Pohlédla jsem na něj. Do obličeje se mi vkradl pochybovačný výraz, obočí se mi nakrabatilo a koutky úst se mi nepatrně pohnuly nahoru.
„Jasně,“ řekla jsem hlasem, který věrně kopíroval můj výraz.
„Vždycky jsem tě měl rád.“
„Dokonce tolik, že jsi musel čekat, až se o mě začne zajímat někdo jiný, a teprve pak jsi mi to řekl?“
„Patří mi to.“ Zdálo se, že o něčem přemýšlí. Chtěl to říct, ale nedostávalo se mu odvahy. Ať už to bylo cokoliv, nedokázal to ze sebe vypravit.
„Půjdeme,“ navrhla jsem. Došlo mi, že teď už bychom se jenom obtížně vraceli k nějakému neutrálnímu tématu hovoru. Mohla jsem proto klidně jet domů.
Cesta autem byla zajímavá. Vždycky když už se zdálo, že Sam konečně vysloví, co má celou dobu na jazyku, v poslední chvíli se zarazil, zavrtěl hlavou a zůstal zticha. Bylo mi to tak nepříjemné, že jsem měla sto chutí vlepit mu facku.
Domů jsme přijeli později, než jsem čekala. Světlo v babiččině ložnici stále svítilo, ale zbytek domu se utápěl ve tmě. Nikde jsem neviděla její auto, takže mi došlo, že zaparkovala vzadu, aby mohla odnést zbytky jídla ze setkání rovnou do kuchyně. Lampa na verandě, kterou mi nechala rozsvícenou, však zářila do tmy.
Sam obešel auto, otevřel mi dveře a já vystoupila. Ve tmě jsem se ale pořádně netrefila na stupačku, takže jsem spíš vypadla. Sam mě zachytil. Nejprve mi jenom pevně sevřel paže, abych se nesvalila, ale potom mě objal a políbil.
Předpokládala jsem, že to bude jen pusa na dobrou noc, ale jeho ústa ne a ne se odlepit. Bylo to nesmírně příjemné, ale pak se rozeznělo moje vnitřní poplašné zařízení: „Je to tvůj šéf.“
Jemně jsem se od něj odtáhla. Okamžitě si to uvědomil. Ruce mu sklouzly po mých pažích a zachytily se mi za konečky prstů. Mlčky jsme zamířili ke dveřím.
„Líbilo se mi to,“ řekla jsem tiše, abych nevzbudila babičku. Kromě toho jsem nechtěla, aby to znělo nějak nadšeně.
„Mně taky. Zopakujeme si to někdy?“
„Uvidíme,“ odpověděla jsem. Doopravdy jsem netušila, co k Samovi cítím.
Počkala jsem, dokud jsem nezaslechla, jak se jeho auto otáčí. Potom jsem zhasla světlo na verandě a vešla do domu. Cestou jsem si rozepínala halenku. Byla jsem unavená a chtělo se mi spát.
Něco tu nehrálo.
Zastavila jsem se uprostřed obývacího pokoje a rozhlédla se.
Všechno vypadalo v pořádku, ne?
Ano, všechno bylo na svém místě.
To ten zápach.
Nepříjemný zápach.
Kovový, ostrý a slaný.
Pach krve.
Ten zápach byl se mnou tady, v přízemí, ne nahoře, kde pokoje pro hosty zely prázdnotou.
„Babičko?“ zvolala jsem. Ten rozechvělý hlas se mi vůbec nelíbil.
S vypětím všech sil jsem se pohnula a zamířila ke dveřím do jejího pokoje. Byl prázdný. Pak jsem se vydala do ostatních částí domu a rozsvěcela jsem všechna světla.
Můj pokoj jsem našla ve stejném stavu, v jakém jsem ho při odchodu zanechala.
Koupelna byla prázdná.
Prádelna také.
