Polovina štamgastů v baru si myslela, že stopy po kousancích na tělech zavražděných žen patřily Billovi. Dalších padesát procent mělo za to, že Maudette a Dawn pokousali upíři z větších měst, kam se obě dívky vydávaly za zábavou, a že si to vykoledovaly, když byly ochotné jít do postele s upírem. Podle některých je uškrtil upír, jiní si zase mysleli, že doplatily na svůj dlouhodobý promiskuitní způsob života a prošpásovaly se až ke katastrofálnímu konci.
Všichni, kdo přišli do baru U Merlotta, se ale báli, že zemřou i další ženy. Už jsem nedokázala spočítat, kolikrát mě někdo upozorňoval, abych byla opatrná, a kladl mi na srdce, abych si dávala pozor na svého přítele Billa Comptona, zamykala dveře a nikoho nepouštěla domů… Jako kdybych to už nedělala.
Jasona všichni litovali a podezírali zároveň, protože „randil“ s oběma ženami. Jednou přišel za námi domů a zůstal tam celou hodinu. S babičkou jsme se ho snažily přesvědčit, aby dál normálně žil a pracoval, jako kdyby se nic nestalo, protože tohle by měl udělat každý normální nevinný člověk. Ale pokud se pamatuju, bylo to poprvé, co se můj pohledný bratr bál. Nelíbilo se mi, že má problémy, ale nijak jsem ho nelitovala. Věděla jsem, že je to ode mě přízemní a hloupé.
Nejsem dokonalá.
Jsem tak nedokonalá, že mi navzdory vraždě dvou žen dlouho vrtalo hlavou, jak to vlastně Bill myslel, když mi řekl, že na mě chce být pyšný. Neměla jsem tušení, jaké oblečení se hodí k návštěvě upířího baru. Nemínila jsem se obléknout do nějakého hloupého kostýmu, jak to údajně dělali někteří lidé.
Ale neměla jsem se koho zeptat.
Nebyla jsem dost vysoká ani hubená, abych se nasoukala do podobného spandexového oblečku, jaký na sobě měla Diane.
Nakonec jsem úplně zezadu ze skříně vytáhla šaty, které jsem příliš často nenosila. Hodily se na schůzku, když jste chtěli přitáhnout pozornost člověka, který vás doprovázel. Vepředu měly hluboký čtvercový výstřih a byly bez rukávů. Sem tam je zdobily jasně červené květiny s dlouhými zelenými stonky. Vynikla v nich moje opálená pokožka a dostatečně mi odhalovaly poprsí. Vzala jsem si k nim rudé glazované náušnice, vyzývavé červené střevíčky na vysokém podpatku a malou slaměnou kabelku stejné barvy. Lehce jsem se nalíčila a dlouhé vlnité vlasy jsem si rozpustila na záda.
Když jsem vyšla z pokoje, babička vykulila oči.
„Zlatíčko, vypadáš nádherně!“ vydechla. „Nebude ti v těch šatech trochu zima?“
Zasmála jsem se. „Ne, madam, nebude. Venku je docela teplo.“
„Nechceš si přes to přehodit nějaký pěkný bílý svetřík?“
„Ne, neřekla bych.“ Zasmála jsem se. Ostatní upíry jsem ve své mysli zatlačila hluboko do pozadí. Prostě mě těšilo, že zase můžu vypadat přitažlivě. Byla jsem nadšená, že mám schůzku, i když jsem o ni Billa vlastně požádala sama, a navíc šlo spíš o průzkumnou výpravu. Ale i na to jsem se snažila zapomenout, abych se mohla nerušené bavit.
Zavolal mi Sam a řekl mi, že má pro mě připravený šek. Zeptal se mě, jestli si pro něj nechci přijít, což jsem obvykle dělávala, pokud jsem následující den nešla do práce.
Cestou do baru jsem trochu znervózněla, když jsem si uvědomila, v jakém oblečení tam jdu.
Jakmile jsem vešla dovnitř, zavládlo v místnosti ohromené ticho. Sam ke mně stál otočený zády, ale Lafayette se právě díval zezadu proskleným průhledem a Rene s J. B. du Ronem stáli u baru. Bohužel tam s nimi klábosil i Jason. Když viděl Reneho udivený pohled, otočil se a vytřeštil oči.
„Děvče, vypadáš skvěle!“ zahlaholil Lafayette nadšeně. „Kde jsi ty šaty sehnala?“
„Mám je už dlouho,“ odpověděla jsem s úsměvem a Lafayette se zasmál.
Sam se obrátil, aby zjistil, čemu se Lafayette směje, a vykulil oči také.
„Dobré nebe!“ vydechl. Zamířila jsem k němu a poprosila ho o šek. Připadala jsem si nesmírně sebevědomě.
„Pojď se mnou do kanceláře, Sookie,“ vybídl mě a já ho pak následovala do malé místnosti vedle skladu. Rene mě cestou objal a du Rone mě políbil na tvář.
Sam se začal probírat hromadou papírů, která mu ležela na stole, a nakonec vytáhl šek. Ale nepodal mi ho.
„Jdeš někam?“ zeptal se téměř proti své vůli.
„Mám rande,“ odpověděla jsem co nejvěcněji.
