Usmála jsem se. „Jestli chcete, zavolám jim,“ nabídla jsem se. „Znají mě. I když si všichni myslí, že jsem cvok, vědí, že jsem poctivá.“
„To byste byla hodná,“ řekl Bill po krátkém zaváhání. „Mohli by pracovat během dne, až bych s nimi probral rozsah prací a náklady.“
„To musí být nepohodlné, když nemůžete vycházet během dne,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě. Ještě nikdy jsem nad tím neuvažovala.
„To rozhodně,“ přisvědčil Bill suše.
„I to, že musíte tajit, kde přebýváte,“ pokračovala jsem dál.
Když jsem se místo odpovědi dočkala jenom tíživého mlčení, omluvila jsem se.
„Promiňte,“ řekla jsem. Kdyby nebyla taková tma, určitě by viděl, jak rudnu.
„Místo, kde upír odpočívá během dne, je jeho největší tajemství,“ prohlásil Bill škrobeně.
„Promiňte.“
„Omluva přijata,“ řekl po rozpačité odmlce. Došli jsme na silnici a rozhlédli se na obě strany, jako kdybychom čekali na taxík. Jakmile jsme vyšli z lesa, viděla jsem ho v měsíčním světle zcela jasně. On mě také. Přejel mě pohledem od hlavy k patě.
„Ty šaty mají stejnou barvu jako vaše oči.“
„Děkuju.“ Já ho rozhodně tak jasně neviděla.
„Jsou ale dost úsporné.“
„Promiňte?“
„Těžko si zvykám na takhle spoře oděné mladé dívky,“ řekl Bill.
„Měl jste pár desetiletí, abyste se přizpůsobil,“ poznamenala jsem kousavě. „Ale no tak, Bille! Krátké šaty se nosí už čtyřicet let!“
„Líbily se mi dlouhé sukně,“ vzdychl nostalgicky. „Líbilo se mi spodní prádlo, které ženy nosily. Spodničky.“
Pohrdavě jsem si odfrkla.
„Máte vůbec spodničku?“ zeptal se.
„Mám pěkné béžové nylonové punčochy s krajkou,“ odpověděla jsem dotčeně. „Kdybyste byl normální chlap, podezírala bych vás, že se mě snažíte dostrkat k hovoru o mém spodním prádle!“
Zasmál se. Ten hluboký a nezvyklý zvuk na mě velmi silně zapůsobil. „Máte ty punčochy na sobě, Sookie?“
Vyplázla jsem na něj jazyk, protože jsem věděla, že mě vidí. Vyhrnula jsem si šaty nad krajkový lem punčoch a pak ještě o několik centimetrů výš, abych mu ukázala svou opálenou pleť.
„Spokojený?“ zeptala jsem se.
„Máte hezké nohy, ale dlouhé sukně se mi stejně líbí víc.“
„Jste paličatý,“ prohlásila jsem.
„Moje manželka to také tvrdila.“
„Vy jste byl ženatý?“
„Ano. Upírem jsem se stal ve třiceti letech. Měl jsem ženu a pět dětí. Žila s námi i moje sestra Sarah. Nikdy se nevdala. Jejího nápadníka zabili za války.“
„Občanské války.“
„Ano. Já jsem se z bojiště vrátil. Byl jsem jeden z těch šťastnějších. Alespoň tehdy jsem si to myslel.“
„Bojoval jste na straně Konfederace,“ poznamenala jsem zamyšleně. „Jestli máte pořád jejich uniformu a přišel byste v ní na setkání toho babiččina spolku, dámy by určitě omdlévaly radostí.“
„Ke konci války už z ní moc nezbylo,“ řekl Bill zasmušile. „Byl to jen hadr a my umírali hlady.“ Zdálo se mi, že se zachvěl. „Potom, co jsem se stal upírem, už pro mě neměla žádný význam,“ dodal už zase chladným a věcným tónem.
„Narazila jsem na věc, která vám není příjemná, promiňte,“ omluvila jsem se. „O čem si můžeme povídat?“ dodala jsem. Obrátili jsme se na cestě a zamířili zpátky k domu.
„O vašem životě,“ navrhl Bill. „Povězte mi, co děláte, když ráno vstanete.“
„Vylezu z postele. Pak si ji rovnou ustelu. Nasnídám se. Toast, někdy obiloviny, vajíčka a kávu. Vyčistím si zuby, osprchuju se a obléknu. Někdy si oholím nohy. Pokud je zrovna pracovní den, jdu do práce. Když tam jdu až navečer, chodím nakupovat, beru babičku do nákupního střediska, půjčím si nějaký film nebo se jdu opalovat. Mám štěstí, že babička je pořád čiperná. Myje nádobí, žehlí a zvládá i většinu vaření.“
„A co muži?“
„Oh, o tom jsem vám už řekla. Nejde to.“
„A co budete dělat potom, Sookie?“ zeptal se něžně.
„Zestárnu a umřu.“ Hlas se mi zadrhl. Příliš často pronikal k mým citlivým místům.
Překvapilo mě, když ke mně Bill natáhl paži a vzal mě za ruku. Teď, po tom co jsme se navzájem trochu rozčílili a trefili se do bolavých míst, jsem měla pocit, jako kdyby se mezi námi pročistil vzduch. Byla tichá noc a lehký vánek mi čechral vlasy.
„Nedáte si pryč tu sponu?“ zeptal se Bill.