Rozsvítila jsem poslední světlo. Kuchyň byla…
Vykřikla jsem a nemohla jsem přestat. Ruce mi visely ve vzduchu a s každým dalším výkřikem se třásly víc a víc. Zaslechla jsem za sebou ránu, ale v té chvíli mi na tom vůbec nezáleželo. Pak mě popadly čísi velké ruce, uchopily mě a mezi mnou a tím, co jsem spatřila na podlaze kuchyně, se objevilo mohutné tělo. Vůbec jsem Billa nepoznala. Chytil mě a odvedl do obývacího pokoje, abych se na to nemusela dívat.
„Sookie,“ zahřměl. „Přestaň křičet! Tohle není k ničemu!“
Kdyby se ke mně choval mírně, křičela bych dál.
„Omlouvám se,“ řekla jsem vyděšeně. „Chovám se jako ten kluk.“
Bill se na mě nechápavě zadíval.
„Ten z tvého příběhu,“ doplnila jsem otupěle.
„Musíme zavolat policii.“
„Jistě.“
„Musíme jim zatelefonovat.“
„Počkat. Jak ses sem dostal?“
„Tvoje babička chtěla odvézt až domů, ale trval jsem na tom, že pojedeme nejdřív k ní a já jí pomůžu vyložit věci z auta.“
„Tak proč jsi pořád tady?“
„Čekám na tebe.“
„Takže jsi viděl, kdo ji zabil?“
„Ne. Šel jsem pak přes hřbitov domů, abych se převlékl.“
Měl na sobě modré džíny a tričko s nápisem Vděčný nebožtík. Zničehonic jsem se začala hihňat.
„To je úžasné!“ vyprskla jsem smíchy a předklonila se.
Ale hned vzápětí jsem se zase rozplakala. Zvedla jsem telefon a vytočila 911.
Andy Bellefleur dorazil během pěti minut.
*
Jason přišel, hned jak jsem se mu dovolala. Zkoušela jsem mu volat na čtyři nebo pět různých míst, ale nakonec se mi ho podařilo zastihnout U Merlotta. Terry Bellefleur se ten večer staral o bar místo Sama, a když Jasonovi vyřídil, aby okamžitě přijel do babiččina domu, poprosila jsem ho ještě, jestli by nezavolal Samovi a nevyřídil mu, že mám potíže a několik dalších dní nebudu moct přijít do práce.
Terry mu musel zavolat téměř okamžitě, protože do půl hodiny byl Sam u mě doma. Stále měl na sobě totéž oblečení, které si vzal na naši večerní schůzku. Když jsem ho spatřila, sklopila jsem oči a vybavila si, jak jsem si hned po příchodu rozepnula v obývacím pokoji halenku. Pak jsem na to zapomněla. Teď jsem ji ale měla zapnutou. Došlo mi, že mi ji musel zapnout Bill. Později mi to možná bude připadat trapné, ale teď jsem mu za to byla vděčná.
Jason tedy přijel. Když jsem mu pověděla, že je babička mrtvá a že ji někdo zabil, jenom se na mě mlčky zadíval. V očích měl úplně prázdný výraz. Jako kdyby ho někdo zbavil schopnosti vstřebat nové informace. Pak si ale moje slova přebral a zhroutil se na kolena. Já si klekla k němu. Objal mě, položil mi hlavu na rameno a chvíli jsme jen mlčky klečeli na podlaze. Zůstali jsme úplně sami.
Bill a Sam seděli před domem na zahradních lehátkách, aby nepřekáželi policii. Potom nás policie požádala, abychom šli ven, takže jsme se spolu stáhli na verandu. Byl teplý večer. Posadila jsem se čelem k domu. Zářil jako narozeninový dort a lidé, kteří vcházeli dovnitř a zase vycházeli ven, připomínali mravence pozvané na večírek. Všechen tenhle shon tu zavládl kvůli tomu, co zůstalo z mé babičky.
„Co se stalo?“ zeptal se konečně Jason.
„Vrátila jsem se ze schůzky,“ začala jsem pomalu. „Sam potom odjel. Poznala jsem, že se něco stalo. Prohledala jsem každý pokoj.“ Taková byla oficiální verze příběhu s názvem Jak Jsem Našla Svou Babičku Mrtvou. „A když jsem vešla do kuchyně, uviděla jsem ji.“
Jason nesmírně pomalu otočil hlavu a zadíval se mi do očí.