„Vypadáš skvěle,“ poznamenal a naprázdno polkl. Oči mu planuly.
„Díky. Ehm, Same, dáš mi ten šek?“
„Jasně.“ Podal mi ho a já ho zasunula do kabelky.
„Měj se!“
„Ty taky.“ Místo aby mi naznačil, že už můžu jít, zastoupil mi cestu a přivoněl si ke mně. Naklonil se mi ke krku a nasál mou vůni. Na chvíli zavřel své jiskrné modré oči, jako kdyby mě hodnotil. Pak jemně vydechl a jeho horký dech mi zažehl na pokožce požár.
Vyšla jsem ze dveří a pak i z baru. Samovo chování mě zmátlo, ale zároveň mi připadalo zajímavé.
Když jsem se vrátila domů, před vchodem stálo zvláštní auto. Byl to černý cadillac a leskl se jako sklo. Patřil Billovi. Kde berou tolik peněz, aby si mohli kupovat takováhle auta? Zavrtěla jsem hlavou, vystoupala po schodech na verandu a vešla do domu. Bill se nedočkavě otočil ke dveřím; seděl na pohovce a mluvil s babičkou, usazenou na postranní opěrce starého křesla.
Když mě spatřil, byla jsem si skoro jistá, že jsem to s oblečením přehnala a on se na mě kvůli tomu zlobí. Tvář mu znehybněla, v očích mu zaplálo a prsty na rukou se mu pokrčily, jako kdyby v nich něco svíral.
„Je to v pořádku?“ zeptala jsem se nervózně. Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře.
„Každý, kdo má trochu rozumu, musí uznat, že Sookie je jedna z nejkrásnějších dívek široko daleko,“ řekla babička zdánlivě přátelsky, ale ve skutečnosti s železnou nesmlouvavostí.
„Oh, ano,“ přisvědčil Bill, ale znělo to bezvýrazně.
Ať se jde vycpat! Já se snažila. Vypjala jsem hruď a řekla: „Půjdeme?“
„Ano,“ odpověděl a vstal z pohovky. „Na shledanou, paní Stackhouseová. Jsem moc rád, že jsem vás zase viděl.“
„Dobře se tam bavte,“ prohodila babička dobrosrdečně. „Jeďte opatrně, Bille, a moc nepijte.“
Bill zvedl obočí. „Nebudu, madam.“
Dál se k tomu babička nevyjádřila.
Bill mi otevřel dveře a já se pomocí rafinovaných manévrů pokusila nastoupit do auta tak, aby mi co největší část těla zůstala skrytá pod šaty. Pak zavřel dveře a posadil se za volant. Napadlo mě, kdo ho učil řídit auto. Možná Henry Ford.
„Omlouvám se, že jsem se asi neoblékla moc vhodně,“ řekla jsem s pohledem upřeným přímo před sebe.
Jeli jsme právě po lesní cestě plné výmolů. Najednou auto zastavilo.
„Kdo to tvrdí?“ zeptal se Bill nesmírně něžně.
„Díval ses na mě, jako kdybych něco provedla,“ vyprskla jsem.
„Jenom pochybuju, že tě dostanu dovnitř a pak zase ven, aniž bych musel někoho zabít – někoho, kdo po tobě zatouží.“
„Děláš si legraci,“ odpověděla jsem, pohled stále upřený dopředu.
Vzal mě za bradu a donutil mě, abych se na něj podívala.
„Vypadám snad na to?“ zeptal se.
Temné oči měl doširoka otevřené a ani nezamrkal.
„Ehm… ne,“ připustila jsem.
„Tak to ber jako fakt.“
Cestou do Shreveportu jsme většinou mlčeli, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Většinu času nechal Bill hrát hudbu. Nejradši měl Kennyho G.
Upíří bar Transfusia, kam jsme měli namířeno, stál v obchodní zóně na předměstí Shreveportu, nedaleko obchodních řetězců Sam’s a Toys’R’Us. Všechny ostatní obchody a podniky v okolí už měly zavřeno. Jeho jméno zářilo nade dveřmi v červeném neonovém provedení. S ocelově šedým průčelím kontrastovaly červené vchodové dveře. Ať už ten podnik vlastnil kdokoliv, musel mít dojem, že šedá je rozhodně vhodnější než černá, protože vnitřní vybavení bylo vyvedené v úplně stejných barvách.
U dveří si nějaká upírka chtěla ověřit, jestli jsem plnoletá. V Billovi samozřejmě poznala příslušníka svého druhu a s chladným přikývnutím ho pustila dál, ale mě si soustředěně prohlížela. Byla křídově bílá, jako všichni upíři bělošského původu, a dlouhé černé šaty s volnými rukávy, které měla na sobě, jí dodávaly tajemný nádech. Napadlo mě, jestli si tenhle stereotypní „upíří“ vzhled vybrala sama, nebo jestli ho přijala za svůj jenom proto, že odpovídal představám jejích lidských klientů.
„Už celá léta mě nikdo nekontroloval,“ řekla jsem a sáhla do kabelky pro řidičský průkaz. Stáli jsme v malé čtvercové vstupní místnosti.