Neměla jsem důvod, proč bych mu nevyhověla. Vymanila jsem ruku z jeho sevření a sponu rozepnula. Potom jsem potřásla hlavou, abych uvolnila vlasy. Sponu jsem zasunula Billovi do kapsy, protože já sama jsem žádnou neměla. Bill mi zajel prsty do vlasů a rozprostřel mi je po ramenou, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Dotkla jsem se jeho kotlet, protože dotýkání bylo zřejmě povolené. „Jsou dlouhé,“ poznamenala jsem.
„Tehdy byla taková móda,“ odpověděl. „Měl jsem štěstí, že jsem neměl plnovous, jako tehdy mnoho mužů, protože by mi zůstal už navěky.“
„Vy se nikdy neholíte?“
„Ne, naštěstí jsem se těsně předtím oholil.“ Moje vlasy mu zjevně učarovaly. „V tom svitu měsíce vypadají jako tekuté stříbro,“ řekl tiše.
„Ach! Co rád děláte?“
I ve tmě jsem zahlédla jeho úsměv.
„Také rád čtu.“ Pak se zamyslel. „Mám rád filmy… sledoval jsem je už od jejich vzniku. Mám rád společnost lidí, kteří žijí obyčejným životem. Občas vyhledávám i jiné upíry, přestože většina z nich vede život velmi odlišný od toho mého.“
Chvíli jsme oba mlčeli.
„Díváte se rád na televizi?“
„Občas,“ přiznal se. „Nějakou dobu jsem si nahrával telenovely a v noci se na ně díval. Bylo to v době, kdy jsem už začínat zapomínat, jaké to je být člověkem. Po nějaké době jsem s tím ale přestal, protože když jsem viděl všechny ty příběhy, došlo mi, že zapomenout na lidstvo byla docela dobrá věc,“ řekl a já se zasmála.
Ocitli jsme se před domem, na prostranství zalitém světlem. Skoro jsem čekala, že na verandě najdeme babičku, jak sedí na zahradní houpačce a čeká na nás, ale nebyla tam. Pouze v obývacím pokoji slabě zářila žárovka. No tohle, babi! pomyslela jsem si podrážděně. Připadala jsem si, jako kdyby mě po první schůzce vedl domů můj nový nápadník. A přistihla jsem se, že si v duchu kladu otázku, jestli se mě Bill pokusí políbit nebo ne. Vzhledem k jeho názorům na dlouhé šaty by to asi považoval za nevhodné. Ale i když se myšlenka na polibek může zdát upírovi hloupá, uvědomila jsem si, že právě to si teď přeju ze všeho nejvíc.
Srdce se mi sevřelo a zaplavil mě pocit hořkosti nad tím, že je to jedna z dalších věcí, které mi nikdy nebudou dopřány. Ale pak jsem si řekla: Proč vlastně ne?
Jemně jsem ho zatáhla za ruku. Zastavil se. Natáhla jsem se a dotkla se rty jeho světélkující tváře. Vdechla jsem jeho vůni. Nebyla ničím zvláštní, jen trochu slaná. Cítila jsem z něho slabou vůni kolínské.
Všimla jsem si, že se zachvěl. Pootočil hlavu a naše rty se setkaly. Zvedla jsem paže a objala ho kolem krku. Jeho polibek se prohluboval. Rozevřela jsem rty. Ještě nikdy v životě mě nikdo takhle nelíbal. Pokračovali jsme dál a dál, upírova ústa stále přisátá k mým rtům, a mě zaplavil pocit, že se v tomto polibku odráží celý svět. Dech se mi zrychloval a s tím se stupňovala i moje touha po těsnějším sblížení.
Ale náhle se ode mě Bill odtáhl. Vypadal, jako by prožil obrovský šok, což mě příjemně potěšilo. „Dobrou noc, Sookie,“ řekl a naposledy mě pohladil po vlasech.
„Dobrou noc, Bille,“ odpověděla jsem rozechvěle. „Zkusím zítra zavolat elektrikářům. Dám vám vědět, co mi poví.“
„Přišla byste zítra večer ke mně domů – tedy pokud nebudete v práci?“
„Přijdu,“ slíbila jsem mu a snažila se uklidnit.
„Pak se tedy uvidíme. Díky, Sookie.“ Potom se otočil a zamířil přes les k sobě domů. Jakmile zmizel ve tmě, už jsem ho nezahlédla.
Strašně dlouho jsem pak v posteli přemýšlela, jestli mrtví mohou… prostě to dělat. A dumala jsem, jestli bych si o tom mohla s Billem otevřeně promluvit. Někdy mi připadal hrozně staromódní, a jindy zase jako úplně normální chlapík odvedle. Tedy ne úplně, ale docela normální.
Připadalo mi úžasné a příšerné zároveň, že první bytost, se kterou jsem se skutečně toužila vyspat, není člověk. Ta obtížná schopnost číst cizí myšlenky mi značně omezovala okruh možných partnerů. Mohla jsem se samozřejmě kdykoliv s někým nezávazně vyspat, ale čekala jsem na sex, který bych si skutečně užila.
Co kdybychom spolu vážně skončili v posteli, a já po všech těch letech čekání zjistila, že to neumím? Nebo by se mi to nemuselo líbit. Možná to ve všech těch knížkách a filmech přeháněli. Arlene také. Nikdy nedokázala pochopit, že její milostný život není téma, které bych toužila poslouchat.
Pak jsem konečně usnula a zdály se mi dlouhé a temné sny.
Nazítří ráno jsem mezi odrážením babiččiných otázek ohledně včerejší procházky s Billem a našich plánů do budoucna zavolala několika lidem. Sehnala jsem dva elektrikáře, instalatéra a pár dalších řemeslníků, kteří mi nadiktovali telefonní čísla, na nichž jsou v noci k zastižení, a vysvětlila jim, že telefonáty Billa Comptona nejsou žádný žert.
