Musela jsem vypadat hrozně.
„Slečno Stackhouseová?“ zeptal se. Mluvil tím tichým hlasem, který profesionálové používají, když nastanou problémy. „Jsem Andy Bellefleur.“ Bellefleurové se pohybovali v okolí už od vzniku našeho městečka, takže mě jméno, které znamenalo „překrásná květina“, nijak nepobavilo. Když jsem se podívala na horu svalů, kterou detektiv Bellefleur představoval, zalitovala jsem každého, komu to někdy směšné připadalo. Tenhle konkrétní člen rodiny absolvoval střední školu před Jasonem a já chodila o ročník níž než jeho sestra Portia.
I on si mě zařadil. „Jak se vede bratrovi?“ zeptal se tiše, ale už ne tak neosobně. Jako kdyby se už s Jasonem párkrát setkal.
„Podle toho mála, co ho vidím, se mu vede dobře,“ odpověděla jsem.
„A babičce?“
Usmála jsem se. „Dneska ráno začala sázet květiny.“
„To je skvělé,“ řekl. Pak následovalo pokývání hlavou, které mělo vyjadřovat úžas a obdiv. „Vyrozuměl jsem, že pracujete v baru U Merlotta.“
„Ano.“
„Jako Dawn Greenová?“
„Ano.“
„Kdy jste ji viděla naposledy?“
„Před dvěma dny. V práci.“ Už teď jsem si připadala vyčerpaná. Nechala jsem nohy na zemi a ruku na volantu a opřela si hlavu o opěrku sedadla pro řidiče.
„Mluvila jste s ní tehdy?“
Pokusila jsem se vzpomenout si. „Myslím, že ne.“
„Byly jste si se slečnou Greenovou blízké?“
„Ne.“
„A proč jste sem dnes šla?“
Vysvětlila jsem mu, jak jsem včera vzala práci za Dawn, a jak mi dnes ráno volal Sam.
„Řekl vám pan Merlotte, proč sem nechtěl jít sám?“
„Ano, přijela dodávka se zbožím. Sam jim musel ukázat, kam mají složit krabice.“ Sam také téměř polovinu věcí vyložil sám, aby to urychlil.
„Myslíte si, že pan Merlotte měl s Dawn nějaký vztah?“
„Byl to její šéf.“
„Ne, myslím mimopracovní.“
„Ne.“
„To zní, jako byste si tím byla jistá.“
„Jsem si jistá.“
„Máte se Samem nějaký vztah vy?“
„Ne.“
„Tak jak si můžete být tak jistá?“
Dobrá otázka! Protože čas od času jsem zaslechla myšlenky, z nichž vyplývalo, že Dawn Sama – mírně řečeno – neměla příliš v lásce. Ve skutečnosti ho přímo nesnášela. Jenomže říct něco takového detektivovi by asi nebyl moc dobrý nápad.
„Sam se všemi v baru udržuje profesionální vztah,“ řekla jsem. Znělo to hloupě, dokonce i mně samotné. Ale byla to pravda.
„Věděla jste něco o Dawnině osobním životě?“
„Ne.“
„Nebyly jste kamarádky?“
„Nijak zvlášť.“ Myšlenky mi začaly volně plout a detektiv zamyšleně svěsil hlavu. Alespoň to tak vypadalo.
„Proč?“
„Řekla bych, že jsme toho neměly moc společného.“
„Jako třeba? Můžete mi uvést příklad?“
Povzdechla jsem si a podrážděně vyfoukla vzduch z plic. Když jsme neměly nic společného, jak bych mu mohla uvést nějaký příklad?
„Dobře,“ řekla jsem pomalu. „Dawn žila opravdu bohatým společenským životem a ráda trávila čas s muži. S ženami se nijak zvlášť nestýkala. Její rodina je z Monroe, takže tu nemá žádné příbuzenské závazky. Pila, já ne. Já hodně čtu, ona ne. Stačí?“
Andy Bellefleur se mi pátravě zadíval do obličeje, aby zjistil, jestli mu nelžu. Výsledek ho zřejmě uklidnil.
