čas k jídlu. Zamířila jsem do kuchyně a vytáhla z lednice jednu z mnoha plastových krabic. Byl v ní krocan s hroznovou oblohou. Měla jsem tohle jídlo sice ráda, ale když jsem se s ním posadila ke stolu, jen jsem do něj dloubala vidličkou. Pak jsem to vzdala, vrátila krabici do lednice a odešla do koupelny, kde jsem si dopřála tolik potřebnou sprchu. V rozích skříní byl usazený prach. Dokonce i taková pečlivá hospodyně jako moje babička nad ním nedokázala zvítězit.
Sprcha byla úžasná. V horké vodě se ze mě vypařila část mého smutku. Umyla jsem si šamponem vlasy, vydrhla každičký čtvereční centimetr kůže a oholila si nohy i podpaždí. Když jsem vystoupila ze sprchy, vytrhala jsem si obočí, natřela si obličej krémem, nastříkala se deodorantem, vetřela si do vlasů kondicioner, abych si je snadno rozčesala, zkrátka jsem použila všechno, co mi přišlo pod ruku. Přes hlavu, z níž mi v dlouhých pramenech splývaly vlasy až na záda, jsem si přetáhla tričko na spaní, které mělo vepředu obrázek ptáčka Tweetyho, a popadla jsem hřeben. Pak jsem se posadila k televizi, abych se na něco podívala, než si rozčešu vlasy, což mě odjakživa unavovalo.
Můj náhlý příval pocitu smysluplnosti vyprchal a já si připadala ochablá.
Když jsem se šourala do pokoje s hřebenem v jedné ruce a ručníkem v druhé, zazvonil zvonek u dveří.
Podívala jsem se skrz špehýrku. Na verandě trpělivě čekal Bill.
Pustila jsem ho dovnitř. Nepotěšilo mě, že ho vidím, ale ani nerozladilo.
Zaskočil mě v tričku na spaní, s mokrými vlasy, bosou. Bez make-upu.
„Pojď dál,“ řekla jsem.
„Určitě?“
„Ano.“
Vešel dál a jako pokaždé se rozhlédl. „Co to děláš?“ zeptal se, když spatřil hromádku věcí, kterou jsem odložila stranou, protože mě napadlo, že by si je babiččini přátelé třeba rádi vzali: pana Norrise by mohla potěšit zarámovaná fotografie, na níž jsou společně jeho a babiččina matka.
„Dneska jsem uklízela v ložnici,“ řekla jsem. „Napadlo mě, že se do ní přestěhuju.“ Nic dalšího mě už nenapadlo. Důkladně si mě prohlédl.
„Učešu tě,“ řekl.
Lhostejně jsem přikývla. Bill se posadil na pohovku s květovaným vzorem a ukázal na starou nízkou sedačku před ní. Poslušně jsem si sedla. Bill se posunul trochu dopředu a já se ocitla mezi jeho stehny. Přiložil mi hřeben na temeno hlavy a pomalu začal rozčesávat zacuchané vlasy.
Ticho, které jsem v jeho přítomnosti pokaždé vnímala, pro mě bylo jako obvykle vysvobozením. Pokaždé jsem měla pocit, jako kdybych po dlouhém výšlapu v horkém dni ponořila nohu do chladné vody.
Billovy dlouhé prsty se navíc dokázaly zkušeně popasovat s mou hustou hřívou. Seděla jsem se zavřenýma očima, cítila klid a vnímala jenom Billovy úsporné pohyby. Zdálo se mi, že téměř cítím tlukot jeho srdce, ale pak jsem si uvědomila, jak zvláštní je to představa. Jeho srdce koneckonců netlouklo.
„Takhle jsem česal svou sestru Sarah,“ zamumlal tiše, jako kdyby tušil, že si teď konečně vychutnávám chvilku klidu a snažil se mě z něj nevyrušit. „Měla tmavší vlasy. Dokonce ještě delší. Nikdy si je nestříhala. Když jsme byli malí a matka měla moc práce, staral jsem se o její vlasy já.“
„Byla mladší nebo starší než ty?“ zeptala jsem se tiše, jakoby omámeně.