Když jsem si pak konečně lehla ven a začal se grilovat na slunci, přišla ke mně babička s telefonem v ruce.
„Volá tvůj šéf,“ oznámila mi. Měla Sama ráda. Navíc jí zřejmě řekl něco příjemného, protože se usmívala od ucha k uchu.
„Ahoj, Same,“ řekla jsem. Asi to neznělo příliš vesele, protože jsem dostala strach, že se v práci vyskytly nějaké problémy.
„Dawn dnes vůbec nepřišla, zlato,“ oznámil mi.
„Oh… sakra,“ zaklela jsem, protože mi okamžitě došlo, že za ni budu muset zaskočit. „Víš, Same, já už jsem si něco naplánovala,“ vyhrkla jsem. „Kdy mě tam potřebuješ?“
„Mohla bys tu zaskočit od pěti do devíti? Moc by mi to pomohlo.“
„Dostanu pak na celý den volno?“
„Co kdyby si s tebou další den Dawn rozdělila směnu?“
Nevrle jsem zabručela a vysloužila si od babičky káravý pohled. Věděla jsem, že později bude následovat dlouhé kázání. „No tak dobře,“ řekla jsem zdráhavě. „Uvidíme se v pět.“
„Díky, Sookie,“ vydechl Sam. „Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout.“
Snažila jsem se to brát z té lepší stránky. Ale bylo to těžké. Vždycky se můžete spolehnout, že Sookie přijde a pomůže, protože nemá žádný vlastní život!
K Billovi jsem přece klidně mohla přijet až po deváté. Stejně bude celou noc vzhůru.
Ještě nikdy mi v práci čas neutíkal tak pomalu. Nemohla jsem se pořádně soustředit a těžko jsem udržovala v pohotovosti duševní blok, kterým jsem se bránila rušivým vlivům z okolí. Pořád se mi totiž honily hlavou myšlenky na Billa. Naštěstí dnes v baru nebylo tolik zákazníků, protože jinak bych slyšela jejich nevítané hlasy pořád. Ale stejně jsem zjistila, že se Arlene opozdily měsíčky, takže měla strach, že je těhotná. Než jsem se stačila zarazit, objala jsem ji. Nejdříve se na mě nechápavě zadívala a pak zrudla.
„Tys mi četla myšlenky, Sookie?“ zeptala se varovně. Arlene byla jednou z mála osob, které přijaly mou schopnost jako hotovou věc a nesnažily se přijít jí na kloub, nebo mě kvůli ní ocejchovat jako šílence. Všimla jsem si, že o tom téměř nikdy nemluvila, a pokud ano, pak nikdy normálním hlasem.
„Promiň, nechtěla jsem,“ omluvila jsem se. „Jenom se dneska nemůžu soustředit.“
„Tak dobře. Teď už se ale drž dál,“ řekla a bojovně mi zašermovala prstem před očima, až se jí ohnivě rudá hříva rozvlnila.
Bylo mi do breku. „Promiň!“ omluvila jsem se a zamířila do skladiště, abych se tam trochu vzpamatovala. Musela jsem protáhnout tvář, abych zadržela slzy.
Zaslechla jsem, jak se za mnou otevírají dveře.
„Hele, už jsem ti řekla, že je mi to líto, Arlene!“ vyštěkla jsem. Chtěla jsem být sama. Arlene si občas pletla telepatii s jasnovideckým nadáním. Měla jsem strach, že se mě zeptá, jestli je doopravdy těhotná. Měla by si raději dojít koupit těhotenský test.
„Sookie!“ Byl to Sam. Položil mi ruku na rameno a otočil mě k sobě. „Co se stalo?“
Jeho hlas zněl tak laskavě, že mě málem rozplakal.
„Měl bys na mě být protivný. To bych se nerozbrečela,“ řekla jsem.
Tiše se zasmál a objal mě.
„Co se stalo?“ Nemínil se jen tak vzdát a odejít.
„Oh, já…,“ vyhrkla jsem, ale okamžitě jsem se zarazila. O svém „postižení“ jsem se Samem ani s nikým jiným nikdy nemluvila. Všichni v našem městečku už o mě slyšeli nejrůznější klepy, ale nikdo neměl tušení, že musím téměř nepřetržitě poslouchat jejich myšlenkové pochody, i když o to vůbec nestojím. Každý den jen kňourání, kňourání, kňourání…
„Zaslechla jsi něco, co se ti nelíbilo?“ řekl tiše a věcně. Přitom se mě dotkl prstem na čele, aby mi naznačil, jak jsem to mohla „slyšet“.
„Ano.“
„Nemůžeš si pomoct, že?“
„Ne.“
„Nelíbí se ti to, co, zlatíčko?“
„Nelíbí.“
„Není to tvoje chyba, ne?“
„Snažím se neposlouchat, ale nedokážu být pořád ve střehu.“ Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza, kterou jsem už nedokázala déle zadržovat.
„Takhle to děláš? Jak se vůbec udržuješ ve střehu, Sookie?“
Z jeho hlasu vyzařoval upřímný zájem. Nezdálo se, že by mě považoval za cvoka. Zvedla jsem hlavu zadívala se do Samových výrazných jiskrných modrých očí.