„Lidský věk už nedovedu odhadnout. Na nezletilé si musíme dávat pozor. Po všech stránkách,“ řekla a na tváři vykouzlila cosi, co měl být zřejmě žoviální úsměv. Stočila pohled k Billovi a s vlezlým zájmem si ho prohlédla od hlavy až k patě. Alespoň mně její zájem připadal vlezlý.
„Pár měsíců jsem tě neviděla,“ řekla mu hlasem stejně chladným a milým, jako byl ten jeho.
„Jdu s davem,“ vysvětlil jí. Upírka přikývla.
*
„Co to mělo znamenat?“ zašeptala jsem, když jsme procházeli krátkou chodbou a pak dvojitými červenými dveřmi do baru.
„Že se snažím žít mezi lidmi.“
Chtěla jsem se o tom dozvědět víc, ale pak se mi naskytl první pohled na vnitřek podniku. Všechno bylo šedé, černé a červené. Na stěnách visely zarámované fotografie všech upírů, kteří kdy ukázali svoje špičáky na filmovém plátně, od Bély Lugosiho a George Hamiltona po Garyho Oldmana, od nejslavnějších až po ty nejobskurnější. Osvětlení bylo slabé, což mě nijak nepřekvapovalo. Neobvyklá byla hlavně klientela. A cedule s nápisy na stěnách.
Mačkala se tu hlava na hlavě. Lidští návštěvníci se dali rozdělit na patolízaly a turisty. Patolízalové (nebo také fangbangers, jak se jim říkalo) byli oblečení v tom nejlepším. Mohli jste tu potkat všechny možné typy – muže v tradičních pláštěnkách a smokincích, i ženy, které vypadaly jako kopie Morticie Adamsové, hosty oblečené jako Brad Pitt a Tom Cruise ve filmu Interview s upírem, i ty modernější, které zřejmě ovlivnil film Hlad. Někteří z nich měli i umělé špičáky, v koutcích úst namalované tenké pramínky krve a na krku stopy po kousancích. Vypadali neuvěřitelně a zároveň nesmírně pateticky.
Turisté se nijak nelišili od turistů kdekoliv jinde, jenom se chovali trochu odvážněji. Aby však nasáli atmosféru baru, oblékli se do černého jako patolízalové. Třeba bylo oblečení součástí nějakého turistického balíčku. „Přineste si něco černého na úžasnou návštěvu pravého upířího baru! Držte se pravidel a všechno dopadne dobře, a navíc nahlédnete do tohoto úžasného tajuplného světa.“
Mezi lidským osazenstvem baru se pohybovalo několik upírů, možná patnáct, kteří vypadali jako klenoty v hromadě napodobenin. I oni zjevně preferovali tmavé oblečení.
Stála jsem uprostřed místnosti a se zájmem, údivem a znechucením jsem se rozhlížela kolem dokola. Bill mi pošeptal: „Vypadáš jako bílá svíčka v uhelném dole.“
Zasmála jsem se a společně jsme prošli mezi stoly, rozestavěnými po celé místnosti, až k barovému pultu. Bylo to jediné místo, kde jsem spatřila vystavenou ohřívanou krev v láhvích. Bill si přirozeně jednu objednal. Já se zhluboka nadechla a poručila si gin s tonikem. Barman se na mě usmál a já jsem zjistila, že mu trochu povyjely špičáky – zřejmě ze samé radosti, že mě může obsloužit. Pokusila jsem se úsměv opětovat a zároveň vypadat nesměle. Byl to americký Indián. Měl dlouhé černé vlasy, orlí nos, rovná ústa a vysokou pružnou postavu.
„Jak se vede, Bille?“ zeptal se. „Dlouho jsme se neviděli. Tohle je tvoje dnešní večeře?“ Když před nás postavil naše nápoje, kývl hlavou směrem ke mně.
„To je moje přítelkyně Sookie. Ráda by se zeptala na pár věcí.“
„Cokoliv, krásko,“ řekl barman a znovu se usmál. Líbil se mi mnohem víc, když se neusmíval. „Neviděl jste tady v baru tuhle nebo tuhle ženu?“ zeptala jsem se a vytáhla z kabelky fotografie Maudette a Dawn, které se objevily v novinách. „Nebo tohohle muže?“ S obavami jsem mu ukázala fotografii svého bratra.
„Ty ženy ano, muže ne, i když vypadá chutně,“ poznamenal barman a opět se usmál. „Je to váš bratr?“
„Ano.“
„Parádní sousto,“ zašeptal.
Naštěstí jsem měla dlouhodobou praxi v ovládání svého výrazu. „Pamatujete si, s kým tu ty ženy byly?“
„Takovéhle věci nevím,“ prohlásil chvatně a v obličeji se mu znovu rozhostil kamenný výraz. „Toho si tady nevšímáme. Ani vy si toho nevšimnete.“
„Děkuju,“ řekla jsem zdvořile. Došlo mi, že jsem porušila jedno z pravidel. Zjevně tu bylo nebezpečné vyptávat se, kdo s kým odešel. „Cením si toho, že jste si pro mě našel čas.“
Barman se na mě zamyšleně podíval. „Tahleta,“ poznamenal a šťouchl prstem do Dawniny fotografie, „chtěla umřít.“
„Jak to víte?“
„Všichni, kteří sem přijdou, to chtějí, ať tak či onak,“ prohlásil věcně a já pochopila, že to bere jako hotovou věc. „Přesně tohle jsme. Smrt.“
Zachvěla jsem se. Billova ruka na mém rameni mě odtáhla k boxu, který se právě uvolnil. Na zdech visely v pravidelných vzdálenostech od sebe cedule, které jen podtrhovaly Indiánova slova: „Kousání zakázáno.“ „Nezdržujte se na parkovišti.“ „Osobní záležitosti řešte jinde.“ „Ceníme si vaší přízně. Vstup na vlastní nebezpečí.“
Bill jedním prstem odšrouboval uzávěr láhve a napil se. Snažila jsem se na něj nedívat, ale nepovedlo se mi to. Bill si všiml mého výrazu a zavrtěl hlavou.
