Nazítří ráno jsem vstala opravdu pozdě, což bylo docela pochopitelné. Když jsem se v noci vrátila domů, babička už naštěstí spala, takže jsem si okamžitě vlezla do postele, abych ji nevzbudila.
*
Seděla jsem u kuchyňského stolu se šálkem kávy a babička uklízela ve spíži, když vtom zazvonil telefon. Babička zvedla sluchátko a opřela se o vysokou stoličku vedle kuchyňského pultu, což byl její obvyklý postoj, když telefonovala.
„Haló?“ ohlásila se. Z nějakého záhadného důvodu to pokaždé znělo nerudně, jako kdyby tlachání po telefonu byla ta poslední věc, po níž toužila. Okamžitě jsem ale poznala, že tohle není ten případ.
„Ahoj, Everlee! Ne, jsem tady a mluvím se Sookie. Teprve teď vstala. Ne, nic jsem neslyšela. Ne, nikdo mi nevolal. Co? Jaké tornádo? Minulou noc bylo jasno. Na křižovatce U čtyř cest? Vážně? Ne! To není možné! Opravdu? Oba? Hm, hm, hm. Co na to říkal Mike Spencer?“
Mike Spencer byl okresní ohledavač mrtvol. Začínala jsem z toho mít špatný pocit. Dopila jsem kávu a nalila si další šálek. Usoudila jsem, že ho zřejmě budu potřebovat.
O chvíli později babička zavěsila. „Sookie, neuvěříš, co se stalo!“
Klidně bych se vsadila, že uvěřím.
„Copak?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo pokud možno nenuceně.
„Včera bylo sice úplně jasno, ale U čtyř cest řádilo tornádo! Převrátilo ten přívěs, který tam parkoval. A zabil manžele, co v něm bydleli. Nějak se dostali pod přívěs a ten je úplně rozmačkal. Mike tvrdil, že ještě nikdy nic podobného neviděl.“
„Pošle ta těla na pitvu?“
„No, asi bude muset, i když podle Stelly je příčina smrti jasná. Přívěs je převrácený na bok, na něm leží z poloviny jejich auto a okolní stromy jsou vyvrácené z kořenů.“
„Můj Bože!“ vydechla jsem a zamyslela se nad obrovskou silou, jakou muselo vytvoření téhle scenérie vyžadovat.
„Zlatíčko, vůbec jsi mi neřekla, jestli za tebou včera večer přišel ten upír.“
Provinile jsem nadskočila, ale potom jsem si uvědomila, že babička – bráno z jejího pohledu – vlastně změnila téma. Poslední dny se mě neustále vyptávala, jestli jsem už viděla Billa. Teď jsem jí konečně mohla říct, že ano – ale vůbec ne s lehkým srdcem.
Jak jsem čekala, babička z toho byla bez sebe radostí. Začala poletovat po kuchyni, jako kdybychom očekávaly návštěvu prince Charlese.
„Zítra večer. Kdy přesně přijde?“ zajímala se.
„Po setmění. Přesněji to odhadnout nedovedu.“
„Máme letní čas, takže docela pozdě,“ zauvažovala babička. „To je dobře, aspoň předtím stihneme připravit večeři a uklidit. Na úklid domu máme celý zítřek. Vsadila bych se, že ten koberec jsem už nečistila aspoň rok!“
„Babi, mluvíme tu o chlapovi, který celý den prospí v zemi,“ připomněla jsem jí. „Myslím, že ho koberec nebude vůbec zajímat.“
„No, když to nemůžu udělat pro něj, udělám to pro sebe, abych měla zase dobrý pocit,“ prohlásila neoblomně. „Kromě toho, jak můžeš vědět, kde spí, mladá dámo?“
„To je dobrá otázka, babi. Nevím to. Ale musí se držet v bezpečí a hodně daleko od světla, takže jsem to prostě jenom tak odhadla.“
Po chvíli jsem si uvědomila, že před uklízecí horečkou nemohlo babičku zachránit vůbec nic. Než jsem se vypravila do práce, zašla na nákup do potravin, půjčila si čistič koberců a dala se do gruntování.
Cestou do baru jsem odbočila na sever a projela křižovatkou U čtyř cest. Byla tu už od dob, kdy se v téhle oblasti usadili lidé, ale teď ji z úředního nařízení vyasfaltovali a opatřili cedulemi. Podle místních pověstí se tu protínaly dvě lovecké stezky. Odhadovala jsem, že dříve či později tu podél všech silnic vyrostou farmářské domky a obchody, ale zatím tu byl jen les, který podle Jasona stále nabízel výborné podmínky k lovu.