„Jen… Dá se to těžko popsat, když to neumíš… pokaždé musím postavit plot – ne, plot ne, spíš hradbu z těžkých ocelových plátů – mezi mou hlavou a všemi ostatními lidmi v okolí.“
„A musíš ji neustále kontrolovat, aby se někde nevytvořila skulina?“
„Ano. Vyžaduje to spoustu soustředění. Jako kdybych musela neustále dělit pozornost mezi dvě věci. Proto si lidi myslí, že jsem cvok. Jedna půlka mého mozku se soustředí na podpírání těch ocelových plátů, a druhá vyřizuje objednávky hostů, takže mi občas nezbývá kapacita na nějaký souvislý rozhovor.“ Nesmírně se mi ulevilo; kdyby pro nic jiného, pak už jen díky tomu, že jsem se mohla vypovídat.
„Slyšíš přímo slova, nebo to jsou jen dojmy?“
„Záleží na tom, koho poslouchám. A na rozpoložení, v jakém ti lidé jsou. Pokud jsou opilí nebo vyděšení, jsou to jenom obrazy, dojmy a úmysly. Ale když jsou střízliví, pak slyším slova a občas zahlédnu nějaký obraz.“
„Ten upír říkal, že jeho neslyšíš.“
Při představě, že si o mně Bill se Samem povídali, jsem si připadala zvláštně. „To je pravda,“ připustila jsem.
„Je ti to příjemné?“
„Oh, ano.“ Myslela jsem to skutečně vážně.
„A slyšíš i mě, Sookie?“
„To nemíním zkoušet!“ vyhrkla jsem a zamířila ke dveřím. Vzala jsem za kulovou kliku, vytáhla z kapsy na šortkách kapesník a otřela si z tváře slzy. „Jestli ti začnu číst myšlenky, budu muset odejít, Same! Mám tě ráda a líbí se mi tady.“
„Tak to občas prostě zkus, Sookie,“ řekl bezstarostně. Pak se otočil ke kartonové krabici s lahvemi whisky, aby ji otevřel nožíkem zasunutým v kapse. „Nedělej si o mě starosti. Tady můžeš pracovat, dokud budeš chtít.“
Otřela jsem stůl, na němž Jason rozsypal sůl. Dneska už sem jednou zaskočil na hamburger s hranolky, které pak zapil několika pivy.
Zamyslela jsem se nad Samovou nabídkou, abych se pokusila číst i jeho myšlenky.
Dnes bych si na to netroufla. Rozhodla jsem se počkat, až bude mít nějakou práci. Potom se na něj jen tak nenápadně kouknu a něco si poslechnu. Vždyť mi to sám nabídl, což bych nikdy nečekala.
Bylo to od něj docela milé.
Upravila jsem si líčení a uhladila si vlasy. Měla jsem je rozpuštěné, protože Billovi se to tak podle všeho líbilo, i když mi při práci neustále překážely. Byl už čas k odchodu, takže jsem si ze Samovy kanceláře vyzvedla kabelku a vyrazila.
*
Dům Comptonových – stejně jako ten babiččin – stál poměrně daleko od silnice, ale byl z ní lépe vidět. Kromě toho se z něj otevíral výhled na hřbitov, což se o našem domě říct nedalo. Vděčil za to (alespoň částečně) své vyšší poloze v terénu. Stál na nízkém kopečku a měl rozlehlé druhé patro. V babiččině domě bylo v podkroví také několik pokojů, ale plnohodnotné druhé poschodí jsme neměli.
V dlouhé historii rodiny Comptonových to kdysi dávno býval krásný dům. Teď ve tmě z něj dosud vyzařovala jistá vznešenost. Jenomže ve dne už byly vidět odpadávající sloupky, pokroucená prkna a zaplevelená zahrada připomínající džungli. V teplém a vlhkém louisianském počasí se všechny rostliny rychle vymykaly kontrole a starý pan Compton si nenajal nikoho, kdo by mu zahradu pravidelně udržoval. Když zestárl a přestal na všechno stačit, prostě se o ni přestal starat.
Kruhovou příjezdovou cestu už dlouho nikdo neposypal čerstvým štěrkem, takže jsem se s autem jen obtížně dokodrcala k hlavním dveřím. Všimla jsem si, že se všude v domě svítí, a uvědomila si, že dnešní večer nebude stejný jako ten včerejší. Před domem stálo zaparkované další auto, bílý Lincoln Continental s tmavomodrou střechou. Modrobílá nálepka na nárazníku hlásala: UPÍŘI NASÁVAJÍ. Červenožlutá žádala: JESTLI JSTE DÁRCE KRVE, ZATRUBTE! A na registrační značce stálo: ŠPIČÁKY1.
Pokud už měl Bill společnost, asi bych se radši měla vrátit domů.
Už mě ale pozval a čekal mě. Váhavě jsem zvedla ruku a zaklepala na dveře.
Otevřela mi jakási upírka.
Vycházela z ní jasná záře. Měřila nejméně metr osmdesát a byla to černoška. Na sobě měla spandexové oblečení – růžovooranžové cvičební tílko, tříčtvrteční legíny stejné barvy, rozepnutou bílou pánskou košili.
Podle mě vypadala odporně lacině, ale z mužského pohledu určitě nesmírně sexy.
„Ahoj, holčičko,“ zavrněla.
Zčistajasna jsem si uvědomila, že mi možná hrozí nebezpečí. Bill mě několikrát varoval, že ne úplně všichni upíři jsou jako on, a i on sám se ke mně několikrát nezachoval zrovna hezky. Téhle bytosti jsem sice nedovedla číst myšlenky, ale slyšela jsem krutost, která se ozývala z jejího hlasu.
Možná Billovi ublížila. Možná to byla jeho milenka.
