Dalších pár dní jsem rozhodně měla o čem přemýšlet. Na někoho, kdo se neustále snaží hledat nové zážitky, aby se nenudil, jsem nashromáždila víc než dost informací, které mi mohly vydržet celé týdny. Třeba jenom ty lidské návštěvníky Transfusie jsem mohla rozebírat donekonečna, o upírech ani nemluvě. Díky své touze poznat aspoň jediného jsem jich nakonec potkala víc, než jsem chtěla.
Na policejní stanici v Bon Temps si předvolali spoustu mužů z Bon Temps a okolí, aby jim položili několik otázek ohledně Dawn Greenové a jejích zvyklostí. Detektiv Bellefleur se navíc rozhodl chodit ve volném čase do baru, čímž mě nijak nepotěšil. Nikdy nevypil víc než jedno pivo, ale bedlivě pozoroval všechno, co se kolem něj děje. A protože bar U Merlotta nebyl dějištěm nějakých nezákonných komplotů, lidé si na Andyho brzy zvykli a nijak jim nevadil.
Pokaždé se posadil k některému z mých stolů. Začal se mnou hrát jakousi tichou hru. Kdykoliv jsem za ním přišla, myslel na něco provokativního a pokoušel se mě přinutit, abych na to nějak zareagovala. Zřejmě vůbec nechápal, jak je to neslušné. Chtěl mě jenom vyprovokovat, ne urazit. Šlo mu prostě o to, abych si přečetla jeho myšlenky, ale nevím proč.
Když jsem k němu šla asi popáté nebo pošesté – vzpomínám si, že jsem mu nesla kolu bez cukru – představoval si, jak dovádím se svým bratrem. Byla jsem strašně nervózní (protože jsem věděla, že od něj můžu čekat úplně cokoliv) a jeho představy mě dohnaly k slzám. Připomínalo mi to moje soužení, jemuž jsem musela čelit v základní škole.
Andy ke mně tehdy s výrazem plným očekávání zvedl pohled, a když spatřil, že mám v očích slzy, v obličeji se mu v rychlém sledu vystřídala řada pocitů: vítězství, rozmrzelost a pak i obrovský stud.
Popadla jsem sklenici a vychrstla mu kolu na košili.
Pak jsem proletěla kolem barového pultu a vyběhla zadními dveřmi ven.
„Co se stalo?“ zeptal se Sam zostra. Hned totiž přišel za mnou.
Zavrtěla jsem hlavou. Tohle jsem vysvětlovat nechtěla. Vytáhla jsem z kapsy kraťasů starý kapesník, abych si osušila oči.
„Řekl ti něco ošklivého?“ zeptal se Sam tiše, ale bylo vidět, že v něm všechno vře.
„Myslel na to,“ řekla jsem s beznadějí v hlase, „aby mě naštval. Ví to.“
„Ten parchant!“ zaklel Sam, čímž mě vyvedl z míry natolik, že jsem si připadala opět téměř normálně. Nikdy sprostě nemluvil.
Plakala jsem a nebyla k zastavení. Vybrala jsem si všechen příděl pláče za spoustu drobných neštěstí, která se mi kdy stala.
„Vrať se dovnitř,“ řekla jsem. Styděla jsem se za svůj vodopád slz. „Dej mi chvilku, budu v pořádku.“
Zaslechla jsem, jak se otevírají a pak zase zavírají zadní dveře baru. Pomyslela jsem si, že mě Sam zřejmě poslechl. Místo toho jsem ale slyšela Andyho Bellefleura: „Omlouvám se, Sookie!“
„Pro vás jsem slečna Stackhouseová, Andy Bellefleure,“ odsekla jsem. „Myslím, že byste měl radši zjistit, kdo zabil Maudette a Dawn, a ne se mnou provozovat svoje odporné hrátky.“
Potom jsem se obrátila a zadívala se na něj. Vypadal poníženě a já si uvědomila, že se doopravdy stydí.
Sam rozčileně mával rukama. Poháněl ho hněv.
„Bellefleure, jestli sem ještě někdy přijdete, posaďte se k jinému stolu,“ řekl a v jeho hlase bublala potlačovaná zloba.