„Mladší. O tři roky mladší než já.“
„Měl jsi ještě další sourozence?“
„Dva zemřeli při porodu,“ odpověděl zvolna, jako kdyby to pro něj představovalo už jen hodně vzdálenou vzpomínku. „Můj bratr Robert zemřel, když mu bylo dvanáct. Já jsem byl tehdy o rok mladší než on. Dostal horečku, a ta ho zabila. Teď by ho jenom naládovali penicilinem a byl by zdravý. Tehdy to ale neuměli. Sarah válku přežila, maminka taky. Ale otec mi zemřel, právě když jsem sloužil v armádě. Později jsem zjistil, že ho sklátila mrtvice. Moje žena od té doby žila s mou rodinou, a moje děti…“
„Oh, Bille!“ vzdychla jsem smutně, téměř šeptem. „Ztratil jsi toho tolik.“
„Ne, Sookie,“ odpověděl. Jeho hlas byl opět chladný a jasný.
Chvíli mě ještě česal, dokud si nebyl jistý, že hřebenu už nestojí v cestě žádné zacuchané pramínky. Potom vzal do ruky bílý ručník, který jsem odhodila na postranní opěrku pohovky, a začal mi vysušovat vlasy. Zatímco schly, projížděl jimi prsty, aby je načechral.
„Mmmm,“ zaslechla jsem. Už to nebyl hlas někoho, kdo potřeboval utěšit.
Cítila jsem, jak mi jeho chladné prsty odhrnují vlasy z krku, a uvědomila jsem si, že se Billovy rty blíží k mé šíji. Nedokázala jsem se ani pohnout, ani promluvit. Pomalu jsem vydechla a snažila se ani nehlesnout. Jeho rty se pak posunuly k mému uchu. Jemně mě kousl do lalůčku a potom jsem uvnitř ucha ucítila jeho jazyk. Zezadu mě objaly dvě pevné paže, setkaly se na mé hrudi a přitiskly mě k němu.
Jakoby zázrakem jsem tehdy slyšela jenom řeč jeho těla, a ne všechny ty možné hlouposti, které dokážou podobné chvíle jenom zkazit. Jeho tělo mi prozrazovalo nesmírně prosté věci.
Zvedl mě tak zlehka, jako kdybych já zdvihala batole. Otočil mě, tak abych mu dosedla na klín a nohy složila na jednu stranu. Objala jsem ho a mírně se naklonila, abych ho políbila. Tak to šlo dál, ale po chvíli se Billův klín začal pohybovat v pravidelném rytmu, který byl dostatečně výmluvný i pro tak nezkušeného člověka, jako jsem já. Dlouhé tričko na spaní se mi vyhrnulo až nad stehna. Bezradně jsem mu začala hladit paže. Kupodivu jsem při tom myslela na pánev plnou karamelek, které babička nechala na sporáku rozpustit, a na to, jaké byly teplé, sladké, zlaté a rozteklé.
Bill vstal. Já ho stále objímala. „Kam?“ zeptal se.
Ukázala jsem k babiččinu bývalému pokoji. Bill mě tam odnesl tak, jak jsem byla – nohy zaklesnuté kolem jeho boků, hlavu opřenou o jeho rameno – a položil mě na čistě povlečenou postel. Zůstal stát vedle ní a měsíční paprsky, proudící do místnosti skrze nezatažené okno, mi odhalily, jak se rychle a pořádkumilovně svléká. Přestože mě pohled na něj nesmírně vzrušoval, uvědomila jsem si, že musím udělat totéž. Ale stále jsem se trochu styděla, tak jsem si jenom svlékla tričko a hodila ho na podlahu.
Zadívala jsem se na něj. Ještě nikdy v životě jsem neviděla něco tak nádherného a děsivého zároveň.
„Ach, Bille!“ vzdychla jsem nervózně, když se položil vedle mě. „Nechci tě zklamat.“
„To je nemožné,“ zašeptal. Očima mi dychtivě přejížděl po celém těle jako trosečník uprostřed pouště, který se nemůže nabažit pohledu na náhle objevenou studnu.
„Moc to neumím,“ přiznala jsem se. Sotva jsem to zašeptala.
„Neboj se. Já to umím dobře.“ Začal mě hladit a dotýkat se míst, kde se mě nikdo nikdy nedotýkal. Překvapeně jsem sebou trhla a pak se mu konečně otevřela.
„Bude to jiné, než kdybych to dělala s člověkem?“ zeptala jsem se.
„Och, ano.“
Tázavě jsem se na něj podívala.
„Bude to lepší,“ pošeptal mi do ucha a já cítila, jak mnou projíždí bodavé vzrušení.
Trochu stydlivě jsem natáhla ruku, abych se ho dotkla, a Bill velmi lidsky zavzdychal. Po chvíli se vzdechy prohloubily.