Všechny tyhle myšlenky mi proletěly hlavou jako blesk, ale žádná z nich se mi neodrazila v obličeji. S ovládáním svého výrazu mám letité zkušenosti. Nasadila jsem svůj ochranný rozzářený úsměv, vypjala jsem hruď, zvedla hlavu a zvesela ji pozdravila: „Zdravím! Měla jsem se tu dnes večer zastavit a povědět Billovi pár informací. Je tady?“
Upírka se opovržlivě zachechtala, což mě nijak nevyvedlo z míry. Odpověděla jsem ještě rozzářenějším úsměvem. Z tohohle stvoření vyzařovalo nebezpečí jako teplo ze žárovky.
„Tahle lidská cuchtička tvrdí, že má pro tebe nějaký informace, Bille!“ zavolala přes (štíhlé, hnědé a překrásné) rameno.
Snažila jsem se nedat najevo, jak moc se mi ulevilo.
„Chceš tu nicku vidět? Nebo mi ji necháš, abych jí mohla udělat cucflek?“
Jen přes moji mrtvolu, pomyslela jsem si rozzuřeně, ale hned vzápětí mi došlo, že i takhle bych mohla skončit.
Neslyšela jsem, že by jí Bill odpověděl, ale upírka přesto ustoupila a já jsem srdnatě překročila práh starého zchátralého domu. Šla jsem zvolna, protože jsem věděla, že před touhle kráskou bych stejně nikam neutekla. Dohonila by mě dřív, než bych vyběhla pět schodů. Billa jsem nikde neviděla, a tak jsem si nemohla být jistá, jestli je v pořádku, dokud se o tom nepřesvědčím na vlastní oči. Budu to muset přežít a doufat, že se nic nezvrtne.
V tom jsem docela dobrá.
Velký obývací pokoj byl plný starého nábytku a také lidí. Ale když jsem se podívala pozorněji, zjistila jsem, že tu jsou jenom dva lidé. V dalších dvou postavách jsem poznala upíry.
Oba byli běloši. Jeden měl oholenou hlavu a každý centimetr kůže pokrytý tetováním. Ten druhý byl ještě vyšší než černoška, která mi přišla otevřít; mohl měřit dobrý metr devadesát. Měl dlouhé tmavé vlnité vlasy a nádhernou postavu.
Lidé působili všedněji. Žena měla blonďaté vlasy a buclatou postavu a mohlo jí být okolo pětatřiceti. Měla ale příliš nalíčený obličej a vypadala sešle; jako stará sešlapaná bota. Muž byl úplně jiný – krásný, asi nejhezčí, jakého jsem kdy viděla. Nemohlo mu být víc než jedenadvacet let. Byl snědný, možná Hispánec, menší a svalnatý. Kromě džínových kraťasů na sobě neměl nic. Až na make-up. Ten bych sice dokázala přehlédnout, ale moc se mi to nelíbilo.
Pak se pohnul i Bill. Konečně jsem si všimla, že stojí ve stínu u vchodu do ztemnělé chodby vedoucí z obývacího pokoje. Zadívala jsem se na něj jako na spásný záchytný bod, který by mi pomohl zorientovat se v nezvyklé situaci. K mému zklamání mě ale nijak neuklidnil.
V obličeji měl kamenný, téměř neproniknutelný výraz. Nikdy bych neřekla, že mě něco podobného napadne, ale v té chvíli jsem litovala, že se mu nemůžu podívat do hlavy a zjistit, co si myslí.
„No, můžeme si tady udělat krásný večer,“ prohlásil dlouhovlasý upír. Znělo to nadšeně. „To je ta tvoje přítelkyně, Bille? Vypadá tak čerstvě…“
Okamžitě jsem si vybavila několik životních ponaučení, kterých se mi dostalo od Jasona.
„Kdybyste mě a Billa na okamžik omluvili,“ požádala jsem je co nejzdvořileji, jako kdybych se právě ocitla v úplně běžné společnosti. „Zařizovala jsem mu do domu řemeslníky.“ Snažila jsem se mluvit věcně a neosobně, přestože moje oblečení, sestávající z šortek, trička a tenisek, nepůsobily příliš profesionálně. Ale třeba v nich aspoň vyvolám dojem, že se při své práci stýkám výhradně s příjemnými lidmi a nepředpokládám, že by mi od nich hrozilo nějaké nebezpečí.
„A to jsme slyšeli, že Bill drží dietu a pije jenom syntetickou krev,“ prohlásil potetovaný upír. „Asi to nebyla pravda, Diane.“
Upírka pohodila hlavou a dlouze se na mě zadívala. „Nevím. Mně připadá jako panna.“
Nezdálo se mi, že by Diane měla na mysli stav mé panenské blány.
Popošla jsem o několik kroků blíž k Billovi a zoufale jsem doufala, že mě ochrání, pokud by se naplnily moje nejhorší představy, ale příliš jistá jsem si tím nebyla. Přesto jsem se nepřestávala usmívat a přitom doufala, že něco řekne nebo se aspoň pohne.
Nakonec jsem se dočkala. „Sookie patří mně,“ řekl chladně a zároveň nesmírně jemně. Kdyby byl jeho hlas kámen hozený do vody, ani v nejmenším by nezčeřil hladinu.
Vrhla jsem na něj úsečný pohled, ale měla jsem dost rozumu, abych zůstala zticha.
„Jak dobře ses o našeho Billa starala?“ zeptala se Diane.
„To vás nemusí zajímat,“ odpověděla jsem jedním z Jasonových obratů, aniž by mi z tváře zmizel úsměv. Už jsem říkala, že dokážu udržet nervy na uzdě.