„Povídej!“
V tichosti jsem zavrtěla hlavou. Měl ale právo dozvědět se to. „Někdo ji přepadl, ale myslím si, že se snažila bránit. Ať už to udělal kdokoliv, hodně ji pořezal. A pak ji uškrtil, alespoň to tak vypadalo.“
Vůbec jsem se Jasonovi nedokázala podívat do očí. „Je to moje vina.“ Nedokázala jsem se přinutit mluvit nahlas.
„Jak jsi na to přišla?“ zeptal se Jason pomalu a sklesle.
„Myslím si, že někdo přišel zabít mě, stejně jako to udělal Maudette a Dawn. Ale místo toho tu našel babičku.“
Všimla jsem si, že se nad tím Jason zamyslel.
„Šla dneska večer na to setkání, a já měla zůstat sama doma. Sam mě ale na poslední chvíli poprosil, jestli bych tam s ním nešla. Moje auto tu zůstalo, protože jsme jeli Samovým pikapem. Babička zaparkovala svoje auto za domem, aby mohla snáz přenést věci, takže to muselo vypadat, že jsem tu jenom já a nikdo jiný. Vezla Billa domů, ale ten jí pomohl odnést věci do domu a pak se šel pěšky převléknout k sobě. Jakmile odešel, někdo, ať už to byl kdokoliv… ji zabil.“
„Jak víme, že to neudělal Bill?“ zeptal se Jason, jako kdyby Bill neseděl kousek od nás.
„Jak víme, že to nebyl někdo jiný?“ vykřikla jsem. Jasonovo pomalé uvažování mě dráždilo. „Mohl to být úplně kdokoliv, koho známe. Bill to podle mě neudělal. Nezabil ani Maudette, ani Dawn. A myslím si, že ať už je zabil kdokoliv, může i za smrt naší babičky.“
„Věděla jsi,“ poznamenal Jason nahlas, „že babička odkázala dům jenom tobě?“
Připadala jsem si, jako kdyby mi do obličeje vychrstl kbelík ledové vody. Všimla jsem si, že Sam také zkřivil tvář. Billovy oči potemněly a ještě víc než kdy jindy připomínaly kus ledu.
„Ne. Vždycky jsem předpokládala, že se o něj podělíme, stejně jako o ten druhý.“ O dům po rodičích, kde Jason žil.
„Odkázala ti i pozemek.“
„Proč tohle říkáš?“ Měla jsem za to, že už jsem vyplakala všechny slzy, ale zase mi začalo být do pláče.
„Je to nespravedlivé!“ vykřikl. „Je to nespravedlivé a teď už to nemůže nijak napravit!“
Roztřásla jsem se. Bill mi pomohl vstát ze židle a šel se se mnou projít po dvoře. Sam se posadil před Jasona a začal mu vážně domlouvat. Mluvil tiše, ale naléhavě.
Bill mě objal kolem ramen, ale já jsem se stále chvěla.
„Myslel to vážně?“ zeptala jsem se, aniž bych čekala, že mi Bill odpoví.
„Ne,“ řekl. Překvapeně jsem k němu zvedla pohled.
„Ne, nemohl tvé babičce pomoct a nedokázal se smířit s představou, že tu někdo čekal na tebe, a místo tebe zabil ji. Takže musí svoji zlost obrátit proti něčemu. A místo toho, aby se zlobil na tebe, protože ses nenechala zabít, hněvá se kvůli hloupostem. Nedělal bych si s tím hlavu.“
„Je úžasné, že to dokážeš vidět takhle,“ poznamenala jsem příkře.
„No, chodil jsem na psychologické přednášky do večerní školy,“ odpověděl Bill Compton. Upír.
Neubránila jsem se vtíravé myšlence, že lovci vždy studují svou kořist. „Proč by babička nechala všechno tohle mně, a ne Jasonovi?“
„Možná na to přijdeš později,“ řekl. To mi stačilo.
Poté vyšel z domu Andy Bellefleur a zastavil se na schodech. Zvedl oči k obloze, jako kdyby tam mohl najít nějaké vodítko.