Andy se otočil k Samovi. Byl dvakrát statnější a o pět centimetrů vyšší. V té chvíli bych si ale určitě vsadila na Sama. Zdálo se, že Andy nechtěl riskovat žádný další střet, protože mu to velel zdravý rozum. Jednoduše přikývl a zamířil na opačnou stranu parkoviště, ke svému autu. Zlatavé proužky v jeho hnědých vlasech se třpytily na slunci.
„Sookie, je mi to líto,“ řekl Sam.
„Ty za nic nemůžeš.“
„Nechtěla by sis vzít volno? Dneska moc práce nemáme.“
„Ne, zůstanu tu do konce směny.“ Charlsie Tootenová se pomalu zapracovávala, ale kdybych odešla, neměla bych z toho dobrý pocit. Dnes měla volno Arlene.
Vrátili jsme se do baru, a přestože se na nás několik lidí zvědavě podívalo, nikdo se na nic neptal. V mé sekci seděl jenom jeden pár. Jedli a sklenice měli ještě plné, takže mě nepotřebovali. Dala jsem se do ukládání skleniček na víno. Sam se ke mně naklonil.
„Je pravda, že Bill dnes promluví k potomkům padlých hrdinů?“
„Podle babičky ano.“
„Jdeš tam?“
„Neměla jsem to v úmyslu.“ Billa jsem nechtěla vidět, dokud se mi neozve a nedomluví si se mnou schůzku sám.
Sam na to nic neřekl. Když jsem si ale zašla k němu do kanceláře pro kabelku, vešel dovnitř a začal se přehrabovat v papírech na stole. Vzala jsem si hřeben a pokusila se rozplést si zašmodrchaný uzlík, který se mi udělal ve vlasech. Podle toho, jak se kolem mě Sam ochomýtal, bylo jasné, že si se mnou chce promluvit. Ta nejistá bezcílnost mužů mi začínala vadit.
Jako Andy Bellefleur. Kdyby se mě zeptal přímo, nemusel by si se mnou takhle pohrávat.
Jako Bill. Mohl mi své záměry prostě oznámit, a ne se chovat tak nerozhodně.
„Takže?“ řekla jsem ostřeji, než jsem zamýšlela.
Sam se začervenal.
„Říkal jsem si, jestli bys tam se mnou nezašla. Pak bychom si mohli zajít na kafe.“
Byla jsem úplně ohromená. Ruka s hřebenem se mi zastavila v půli cesty. A hlavou mi proběhla spousta věcí: pocit, který mě zaplavil, když jsem ho držela za ruku před Dawniným domkem; zeď, na kterou jsem narazila v jeho mysli; hloupost, jakou je randit se svým šéfem.
„Jasně,“ řekla jsem po chvíli.
Zdálo se, jako by se mu ulevilo. „Dobře. Vyzvednu tě doma asi v sedm dvacet. To setkání začíná v půl osmé.“
„Fajn. Takže se uvidíme.“
Bála jsem se, že pokud bych s ním zůstala déle, mohla bych provést nějakou nepředloženost, a tak jsem si vzala kabelku a zamířila k autu. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se mám usmívat štěstím, nebo naříkat nad svou hloupostí.
Když jsem se vrátila domů, bylo tři čtvrtě na šest. Babička už dávala na stůl večeři, protože musela odejít dřív, aby donesla občerstvení na setkání, které se konalo ve společenském domě.
„Napadlo mě, jestli by Bill přišel, kdybychom se sešli v baptistickém kostele,“ řekla babička zčistajasna. Já ale okamžitě vytušila, kam tím míří.
„No, myslím, že ano,“ odpověděla jsem. „Podle mě se upíři náboženských předmětů nebojí. Ale ještě jsem se ho na to nezeptala.“
„Visí tam velký kříž,“ pokračovala babička.
„Nakonec tam půjdu,“ poznamenala jsem. „Se Samem Merlottem.“
„Se Samem? Se svým šéfem?“ Babičku to nesmírně překvapilo.
„Ano, madam.“
„Hmmm. Dobrá, dobrá.“ Zatímco pokládala na stůl talíře, začala se babička usmívat. Mezi sousty sendviče a ovocného salátu jsem se snažila vymyslet, co si vzít na sebe. Babička se na setkání těšila a nemohla se dočkat, až si poslechne Billa a představí ho svým přátelům. Když se dozvěděla, že mám schůzku, a dokonce s člověkem, vystoupala v myšlenkách až nad oblaka a vznášela se ve volném vesmíru (řekla bych, že někde v okolí Venuše).