Protože mi v tom nic nebránilo, vydala jsem se po rozježděné cestě na mýtinu, kde stál přívěs, který si pronajali manželé Rattrayovi. Zastavila jsem a vyděšeně se zadívala z okna. Malý starý přívěs ležel asi tři metry od místa, kde původně stál, a byl úplně rozmačkaný. K jednomu konci jejich slisovaného domova bylo stále připojené auto, teď také pomačkané. Po celé mýtině ležely vyvrácené keře. Také les za přívěsem nesl patrné známky obrovské síly, která tu řádila. Větve byly polámané a vrcholek jedné borovice visel dolů a s kmenem ho spojoval jenom zbytek kůry. Ve větvích visely kusy oblečení, ale zahlédla jsem tam dokonce i pánev.
Pomalu jsem vystoupila z auta a rozhlédla se. Ta spoušť byla k neuvěření, zvlášť když jsem věděla, že ji rozhodně nezpůsobilo tornádo. To Bill tohle místo upravil tak, aby vyvolal dojem, že Rattrayovy zabil přírodní živel.
Po rozježděné cestě se na mýtinu dokodrcal starý džíp a zastavil vedle mě.
„Sookie Stackhouseová!“ zvolal Mike Spencer. „Copak tu děláte, slečno? Nemáte být v práci?“
„Ano, pane. Rattrayovy jsem znala. To je hrozné.“ Všimla jsem si, že s Mikem přijel i šerif Bud Dearborn.
„Hrozná věc. Ano,“ řekl šerif, když vystoupil z džípu. „Slyšel jsem, že jste se minulý týden na parkovišti před barem U Merlotta nějak nepohodli.“
Když jsem oba muže viděla stát před sebou, sevřel se mi žaludek a zamrazilo mě.
Mike Spencer vlastnil jednu ze dvou pohřebních služeb v našem městečku. Neustále sice prohlašoval, že jeho firmu Spencer a synové mohou využívat úplně všichni, ale v praxi se na něj obraceli pouze bílí pozůstalí. U konkurenční služby Klidný odpočinek si zase objednávali pohřby pouze barevní. Mike sám byl obtloustlý muž středního věku, s vlasy a knírkem v barvě slabě vylouhovaného čaje. Potrpěl si na kovbojské boty a dlouhé úzké kravaty, ale jako šéf pohřební služby je v pracovní době nenosil. Teď je měl.
Šerif Dearborne, o němž se říkalo, že je to poctivý muž, byl o trochu starší než Mike a silák každým coulem, od šedivějících vlasů až po těžké boty. Měl plochou tvář a bystré hnědé oči. Když byl můj otec ještě naživu, přátelil se s ním.
„Ano, pane, nepohodli jsme se,“ odpověděla jsem upřímně co nejzkroušenějším hlasem.
„Nechtěla byste mi o tom povědět?“ Šerif si vytáhl marlborku a jednoduchým kovovým zapalovačem si ji zapálil.
A já pak udělala chybu. Měla jsem mu prostě všechno vyklopit. Jenomže všichni si mysleli, že jsem šílená, a podle některých i prostoduchá. A neviděla jsem v té chvíli jediný důvod, proč bych se měla Budu Dearbornovi zodpovídat. Žádný, kromě selského rozumu.
„Proč?“ zeptala jsem se.
Probodl mě svýma hnědýma očima a jeho přátelská nálada byla ta tam. „Sookie,“ začal a v jeho hlasu bylo znát obrovské zklamání. Nevěřila jsem mu, co by se za nehet vešlo.
„Já to neudělala,“ řekla jsem a mávla rukou k obrazu zkázy.
„Ne, neudělala,“ přisvědčil. „Ale protože zemřeli krátce po tom, co se s někým poprali, měl bych pár otázek.“
Napadlo mě, že bych ho třeba mohla zmást upřeným pohledem. Možná by mi to přineslo dobrý pocit, ale připadalo mi to zbytečné. Začínalo mi být jasné, že pověst prostoduchého člověka se občas může hodit.
Možná jsem nevzdělaná a nezkušená, ale rozhodně nejsem hloupá nebo málo sečtělá.
„Ubližovali mému příteli,“ přiznala jsem se, svěsila hlavu a začala zkoumat špičky svých bot.
„Není to ten upír, který bydlí ve starém domě Comptonových?“ Mike Spencer a Bud Dearborn si vyměnili významný pohled.
„Ano, pane.“ Když jsem slyšela, kde Bill žije, překvapilo mě to, ale nedala jsem to najevo. Po dlouhých letech, kdy jsem musela ignorovat věci, které jsem prostě nechtěla slyšet, mi nedělalo žádný problém dokonale se ovládat a tvářit se, jako kdyby se nic nedělo. Starý dům Comptonových stál na opačné straně pozemku, který sousedil s námi, a přicházelo se k němu po téže cestě. Odděloval nás jenom les a hřbitov. To muselo Billovi vyhovovat, pomyslela jsem si a usmála se.
„Sookie Stackhouseová, vaše babička vám dovoluje, abyste se s tím upírem stýkala?“ zeptal se Spencer hloupě.