„Takhle to chodí, Sookie,“ řekl. „Potřebuju to k přežití.“
Na zubech mu zůstaly červené skvrny.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a snažila se mluvit stejně věcně jako barman. Zhluboka jsem se nadechla. „Myslíš, že chci umřít, protože jsem se sem s tebou vydala?“
„Myslím si, že chceš zjistit, proč umírají lidé z tvého okolí.“ řekl. Nebyla jsem si ale právě jistá, že tomu skutečně věří.
Bill si podle mě ještě neuvědomil, v jak ošidné osobní situaci se ocitl. Trochu jsem se napila ginu a cítila, jak se mi po těle rozlévá teplo.
Vtom k boxu zamířila nějaká patolízalka. Byla jsem napůl schovaná za Billem, ale stejně mě všichni spatřili, jak s ním vcházím dovnitř. Měla kudrnaté vlasy a byla hubená. Brýle si cestou schovala do kabelky. Naklonila se přes stůl tak hluboko, že se ústy skoro dotkla Billovy tváře.
„Ahoj, tygře,“ řekla tónem, který zřejmě pokládala za nesmírně svůdný. Potom poklepala šarlatově nalakovaným nehtem na Billovu láhev s krví. „Mám něco lepšího.“ Přejela si rukou po krku, aby měla jistotu, že nedojde k omylu.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ovládnout. Do tohohle baru jsem Billa pozvala já, ne on mě. Neměla jsem právo kritizovat ho za něco, co tady bude chtít dělat, přestože mi v hlavě vyvstala velmi reálná představa, jak téhle ďáblici rudne její bílá pihovatá tvář, až jí vrazím facku. Přesto jsem ale zůstala sedět jako vytesaná z kamene, abych Billovi nedala najevo, co se mi honí hlavou.
„Mám tu společnici,“ řekl Bill nenuceně.
„Nemá na krku žádné kousance,“ poznamenala dívka, když se na mě opovržlivě podívala. Klidně mohla vykřiknout: „Slepice!“ a zatřepetat rukama, jako by to byla křídla. Všechno ve mně kypělo. Napadlo mě, jestli mi už náhodou nestoupá z uší pára.
„Mám tu společnici,“ opakoval Bill, tentokrát mnohem důrazněji.
„Nevíš, o co přicházíš,“ prohlásila žena a ve velkých bledých očích se jí objevil záblesk pohrdání.
„Ano, vím,“ odpověděl Bill.
Žena sebou trhla, jako kdybych ji skutečně uhodila, a odplula ke svému stolu.
K mému zděšení to byla teprve první ze čtyř. Tihle lidé – jak muži, tak ženy – se chtěli s upíry důvěrně poznat a nijak se za to nestyděli.
Bill všechny sebejistě a klidně odmítl.
„Vůbec nic neříkáš,“ poznamenal, jakmile od nás odešel asi čtyřicetiletý muž, který po Billově odmítnutí málem propukl v pláč.
„Nemám, co bych řekla,“ odpověděla jsem s notnou dávkou sebeovládání.
„Mohla jsi je poslat pryč. Nebo mám odejít já? Anebo se ti tady někdo zalíbil? Dlouhý stín, ten u baru, by s tebou určitě rád strávil chvilku o samotě.“
„Ach, proboha, jen to ne!“ S žádným z ostatních upírů v baru bych si nepřipadala bezpečně a bála bych se, že jsou jako Liam nebo Diane. Bill na mě upřel své tmavé oči. Zřejmě čekal, že ještě něco dodám. „Měla bych se jich ale zeptat, jestli tu neviděli Dawn a Maudette.“
„Mám jít s tebou?“
„Prosím,“ řekla jsem vystrašeněji, než jsem chtěla. Stejně jsem ho o to chtěla poprosit, ale mínila jsem to vyslovit nenuceným tónem, jako kdyby mi jeho společnost měla poskytnout jenom chvilkové potěšení.
„Támhleten upír je hezký, už dvakrát si tě prohlížel,“ řekl. Napadlo mě, jestli se vůbec zamýšlí nad tím, co mi říká.
„Děláš si ze mě legraci,“ prohodila jsem po chvíli.
Upír, o kterém mluvil, byl opravdu pohledný; krása z něj přímo vyzařovala. Měl světlé vlasy, modré oči, byl vysoký a statný. Na sobě měl vysoké boty, džíny a vestu. Tečka. Jako kdyby právě vyšel z obálky nějakého románu. Měla jsem z něj smrtelnou hrůzu.
„Jmenuje se Eric,“ řekl Bill.