„Půjdeme pak ještě ven,“ řekla jsem, „takže bych řekla, že se vrátím domů asi hodinu po skončení toho setkání.“ V Bon Temps nebylo mnoho míst, kam si člověk mohl zajít na kávu. A dokonce i v těchto podnicích, kam se zajít dalo, lidé neradi vysedávali moc dlouho.
„Dobře, zlatíčko! Jen si dej na čas.“ Babička už byla oblečená, takže jsem jí hned po večeři pomohla naskládat na podnosy sušenky a nalít kávu do obrovské termosky, kterou si koupila právě pro takovéhle příležitosti. Zaparkovala auto přímo před domem, což nám ušetřilo čas a běhání. Byla spokojená a celou dobu vesele švitořila. Takovéhle večery zbožňovala.
Shodila jsem ze sebe pracovní oblečení a vklouzla do sprchy. Zatímco jsem se mydlila, uvažovala jsem, co si vzít na sebe. Nic bílého ani černého, to bylo jasné; barvy, které nosily servírky v baru U Merlotta, mě už začínaly unavovat. Znovu jsem si oholila nohy. Neměla jsem čas, abych si umyla a usušila vlasy, ale to jsem udělala už včera večer. Pak jsem otevřela dveře šatní skříně a zadívala se dovnitř. Bílé šaty s květinovým vzorem už Sam viděl. Denimová bundička zase nebyla pro setkání s babiččinými přáteli ta nejvhodnější volba. Nakonec jsem vytáhla khaki kalhoty a bronzově hnědou hedvábnou halenku s krátkými rukávy. K tomu jsem si vzala hnědé kožené sandály a hnědý pásek, který barevně ladil s kalhotami, velké zlaté náušnice a řetízek na krk. Byla jsem připravená. Hned vzápětí zazvonil Sam, jako kdyby si to načasoval.
Když jsem otevřela, nastalo trapné ticho.
„Klidně pojď dovnitř, ale už je nejvyšší čas…“
„Rád bych šel dovnitř, ale už je nejvyšší čas…“
Oba jsme se zasmáli.
Zamkla jsem a Sam mezitím zamířil ke svému pikapu, aby mi otevřel dveře. Když jsem si představila, jak bych se na vysoko položené sedadlo škrábala v některé ze svých kratších sukní, byla jsem ráda, že jsem si vzala kalhoty.
„Potřebuješ trochu povyražení?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Myslím, že jsem si ho už užila dost,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit úsměv.
Do společenského domu jsme dojeli mlčky. Dotyčná budova stála ve starší části městečka Bon Temps, postavené ještě před válkou. Dům sám pocházel až z poválečných let, ale budovu, která tam stála před ním, zničili během občanské války. Nikdo však zřejmě nezaznamenal, o jakou stavbu vůbec šlo.
Potomci padlých hrdinů měli různorodé členstvo. Někteří lidé už byli velmi staří a křehcí, jiní o trochu mladší a nesmírně čilí, a několik málo mužů a žen si ještě užívalo středního věku. Žádné mladé členy ale neměli. Babička si na to často stěžovala a pokaždé přitom po mně házela výmluvné pohledy.
Pan Sterling Norris, dobrý přítel mojí babičky a starosta našeho městečka, měl ten večer na starosti vítání, a tak stál u dveří a potřásl si rukou s každým příchozím. Kromě toho se všemi prohodil pár slov.
„Slečno Sookie, jste každým dnem krásnější,“ vysekl mi poklonu. „A Same, vás jsme tu neviděli už celou věčnost! Sookie, je pravda, že ten upír je váš přítel?“
„Ano, pane.“
„Takže jste si jistá, že jsme v bezpečí?“
„Ano, tím jsem si jistá. Je to příjemný… muž.“ Bytost? Stvoření? Nebo, pokud se vám líbí představa živé mrtvoly, pěkně zachovalý?
„Když to tvrdíte,“ řekl pan Norris pochybovačně. „Za mých časů byly takové věci pohádkou.“
„Ale, pane Norrisi, vždyť tyhle časy jsou stále vaše,“ odpověděla jsem s veselým úsměvem, který se ode mě očekával. Pan Norris se zasmál a gestem ruky nám naznačil, abychom vešli dovnitř, což se od něj také očekávalo. Sam mě vzal za ruku a zamířil se mnou úplně dozadu, k poslední řadě kovových židlí. Když jsme se usadili, zamávala jsem na babičku. Setkání mělo právě začínat. V místnosti bylo něco okolo čtyřiceti lidí, což bylo na Bon Temps docela velké množství. Bill tu však ještě nebyl.