Na okamžik zavládlo nepříjemné ticho. Všichni – upíři i lidé – si mě měřili zpytavým pohledem, jako kdyby mi chtěli spočítat všechny chloupky na rukou. Potom vysoký upír vybuchl smíchy a ostatní se k němu přidali. Zatímco se chechtali, popošla jsem o trochu blíž k Billovi. Upřeně se na mě díval svýma tmavýma očima – nesmál se – a já měla najednou pocit, že si přeje stejně jako já, abych si teď mohla přečíst jeho myšlenky.
Bylo mi jasné, že mu hrozí nějaké nebezpečí. A pokud hrozilo jemu, hrozilo i mně.
„Máte zvláštní úsměv,“ řekl vysoký upír zamyšleně. Víc se mi líbil, když se smál.
„Oh, Malcolme,“ prohodila Diane. „Tobě připadají zvláštní všechny ženský.“
Malcolm si k sobě přitáhl toho snědého mladíka a dlouze ho políbil. Začínalo mi být špatně. Takovéhle věci se mají odehrávat v soukromí. „To je pravda,“ prohlásil Malcolm po chvíli a k mladíkově nespokojenosti se od něj odtáhl. „Ale na téhle je něco zvláštního. Možná má výbornou krev.“
„No ne,“ prohodila blondýna hlasem, kterým by mohla seškrabávat omítku ze stěny. „Vždyť je to jenom bláznivá Sookie Stackhouseová!“
Podívala jsem se na ni trochu pozorněji. Když jsem jí v duchu setřela tuny make-upu a odpočítala několik kilometrů z její životní cesty, konečně jsem ji poznala. Janella Lennoxová pracovala v baru U Merlotta, ale pak ji Sam vyhodil. Podle Arlene se odstěhovala do Monroe.
Potetovaný upír Janellu objal a začal jí hladit prsa. Cítila jsem, jak se mi z tváří vytrácí barva a zvedá se mi žaludek. To ale nebylo všechno. Janella, která neměla ponětí, co je to slušnost, sáhla upírovi do rozkroku a začala ho masírovat.
Aspoň jsem se poučila, že i upíři mohou mít sex.
V tu chvíli mne ale tahle informace nijak nevzrušovala.
Malcolm mě sledoval a já mu dala pohledem jasně najevo, že je mi to odporné.
„Je to neviňátko,“ řekl Billovi s úsměvem plným očekávání.
„Je moje,“ zopakoval Bill, tentokrát daleko rozhodnějším tónem. Kdyby byl chřestýš, jeho varování by už nemohlo být jasnější.
„Hele, Bille, nesnaž se nám namluvit, že z týhle chudinky dostáváš všechno, co potřebuješ,“ prohlásila Diane. „Vypadáš bledě a sklesle. Určitě se o tebe nestará dobře.“
Popošla jsem k Billovi ještě blíž.
„Do toho!“ pobídla ho Diane. Začínala jsem ji upřímně nenávidět. „Dej si z Liamovy dámy nebo z Malcolmova mladíčka Jerryho.“
Janelly se zjevně nijak nedotklo, že ji Diane nabízí Billovi, protože měla plné ruce práce s rozepínáním Liamových džín, ale Malcolmův překrásný přítel Jerry se k Billovi ochotně přitočil. Když pak Billa objal, začal se mu lísat ke krku a tiskl se k němu celým hrudníkem, usmívala jsem se tak intenzivně, že mi málem praskly čelisti.
Nemohla jsem vydržet pohled na hrozné vypětí, které se zračilo v Billově obličeji. Vtom mu z úst vyjely špičáky. Takhle jsem je viděla úplně poprvé. Syntetická krev zřejmě opravdu nenaplňovala všechny Billovy potřeby.
Jerry začal olizovat Billovi krk těsně nad klíční kostí. Už jsem nedovedla déle udržovat svoje duševní zábrany. V místnosti byli tři upíři, jejichž myšlenky jsem číst nemohla, a Janella byla plně zaměstnaná. Zbýval mi ještě Jerry. Zaposlouchala jsem se a zalapala po dechu.
Bill se třásl pokušením a nakláněl se k Jerrymu, aby mu ponořil špičáky do krku. Vykřikla jsem: „Ne! Má čínský virus!“
Bill ke mně přes Jerryho rameno zaletěl vděčným pohledem, jako kdybych ho osvobodila od nějakého kouzla. Ještě ztěžka dýchal, ale špičáky už zatáhl. Využila jsem příležitosti a popošla k němu o dalších pár kroků. Teď už mě od něj dělil necelý metr.
„Čínský virus je jako AIDS,“ řekla jsem.
Krev opilých nebo zdrogovaných obětí upíry dočasně ovlivňovala a někteří z nich si tyto stavy dokonce užívali. Krev člověka trpícího nemocí AIDS však s nimi nic neudělala, stejně jako sexuálně přenosné choroby nebo další neduhy postihující člověka.
Čínský virus byl úplně jiný. Neměl sice na upíry stoprocentně smrtící účinky, ale na celý měsíc je natolik oslabil, že bylo poměrně jednoduché chytit je a probodnout dřevěným kolíkem. Občas se dokonce stávalo, že pokud se upír několikrát nakrmil z infikovaného člověka, zemřel – opět? – aniž by ho probodli. Virus, který byl ve Spojených státech pořád ještě vzácný, se začínal šířit a nabírat na síle kolem New Orleansu, jehož přístavem procházelo velké množství námořníků a cestovatelů toužících po chvilkovém povyražení.
Všichni upíři ztuhli a zadívali se na Jerryho, jako kdyby byl převlečená smrtka, což v jejich očích možná skutečně byl.