„Teď?“ zeptala jsem se chraplavým a třesoucím se hlasem.
„Och, ano,“ řekl a nalehl na mě.
O chvíli později zjistil, jak nezkušená vlastně jsem.
„Měla jsi mi to říct,“ řekl nesmírně něžně. Silou vůle pak zůstal chvíli v klidu.
„Och, prosím, nepřestávej!“ prosila jsem ho. Měla jsem dojem, že pokud nebudeme pokračovat, vybuchne mi hlava nebo se stane něco hrozného.
„To vůbec nemám v úmyslu,“ slíbil mi poněkud zasmušile. „Sookie… bude to bolet.“
Místo odpovědi jsem se zlehka nadzvedla. Bill vydal několik nezřetelných zvuků a pak do mě pronikl.
Zadržela jsem dech. Kousla se do rtu. Au, au, au!
„Miláčku,“ vydechl Bill. Takhle mi ještě nikdo nikdy neřekl. „Jak se cítíš?“ Byl sice upír, ale jak se teď snažil ovládat, celý se roztřásl.
„Dobře,“ ujistila jsem ho. Bodavá bolest pominula, a pokud bychom teď nepokračovali, ztratila bych veškerou odvahu. „Teď,“ rozkázala jsem a pevně se mu zakousla do ramene.
Bill zalapal po dechu, vyrazil vpřed a jeho pohyby nabyly na intenzitě. Zpočátku jsem si připadala jako omámená, ale potom jsem se mu úplně poddala a dokázala jsem s ním držet krok. Moje odezva ho nesmírně povzbudila. Po chvíli jsem ucítila, že se cosi blíží – něco ohromujícího a úžasného. „Och, prosím, Bille, prosím!“ vydechla jsem a zaryla mu nehty hluboko do zad. Byla jsem už téměř na vrcholu. Lehce jsme se posunuli dolů, což mu umožnilo přitisknout se ke mně ještě těsněji, a než jsem se stačila opět uvolnit, ocitla jsem se v oblacích. Letěla jsem na bílé oponě, která se mi rozprostřela před očima, na níž se míhaly zlatavé pruhy. Cítila jsem, jak se Billovy zuby jemně dotýkají mého krku, a vykřikla jsem: „Ano!“ Jeho špičáky mi pak zlehka pronikly skrz kůži, ale bolest jsem skoro nevnímala. Naopak mě ještě víc vzrušovala. A když Bill dosáhl vyvrcholení, ucítila jsem, jak saje z malé ranky na mém krku.
Ještě dlouho jsme pak leželi v objetí, rozechvělí a omámení doznívajícím vzrušením. Až do konce života nezapomenu na jeho chuť a vůni, na to, jak do mě poprvé pronikl – bylo to pro mě skutečně úplně poprvé –, i na slast, která mě zaplavovala.
Konečně si Bill lehl vedle mě, opřel si hlavu o loket a položil mi ruku na břicho.
„Jsem první.“
„Ano.“
„Ach, Sookie!“ Naklonil se a přejel mi hebkými rty po krku.
„Já vím, že to moc neumím,“ vzdychla jsem stydlivě. „Ale líbilo se ti to? Tedy, bylo to aspoň stejně tak dobré jako s ostatními ženami? Já se to naučím.“
„Můžeš v tom získat praxi, Sookie, ale lepší už to nebude.“ Pak mě políbil na tvář. „Byla jsi úžasná.“
„Bude mě to ještě bolet?“
„Určitě ti to bude připadat divné, ale nevzpomínám si. Jediná panna, se kterou jsem spal, byla moje žena, a to je sto padesát let stará záležitost… Ano, vzpomínám si, bude a hodně. Asi den nebo dva se nebudeme moct milovat.“
„Tvoje krev dovede léčit,“ poznamenala jsem po chvíli a uvědomila si, že mi rudnou tváře.
Celé tělo mu ozařovaly měsíční paprsky. Všimla jsem si, že se posouvá, aby se na mě mohl zpříma podívat. „Přesně tak,“ řekl. „Chtěla bys to?“
„Jistě. Ty ne?“
„Ano,“ vydechl a pak se zakousl do své paže.
Stalo se to tak rychle, až jsem vykřikla. Přejel prstem krvavou ránu a než jsem se stačila vzpamatovat, zajel jím do mě. Velmi jemně jím začal pohybovat a během kratičké chvilky bolest zmizela.
„Díky,“ řekla jsem. „Teď už je to lepší.“
Bill však prst nevytáhl.