„Comptone!“ řekl zostra.
„Ne,“ vydechla jsem, i když to znělo spíš jako zavrčení.
Úplně jsem cítila, jak ke mně Bill překvapeně sklopil pohled. To od něj byla nečekaná reakce.
„Teď to přijde,“ poznamenala jsem rozčileně.
„Chránila jsi mě,“ řekl Bill. „Myslela sis, že mě policie bude podezírat z vraždy těch dvou žen. Proto ses chtěla ujistit, že se stýkaly i s jinými upíry. A teď si myslíš, že mě Bellefleur obviní z vraždy tvé babičky.“
„Ano.“
Zhluboka se nadechl. Stáli jsme v úplné tmě u stromů, které rostly okolo dvora. Andy znovu vykřikl Billovo jméno.
„Sookie,“ začal Bill jemně, „jsem si jistý, stejně jako ty, že měl v plánu zabít tebe.“
Docela mě překvapilo, že si to myslí ještě někdo jiný.
„A já je nezabil. Takže pokud to udělal tentýž vrah, já to nebyl. Dojde mu to. I když je to Bellefleur.“
Zamířili jsme zpátky k osvětlenému domu. Nic z toho všeho se mi nelíbilo. Chtěla jsem, aby zhasla světla a všichni lidé zmizeli, i Bill. Chtěla jsem být sama v domě se svou babičkou, stejně zdravou a spokojenou, jako když jsem ji viděla naposledy.
Bylo to marné a dětinské, ale přát jsem si to mohla. Ponořila jsem se do toho snu natolik, že jsem si nevšimla nebezpečí, které se ke mně blížilo. Probrala jsem se pozdě.
Přede mnou se zjevil můj bratr Jason a praštil mě do obličeje.
Vůbec jsem to nečekala. Bolestí jsem ztratila rovnováhu, zavrávorala a přistála na jednom koleni.
Zdálo se že na mě Jason znovu vztáhne ruku, ale vtom se přede mnou objevil Bill. Byl přikrčený a měl vysunuté špičáky. Šla z něj hrůza. Sam popadl Jasona a srazil ho k zemi.
Andyho Bellefleura takové násilí ohromilo. V první chvíli úplně ztuhl. Po chvíli se ale postavil mezi obě znepřátelené strany na dvoře. Podíval se na Billa, polkl, ale pak klidně řekl: „Klid, Comptone! Znovu ji už neuhodí.“
Bill zhluboka dýchal a snažil se zkrotit svou žízeň po Jasonově krvi. Nedovedla jsem mu sice číst myšlenky, ale řeč jeho těla mi byla jasná.
Samovy myšlenky jsem také nedokázala přesně přečíst, ale tušila jsem, že je rozzuřený.
Jason vzlykal. Jeho myšlenky teď tvořily jenom nejasnou změť.
A Andy Bellefleur nás všechny nenáviděl a přál si, aby každého z nás mohl kvůli něčemu strčit do basy.
Vyčerpaně jsem se zvedla se země a dotkla se bolavého místa na své tváři. Snažila jsem se tak odvést svou pozornost od bolesti, která mě pálila v srdci. Zaplavil mě nezvladatelný žal.
Pomyslela jsem si, že tenhle večer snad nikdy neskončí.
*
Byl to největší pohřeb, jaký se kdy v renaldském okrese konal. Alespoň mi to řekl pastor. Když babičku pohřbívali vedle mých rodičů na starém hřbitově, který se rozprostíral mezi Billovým a babiččiným domem, nebe bylo zářivě modré.
Jason měl pravdu. Teď to byl můj dům a s ním i dvacet akrů okolních pozemků a těžební práva. Všechno, co babičce zůstalo z jejích peněz, jsme si s Jasonem spravedlivě rozdělili. Babička také určila, že pokud si chci zachovat plný nárok na její dům, musím Jasonovi přenechat svou polovinu domu, kde bydleli naši rodiče. Na tom nebylo nic složitého a ani jsem za to po Jasonovi nechtěla žádné peníze, i když se na mě můj právník podíval nejistě, když jsem mu řekla o svém záměru. Kdybych se před Jasonem zmínila, že by mi za něj měl zaplatit, vybuchl by. Nikdy si vlastně pořádně neuvědomoval, že jsem vlastně polovičním vlastníkem toho domu po rodičích. Ale že mi babička nechala celý svůj dům, ho nesmírně překvapilo. Znala ho lépe než já.