„Takže vy dvě jste se po práci nevídaly?“
„Přesně tak.“
„Nepřipadá vám potom zvláštní, že vás Sam Merlotte požádal, abyste se šla za Dawn podívat?“
„Ne, vůbec,“ řekla jsem rozhodně. Alespoň teď, potom co mi Sam popsal Dawnin vzteklý výbuch, mi to podivné nepřipadalo. „Jezdím tudy do baru a nemám děti, na rozdíl od Arlene, která pracuje v naší směně. Takže to pro mě bylo jednodušší.“ Napadlo mě, že jsem to řekla dobře. Kdybych mu pověděla, že Dawn na Sama ječela, když tu byl naposledy, nevzbudilo by to v detektivovi dobrý dojem.
„Co jste dělala před dvěma dny po práci, Sookie?“
„Nebyla jsem v práci. Měla jsem volno.“
„A ten den jste chtěla dělat co?“
„Opalovala jsem se, pomáhala babičce uklidit dům a měla jsem společnost.“
„Kdopak by to mohl být?“
„Mohl by to být Bill Compton.“
„Upír.“
„Správně.“
„Kdy pan Compton přišel k vám domů?“
„Nevím. Okolo půlnoci nebo mezi půlnocí a jednou hodinou.“
„Jak vám připadal?“
„Úplně normální.“
„Nervózní? Podrážděný?“
„Ne.“
„Slečno Stackhouseová, musíme si spolu promluvit na policejní stanici. Jak sama vidíte, ještě chvíli to potrvá.“
„Dobře, asi ano.“
„Můžete za námi za pár hodin přijít?“
Podívala jsem se na hodinky. „Pokud mě Sam nebude potřebovat.“
„Víte, slečno Stackhouseová, tohle má před prací v baru opravdu přednost.“
Fajn, byla jsem naštvaná. Ne kvůli tomu, že vyšetřování považoval za důležitější než moji pracovní dobu, v tom jsem s ním souhlasila. Ale kvůli jeho nevyřčenému předsudku vůči mému zaměstnání.
„Možná si myslíte, že moje práce za moc nestojí, ale jsem v ní dobrá a mám ji ráda. Zasloužím si váš respekt stejně jako vaše sestra nebo právník, pane Andy Bellefleure, na to nezapomínejte. Nejsem hloupá a nejsem žádná coura.“
Detektiv nepěkně zrudl. „Omlouvám se,“ řekl škrobeně. Stále se snažil ignorovat naše staré vazby, společnou střední školu a všechno, co o svých rodinách navzájem víme. Přemýšlel, že měl jít dělat detektiva do jiného městečka, kde se mohl k lidem chovat tak, jak by policejní důstojník měl.
„Ne. Pokud se dokážete těchhle předsudků zbavit, bude lepší, když zůstanete jako detektiv tady,“ řekla jsem. Vyděšeně vykulil své šedé oči. Byla jsem šťastná, že se mi ho povedlo vyvést z míry, i když jsem věděla, že za to dříve nebo později zaplatím. Stalo se to pokaždé, když jsem lidem předvedla své schopnosti.
Většina z těch, kterým jsem přečetla myšlenky, pak přede mnou při každé příležitosti utíkala, ale Andyho Bellefleura to zaujalo. „To je pravda,“ vydechl, jako kdybychom spolu seděli někde o samotě a ne na příjezdové cestě k domku v louisianském venkovském městečku.
„Ne, zapomeňte na to!“ řekla jsem rychle. „Občas prostě poznám, co si lidé myslí, podle toho, jak se dívají.“
Záměrně si představil, jak mi rozepíná halenku. Teď už jsem ale byla ve střehu. Zase jsem se vrátila do své zabarikádované pevnosti a jenom se zářivě usmála. Ale myslím, že jsem ho nezmátla.