„Och!“ vydechla jsem. „Ty bys to chtěl dělat znovu takhle rychle po sobě? Dokážeš to?“ S každým dalším pohybem jeho prstu jsem doufala, že ano.
„Podíváme se a uvidíme,“ navrhl sladce ponurým a zároveň jako by škádlivým tónem.
Zašeptala jsem hlasem, který jsem sama jen stěží poznávala. „Ukaž mi, co chceš, abych udělala.“
A ukázal mi to.
*
Nazítří jsem se vrátila do práce. Bez ohledu na léčivé schopnosti Billovy krve mi bylo trochu nepříjemně, ale páni, připadala jsem si tak silná! Měla jsem za sebou úplně nový zážitek. Těžko jsem se bránila pocitu – arogance je špatné slovo – obrovské domýšlivosti; tak je to lepší.
V baru se samozřejmě vyskytovaly staré známé problémy – kakofonie hlasů, jejich neustálé bzučení a především jejich vytrvalost. Teď mi však připadalo, že je dokážu mnohem lépe ztišit a odsunout do pozadí. Daleko snadněji jsem udržovala v pohotovosti svou ochrannou bariéru a díky tomu jsem se cítila mnohem uvolněnější. Nebo možná proto, že jsem se cítila mnohem uvolněnější, dokázala jsem udržovat v pohotovosti svou bariéru? Nevím. Bylo mi mnohem lépe. A když mi stálí zákazníci vyjadřovali upřímnou soustrast, přijímala jsem jejich kondolence s klidem, a ne se slzami.
V době oběda přišel do baru Jason. Kromě hamburgeru si dal i několik piv, což u něj nebylo obvyklé. V pracovní době nikdy nepil. Věděla jsem, že by vybuchl, kdybych proti tomu něco přímo namítla, takže jsem se jen zeptala, jestli je všechno v pořádku.
„Šéf si mě dneska zase zavolal,“ řekl tiše. Pak se rozhlédl, aby se ujistil, že nás nikdo neposlouchá. V baru ale moc lidí nebylo, protože tou dobou probíhalo ve společenském domě setkání Rotary klubu.
„Co chtěl vědět?“ I já jsem šeptala.
„Jak moc jsem se vídal s Maudette, jestli jsem vždycky bral nádrž u její benzínky… Pořád dokola, dokola a dokola, jako kdybych mu to neopakoval už aspoň milionkrát. Mému šéfovi dochází trpělivost, Sookie. Ale nemám mu to za zlý. Kvůli všem těm cestám na policii jsem nejmíň dva nebo tři dny nebyl v práci.“
„Možná by sis měl najít právníka,“ řekla jsem nejistě.
„To mi tvrdil i Rene.“
Můj pohled se pak střetl s Reneho očima.
„A co Sid Matt Lancaster?“ Sidney Matthew Lancaster pocházel odsud, byl to těžký piják whisky, ale měl pověst nejbojovnějšího právníka v okrese. Měla jsem ho ráda, protože pokaždé, když jsem ho obsluhovala, se ke mně choval s úctou.
„To bude nejlepší.“ Jason vypadal podrážděně a nešťastně. Pak jsme si vyměnili výmluvný pohled. Oba jsme věděli, že babiččin právník je už příliš starý, a pokud by Jasona nedej Bože zatkli, jeho případ by už těžko zvládl. Jason se příliš zabýval sám sebou, takže si na mě ničeho nevšiml. Abych si zakryla krk, vzala jsem si dnes nové bílé tričko s límečkem (místo normálního, které žádný nemělo). Arlene ale nebyla tak nevšímavá jako můj bratr. Celé ráno mě pozorovala, a když nám ve tři hodiny odpoledne začala přestávka, byla si už jistá, že na to přišla.
„Holka,“ začala, „že ty jsi špásovala?“
Úplně jsem zrudla. „Špásování“ by sice znamenalo, že můj vztah s Billem není tak vážný, ale v podstatě to byla pravda. Nevěděla jsem, jestli mám říct: „Ne, milovali jsme se,“ nebo zůstat zticha, nebo říct Arlene, že jí do toho nic není, anebo zkrátka vykřiknout: „Ano!“
„Oh, Sookie, kdo to je?“
Ajaj! „Ehm, no, není…“
„Odsud? Ty chodíš s jedním z těch vojáků z Bonsier City?“
„Ne,“ řekla jsem váhavě.