„Klidně si s ní o tom můžete promluvit,“ navrhla jsem mu zlomyslně. Nemohla jsem se dočkat, až uslyším, co babička poví člověku, který si myslí, že na mě dostatečně nedohlíží. „Víte, Rattrayovi se snažili Billa vysát.“
„Takže Rattrayovi ho vysávali? A vy jste jim to zarazila?“ zajímal se šerif.
„Ano,“ odpověděla jsem a nasadila rozhodný výraz.
„Vysávání upírů je nezákonné,“ řekl zadumaně.
„Není to vražda, když zabijete upíra, který vás nenapadl?“ zeptala jsem se.
Možná jsem to s tou prostoduchostí trochu přehnala.
„Moc dobře víte, že ano, i když s tím zákonem nesouhlasím. Ale je to zákon a já ho budu dodržovat,“ prohlásil šerif škrobeně.
„Takže ten upír je nechal jen tak jít a ani jim nepohrozil? Neřekl třeba něco v tom smyslu, že by si přál, aby zemřeli?“ Mike Spencer se vážně choval jako hlupák.
„Přesně tak, nechal.“ Usmála jsem se na ně a podívala se na hodinky. Vzpomněla jsem si na krev, která se mi zachytila na sklíčku – na svoji krev, kterou ze mě Rattrayovi vymlátili, a po níž tu ještě zůstala šmouha. Abych zjistila, kolik je hodin, musela jsem se podívat skrz ni.
„Promiňte, ale už musím do práce,“ omluvila jsem se. „Nashledanou, pane Spencere, sbohem, šerife!“
„Nashledanou, Sookie,“ odpověděl šerif Dearborn. Vypadal, jako kdyby se chtěl ještě na něco zeptat, ale nevěděl, jak svou otázku položit. Bylo mi jasné, že se mu tohle místo moc nelíbí, a pochybovala jsem, že se na nějakém radaru v okolí ukázalo tornádo. Nicméně tady byl přívěs, auto, stromy – a pod tím vším mrtví Rattrayovi. Mohli jste dojít k jinému závěru, než že je zabilo tornádo? Předpokládala jsem, že těla už poslali na pitvu, a zamyslela jsem se, co všechno za daných okolností asi zjistí.
Lidská mysl je úžasná věc. Šerif Dearborn musel vědět, že upíři jsou silní. Nedovedl si ale představit jak: dost silní na to, aby převrátili přívěs a rozmáčkli ho. Ani mně to nešlo na rozum, a to jsem moc dobře věděla, že se ke křižovatce U čtyř cest žádné tornádo nepřihnalo.
Celý bar bzučel a špital si o posledních záhadných úmrtích. Maudettina vražda ustoupila náhlému konci Denise a Macka. Všimla jsem si, že ke mě Sam několikrát zaletěl zkoumavým pohledem. Vzpomněla jsem si na včerejší večer a uvažovala, co všechno asi ví. Bála jsem se ho však zeptat, protože bylo také docela dobře možné, že neví vůbec nic. Vždyť se včera odehrály věci, které jsem nedokázala uspokojivě vysvětlit ani sama sobě. Ale nijak zvlášť mě to netrápilo, protože jsem byla především strašně vděčná, že jsem vůbec zůstala naživu.
Ještě nikdy jsem se při roznášení nápojů tolik neusmívala, ještě nikdy jsem nevracela peníze tak čile, ještě nikdy jsem nespletla tak málo objednávek. Dokonce ani Rene mě nevyvedl z tempa, ačkoliv se mě neustále snažil zatáhnout do rozvláčného hovoru s Hoytem a několika svými dalšími přáteli, kdykoliv jsem procházela kolem jejich stolu.
Rene se občas choval jako ztřeštěný Cajun, potomek Francouzů usazených v Kanadě a později vyhoštěných do Louisiany, ale jeho cajunský přízvuk byl rozhodně falešný. Dědictví téhle skupiny lidí rychle bledlo. Všechny ženy, s nimiž se Rene postupně oženil, tvrdě pracovaly a měly nespoutaného ducha. Jeho manželství s Arlene, která byla v té době velice mladá a bezdětná, trvalo jenom krátce. Čas od času se mi svěřovala, že v té době prováděla věci, z nichž se jí teď vlasy ježí hrůzou na hlavě. Od té doby sice dospěla, ale Rene ne. Připadalo mi zvláštní, že ho má Arlene ještě pořád tak ráda.
Všichni návštěvníci baru byli ten večer nesmírně rozrušení a vášnivě debatovali o všech neobvyklých událostech, které se v Bon Temps poslední dobou odehrály. Zabili tady ženu a její vražda byla obestřená tajemstvím, na rozdíl od jiných zdejších vražd, které se obvykle vyřešily docela snadno. A v důsledku údajné hříčky přírody zahynul hroznou smrtí manželský pár. Všechno, co pak následovalo, jsem přičítala vypjatým nervům všech místních obyvatel. Do našeho baru chodili jen lidé z nejbližšího okolí a pak ještě několik stálých hostů, kteří městečkem pravidelně projížděli. Proto jsem si nikdy nemusela lámat hlavu kvůli tomu, že by mě nějaký cizí člověk obtěžoval svou nevítanou pozorností. Ten večer mi ale jeden muž, který seděl vedle Reneho a Hoyta – podsaditý blonďák s širokou zarudlou tváří – přejel rukou po noze, právě když jsem jim přinesla pivo.