„Až na mě budete připravený, přijďte do baru. Můžeme si promluvit ve skladu nebo v Samově kanceláři,“ řekla jsem rozhodně, zvedla nohy a schovala je do auta.
Když jsem dorazila do baru, bylo tam už rušno. Sam zavolal Terrymu Bellefleurovi, Andyho vzdálenému bratranci, pokud se dobře pamatuji, aby tam na všechno dohlédl, než policie dokončí svou práci v Dawnině domku, který mu patřil. Terry byl zraněn za války ve Vietnamu a živořil na nějaké vládní podpoře. Zranili ho, zajali, dva roky drželi ve vězení a jeho myšlenky byly nyní tak děsivé, že jsem se v jeho přítomnosti měla neustále na pozoru. Terry prožil těžký život a chovat se normálně pro něj bylo ještě těžší než pro mě. Díkybohu, že nepil.
Když jsem si došla pro podnos a umyla si ruce, zlehka jsem ho políbila na tvář. Skrz okénko do kuchyně jsem spatřila Lafayetta Renolda, našeho kuchaře, jak obrací na pánvi maso do hamburgerů a vkládá do vroucího oleje koš s hranolky. V baru U Merlotta se podává několik druhů sendvičů, a to je vše. Sam nemíní provozovat restauraci, ale bar, kde se dá objednat i nějaké to jídlo.
„Čím jsem si to zasloužil? Ne, že bych tomu nebyl rád,“ zažertoval Terry a zvedl obočí. Měl zrzavé vlasy, ale když se pár dní neoholil, všimla jsem si, že má šedivé strniště. Hodně času trávil venku, ale nikdy se neopálil. Pokožka mu pokaždé zrudla a zhrubla, čímž se mu ještě zvýraznily jizvy na levé tváři. Terrymu to zjevně nevadilo. Arlene se jednou opila a vyspala se s ním, a potom se mi svěřila, že Terry má po těle ještě mnohem horší jizvy než ty na tváři.
„Za to, že jsi tady,“ řekla jsem.
„Je to o Dawn pravda?“
Lafayette položil do okénka z kuchyně dva talíře. Pak na mě zamrkal hustými umělými řasami. Lafayette má na sobě pokaždé vrstvu make-upu. Už jsem si na to zvykla a nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela, ale jeho nalíčené oči mi připomněly Jerryho. Bez jediné námitky jsem připustila, aby si ho odnesli tři upíři. Bylo to špatné, ale realistické rozhodnutí. Nemohla jsem jim v tom zabránit. Nikdy bych tam nedostala policii včas. Stejně už umíral, a navíc s sebou chtěl vzít spoustu upírů i lidí. Vždyť on sám byl vrah. Umínila jsem si, že tohle je poslední hovor o Jerrym, který se svým svědomím vedu.
„Arlene, hamburgery jsou hotové,“ zavolal Terry a vrátil mě tak do přítomnosti. Pak se objevila Arlene, vzala si talíře a věnovala mi pohled, kterým říkala, že ze mě při první příležitosti vyždímá všechny informace. V baru byla i Charlsie Tootenová. Zaskakovala, pokud některá ze servírek onemocněla nebo se neukázala na place. Doufala jsem, že po Dawn převezme její práci na plný úvazek. Odjakživa jsem ji měla ráda.
„Jo, Dawn je mrtvá,“ odpověděla jsem Terrymu. Moje dlouhé mlčení mu zřejmě nevadilo.
„Co se s ní stalo?“
„Nevím, ale nic příjemného to nebylo.“ Na povlečení jsem si všimla krve. Ne nějak moc, ale byla tam.
„Maudette,“ poznamenal Terry a já ho okamžitě pochopila.
„Možná,“ řekla jsem. Bylo docela možné, že člověk, který zabil Dawn, měl na svědomí i Maudette.