Na pódium vyšla předsedkyně sdružení, vysoká podsaditá žena jménem Maxine Fortenberryová.
„Dobrý večer! Dobrý večer!“ zahřměla. „Náš čestný host právě volal, že má nějaké problémy s autem a dorazí za pár minut. Můžeme tedy začít a mezitím probrat obvyklé záležitosti.“
Všichni se usadili. Pak jsme museli přečkat nudný program. Sam seděl vedle mě s rukama založenýma na prsou a nohama překříženýma v kotnících. Dávala jsem si velký pozor, abych se usmívala a udržovala v pohotovosti svou ochrannou clonu, takže mě překvapilo, když se ke mně naklonil a zašeptal: „Klidně se můžeš uvolnit.“
„Já myslela, že, uvolněná jsem,“ odpověděla jsem.
„Podle mě ani nevíš, jak na to.“
Zvedla jsem obočí. Po tom setkání si budu muset s panem Merlottem promluvit.
Hned vzápětí vešel dovnitř Bill a v místnosti se rozhostilo ticho. Všichni, kteří ho dosud neviděli, si museli teprve zvyknout na jeho přítomnost. Pokud jste za celý život nepotkali upíra, bylo na co si přivykat. Ve světle zářivek vypadal Bill mnohem méně lidsky než ve slabě osvětleném baru nebo ve vlastním domě. Nikdo by si ho nemohl splést s obyčejným člověkem. Byl přirozeně velmi bledý a temné studánky jeho očí vypadaly ještě mnohem temněji a chladněji. Na sobě měl lehký modrý oblek. Byla bych se vsadila, že mu to poradila babička. Vypadal úžasně. Výrazné zalomené obočí, křivka jeho výrazného nosu, ostře řezané rty, bílé ruce s pečlivě zastřiženými nehty… Pozdravil se s předsedkyní spolku. Jeho úsměv, při němž ani trochu nepootevřel rty, jí naprosto učaroval.
Netušila jsem, jestli Bill využíval své schopnosti na celou místnost, nebo jestli sem všechny přítomné zavedl tak obrovský zájem, ale v sále se rázem rozhostilo ticho.
Pak mě Bill spatřil. Přísahala bych, že se mu zachvělo obočí. Lehce se mi uklonil a já přikývla, ale nedokázala jsem se na něj usmát. Dokonce i uprostřed tolika lidí jsem cítila mrazivé zklamání z toho, že se mi až doteď sám neozval.
Paní Fortenberryová Billa představila, ale vůbec si nepamatuju, co říkala a jak se vypořádala s tím, že Bill je jiná bytost než všichni ostatní v místnosti.
Potom se ujal slova Bill. Překvapilo mě, že měl s sebou poznámky. Sam vedle mě se naklonil dopředu a upřeně se zadíval Billovi do tváře.
„…neměli jsme žádné přikrývky a jídla také nebylo mnoho,“ říkal Bill klidně. „Mnoho vojáků dezertovalo.“
To zřejmě nebyl fakt, který by se potomkům padlých příliš líbil, ale několik z nich souhlasně přikyvovalo. Muselo to souhlasit s tím, co si sami zjistili.
Jakýsi stařík v přední řadě zvedl ruku.
„Neznal jste náhodou mého pradědečka, Tollivera Humphriese?“
„Ano,“ odpověděl Bill po chvíli. V obličeji měl nečitelný výraz. „Tolliver byl můj přítel.“
Na kratičkou chvíli jsem v jeho hlase zaslechla něco tak srdcervoucího, že jsem musela zavřít oči.
„Jaký byl?“ Stařík se chvěl.