Překrásný mladík mi pak úplně vyrazil dech. Otočil se a skočil po mně. Nebyl to upír, ale měl sílu. Virus byl u něj zřejmě v počáteční fázi. Srazil mě ke zdi po levé straně. Jednou rukou mi pak sevřel krk a druhou se mě chystal uhodit do tváře. Sotva jsem stačila zvednout ruce, abych se mu vzepřela, když vtom ho někdo popadl za paži. Jerry ztuhnul.
„Pusť ji!“ řekl Bill tak děsivým tónem, že jsem se sama polekala. Hrůza mě dnes večer zaplavila už tolikrát, že jsem si nebyla jistá, jestli se ještě někdy někde budu cítit v bezpečí. Jerryho prsty ale nepovolovaly a já jsem zasténala, i když jsem se ze všech sil snažila zachovat klid. Podívala jsem se stranou a zjistila, že Bill drží mladíka za ruku, Malcolm za nohy, a Jerry je tak vylekaný, že vůbec nechápe, co se po něm chce.
V místnosti propukl zmatek a rozezněla se v ní změť hlasů. Jerryho myšlenky na mě dotíraly neodbytně jako lavina, kterou jsem nedokázala zastavit. Byly plné obrazů jeho milence, který ho virem infikoval, milence, který ho opustil kvůli upírovi, milence, jehož pak Jerry v návalu žárlivosti zavraždil. Ve své nevyhlášené válce proti upírům jich pak spoustu nakazil. Teď tušil, že zakrátko zemře rukou těch, které chtěl zničit.
Přes Jerryho rameno jsem zahlédla Dianinu tvář. Usmívala se.
Bill zlomil Jerrymu zápěstí.
Jerry vykřikl a upadl na zem. Já jsem málem omdlela, protože mi do hlavy konečně zase začala proudit krev. Malcolm zvedl Jerryho a odnesl ho na pohovku, jako kdyby to byl srolovaný koberec. Věděla jsem, že Jerry bude mít štěstí, pokud zemře rychle.
Bill se postavil přede mě. Jeho prsty, tytéž, které právě zlomily Jerrymu zápěstí, mi masírovaly krk stejně jemně, jako kdyby to dělala moje babička. Potom mi položil prst na ústa na znamení, že mám zůstat zticha.
Pak mi ovinul paži kolem ramen a otočil se k ostatním upírům.
„To bylo moc zábavné,“ prohlásil Liam chladně, jako kdyby ho Janella na pohovce celou dobu neoblažovala tou nejintimnější masáží. Během celého incidentu se vůbec neobtěžoval pohnout. V té chvíli jsem spatřila i jeho další tetování. Nikdy bych nic podobného nečekala. Bylo mi neskutečně špatně. „Ale myslím, že bychom se měli vrátit do Monroe. A až se Jerry vzbudí, budeme si s ním muset promluvit, co, Malcolme?“
Jerry byl stále ještě v bezvědomí. Malcolm si ho přehodil přes rameno a kývl na Liama. Diane vypadala zklamaně.
„Ale, pánové,“ namítla, „ještě jsme nezjistili, jak na to tahle holčička přišla.“
Oba upíři si mě změřili zkoumavým pohledem. Liam se pak na chvíli bezstarostně odmlčel, protože právě dosáhl orgasmu. Takže ano, upíři to zřejmě mohou dělat. Po krátkém vydechnutí řekl: „Díky, Janello! To je dobrá otázka, Malcolme. Naše Diane jako obvykle ťala do živého.“ Všichni tři upíři, kteří tu byli na návštěvě, se rozesmáli, jako kdyby právě uslyšeli podařený vtip. Zato mně připadal strašidelný.
„Ještě nemůžeš mluvit, viď drahoušku?“ zeptal se mě Bill a zároveň mi stiskl rameno, jako kdybych ten náznak nepochopila.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Můžu jí rozvázat jazyk,“ nabídla se Diane.
„Diane, na něco zapomínáš,“ poznamenal vlídně Bill.
„Oh, jasně, je tvoje,“ řekla Diane. Neznělo to ani vystrašeně, ani přesvědčeně.
„Někdy za vámi budeme muset přijet,“ poznamenal Bill a z jeho hlasu bylo jasné, že ostatní buď odejdou, nebo se s ním budou muset utkat.
Liam se postavil, zapnul si kalhoty a mávl rukou ke své lidské služebnici. „Ven, Janello, vyhánějí nás.“ Jak napnul svalnatou paži, tetování na bicepsech mu doslova nakynulo. Janella mu přitom přejížděla rukama po žebrech, jako kdyby se ho stále nemohla nabažit. On ji však znuděně odehnal stejným gestem, jako kdyby se chtěl zbavit dotěrné mouchy. Zatvářila se utrápeně, ale nikoliv pokořeně, což jsem nechápala. Zřejmě na to byla zvyklá.
Malcolm beze slova zvedl Jerryho a pronesl ho hlavními dveřmi. Pokud ho už Jerry svým virem nakazil, ještě se to na něm nijak neprojevovalo. Poslední vyšla Diane. Přehodila si přes rameno kabelku, ohlédla se a věnovala nám významný pohled.
„Nechám vás tady, vy hrdličky, o samotě. Byla to psina, zlato,“ řekla vesele a zabouchla za sebou dveře.
Když jsem zaslechla, jak venku startuje auto, omdlela jsem.
Ještě nikdy v životě se mi nic podobného nestalo, a jak doufám, už ani nestane. Ale myslím, že jsem pro to měla dost dobrých důvodů.