Mám štěstí, že moje příjmy nepocházejí jenom z práce v baru, napadlo mě. Snažila jsem se nemyslet jen na svou strašnou ztrátu. Péče o dům i daně z půdy a z nemovitosti, které babička alespoň zčásti hradila, teď značně sníží můj rozpočet.
„Zřejmě se budete chtít přestěhovat,“ poznamenala Maxine Fortenberryová, zatímco uklízela v kuchyni. Přinesla mi obložená vejce a šunkový salát a snažila se mi pomoct s drhnutím kuchyně.
„Ne,“ řekla jsem překvapeně.
„Ale, zlatíčko, po tom všem, co se tu stalo…“ Na zamračené tváři se jí objevily pochybovačné vrásky.
„Na tuhle kuchyň mám mnohem víc hezkých vzpomínek, než těch špatných,“ vysvětlila jsem jí.
„Oh, to je dobrý přístup,“ uznala udiveně. „Jsi mnohem chytřejší, než si všichni myslí, Sookie!“
„Díky, paní Fortenberryová,“ odpověděla jsem. Pokud si všimla, jak suše jsem to vyslovila, rozhodla se na to nereagovat. Možná to bylo dobře.
„Přijde na pohřeb i ten váš přítel?“ V kuchyni bylo hrozné horko. Korpulentní Maxine si otřela tvář utěrkou. Místo, kde babička ležela, už díkybohu vyčistili její přátelé.
„Můj přítel. Oh, myslíte Billa? Ne, nemůže.“
Nechápavě se na mě podívala.
„Bude to během dne.“
Stále to nechápala.
„Nemůže jít ven.“
„Oh, jistě!“ Jemně si poklepala na spánek, aby mi naznačila, že se snaží probudit svůj spící rozum. „Já hloupá. Vážně by shořel?“
„No, tvrdí, že ano.“
„Víte, jsem moc ráda, že k nám promluvil na tom setkání. Moc mu to pomohlo, aby se stal členem naší společnosti.“
Zamyšleně jsem přikývla.
„Ty vraždy spoustu lidí rozrušily, Sookie. Hodně se mluví o upírech a o tom, že jsou za ně zodpovědní.“
Přimhouřila jsem oči a podívala se na ni.
„Nerozčilte se na mě, Sookie Stackhouseová! Většina lidí si nemyslí, že by Bill dokázal těm ženám udělat něco tak hrozného. Zvlášť potom, co na setkání potomků vyprávěl všechny ty úžasné příběhy.“ Když jsem si na jeho vyprávění vzpomněla, zachvěla jsem se hrůzou. „Ale chodí k němu návštěvy, které se lidem příliš nelíbí.“
Napadlo mě, že má možná na mysli Malcolma, Liama a Diane. Ani mně se nelíbili. Musela jsem v sobě potlačit podvědomý zvyk postavit se na stranu ubližovaných a začít je hájit.
„Upíři jsou stejně rozliční jako lidé,“ řekla jsem.
„Totéž jsem řekla i Andymu Bellefleurovi,“ souhlasila Maxine a nadšeně přikývla. „Řekla jsem, že má začít stíhat jiné, ty, kteří se nechtějí naučit s námi žít. Billa Comptona ne, protože ten se skutečně poctivě snaží zapadnout. V pohřební síni mi řekl, že má konečně hotovou kuchyň.“
Nedokázala jsem v sobě potlačit překvapení. Zamyslela jsem se, co by mohl Bill ve své kuchyni vařit. Proč ji vůbec potřebuje?