„Jak je starý?“
„Hodně. Nejstarší v tomhle baru.“
„Je zlý?“
„My všichni jsme zlí, Sookie. Silní a neurvalí.“
„Ty ne,“ namítla jsem. Ale pak jsem si všimla, jak jeho tvář zahaluje stín. „Chceš žít mezi lidmi. Neděláš nic protispolečenského.“
„Zrovna když si pomyslím, že jsi příliš nevinná na to, aby ses tady pohybovala sama, prohlásíš něco tak rafinovaného,“ usmál se. „Dobře, půjdeme si promluvit s Ericem.“
Eric, který se na mě skutečně párkrát podíval, seděl u stolu s ženou stejně krásnou jako on sám. Stačili už několikrát odrazit nápor dychtivých hostů. Jeden zhrzený mladík se k nim dokonce připlazil po podlaze a začal ženě líbat střevíček. Ona k němu sklopila oči a kopla ho do ramene. I z dálky bylo jasné, že se musela krotit, aby ho nekopla do obličeje. Několik turistů sebou trhlo a jeden pár dokonce vstal a rychle odešel, ale patolízaly ta scénka nechala v klidu.
Když jsme se k Ericovi přiblížili, zvedl hlavu, podíval se na nás a zamračil se. Teprve potom si uvědomil, kdo jsme.
„Bille,“ řekl a pokývl hlavou. Upíři si zřejmě nepotřásali rukama.
Místo aby se Bill posadil ke stolu, zůstal stát kousek od něj, a protože mě držel za loket, musela jsem se zastavit i já. Šlo zřejmě o uctivý odstup.
„Kdopak je tvoje přítelkyně?“ zeptala se žena. Přestože Eric mluvil se slabým cizím přízvukem, slova téhle dámy zněla čistě americky. Díky kulatému obličeji a krásné tvářičce vypadala stejně nevinně jako dojička krav. Pak se usmála a nepatrně odhalila špičáky, které dojem nevinnosti zaplašily.
„Zdravím, jsem Sookie Stackhouseová,“ řekla jsem zdvořile.
„Jste úžasná,“ poznamenal Eric. Zadoufala jsem, že tím míní mou osobnost.
„Nijak zvlášť,“ odpověděla jsem.
Eric na mě chvíli překvapeně zíral. Pak se rozesmál a žena se k němu přidala.
„Sookie, tohle je Pam. Já jsem Eric,“ řekl blonďatý upír. Bill a Pam na sebe po upírsku kývli.
Potom zavládlo ticho. Chtěla jsem promluvit, ale Bill mi stiskl paži.
„Moje přítelkyně Sookie by se ráda zeptala na několik věcí,“ řekl Bill.
Sedící upíři si vyměnili znuděné pohledy.
Potom se Pam zeptala: „Jak dlouhé máme špičáky a v jakých rakvích spíme?“ Z hlasu jí čišelo pohrdání, které jasně naznačovalo, že podobné otázky, na něž byla zvyklá od zdejších turistů, z duše nenávidí.
„Ne, slečno.“ Doufala jsem, že mi za to Bill neutrhne ruku. Připadalo mi, že jsem se chovala klidně a zdvořile.
Žena se na mě udiveně podívala.
Co na tom bylo tak hrozného? Začínalo mě to unavovat. Dřív než Bill mohl pokračovat v mém bolestivém ručním umravňování, otevřela jsem kabelku a vytáhla z ní fotografie. „Ráda bych věděla, jestli jste tady v baru viděli některou z těchhle žen.“ Jasonův obrázek jsem té ženě neukázala. Bylo by to jako postavit před kočku misku s mlékem.
Zadívali se na fotografie. Bill zachoval ledový výraz. Eric k nám zvedl oči. „S touhle jsem byl,“ oznámil chladně a poklepal prstem na Dawninu fotografii. „Měla ráda bolest.“
Pam zvedla obočí, což mi prozradilo, že ji Ericova odpověď překvapila. Zřejmě pocítila povinnost následovat jeho příkladu. „Viděla jsem je obě. S žádnou z nich jsem ale nebyla. Tahle,“ ukázala na Maudettinu fotografii, „byla ubohá.“
„Mockrát vám děkuji. Nebudu už plýtvat vaším časem,“ řekla jsem a pokusila se otočit k odchodu. Bill ale stále pevně svíral mou paži.
„Bille, jsi své přítelkyni hodně oddaný?“ zeptal se Eric.
Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. Eric se ptal, jestli si mě může půjčit.
„Je moje,“ odpověděl Bill. Nezahřmělo to sice tak hlasitě jako tehdy večer, kdy totéž říkal upírům z Monroe, ale jeho slova přesto vyzněla dostatečně rázně.
Eric sklonil zlatou hlavu, ale znovu mě přeletěl pohledem. Alespoň že začal u obličeje.
Bill se zjevně uvolnil. Uklonil se Ericovi i Pam, ustoupil o dva kroky dozadu a teprve pak mi dovolil otočit se k páru zády.
„Proboha, co to mělo být?“ zašeptala jsem rozčileně. Zítra budu mít na ruce velkou modřinu.
„Jsou o pár století starší než já,“ řekl Bill a nasadil upírský pohled.