„Se Samem? Viděla jsem ho, jak se na tebe dívá.“
„Ne.“
„Tak s kým?“
Chovala jsem se, jako kdybych se za to styděla. Postav se tomu, Sookie Stackhouseová! napomenula jsem se příkře. Kápni božskou.
„S Billem,“ řekla jsem a zoufale si přála, aby řekla jen: „Oh, jasně!“
„S Billem,“ zopakovala zamyšleně Arlene. Všimla jsem si, že se Sam zvedl a poslouchal nás. Charlsie Tootenová taky. Dokonce i Lafayette prostrčil hlavu okénkem.
„S Billem,“ řekla jsem a snažila se mluvit normálním hlasem. „Vždyť Billa znáš.“
„Billa Auberjunoise?“
„Ne.“
„Billa…“
„Billa Comptona,“ prohlásil Sam ve chvíli, kdy jsem už otevírala pusu, abych to řekla sama. „Upíra Billa.“
Arlene se zatvářila ohromeně, Charlsie Tootenová tichoučce vypískla a Lafayettovi málem upadla pusa.
„Zlato, to sis nemohla najít normálního člověka?“ zeptala se Arlene, když se jí vrátila schopnost mluvit.
„Žádný normální člověk se mnou nikdy nechodil.“ Cítila jsem, jak se mi do tváří vrací normální barva. Stála jsem tam, vzpřímená a se vztyčenou hlavou, a připadala jsem si sebevědomě. Jsem si jistá, že jsem tak i vypadala.
„Ale, zlato,“ namítla dětským hláskem Charlsie, „Bill… och, chytil ten virus.“
„To vím,“ odpověděla jsem. Uvědomila jsem si, jak vyčítavě to znělo.
„Myslel jsem, že sis něco začala s černochem, ale tys tomu nasadila korunu, co, holka?“ poznamenal Lafayette a začal si z nehtu odlupovat lak.
Sam mlčel. Jen tak stál opřený o bar. Kolem pevně sevřených rtů se mu vytvořila bílá skvrna, jak mu z nich vyprchala krev.
Na všechny jsem se postupně zadívala, abych je buď donutila mlčet, nebo říct rovnou, co si o tom myslí.
Arlene to pochopila ze všech nejdříve. „Tak fajn! Ale ať se k tobě chová hezky, jinak přijdou na řadu kolíky!“
Všichni se tomu zasmáli, i když ne bůhvíjak zvesela.
„A navíc ušetříš spoustu peněz za jídlo!“ poznamenal Lafayette.
Sam pak ale v jediném okamžiku zničil to nejisté pochopení, kterého se mi dostalo. Stoupl si vedle mě a popotáhl mi límeček bílého trička.
Ticho, které se pak rozhostilo, bylo tak husté, že by se dalo krájet nožem.
„Och, sakra!“ vydechl tiše Lafayette.
Podívala jsem se Samovi přímo do očí a umínila si, že tohle mu nikdy neodpustím.
„Nesahej na mě!“ vyjekla jsem, ustoupila stranou a narovnala si límeček. „Nestarej se o můj život.“
„Bojím se o tebe, mám o tebe strach,“ řekl. Arlene a Charlsie si mezitím rychle našly jinou práci.
„Ne, nemáš, ne úplně. Štve tě to. Tak poslouchej. Nikdy jsi neměl šanci.“
Pak jsem odpochodovala pryč, abych otřela plastovou desku u jednoho ze stolů. Potom jsem sesbírala všechny slánky a doplnila je. Totéž jsem udělala s pepřenkami, dózami na koření a omáčkou Tabasco na všech stolech a v boxech. Neustávala jsem v práci a dívala se jenom přímo před sebe. Atmosféra v baru se postupně uvolnila.
Sam byl ve své kanceláři a věnoval se papírování nebo něčemu podobnému. Dokud byl zticha a nechával si své názory jenom pro sebe, bylo mi to jedno. Ale když mi odhalil krk, strhl tím oponu, která chránila intimní část mého života. Nedokázala jsem mu to odpustit. Arlene a Charlsie si – stejně jako já – zatím našly práci, která by je zaměstnala, a když se po pracovní době začaly do baru hrnout davy lidí, všechno už zase vypadalo téměř normálně.
Pak se mnou Arlene zamířila na dámskou toaletu. „Poslouchej, Sookie, na něco se tě chci zeptat. Když jde o sex, jsou upíři takoví, jak o nich všichni tvrdí?“
Jenom jsem se usmála.