„Tvrdohlavý, což nakonec zavinilo jeho smrt,“ řekl Bill. „Statečný. Obětavý a štědrý.“
„Jak zemřel? Byl jste u toho?“
„Ano, byl jsem u toho,“ odpověděl Bill posmutněle. „Viděl jsem, jak ho v lese asi třicet kilometrů odsud zabil střelec ze Severu. Nemohl dost rychle utíkat, protože byl vyhladovělý. Stejně jako my všichni. Jednoho dne dopoledne, bylo tehdy hodně chladno, si Tolliver všiml, že uprostřed bitevního pole postřelili jednoho z našich mužů, který se nestačil ukrýt do zákopu. Nebyl mrtvý, ale zraněný a trpěl strašnými bolestmi. Volal, abychom mu pomohli. Věděl, že pokud to někdo neudělá, zemře tam.“
V místnosti panovalo takové ticho, že bychom slyšeli spadnout i špendlík.
„Křičel a naříkal. Uvažoval jsem, že ho zastřelím, abych ukončil jeho trápení, protože jít tam a zachraňovat ho by se rovnalo sebevraždě. Ale nedokázal jsem se k tomu přinutit. Říkal jsem si, že by to byla vražda, přestože jsme bojovali ve válce. Později jsem si říkal, že jsem ho přece jen měl zastřelit, protože Tolliver – na rozdíl ode mě – nedokázal poslouchat jeho sténání. Po dvou hodinách mi řekl, že ho půjde zachránit. Pohádal jsem se s ním. Tolliver mi ale řekl, že Bůh chce, aby to zkusil. Celou dobu, co jsme byli v lesích, se modlil.
I když jsem mu tvrdil, že Bůh nechce, aby zahodil svůj vlastní život, že má doma ženu a děti, které se modlí, aby se v pořádku vrátil domů, Tolliver mě požádal o pomoc. Měl jsem odlákat nepřítele, zatímco on se bude pokoušet proniknout ke zraněnému vojákovi. Potom vyběhl tak křepce, jako kdyby byl dokonale odpočatý. A doběhl až ke zraněnému mladíkovi. Najednou se však ozval výstřel a on se skácel k zemi. Po chvíli ten chlapec znovu začal volat o pomoc.“
„Co se s ním stalo?“ zeptala se paní Fortenberryová tiše.
„Přežil to,“ odpověděl Bill tak chladně, až mě z něj zamrazilo. „Přežil celý den, a večer se nám ho podařilo odnést.“
Při Billově vyprávění se zdálo, jako kdyby všichni přítomní ožili. Stařík v první řadě se mohl radovat z nové vzpomínky, navíc takové, která mnohé vypovídala o osobnosti jeho předka.
Myslím, že nikdo z potomků padlých nebyl připravený na to, že je Billovo vyprávění zasáhne tak hluboko. Slova člověka, který přežil občanskou válku, měla v jejich očích nesmírnou váhu. Byli okouzlení i otřesení zároveň.
Když Bill zodpověděl poslední otázku, ozval se hromový potlesk; tedy alespoň tak hromový, jaký dovedlo vytvořit čtyřicet lidí. Dokonce i Sam, který nepatřil mezi Billovy fanoušky, se přinutil několikrát plácnout rukama.
Kromě mě a Sama si potom všichni chtěli s Billem osobně promluvit. Takže zatímco nedobrovolného čestného hosta obklopil dav lidí, vyklouzli jsme ven k Samovu pikapu. Zamířili jsme do restaurace Crawdad Diner, kde náhodou vařili opravdu dobře. Já hlad neměla, ale Sam si dal limetkový puding a k němu kávu.
„Bylo to zajímavé,“ řekl opatrně.
„To Billovo vyprávění? To určitě,“ odpověděla jsem stejně obezřetně.
„Přitahuje tě?“
Po dlouhém otálení se Sam rozhodl pro přímý útok.
„Ano,“ řekla jsem.
„Sookie,“ začal Sam. „S ním tě nečeká žádná budoucnost.“
„Na druhou stranu, už tady nějakou dobu žije. A počítám, že tu ještě pár set let zůstane.“
„U upíra nikdy nemůžeš vědět, co se mu může přihodit.“
Proti tomu jsem nemohla nic namítnout. Ale jak jsem vysvětlila Samovi, nemůžu tušit ani to, co se může přihodit mně – člověku.
Takhle jsme se ještě chvíli dohadovali. Potom jsem podrážděně vyprskla: „Co to s tebou je, Same?“
Růžové tváře mu zčervenaly a modré oči se setkaly s mým pohledem. „Mám tě rád, Sookie. Jako přítelkyni, a někdy možná i jako něco víc…“
Cože?
„Nechci jenom přihlížet, jak se vydáváš špatnou cestou.“
2024 ©