Tohle se U Merlotta nedělá.
Už jsem se chystala, že ho praštím tácem po hlavě, ale vtom jsem cítila, že se jeho ruka sune pryč. Pak jsem si uvědomila, že mi někdo stojí přímo za zády. Ohlédla jsem se a spatřila Reneho, který mezitím vstal ze židle, aniž bych si ho všimla. A zjistila jsem, že drží troufalého blonďáka za ruku a drtí mu ji jako v kleštích. Mužova tvář začínala dostávat kropenatý nádech.
„Hej, člověče, pusť mě!“ protestoval blonďák. „Vždyť o nic nešlo.“
„Nikdy se ani nedotkneš nikoho, kdo tady pracuje. Tohle jsou naše pravidla.“ Rene byl možná hubený a drobný, ale kdyby se měli návštěvníci baru rozhodnout, jestli si vsadí na něj, nebo na svalnatého blonďáka, rozhodli by se pro Reneho.
„Fajn, fajn…“
„Omluv se dámě!“
„Bláznivý Sookie?“ Znělo to pobaveně. Určitě už tady někdy byl.
Stisk Reneho ruky musel zesílit, protože blonďákovi náhle vytryskly z očí slzy.
„Omlouvám se, Sookie, fajn?“
Zatvářila jsem se majestátně a přikývla jsem na znamení, že omluvu přijímám. Rene pustil blonďákovu ruku, zvedl prst a vykázal ho ven. Blonďák pak bez otálení vyběhl ze dveří. Jeho společník vystartoval v patách za ním.
„Rene, měl jsi mě nechat, abych si to s ním vyřídila sama,“ pošeptala jsem mu, když se zdálo, že se štamgasti zase vrátili k běžnému hovoru. Mlýnskému kolu drbů jsme zajistili proud vody přinejmenším na několik následujících dní. „Ale cením si toho, že ses mě zastal.“
„Nechci, aby někdo dělal problémy Arlenině kamarádce,“ řekl Rene stroze. „Tenhle bar je fajn místo a všichni chceme, aby to tak zůstalo. Kromě toho mi připomínáš Cindy, víš?“
Cindy byla Reneho sestra. Asi před rokem nebo dvěma se odstěhovala do Baton Rouge. Cindy měla blond vlasy a modré oči, ale jiná podobnost mě už nenapadala. Ale to jsem Renemu neřekla, protože by mi to připadalo nezdvořilé. „Vídáš se s Cindy často?“ zeptala jsem se. Hoyt probíral s dalším mužem u stolu úspěchy a výsledky týmu Shreveport Captains.
„Sem tam,“ odpověděl Rene a zavrtěl hlavou, jako by chtěl naznačit, že by se s ní rád stýkal častěji. „Pracuje v nemocniční jídelně.“
Poplácala jsem ho po rameni. „Musím se vrátit k práci.“
Když jsem došla k barovému pultu, abych si vyzvedla další objednávku, Sam se na mě zadíval a zvedl obočí. Já vykulila oči, abych mu naznačila, že mě Reneho pomoc naprosto ohromila, a Sam nato lehce pokrčil rameny, jako kdyby mi chtěl říct, že se chování lidí nedá předvídat.
Jakmile jsem ale zašla za bar, abych odtud přinesla ubrousky, všimla jsem si, že Sam vytáhl ven baseballovou pálku, kterou měl pro všechny případy schovanou pod pokladnou.
*
Celý následující den mě babička pěkně zaměstnala. Ona utírala prach, luxovala a vytírala podlahy, zatímco já čistila toalety a koupelny. Když jsem drhla kartáčem záchodovou mísu, říkala jsem si, jestli upíři tyhle prostory vůbec využívají. Pak mě babička donutila vyluxovat z pohovky kočičí chlupy. Vynesla jsem všechny odpadkové koše. Vyleštila stoly. Dokonce jsem umyla i pračku a sušičku.
Když mě babička začala nabádat, abych se šla osprchovat a převléknout, uvědomila jsem si, že se na Billa dívá jako na mého partnera. Měla jsem z toho zvláštní pocit. Za prvé – chudák babička mi tolik chtěla dopřát aspoň nějaký společenský život, že mi klidně dovolila, abych si našla společníka mezi upíry. Za druhé – něco ve mně se tomu nápadu vůbec nebránilo. Za třetí – je možné, že Bill tohle všechno pozná. Za čtvrté – dělají to vůbec upíři stejně jako lidé?