Ten večer, hned po setmění, přišel do baru Bill. Musela jsem zůstat v práci déle, protože jedna ze servírek měla problémy s autem. A najednou jsem ho spatřila. Schválně vešel pomalým důstojným krokem, abych si ho všimla. Pokud Billovi vrtalo hlavou, jestli o našem vztahu někdo z personálu nebo hostů ví, nedal to najevo. Vzal mě za ruku, zvedl ji k ústům a políbil ji, což by všem ostatním připadalo nesmírně strojené. Jeho polibek, který mi přistál na ruce, jsem cítila až v konečcích prstů na nohou. Věděla jsem, že to na mě pozná.
„Jak ti je?“ zašeptal a já se zachvěla.
„Trochu…“ Zjistila jsem, že ze sebe nemůžu vypravit jediné slovo.
„Můžeš mi to říct později,“ navrhl. „Kdy tady skončíš?“
„Jakmile sem přijede Susie.“
„Pojď se mnou ke mně domů!“
„Fajn.“ Usmála jsem se na něj. Byla jsem šťastná a radost ze mě přímo sálala.
Bill mi můj úsměv oplatil, ale protože ho moje blízkost ovlivňovala, měl vytažené špičáky. Všem ostatním kromě mě se to zdálo přinejmenším nepříjemné.
Sklonil se, políbil mě – byla to jen pusa na tvář – a otočil se k odchodu. V té chvíli se ale celý večer úplně pokazil.
Dovnitř vešli Malcolm a Diane. Rozrazili dveře, jako kdyby nám všem chtěli svým příchodem vyrazit dech, což se jim také podařilo. Napadlo mě, kde nechali Liama. Zřejmě musel zaparkovat auto. Bylo bláhové doufat, že zůstal doma.
Lidé v Bon Temps si na Billa pomalu zvykali, ale výstřední upíři jako Malcolm a Diane vzbudili značný rozruch. Okamžitě jsem si uvědomila, že to místním obyvatelům rozhodně nepomůže zvyknout si na můj vztah s Billem.
Malcolm měl na sobě kožené kalhoty a něco, co se podobalo drátěné košili. Vypadal, jako kdyby právě vylezl z obálky nějakého časopisu o rockové hudbě. Diane si oblékla přiléhavý elastický trikot v limetkově zelené barvě. Byl vyrobený z lykry a nějakého dalšího velmi tenkého a pružného materiálu. Kdybych chtěla, dokázala bych jí spočítat všechny chlupy v rozkroku. Černoši do Samova baru moc často nechodili, ale pokud tu některý z nich neměl důvod se ničeho bát, pak to byla rozhodně Diane. Všimla jsem si, jak ji Lafayette sleduje skrz otevřené okénko obdivným pohledem. A všimla jsem si, že se i trochu bojí.
Když oba upíři zahlédli Billa, teatrálně vypískli, jako kdyby byli namol opilí. Bill z nich evidentně nebyl nadšený, ale zvládal jejich náhlý vpád s ledovým klidem, stejně jako všechno ostatní.
Malcolm i Diane políbili Billa na ústa. Těžko říct, které z obou přivítání připadalo zákazníkům nechutnější. Pokud se Bill nechtěl rozkmotřit s lidskými obyvateli Bon Temps, měl by rychle ukázat, že se mu to nelíbí.
Bill nebyl žádný hlupák, proto od nich odstoupil a položil mi paži na rameno. Distancoval se tak od upírů a zařadil se k lidem.
„Takže ta tvoje servírka pořád žije,“ poznamenala Diane a její jasný hlas se rozlehl po celém baru. „Není to úžasné?“
„Minulý týden jí zavraždili babičku,“ řekl Bill tiše ve snaze zabránit Diane ve vyprovokování nějaké divoké scény.
Její překrásné a zároveň šílené hnědé oči se do mě zabodly a já jsem cítila, jak mi naskakuje husí kůže.
„Není to skvělé?“ řekla a rozesmála se.
A bylo to! Teď už jí nikdo nic neodpustí. Pokud se Bill vážně chtěl usadit a žít mezi námi, udělala bych to úplně stejně jako on. Jenomže nenávist vůči oběma odpadlíkům, kterou jsem cítila z návštěvníků baru, se mohla obrátit i proti Billovi.
Pro Diane a její přátele byl samozřejmě odpadlíkem Bill.
„A kdy někdo zabije tebe, holčičko?“ Přejela mi nehtem po krku, ale já jí prudce odstrčila ruku.