Ten den samozřejmě přišli do baru všichni obyvatelé okresu Renard, pokud ne na oběd, pak alespoň na odpolední kávu nebo pivo. Jestliže se jim nepodařilo odskočit si sem v pracovní době, pak jednoduše počkali, až budou mít padla, a zastavili se tu cestou domů. Dvě mladé ženy zavražděné v našem městečku během jediného měsíce? Je jasné, že si o tom lidé chtěli popovídat.
Sam se vrátil asi ve dvě hodiny a od postávání na místě činu, kam nedopadal žádný stín, mu po obličeji stékaly pramínky potu a tělo měl úplně rozpálené. Pověděl mi, že Andy Bellefleur si se mnou brzy přijede promluvit.
„Nevím proč,“ odpověděla jsem mu možná trochu nevrle. „S Dawn jsem nikdy nikam nechodila. Prozradili ti, co se jí stalo?“
„Někdo ji nejdřív trochu zbil a pak uškrtil,“ řekl Sam. „Ale našli na ní i staré stopy po špičácích. Jako u Maudette.“
„Upírů je spousta, Same,“ odpověděla jsem na nevyřčenou poznámku.
„Sookie…“ Mluvil tiše a vážně. Přitom jsem si vzpomněla, jak mě před Dawniným domem držel za ruku a jak mi pak uzavřel cestu do své mysli, protože věděl, že se do ní snažím proniknout. „Zlato, Bill je na upíra docela hodný, ale není to člověk.“
„Zlato, to ani ty,“ řekla jsem velmi tiše, ale zároveň rozhodně. Pak jsem se k němu otočila zády, protože jsem mu nechtěla přiznat, jak moc se na něj zlobím, ale zároveň jsem chtěla, aby to věděl.
Pracovala jsem jako divá. Ať už měla Dawn jakékoliv chyby, byla výkonná, a Charlsie nedovedla udržet její tempo. Snažila se a já byla přesvědčená, že brzy přivykne rytmu, který panoval v baru, ale pro dnešek jsme jí s Arlene musely pomáhat.
Ten večer a přes noc jsem si na spropitném vydělala slušnou sumu, jakmile lidé zjistili, že jsem to byla právě já, kdo objevil Dawnino tělo. Zachovávala jsem vážný výraz a přešla to mlčením. Nechtěla jsem se dotknout našich zákazníků, kteří se jenom chtěli dozvědět to, o čem se už všichni v městečku doslechli.
Cestou domů jsem si konečně dopřála trochu oddychu. Byla jsem vyčerpaná. To poslední, co jsem čekala, když jsem odbočila na cestu vedoucí přes les k našemu domu, byl Bill Compton. Opíral se o borovici a čekal na mě. Projela jsem okolo něj a málem jsem se rozhodla, že ho budu ignorovat. Nakonec jsem ale zastavila.
Otevřel mi dveře. Vystoupila jsem, aniž bych se mu podívala do očí. Vypadalo to, že se v noci cítí příjemně, což jsem já nikdy nedokázala. Noc a tma pro mě měly odjakživa přídech čehosi tajemného, strašidelného a neuchopitelného.
Když na to tak myslím, Bill tyto představy ztělesňoval. Není divu, že si připadal ve svém živlu.
„Budeš ty svoje nohy pozorovat celou noc, nebo si se mnou promluvíš?“ zeptal se tak tiše, že jsem jeho šepot sotva zaslechla.
„Stalo se něco, o čem bys měl vědět.“
„Pověz mi to!“ Snažil se se mnou cosi provést, cítila jsem jeho moc, ale odrazila jsem ji. Bill si povzdechl.
„Už se nemůžu udržet vestoje,“ řekla jsem unaveně. „Posadíme se na zem nebo někam jinam. Bolí mě nohy.“
Odpověděl mi tím, že mě uchopil do náruče a posadil mě na střechu auta. Pak si stoupl přede mě a zkřížil ruce na prsou. Bylo jasné, že čeká.
„Pověz mi to,“ opakoval.