Osprchovala jsem se, nalíčila se a oblékla, protože jsem věděla, že kdybych to neudělala, o babičku by se pokusil infarkt. Vybrala jsem si modré bavlněné šaty s drobnými sedmikráskami. Babičce se moc nelíbily, protože mě příliš obepínaly, a Jasonovi zase připadaly příliš krátké a pro jeho sestru nevhodné. Takhle mi je totiž zkritizoval, když mě v nich viděl poprvé. Do uší jsem si zapnula malé žluté náušnice a vlasy jsem si vzadu volně sepnula zavírací sponou.
Babička mi věnovala podivný pohled, který jsem si nijak nedokázala vyložit. Mohla jsem to snadno vyřešit tím, že bych se zaposlouchala do jejích myšlenek, ale člověku, se kterým žijete, se takovéhle věci zkrátka nedělají. Připadalo mi to naprosto nepřijatelné a dávala jsem si dobrý pozor, abych se k ničemu podobnému nesnížila. Ona sama si oblékla sukni a halenku, kterou často nosila na setkání svého spolku potomků padlých hrdinů. Nebyla sice tak slavnostní, aby v ní chodila do kostela, ale ani dost obyčejná na každodenní nošení.
Když se Bill objevil, ještě jsem narychlo zametala verandu, na kterou jsme obě úplně zapomněly. Byl to pravý upíří příchod – nejdřív nikde nikdo, a najednou stál pod schody a vzhlížel ke mně.
Ušklíbla jsem se. „Nijak mě to nepolekalo,“ řekla jsem.
Zatvářil se trochu rozpačitě. „Je to zvyk,“ vysvětloval mi, „přicházet takhle. Nenadělám moc hluku.“
Otevřela jsem dveře. „Pojďte dál,“ pozvala jsem ho dovnitř. Bill vystoupal po schodech a rozhlédl se.
„Pamatuju si to tady,“ řekl. „Ale bylo to tu menší.“
„Vy si pamatujete tenhle dům? Babička z toho bude radostí bez sebe.“ Uvedla jsem ho do pokoje a zavolala na babičku.
Nesmírně důstojně vešla do obývacího pokoje a já si teprve teď všimla, kolik práce si dala se svými hustými bílými vlasy. Hladce si je sčesala dozadu a stočila je do pracného uzlu. A dokonce použila rtěnku.
Ukázalo se, že Bill ovládá strategii společenského chování stejně dobře jako babička. Obřadně se pozdravili, poděkovali si a vystřihli si několik poklon. Bill se nakonec usadil na pohovku a babička přinesla podnos se třemi skleničkami broskvového čaje. Potom se zabořila do pohodlného křesla, čímž mi dala jasně najevo, že se mám posadit vedle Billa. Výmluvněji se už zachovat nemohla. Vyhověla jsem jí tedy, ale zůstala jsem sedět jenom na krajíčku pohovky, jako bych chtěla každou chvíli vyskočit a dolít mu do sklenky ledový čaj.
Zdvořile přitiskl rty k okraji skleničky a pak ji odložil na stolek. Babička i já jsme se nervózně napily a hlasitě polkly.
Na úvod si babička nevybrala právě nejšťastnější téma: „Asi jste slyšel o tom podivném tornádu.“
„Povězte mi o něm!“ řekl Bill chladným hlasem, který byl přesto jemný jako hedvábí. Neodvažovala jsem se na něj podívat, a tak jsem jenom tiše seděla a upřeně se dívala na svoje ruce složené v klíně.
Babička mu pověděla o tornádu a smrti Rattrayových. Potom dodala, že to sice bylo hrozné, ale dalo se to čekat. Všimla jsem si, že se Bill při jejích slovech trochu uvolnil.
„Včera cestou do práce jsem jela kolem,“ poznamenala jsem, oči stále sklopené do klína. „Okolo toho přívěsu.“
„Vypadalo to tak, jak jste čekala?“ zeptal se Bill a z hlasu mu zaznívala zvědavost.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Nic takového jsem ani očekávat nemohla. Úplně mě to… ohromilo.“
„Sookie, vždyť už jsi viděla, jaké škody dokáže napáchat tornádo,“ podivila se babička upřímně.
Raději jsem změnila téma. „Bille, odkud máte tu košili? Je krásná.“ Na sobě měl khaki kalhoty značky Dockers, golfovou košili s hnědými a zelenými proužky, naleštěné mokasíny a lehké hnědé ponožky.
„U Dillarda,“ řekl a já si ho zkusila představit třeba v nákupním středisku v Monroe. V duchu jsem viděla, jak se za tímhle exotickým stvořením se zářící pokožkou a nádhernýma očima všichni otáčejí. Kde vzal peníze, aby ji mohl zaplatit? Jak si pral? Uléhal do rakve nahý? Měl auto, nebo si jen tak létal, kam se mu zachtělo?