Na pohřbu stál Jason vedle mě. Zuřivost z něj už zřejmě vyprchala a po duševní stránce byl už v pořádku. Nedotkl se mě, nepromluvil na mě, ale ani mě neuhodil. Připadala jsem si osamělá. Když jsem se ale podívala na úpatí kopce, uvědomila jsem si, že společně se mnou truchlí i celé městečko. Kam jsem dohlédla, na všech úzkých cestách ke hřbitovu stála auta a všude kolem se pohybovaly stovky lidí v černém. Sam si vzal na sebe klasický oblek (ve kterém vypadal velmi nezvykle) a Arlene, která stála vedle Reneho, zase květované nedělní šaty. Úplně vzadu stál Lafayette a s ním i Terry Bellefleur a Charlsie Tootenová, bar byl určitě zavřený! A nechyběli všichni babiččini přátelé, tedy ti, kteří ještě mohli chodit. Pan Norris hlasitě plakal a otíral si oči velkým sněhově bílým kapesníkem. Buclatou tvář kypré Maxine brázdily zarmoucené vrásky. Zatímco pastor pronášel obvyklou řeč a já seděla s Jasonem úplně sama na skládacích židlích v řadě vyhrazené rodinným příslušníkům, cítila jsem, jak se z mého já cosi odpoutává a vzlétá nahoru k jasně modrým výškám. Tehdy jsem poznala, že ať už se mé babičce stalo cokoliv, teď je konečně doma.
Zbytek dne jsem díkybohu příliš nevnímala. Nechtěla jsem si ho pamatovat, nechtěla jsem si ani připustit, co se stalo. Jeden výjimečný okamžik mi ale utkvěl v paměti.
Stáli jsme s Jasonem u jídelního stolu v babiččině domě. Zavládlo mezi námi dočasné příměří. Zdravili jsme se s truchlícími a většina z nich se snažila seč mohla, aby se nedívala na podlitinu, která se mi modrala na tváři.
Proplouvali jsme všemi povinnostmi kolem pohřbu a Jason přemýšlel, že pak půjde domů, něčeho se napije, nějakou dobu mě neuvidí a pak zase bude všechno v pořádku. Já si myslela úplně totéž. Tedy kromě pití.
Přistoupila k nám nějaká žena, která zřejmě do detailu promyslela všechny následky situace, do které jí nic nebylo, a začala nám udílet dobře míněné rady.
„Je mi vás tak líto, děti,“ řekla. Zadívala jsem se na ni, ale za živého Boha jsem si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje. Patřila k metodistické církvi. Měla tři dospělé děti. Ale její jméno mi úplně vypadlo.
„Bylo moc smutné vidět vás dva takhle samotné, okamžitě jsem si vzpomněla na vaše rodiče,“ pokračovala a na tváři se jí objevil soucitný výraz, o němž jsem věděla, že jí nejde od srdce. Zaletěla jsem pohledem k Jasonovi, potom jsem se znovu podívala na tu ženu a pokývala hlavou.
„Ano,“ řekla jsem. Jenomže potom, ještě než je stačila vyslovit, ke mně zaletěly její myšlenky. Zbledla jsem.
„Ale kde byl Adelein bratr, váš prastrýc? Určitě ještě žije.“
„Nestýkáme se,“ odpověděla jsem tónem, který by kteréhokoliv taktnějšího a ohleduplnějšího člověka okamžitě umlčel.
„Ale byl to její jediný bratr! Určitě…“ Když se do ní zabodly naše upřené pohledy, ztichla.
I několik dalších lidí se pozastavilo nad tím, že na pohřbu nebyl strýc Bartlett, ale naše signály, které říkaly: „Tohle je rodinná záležitost!“ jejich zájem okamžitě uťaly. Tahle žena – jak se jen jmenovala? – je jenom nedokázala dost rychle pochopit. Přinesla nám mexický salát. Umínila jsem si, že jakmile odejde, vyhodím ho.
„Musíme mu o tom dát vědět,“ poznamenal Jason, když žena odešla. Okamžitě jsem znovu vztyčila svou ochrannou hradbu, nechtěla jsem vědět, na co právě myslí.
„Zavolej mu,“ požádala jsem ho.
„Dobře.“
Nic dalšího jsme si už toho dne neřekli.