Kdyby ji Malcolm ležérním, líným pohybem nechytil za ruku, určitě by po mně skočila. Z jeho postoje jsem ale vycítila, že se i on musí ovládat.
„Bille,“ začal Malcolm konverzačním tónem, jako kdyby nemusel napínat všechny svaly v těle, aby udržel Diane na uzdě. „Slyšel jsem, že se z tohohle městečka obrovským tempem ztrácí neškolený personál restauračních zařízení. A jeden ptáček ve Shreveportu mi vycvrlikal, že ses se svou přítelkyní v Transfusii vyptával, se kterými upíry se mohly stýkat ty zavražděné ženy.“
„Dobře víš, že tohle je jenom naše věc, do které nikomu jinému nic není,“ pokračoval Malcolm a v obličeji se mu najednou objevil tak vážný výraz, až mě to vyděsilo. „Někteří z nás zkrátka nechtějí chodit na baseballové zápasy a…“ (byla jsem si jistá, že pátral v paměti po něčem odporně lidském) „grilovat na zahradě! Jsme upíři!“ Dodal tomu slovu majestátnost a kouzlo a já viděla, že spousta lidí v baru začíná podléhat jeho vlivu. Malcolm měl dost zdravého rozumu, takže chtěl odčinit špatný dojem, který vyvolala Diane, a zároveň nám všem dát najevo obrovské pohrdání.
Razantně, ze všech sil, jsem mu dupla na nohu. Okamžitě na mě vycenil špičáky. Zákazníci zamrkali a zachvěli se.
„Proč prostě neodejdete, pane?“ zeptal se Rene. Hrbil se u baru a mezi lokty měl postavenou sklenici s pivem.
Pak nastala kritická chvíle, kdy stačilo jen málo a bar se mohl změnit v jednu velkou krvavou lázeň. Nikdo z lidí si zřejmě neuvědomoval, jak jsou upíři silní a jak dokážou být nelítostní. Bill se postavil přede mě. Všichni v baru si toho všimli.
„No, pokud tu nejsme vítáni…,“ řekl Malcolm. Jeho statná mužská podstata ostře kontrastovala se zpěvavým tónem, který použil. „Tihle dobří lidé by si rádi snědli svoje maso, Diane, a oddávali se lidským záležitostem. Sami. Nebo s naším bývalým přítelem Billem.“
„Naše malá servírka by podle mě s Billem ráda dělala lidské věci,“ začala Diane. Malcolm ji ale chytil za paži a vystrčil ji ven, než mohla napáchat další škody.
Když vyšli ze dveří, zdálo se mi, jako kdyby se celý bar zachvěl. Usoudila jsem, že už radši odejdu, přestože Susie ještě nepřišla do práce. Bill čekal venku. Když jsem se ho zeptala proč, odpověděl mi prostě: chtěl se prý ujistit, že skutečně odešli.
Jela jsem s ním k němu domů a přemýšlela. Když se to tak vezme, vyvázli jsme z té upíří návštěvy poměrně v pořádku. Uvažovala jsem, co vlastně Malcolma a Diane do baru přivedlo. Zaráželo mě totiž, že se tak náhle rozhodli zajít do podniku, který ležel tak daleko od jejich domova. A protože se nijak nesnažili zapadnout mezi hosty, možná se jen chtěli přesvědčit, jak se daří Billovi.
Dům Comptonových vypadal úplně jinak než toho hrozného večera, kdy jsem se tu setkala s tou nevítanou upíří společností.
Řemeslníci se opravdu snažili; buď se báli netušených následků, pokud by svou práci neodvedli pořádně, nebo jim Bill dobře platil. Neměla jsem tušení, který z důvodů je ten pravý. Možná oba. V obývacím pokoji právě vyměňovali strop. Spatřila jsem i nové bílé tapety se složitým květinovým vzorem. Řemeslníci vyleštili i prkna na podlaze, takže teď zářila úplně stejně, jako když je sem kdysi pokládali. Pak mě Bill zavedl do kuchyně. Mnoho věcí jsem tam přirozeně neviděla, ale byla to jasná a veselá místnost a stála v ní zbrusu nová lednice, plná syntetické krve v lahvích (fuj).
Koupelna s toaletou v přízemí byla úžasná.
Podle toho, co jsem věděla, Bill koupelnu nikdy nepoužíval, alespoň pokud šlo o vykonávání hlavní lidské potřeby. Udiveně jsem se rozhlédla.
Naskytl se mi pohled na nesmírně prostornou místnost, kterou Bill získal spojením bývalé špižírny a poloviny staré kuchyně.