„Někdo zavraždil Dawn. Stejným způsobem jako Maudette Pickensovou.“
„Dawn?“
Najednou jsem se cítila o trochu lépe. „Servírku v baru.“
„Tu zrzku, co měla spoustu manželů?“
Mnohem lépe. „Ne, tu tmavovlásku, která zadkem neustále narážela do tvojí židle, aby sis jí všiml.“
„Aha, tuhle! Přišla za mnou domů.“
„Dawn? Kdy?“
„Potom, co jsi včera večer odešla. Ten večer, co ke mně zašli ti upíři. Měla štěstí, že se s nimi nesetkala. Byla si jistá, že dokáže zvládnout úplně všechno.“
Zvedla jsem k němu oči. „Proč měla štěstí? Ty bys ji neochránil?“
I ve světle měsíčních paprsků byly Billovy oči úplně temné. „Podle mě ne,“ řekl.
„Vždyť jsi…“
„Jsem upír, Sookie. Nepřemýšlím jako ty. Nezáleží mi automaticky na všech lidech.“
„Mě jsi ochránil.“
„Ty jsi jiná.“
„Jo? Jsem servírka jako Dawn. Jsem z úplně obyčejné rodiny jako Maudette. Co je na mě tak jiného?“
Náhle ve mně všechno vzkypělo. Věděla jsem, co přijde.
Chladným prstem se dotkl mého čela. „Jiného?“ řekl. „Nejsi jako my. Ale nejsi ani jako oni.“
Cítila jsem, jak mi celým tělem projela vlna tak prudké zuřivosti, až mě napadlo, jestli ji ve mně nerozpoutala nějaká nadpřirozená síla. Napřáhla jsem se a uhodila ho. Byla to šílenost. Jako kdybych uhodila opancéřovanou dodávku. V jediném okamžiku mě zvedl z auta a přitiskl k sobě. Obě ruce mi jednou paží přimáčkl k tělu.
„Ne!“ vykřikla jsem. Kopala jsem kolem sebe a vzpírala se, ale klidně jsem si tu energii mohla ušetřit. Potom jsem konečně ochabla.
Dýchala jsem přerývaně, stejně jako on. Každý zřejmě z jiného důvodu.
„Proč sis myslela, že potřebuju vědět o Dawn?“ Jeho hlas zněl zase vyrovnaně, jako kdyby se mezi námi nic nestalo.
„No, pane Vládce Temnoty,“ začala jsem rozzuřeně, „Maudette měla na stehnech staré stopy po kousancích. A policie Samovi prozradila, že Dawn taky.“
Pokud by se ticho dalo nějak popsat, to jeho bylo zamyšlené. Zatímco přemítal, nebo co to vlastně upíři dělají, jeho sevření se uvolnilo. Jednou rukou mě začal bezmyšlenkovitě hladit po zádech, jako kdybych byla kňourající štěně.
„Podle tebe tedy nezemřely následkem toho kousnutí.“
„Ne. Někdo je uškrtil.“
„Pak to tedy nebyl upír.“ Tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné otázky.
„Proč ne?“
„Kdyby se na těch ženách krmil upír, vysál by je až do dna, ale neuškrtil. Takovou příležitost by nepromrhal.“
Už mi s Billem začalo být zase příjemně, a on si klidně řekne něco tak chladného a upírského! Musela jsem začít úplně nanovo.
„Takže,“ řekla jsem otráveně, „tady máme buď šikovného upíra s velkou dávkou sebeovládání, nebo někoho, kdo je rozhodnutý zabíjet ženy, které si něco začaly s upíry.“
„Hmmm.“
Ani jedna z těch možností se mi příliš nelíbila.
„Myslíš si, že jsem to byl já?“ zeptal se.
Ta otázka mě zaskočila. Zavrtěla jsem se v jeho pevném objetí a zvedla k němu oči.
„Vynaložil jsi spoustu úsilí, abys mi ukázal, jak jste bezcitní,“ připomněla jsem mu. „Čemu mám podle tebe věřit?“
Bylo úžasné nic netušit. Téměř jsem se usmívala.