Babičku Billovy naprosto obyčejné lidské zvyky, například nakupování, očividně potěšily. Srdce se mi sevřelo, když jsem viděla, jak ji těší, že může v obývacím pokoji přivítat někoho, kdo jí alespoň vzdáleně připomíná mého nápadníka, přestože (podle populární literatury) jde o oběť zákeřného smrtícího viru.
Pak babička využila příležitosti a podrobila Billa výslechu. Odpovídal jí zdvořile a očividně i přátelsky. Dobrá, aspoň je to vychovaný nebožtík.
„A vaše rodina pochází odsud?“ vyzvídala babička.
„Mými předky z otcovy strany byli Comptonové, z matčiny Loudermilkové,“ odpověděl Bill pohotově. Vypadal docela uvolněně.
„Loudermilků tu zůstalo hodně,“ řekla babičce vesele. „Ale starý pan Jessie Compton bohužel loni zemřel.“
„Já vím,“ přisvědčil Bill věcně. „Proto jsem se vrátil. Ten pozemek mi spadl do klína, a protože se postoj k lidem, jako jsem já, v naší kultuře změnil, rozhodl jsem se využít příležitosti.“
„Znal jste Stackhouseovy? Podle Sookie toho už hodně pamatujete.“ Napadlo mě, jak dobře to babička vyjádřila. Usmála jsem se, ale oči jsem nezvedla.
„Pamatuji si Jonase Stackhouse,“ odpověděl k babiččině radosti Bill. „Moje rodina tu žila už v době, kdy bylo městečko Bon Temps jenom pustina u hranic. Když mi bylo šestnáct, Jonas Stackhouse se sem přistěhoval se svojí ženou a čtyřmi dětmi. Není toto alespoň zčásti dům, který zde postavil právě on?“
Všimla jsem si, že když se Bill vracel do minulosti, měnila se intonace jeho hlasu i slovník, který používal. Pomyslela jsem si, kolika změnami musel za poslední století projít jeho anglický přízvuk i slovní zásoba.
Babička se samozřejmě ocitla v genealogickém nebi. Chtěla se o Jonasovi, prapraprapradědečkovi svého manžela, dozvědět co možná nejvíc. „Měl otroky?“ zeptala se.
„Pokud mě paměť neklame, měl jednoho pro práci v domě a jednoho, který pomáhal v hospodářství. Domácí práce obstarávala žena ve středních letech a s hospodářstvím jim vypomáhal statný urostlý mladík jménem Minas. Stackouseové si ale svoje pole obdělávali většinou sami, stejně jako moje rodina.“
„Oh, přesně tohle by si členové mého malého sdružení moc rádi poslechli! Pověděla vám Sookie…“ Po několika zdvořilostních oklikách se Bill domluvil s babičkou na datu, kdy měl večer promluvit ke shromážděným potomkům padlých hrdinů.
„A teď, pokud Sookii a mě omluvíte, bychom se možná mohli projít. Je překrásná noc.“ Pomalu, abych se nevylekala, ke mně natáhl paži, vzal mě za ruku, vstal a pomohl mi zvednout se z pohovky. Prsty měl chladné, pevné a jemné. Bill vlastně žádal babičku o dovolení, ale ne tak docela.
„Oh, jen jděte,“ odpověděla babička, která se tetelila štěstím. „Musím ještě zařídit spoustu věcí. Ale musíte mi povědět o všech místních lidech, na které si pamatujete z doby, kdy jste byl…“ Tehdy babička ztichla. Nechtěla říct nic, co by ho mohlo zranit.
„Obyvatelem Bon Temps,“ přispěchala jsem jí na pomoc.
„Samozřejmě,“ odpověděl upír. Podle jeho pevně sevřených rtů jsem poznala, že se snaží potlačit úsměv.
*
Náhle jsme se ocitli u dveří. Uvědomila jsem si, že mě Bill zvedl a bleskově se se mnou přesunul. Upřímně jsem se usmála. Nečekané věci mám ráda.
„Za chvíli budeme zpátky,“ oznámila jsem babičce. Měla jsem dojem, že si našeho podivného odchodu ani nevšimla, protože začala sbírat skleničky od čaje.
„Oh, nedělejte si o mě starosti!“ řekla. „Já už se nějak zabavím.“
Žáby, ropuchy a brouci už venku pěli svou operní árii. Cestou na dvůr, kde voněla čerstvě posekaná tráva a rozkvetlé stromy, mě Bill držel za ruku. Pak z tmavého stínu vyběhla moje kočka Tina a začala se ke mně lísat. Sklonila jsem se k ní a poškrábala ji na hlavě. K mému údivu se pak přesunula k Billovým nohám a on se vůbec nebránil.
„Vy máte tohle zvíře ráda?“ zeptal se nevzrušeně.
„To je moje kočka,“ odpověděla jsem. „Jmenuje se Tina a mám ji moc ráda.“
Bill zůstal mlčky stát a čekal, dokud Tina nezmizela ve tmě, kam světlo lampy na verandě nedosáhlo.