„Rád se sprchuju,“ řekl a ukázal na otevřený sprchový kout v rohu. Mohli se do něj vejít dva dospělí a ještě pár trpaslíků. „A rád ležím v teplé vodě,“ řekl a ukázal na středobod celé místnosti. Tvořila ho obrovská vana s cedrovým obložením a schůdky po obou stranách. Okolo vany byly rozestavené květinové mísy. Bylo to tak podobné luxusní džungli, jak je to jen v severní Louisianě možné.
„Co to je?“ zeptala jsem se obdivně.
„Vířivka,“ prohlásil Bill hrdě. „Uvnitř jsou trysky. Každá z nich jde zvlášť speciálně nastavit, takže si můžeš vybrat, jak silný proud vody chceš. Zkrátka horká lázeň,“ zjednodušil pak své vysvětlování.
„Jsou tam sedačky,“ poznamenala jsem, když jsem nahlédla dovnitř. Horní část vany zdobily zelené a modré dlaždice. Všimla jsem si i luxusního ovládání.
Bill stiskl tlačítko pro spouštění vody a vířivka se začala rychle plnit.
„Co kdybychom se vykoupali?“ navrhl mi.
Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře a zrychluje se mi tep.
„Co třeba hned teď?“ Bill mi zajel prsty do míst, kde jsem měla do černých šortek zastrčené bílé tričko.
„Och, no… Možná.“ Nemohla jsem se mu podívat do očí. Uvědomila jsem si, že tenhle – dobrá, muž – ze mě viděl mnohem víc než kdokoliv jiný, včetně mého lékaře.
„Chyběl jsem ti?“ zeptal se, zatímco mi rozepínal šortky a stahoval je dolů.
„Ano,“ přiznala jsem po pravdě.
Zasmál se a klekl si na podlahu, aby mi rozvázal boty. „Co ti chybělo nejvíc, Sookie?“
„Tvoje ticho,“ odpověděla jsem bez rozmýšlení.
Zvedl ke mně oči a jeho prsty se zastavily.
„Moje ticho,“ opakoval.
„Ticho, které s tebou zažívám díky tomu, že nedokážu číst tvoje myšlenky. Neumíš si představit, jak je to nádherné, Bille.“
„Myslel jsem, že řekneš něco jiného.“
„To mi chybělo taky.“
„Pověz mi o tom!“ vybídl mě, stáhl mi ponožky, pohladil mě po stehně a svlékl mi šortky i kalhotky.
„Bille! Já se stydím,“ zakoktala jsem.
„Sookie, přede mnou se stydět nemusíš. Zrovna přede mnou.“ Narovnal se, svlékl mi tričko a pak rozepnul podprsenku. Prsty mi přejel přes otlačené stopy po ramínkách a začal mi hladit ňadra. Někdy mezi tím si zul sandály.
„Zkusím to,“ řekla jsem a sklopila oči k zemi.
„Svlékni mě!“
S tím jsem neměla problém. Chvatně jsem mu rozepnula košili, vytáhla ji z kalhot a pak mu ji stáhla z ramen. Rozepnula jsem mu pásek a začala se věnovat knoflíku v pase. Než jsem ho rozepnula, stálo mě to dost sil.
Pomyslela jsem si, že jestli se mnou ten knoflík nebude spolupracovat, asi se rozpláču. Připadala jsem si neohrabaná a neschopná.
Bill mě vzal za ruce a položil si je na hrudník. „Pomalu, Sookie, pomalu,“ řekl. Mluvil tiše a rozechvěle. Cítila jsem, jak se ve mně každý napjatý sval postupně uvolňuje, a odvážila jsem se pohladit ho po hrudi a laskat ho stejně jako on mě. Zajela jsem mu prsty mezi vlnité chloupky a jemně mu začala dráždit plochou bradavku. Billova ruka vyjela vzhůru a stiskla mě v zátylku. Nevěděla jsem, jestli se takovéhle věcí líbí i mužům, ale Billovi zřejmě ano. Věnovala jsem se tedy i druhé bradavce. Potom jsem se vrátila k tomu zatracenému knoflíku na kalhotách a tentokrát se mi ho podařilo rozepnout. Stáhla jsem kalhoty dolů a prsty mu zajela za gumičku spodků.
Pomohl mi usadit se do lázně. Teplá voda nám bublala kolem nohou.
„Mám umýt nejdřív já tebe?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla jsem udýchaně. „Podej mi mýdlo.“
2024 ©