Připadalo mi, že jsem v bezvědomí – v Billově přítomnosti – strávila spoustu času. Byla to závažná skutečnost a věděla jsem, že si zaslouží hlubší zamyšlení, ale teď ještě ne. Když jsem se probrala, vybavila jsem si všechny poslední zážitky a okamžitě se mi začal zvedat žaludek. Bill mě okamžitě zvedl a pomohl mi naklonit se přes okraj pohovky. Nakonec se mi podařilo udržet všechno jídlo na svém místě, možná proto, že jsem ho v žaludku moc neměla.
„Chovají se všichni upíři takhle?“ zašeptala jsem. Krk mě bolel a v místech, kde mě Jerry svíral, mi naskočily modřiny. „Byli hrozní.“
„Když jsem zjistil, že nejsi doma, chtěl jsem tě chytit v baru. Ale už jsi odešla,“ řekl Bill dutě, ale zůstal u důvěrného tykání, které vůči mě poprvé použil v přítomnosti nevítaných návštěvníků.
I když jsem věděla, že si tím nijak nepomůžu, rozplakala jsem se. Byla jsem si jistá, že Jerry je teď už určitě mrtvý, a tížil mě pocit viny. Jenomže když se chystal nakazit Billa, nedokázala jsem udržet jazyk za zuby. Na tomhle krátkém incidentu mě rozčílilo tolik věcí, že jsem ani netušila, která z nich mě vykolejila nejvíc. Během patnácti minut jsem se bála o svůj život, o Billův život (no – spíš existenci), sledovala jsem sexuální scény, které by se měly odehrávat výhradně v soukromí, spatřila jsem svého potenciálního partnera v zajetí touhy po krvi a málem mě uškrtil infikovaný kriminálník.
Když jsem se nad tím znovu zamyslela, uvědomila jsem si, že mám plné právo plakat. Posadila jsem se, po tváři se mi koulely slzy a já je utírala kapesníkem, který mi Bill podal. Údiv nad tím, k čemu upíři potřebují kapesníky, byl jen kratičkým zábleskem střízlivého uvažování, který se hned vzápětí utopil v záplavě slz.
Bill měl v sobě tolik taktu, že se mě ani nepokusil obejmout. Posadil se na podlahu a díval se stranou, dokud jsem si neutřela obličej.
„Když žijí upíři pohromadě,“ ozval se najednou, „často se chovají nelítostněji než normálně, protože se vzájemně popichují. Vzájemně se pozorují, a to jim připomíná, jak moc se vzdálili své lidské přirozenosti. Přestanou respektovat konvence. Upíři jako já, kteří žijí osaměle, si jsou mnohem víc vědomi svého lidství.“
Naslouchala jsem jeho melodickému hlasu a snažila se pochopit jeho myšlenky, když se mi pokoušel vysvětlit nevysvětlitelné.
„Sookie, náš život se skládá ze svádění a uchvacování jiných bytostí, a pro některé z nás to takhle trvá už celá staletí. Syntetická krev a neochotné přijetí lidskou společností to nedovede změnit přes noc – ani za deset let. Diane, Liam a Malcolm jsou spolu už padesát let.“
„Roztomilé,“ poznamenala jsem a uvědomila si, že z mého hlasu zaznívá něco, čeho jsem si v něm ještě nikdy nevšimla – zahořklost. „Tak to mají zlatou svatbu.“
„Mohla bys na to zapomenout?“ zeptal se. Billovy velké tmavé oči se přibližovaly k mým a jeho ústa dělilo od mých rtů sotva pět centimetrů.
„Nevím,“ vyhrkla jsem. „Víš, že jsem netušila, jestli to dovedete?“
Tázavě zvedl obočí. „Dovedeme…?“
„Mít…“ Zarazila jsem se a snažila se vymyslet nějaký přijatelný výraz. Dnes večer jsem byla svědkem většího množství vulgárností než za celý svůj život a nechtěla jsem v tom pokračovat. „Erekci,“ špitla jsem a odvrátila od něj pohled.
„Teď už to víš.“ Znělo to, jako kdyby potlačoval smích. „Můžeme mít sex, ale nikdy nezplodíme děti a ani je nemůžeme nosit. Neulevilo se ti, když teď víš, že Diane nemůže mít děti?“
Cítila jsem, jak ve mně začíná kypět krev. Otevřela jsem oči a upřeně se na něj zahleděla. „Nesměj – se – mi.“
„Oh, Sookie,“ vydechl a zvedl ruku, jako kdyby se mě chtěl dotknout na tváři.
Uhnula jsem a vstala. Nepomohl mi, což bylo dobře. Dál seděl na zemi, pozoroval mě a v obličeji měl klidný, nečitelný výraz. Špičáky měl zatažené, ale já jsem věděla, že má stále hlad. Škoda.
Moje kabelka ležela na podlaze u hlavních dveří. Neodcházelo se mi lehce, ale musela jsem. Vytáhla jsem z kapsy seznam čísel na řemeslníky a položila jej na stůl.
„Musím jít.“
Jenomže najednou se Bill objevil přede mnou. Znovu mi předvedl jeden ze svých upířích triků. „Můžu tě políbit na rozloučenou?“ zeptal se. Ruce měl svěšené podél těla, aby mi naznačil, že se mě nedotkne, dokud mu k tomu nedám svolení.
„Ne,“ odpověděla jsem rozhodně. „Po tomhle všem bych to nezvládla.“
„Přijdu za tebou.“
„Ano. Třeba.“
Protáhl se okolo mě, aby otevřel dveře, ale já se lekla, že se mě chce dotknout, a ucouvla jsem.
Otočila jsem se a chvatně vykročila – vlastně spíš se rozeběhla – k autu. Do očí se mi zase nahrnuly slzy. Byla jsem ráda, že jsem to měla domů tak blízko.
2024 ©