„Chcete se posadit na zahradní houpačku nebo na sedačku? Anebo se projdeme?“ zeptala jsem se, protože jsem měla dojem, že role hostitelky teď připadla mně.
„No, rád bych se chvíli prošel. Musím si protáhnout nohy.“
Jeho oznámení mě trochu vyvedlo z míry, ale přesto jsem se s ním vydala po dlouhé cestě vedoucí k dvouproudové silnici před oběma našimi domy.
„Rozčílil vás ten přívěs?“
Uvažovala jsem, jak vyjádřit, co si o tom myslím.
„Připadám si… ehm… křehká. Když si na ten přívěs vzpomenu.“
„Věděla jste, že jsem silný.“
Naklonila jsem hlavu na jednu stranu, potom na druhou a zamyslela se. „Ano, ale neuvědomila jsem si, jak moc,“ řekla jsem. „Nebo jakou máte představivost.“
„Po pár letech se naučíme naše skutky zakamuflovat.“
„Tak. Zřejmě jste už zabil spoustu lidí.“
„Několik.“ Vyrovnejte se s tím, naznačil mi tón jeho hlasu.
Spojila jsem ruce za zády. „Když se z vás stal upír, přepadl vás hned potom velký hlad? Jak se to vlastně přihodilo?“
Tohle nečekal. Změřil si mě zkoumavým pohledem. Cítila jsem, jak se do mě jeho oči zabodávají, přestože celé okolí tonulo ve tmě. Pod nohama nám křupal štěrk, kterým byla cesta vysypaná.
„Pokud jde o to, jak se ze mě stal upír, je to příliš dlouhý příběh, než abych vám ho teď vyprávěl,“ řekl. „Ale ano, když jsem byl mladší – několikrát jsem nechtěně někoho zabil. Nikdy jsem totiž nevěděl, kdy se budu moct zase nakrmit, chápete? Lidé nás přirozeně za všech dob pronásledovali a nic takového jako umělá krev neexistovalo. Tehdy ani na světě nežilo tolik lidí. Když jsem ještě žil – tedy než jsem se nakazil tím virem – byl jsem dobrý člověk. Proto jsem se pak snažil chovat kulturně, vybírat si za své oběti jenom nehodné lidi a nekrmit se z dětí. Přinejmenším se mi povedlo nikdy žádné nezabít. Teď je to úplně jiné. V kterémkoliv městě můžu zajít na kliniku s nočním provozem a požádat o syntetickou krev, i když je odporná. Nebo si můžu zaplatit šlapku a nakrmit se na několik dní. Nebo můžu někoho okouzlit natolik, aby se ode mě nechal z lásky kousnout a pak na všechno zapomněl. Teď už jí navíc tolik nepotřebuji.“
„Nebo si můžete najít děvče se zraněnou hlavou,“ poznamenala jsem.
„Oh, vy jste byla jen dezert. Hlavním chodem byli Rattrayovi.“
(Vyrovnejte se s tím!)
„Páni,“ řekla jsem bez dechu. „Dejte mi chvilku.“
A on to udělal. Žádný muž na světě by mi nedovolil tak dlouho mlčet. Otevřela jsem svou mysl a uvolnila se. Obklopovalo mě jenom jeho ticho. Zastavila jsem se, zavřela oči a vydechla s takovou úlevou, jaká se slovy vůbec nedala popsat.
„Teď už jste spokojená?“ zeptal se.
„Ano,“ vydechla jsem. V té chvíli mě ovládl jediný pocit – ať už je tohle stvoření vedle mě kdokoliv, je mi to jedno. Protože to ticho, které jsem si vedle něj vychutnávala, mi po letech strávených poslechem cizích myšlenek připadalo k nezaplacení.
„Vy se mi taky líbíte,“ řekl. Překvapilo mě to.
„Jak to?“ zeptala jsem se zasněně.
„Žádný strach, žádný spěch, žádné odsudky. Nemusím používat žádné kouzlo, abyste zůstala klidná a já si s vámi mohl povídat.“
„Kouzlo?“
„Jako třeba hypnózu,“ vysvětlil mi. „Do určité míry ho využívají všichni upíři. Abychom se totiž mohli nakrmit – tedy předtím, než vynalezli syntetickou krev –, museli jsme lidi přesvědčit, že jsme neškodní… nebo je ujistit, že nás vůbec nevidí… Anebo je oklamat tak, aby si mysleli, že vidí něco jiného.“
„Působilo by to kouzlo i na mě?“
„Samozřejmě,“ řekl dotčeně.
„Fajn, tak to udělejte.“
„Podívejte se na mě!“
„Vždyť je tma.“
„To je jedno. Podívejte se mi do obličeje.“ Stoupl si přede mě, zlehka mi položil ruce na ramena a sklopil ke mně oči. Vnímala jsem slabý svit, který mu vycházel z pokožky i z očí. Zvedla jsem k němu hlavu a uvažovala, co to se mnou udělá – jestli třeba nezačnu kdákat jako slepice, anebo jestli se případně nezačnu svlékat.