„Mohl jsem je zabít, ale určitě bych to neudělal tady ani teď,“ řekl Bill. Na světle neměla jeho tvář žádnou barvu, jen jeho oči a klenuté obočí byly temné. „Chci tady zůstat. Mít tu domov.“
Upír, a touží po domově?
Bill se mi pátravě zadíval do obličeje. „Nelituj mě, Sookie. Byla by to chyba.“ Zdálo se, že chce, abych se mu dívala do očí.
„Bille, mě nemůžeš okouzlit, nebo co to vlastně děláš. Nemůžeš mě donutit, abych si svlékla tričko a nastavila ti krk. Nemůžeš mě ani přesvědčit, že jsi tady nikdy nebyl. Nemůžeš na mně zkoušet ty svoje kousky, které někdy předvádíš. Musíš být ke mně upřímný, anebo vůči mě použít násilí.“
„Ne,“ řekl. Jeho rty se téměř dotýkaly mých úst. „Nikdy vůči tobě nepoužiju násilí.“
Potlačila jsem v sobě nutkání políbit ho. Aspoň jsem ale věděla, že po něm toužím já sama a nikdo jiný mě do toho nenutí.
„Takže pokud jsi to nebyl ty,“ začala jsem ve snaze neutíkat od tématu, „pak Maudette a Dawn znaly ještě nějakého jiného upíra. Maudette byla v upířím baru ve Shreveportu. Možná tam byla i Dawn. Vzal bys mě tam taky?“
„Proč?“ zajímal se.
Někomu, kdo je povznesený nad všechna možná nebezpečí, jsem nedovedla vysvětlit, jaké pocity zažívá člověk, který se v nějakém nebezpečí ocitl. Alespoň v noci. „Pochybuju, že by se tam se mnou obtěžoval Andy Bellefleur,“ zalhala jsem.
„Takže Bellefleurové tu stále ještě žijí,“ řekl Bill změněným tónem a sevřel mě oběma pažemi tak pevně, až mě to začalo bolet.
„Ano,“ přikývla jsem. „Je jich hodně. Andy pracuje jako detektiv u policie. Jeho sestra Portia je právnička. Bratranec Terry je veterán a barman. Zaskakuje za Sama. A pak je tu ještě spousta dalších.“
„Bellefleurovi…“
Začínal mě drtit.
„Bille!“ vypískla jsem tenkým hláskem, který panika vyhnala do výšky.
Okamžitě své sevření uvolnil. „Omlouvám se,“ prohlásil škrobeně.
„Musím jít spát,“ upozornila jsem ho. „Jsem už vážně unavená, Bille.“
Zlehka mě postavil zpátky na štěrkovou cestu. Pak ke mně sklopil oči.
„Těm ostatní upírům jsi řekl, že ti patřím,“ poznamenala jsem.
„Ano.“
„Co to přesně znamenalo?“
„To znamená, že pokud by se z tebe pokoušeli napít, zabil bych je,“ odpověděl. „Znamená to, že jsi jenom můj člověk.“
„Jsem ráda, že jsi to udělal, ale nevím jistě, co to znamená být tvůj člověk,“ řekla jsem opatrně. „A ani si nepamatuju, že by ses mě někdy zeptal, jestli mi to nevadí.“
„Ať už to znamená cokoliv, určitě je to lepší než flámování s Malcolmem, Liamem a Diane.“
Nechtěl mi odpovědět přímo.
„Vezmeš mě do toho baru?“
„Kdy budeš mít zase večer volno?“
„Za dva dny.“
„Tak tedy se západem slunce. Řídit budu já.“
„Máš auto?“
„Jak myslíš, že se pohybuju?“ Po světélkující tváři se mu mihl úsměv. Otočil se, aby mohl zmizet mezi stromy. Přes rameno mi ještě řekl: „Ať na tebe můžu být pyšný, Sookie.“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.
„Opravdu pyšný.“
2024 ©