„Na tomhle zakládáte svoji hierarchii? Na věku?“
„Hierarchii,“ zopakoval Bill zamyšleně. „To nezní špatně.“ Zřejmě měl co dělat, aby se nerozesmál. Poznala jsem to podle toho, jak se mu zaškubal spodní ret.
„Pokud bys měla zájem, bylo by mou povinností nechat tě s Ericem o samotě,“ řekl, když jsme se posadili zpátky k našemu stolu a napili se.
„Ne,“ odpověděla jsem příkře.
„Proč jsi nic neřekla, když za námi ke stolu přišli ti lidé a chtěli si mě odvést?“
Byli jsme prostě naladění na odlišné vlnové délky. Upíři se možná o společenské finesy nezajímají. Musela jsem mu vysvětlit něco, co se dost dobře vysvětlit nedalo.
Zcela nevychovaně a podrážděně jsem zavrčela. „Fajn,“ vyprskla jsem. „Poslouchej, Bille! Než jsi přišel ke mně domů, musela jsem tě nejdřív pozvat. Než jsi se mnou jel sem, musela jsem tě taky pozvat. Vůbec jsi o mě nejevil zájem. Ty dvě noci, kdy jsi na mě čekal na silnici a kdy jsi mě poprosil, abych ti přivezla seznam řemeslníků, nepočítám. Ale pokaždé jsem tě musela o něco žádat já. Jak bych ti tedy mohla poručit, abys zůstal se mnou, pokud bys chtěl jít pryč? Jestli tě ty holky nechají sát svou krev – nebo klidně i ten chlap –, nemám právo stát ti v cestě!“
„Eric je mnohem hezčí než já,“ poznamenal Bill. „Je mnohem mocnější. A slyšel jsem, že sex s ním je nezapomenutelný zážitek. Je už tak starý, že mu stačí jenom malý doušek krve, aby se udržel při síle. Už téměř nikoho nezabíjí. Takže mezi upíry by se dal považovat za hodného člověka. Ještě za ním můžeš jít. Pořád se na tebe dívá. Kdybys nebyla se mnou, pokusil by se tě svést.“
„Nechci ho,“ prohlásila jsem vzdorovitě.
„Nechci nikoho z těch patolízalů,“ prohlásil Bill.
Na chvíli jsme se oba odmlčeli.
„Takže jsme si to vyjasnili,“ řekla jsem nejistě.
„Ano.“
Pak jsme znovu ztichli a uvažovali nad tím.
„Chceš ještě něco k pití?“ zeptal se Bill.
„Ano, pokud se už nepotřebuješ vrátit.“
„Ne, to je v pořádku.“
Potom vykročil k baru. Ericova přítelkyně Pam už odešla a Eric mi začal počítat řasy. Snažila jsem se nezvedat hlavu a oči jsem měla přilepené k rukám složeným v klíně, abych vypadala co nejcudněji. Cítila jsem, jak mě ovíjí jakási síla. Měla jsem dojem, že se mě Eric snaží nějak ovlivnit. Pokradmu jsem k němu zaletěla pohledem. Jak jsem předpokládala, dychtivě na mě zíral. Měla jsem si svléknout šaty? Zaštěkat jako pes? Nakopnout Billa do holeně? Sakra!
Bill se vrátil a nesl pití.
„Pozná, že nejsem normální,“ řekla jsem zachmuřeně. Další vysvětlování Bill nepotřeboval.
„Porušuje pravidla, když se tě snaží svést, přestože jsem mu řekl, že jsi moje,“ prohlásil Bill. Z hlasu mu čišelo rozčilení, přestože mluvil daleko chladněji a klidněji než já.
„Zřejmě to říkáš úplně všem,“ zamumlala jsem. Ale nic s tím neděláš, dodala jsem v duchu.
„Mezi upíry je to zvykem,“ vysvětlil mi Bill. „Když oznámím, že jsi moje, nesmí se z tebe nikdo jiný pokoušet nakrmit.“
„Nakrmit se ze mě, to zní vážně nádherně,“ poznamenala jsem zostra. Billovi se na okamžik objevil v obličeji podrážděný výraz.
„Chráním tě,“ řekl. Tentokrát už nemluvil tak nevzrušeně jako obvykle.
„Nenapadlo tě, že…“
Najednou jsem se zarazila. Zavřela jsem oči. Začala počítat do deseti.
Když jsem se pak na něj kradmo podívala, zjistila jsem, že se na mě upřeně, bez jediného mrknutí dívá. Téměř jsem slyšela, jak mu v hlavě cvakají kolečka.
„Že – nepotřebuješ ochranu?“ řekl zkusmo. „Ty chráníš – mě?“
Neodpověděla jsem. I to dovedu.
Bill mi ale položil dlaň na zátylek a otočil mi hlavu, jako bych byla loutka. (Tenhle jeho zvyk mi pomalu začínal lézt na nervy.) Zadíval se mi do očí tak intenzivně, až se mi zdálo, že mi do hlavy propaluje potrubí.
Našpulila jsem rty a foukla mu do tváře. „Baf!“ řekla jsem. Připadala jsem si nepříjemně. Přeletěla jsem pohledem všechny návštěvníky baru, zavřela oči, odstranila ochrannou bariéru v mozku a zaposlouchala se.
„Nudní,“ řekla jsem Billovi. „Tihle lidé jsou nudní.“
„Vážně, Sookie? Na co myslí?“ Ulevilo se mi, když jsem zase uslyšela jeho hlas, přestože zněl trochu podivně.
„Sex, sex, sex.“ Byla to pravda. Každá osoba v baru myslela jenom na sex. Dokonce i turisté. Ti si většinou nepředstavovali, jak si to sami rozdávají s upíry, ale jak si s nimi užívají všichni možní patolízalové.
„Na co myslíš, Sookie?“
„Na sex ne,“ vyhrkla jsem upřímně. Trápila mě jiná věc.
„Vážně?“
„Přemýšlela jsem, jakou máme šanci, že se v pořádku dostaneme odsud.“
„Proč myslíš právě na tohle?“
„Protože jeden z turistů je ve skutečnosti policista v přestrojení. Právě odešel na záchod. Ví, že se tam zrovna nějaký upír zakusuje komusi do krku. Maličkou vysílačkou už zavolal policii.“
„Ven!“ oznámil mi Bill chladnokrevně. Okamžitě jsme vyšli z boxu a zamířili ke dveřím. Pam už byla pryč, ale když jsme procházeli okolo Ericova stolu, Bill mu cosi nenápadně naznačil. Eric pak stejně nenápadně vstal ze židle. Teprve teď jsem zjistila, jak je vysoký. Dělal mnohem větší kroky než my, takže vkročil do dveří jako první. Přitom chytil za paži uvaděčku a vystrčil ji ven.
Právě když jsme se chystali vyjít ze dveří, vzpomněla jsem si na Dlouhý stín, barmana, který mi ochotně zodpověděl všechny otázky. Otočila jsem se ještě k barovému pultu a zamířila prstem na dveře, čímž jsem mu jasně naznačila, aby zmizel. Podíval se na mě tak vyplašeně, jak dovede jenom upír, a zatímco mě Bill táhl ze dveří, odhodil ručník.
Venku už stál Eric před svým autem – samozřejmě to byla corvetta.
„Plánují razii,“ řekl Bill.
„Jak to víš?“
Bill se zarazil.
„To já,“ řekla jsem a soustředila tak pozornost na sebe.
Ericovy velké modré oči zářily dokonce i ve tmě, která halila parkoviště. Musela jsem to nějak vysvětlit.
„Přečetla jsem myšlenky jednomu policistovi,“ zamumlala jsem a pokradmu se podívala Ericovi do obličeje, abych zjistila, jak si to přebral. Díval se na mě úplně stejně jako ti upíři z Monroe. Zamyšleně. Hladově.
„To je zajímavé,“ řekl. „Jednou jsem byl s telepatkou. Bylo to neuvěřitelné.“
„A myslela si to i ona?“ poznamenala jsem jedovatěji, než jsem měla v úmyslu.
Zaslechla jsem, jak se Bill nadechl.
Eric se zasmál. „Chvíli,“ odpověděl nejasně.
V dálce jsme zaslechli houkání sirény. Eric a uvaděčka nasedli do auta a zmizeli v nočním městě. Jejich auto nějakým zázrakem nedělalo takový rámus jako ta ostatní. Já i Bill jsme se připoutali a odjeli z parkoviště jedním z výjezdů právě v okamžiku, kdy přijíždělo jedno policejní auto za druhým. Měli s sebou i dodávku upravenou pro převoz upírů, opatřenou stříbrnými mřížemi. Řídili ji dva policisté, kteří okamžitě vyskočili z vozu a proběhli dveřmi tak rychle, že je mé nedokonalé lidské oko zaznamenalo jenom jako rozmazané šmouhy.
Popojeli jsme jenom o pár bloků dál a Bill zajel na parkoviště u dalšího obchodního střediska.
„Co…?“ začala jsem, ale dál jsem se už nedostala. Než jsem stačila doříct větu, Bill mi rozepnul bezpečnostní pás, sklopil sedadlo a chytil mě. Měla jsem strach, že se zlobí, takže jsem se mu zpočátku bránila, ale moje snaha vyzněla naprázdno. Jeho ústa si pak našla moje rty a já si uvědomila, k čemu se chystá.
Och, Bože, líbal tak skvěle! Možná jsme na některých úrovních měli problém s komunikací, ale tahle k nim rozhodně nepatřila. Celých pět minut jsem si připadala jako ve snách. Celým tělem mi projížděl úžasný pocit. Přestože jsem seděla na předním sedadle, cítila jsem se pohodlně, především proto, že byl tak silný a ohleduplný zároveň. Jemně jsem se mu zakousla do pokožky. Zavrčel.
„Sookie!“ řekl ochraptěle.
Odtáhla jsem se od něj. Asi jeden centimetr.
„Jestli to uděláš ještě jednou, vezmu si tě, ať už to budeš chtít nebo ne,“ prohlásil a já věděla, že to myslí vážně.
„Ty to nechceš,“ řekla jsem nakonec a snažila se, aby to nevyznělo jako otázka.
„Och, ano, chci.“ Chytil mě za zápěstí a předvedl, jak moc to chce.
Vtom se vedle nás objevilo jasné rotující světlo.
„Policie,“ vydechla jsem a spatřila, jak z auta vystupuje postava a míří k Billovu okénku. „Neprozrazuj mu, že jsi upír, Bille,“ řekla jsem rychle. Bála jsem se důsledků razie v baru. Třebaže většina policejních složek byla nadšená, když jim upíři pomáhali, na ulici museli čelit spoustě předsudků, zvláště když tvořili smíšené páry.
Policistova těžká ruka zaklepala na okno.
Bill nastartoval motor a stiskl tlačítko, kterým se stahuje okno. Zůstal ale zticha a já si uvědomila, že se mu nezatáhly špičáky. Pokud otevře pusu, bude každému okamžitě jasné, že je upír.
„Dobrý večer, důstojníku,“ řekla jsem.
„Dobrý večer,“ odpověděl muž zdvořile. Předklonil se, aby se podíval do okénka. „Víte, že všechny obchody jsou už zavřené, že?“
„Ano, pane.“
„Je mi jasné, že jste tu spolu špásovali, a nic proti tomu nemám, ale měli byste jet domů a takovéhle věci dělat tam.“
„To uděláme.“ Nedočkavě jsem přikývla. Bill toporně naklonil hlavu.
„Právě jsme provedli razii v baru několik bloků odsud,“ poznamenal policista nenuceně. Do obličeje jsem mu příliš neviděla, ale připadalo mi, že je to urostlý muž ve středních letech. „Nejedete náhodou odtamtud?“
„Ne,“ odpověděla jsem.
„Je to upíří bar,“ doplnil policista.
„Ne. Nejedeme.“
„Rád bych si vám posvítil na krk, slečno, pokud vám to nebude vadit.“
„Vůbec ne.“
Okamžitě namířil starou baterku nejdříve na můj a pak i na Billův krk.
„Dobře, jen jsem se chtěl ujistit. Můžete jet.“
„Ano. Pojedeme.“
Bill přikývl ještě úsporněji než předtím. Zatímco policista čekal, usadila jsem se a zapnula si bezpečnostní pás. Bill zařadil zpátečku a vycouval.
Byl strašně rozzuřený. Celou cestu domů zachmuřeně (aspoň se mi to zdálo) mlčel. Mně celá ta příhoda připadala spíš komická.
Potěšilo mě, že moje přednosti dokážou udělat na Billa takový dojem. Začala jsem doufat, že mě jednou bude chtít políbit znovu, možná trochu déle a silněji, a třeba bychom mohli zajít ještě dál? Snažila jsem se nepropadnout nějakým marným touhám. Existovalo totiž pár věcí, které o mně Bill – ani nikdo jiný – nevěděl. Nechtěla jsem se nechat unést přehnaným očekáváním.
Když jsme dojeli k babiččinu domu, obešel auto a otevřel mi dveře. Zvedla jsem obočí, ale nijak jsem mu v jeho dvorném chování nebránila. Bill si podle mě rozhodně uvědomoval, že mám nejen dvě funkční ruce, ale i dost rozumu, abych poznala, jak se u jeho auta otevírají dveře. Když jsem vylezla ven, ustoupil o několik kroků zpátky.
Píchlo mě u srdce. Nechtěl mě znovu políbit. Ve skutečnosti té chvilky v autě litoval. Možná měl zálusk na Pam. Nebo dokonce na toho barmana jménem Dlouhý stín. Začínalo mi docházet, že schopnost žít sexuálním životem po několik staletí poskytuje velký prostor experimentům. Nebo se telepat do toho seznamu nehodí?
Schoulila jsem se a zimomřivě si vepředu překřížila paže, abych se zahřála.
„Je ti zima?“ zeptal se okamžitě Bill a objal mě. Zdálo se však, že se mi jenom snaží nahradit kabát, protože si ode mě držel odstup.
„Omlouvám se, že jsem tě rozzlobila, nic víc už po tobě nebudu chtít,“ řekla jsem klidně. Přitom jsem si uvědomila, že se babička s Billem nedomluvila na konkrétním datu, kdy má promluvit k potomkům padlých hrdinů. Bude to muset s Billem nějak vyřešit sama.
Bill stál klidně. Pak konečně řekl: „Jsi – neuvěřitelně – naivní.“
„Hmm,“ poznamenala jsem bez zájmu. „Vážně?“
„Nebo jsi prostě jeden z těch blahoslavených božích tvorů slabých duchem.“ To znělo zhruba stejně příjemně, jako kdyby mi tvrdil, že jsem Quasimodo nebo někdo podobný.
„Asi,“ začala jsem zostra, „si na to budeš muset odpovědět sám.“
„Doufám, že to budu já, kdo na to přijde,“ poznamenal ponuře. Vůbec jsem to nepochopila. Doprovodil mě až ke dveřím, a i když jsem doufala v další polibek, dal mi jen pusu na čelo. „Dobrou noc, Sookie,“ zašeptal.
Na okamžik jsem mu přitiskla tvář na obličej. „Díky, žes mě s sebou vzal,“ řekla jsem a odtáhla se od něj, aby ho třeba nenapadlo, že toužím ještě po něčem dalším. „Nečekej, že zavolám.“ Než ze mě stačilo vyprchat odhodlání, vklouzla jsem do potemnělého domu a zavřela Billovi dveře před nosem.
2024 ©