Ale nakonec se nic nestalo. Cítila jsem jenom uvolnění, které mi poskytovala jeho přítomnost a na němž jsem se pomalu stávala závislá.
„Cítíte můj vliv?“ zeptal se. Znělo to, jako kdyby nemohl popadnout dech.
„Ani trochu, moc mě to mrzí,“ odpověděla jsem zahanbeně. „Vidím jenom to světlo, které z vás vychází.“
„Vy ho vidíte?“ Znovu jsem ho překvapila.
„Jistě. Copak ho nevidí i všichni ostatní?“
„Ne. To je zvláštní, Sookie!“
„Když to tvrdíte… Ukážete mi, jak levitujete?“
„Tady?“ zeptal se Bill pobaveně.
„Jistě, proč ne? Pokud vám v tom nic nebrání?“
„Ne, vůbec nic.“ Uvolnil ruce z mých ramen a začal stoupat vzhůru.
Ohromeně jsem vydechla. Vznášel se ve tmě a v měsíčním svitu zářil jako kus bílého mramoru. Když se ocitl víc než půl metru nad zemí, zastavil se. Zdálo se mi, že se na mě z výšky usmívá.
„Umí tohle všichni?“ zeptala jsem se.
„Umíte zpívat?“
„No, moc čistě ne.“
„Ani my neumíme všichni totéž.“ Bill se pomalu začal snášet dolů a nakonec zlehka přistál na zemi. „Pokud jde o upíry, většina lidí reaguje přecitlivěle. Vy taková nejste,“ poznamenal.
Pokrčila jsem rameny. Proč bych právě já měla na něco neobvyklého reagovat přecitlivěle? Zjevně pochopil, co mám na mysli, protože když jsme popošli o kus dál, zeptal se mě: „Bylo to pro vás těžké?“
„Ano, odjakživa,“ přiznala jsem mu po pravdě, přestože jsem si mu nemínila stěžovat. „Nejhůř jsem to nesla, když jsem byla ještě malá, protože jsem nevěděla, jak se tomu bránit. Takže jsem samozřejmě slýchala myšlenky, které jsem slyšet neměla, a jako každé dítě jsem je potom neustále opakovala. Moji rodiče si se mnou nevěděli rady. Nejvíc se za to styděl táta. Mamka mě nakonec vzala k dětské psycholožce. Myslím, že dobře poznala, co jsem zač, ale nechtěla si to přiznat. A tak mým rodičům tvrdila, že jsem nesmírně všímavá a rozumím jejich řeči těla, což ve mně vyvolává dojem, že dokážu číst cizí myšlenky. Nemohla samozřejmě připustit, že skutečně slyším cizí myšlenky, protože to zkrátka do jejího světa nesedělo.
Ve škole mi to moc nešlo, protože jsem se mezi neustále rozptýlenými spolužáky nedokázala soustředit. Z písemných prací jsem ale vždycky měla dobré známky, protože se při nich musela soustředit celá třída najednou, a to mi poskytovalo trochu prostoru. Moji rodiče si občas mysleli, že jsem na jednoduché úkoly příliš líná. Učitelé zase mívali dojem, že mám poruchu učení; nevěřil byste, co všechno si navymýšleli. Připadalo mi, že chodím na prohlídky s očima a ušima každé dva měsíce. A pokud jde o testy mozku… Bože! Rodiče za ně utratili pořádný balík. Nikdy ale nedovedli přijmout pravdu. Aspoň navenek, chápete?“
„Ale uvnitř to věděli.“
„Ano. Jednou se táta rozhodoval, jestli má podpořit jednoho člověka, který si tu chtěl otevřít obchod s náhradními díly do aut. Tehdy přišel k nám domů a táta mě poprosil, abych se k nim posadila. Když pak odešel, vzal mě táta ven, zadíval se do dálky a zeptal se: ‚Sookie, říkal mi pravdu?‘ Bylo to hrozně divné.“
„Kolik vám bylo let?“
„Určitě míň než sedm, protože rodiče zemřeli, když jsem šla do druhé třídy.“
„Jak?“
„Při záplavě. Zastihla je na mostě na západ odsud.“
Bill to nijak nekomentoval. Samozřejmě, vždyť za svůj život viděl spoustu mrtvých.
„Lhal ten muž?“ zeptal se po chvilce.
„Ano. Chtěl taťku připravit o peníze a utéct.“
„Máte dar.“
„Dar. Ano.“ Cítila jsem, jak mi koutky úst klesají dolů.
„Odlišuje vás od ostatních lidí.“
„To mi povídejte!“ Chvíli jsme šli bez jediného slova. „Takže vy sám se nepovažujete za člověka?“
„Už dlouho ne.“
„Vážně věříte, že jste ztratil svou duši?“ Přesně tohle tvrdí o upírech katolická víra.
„Nemám ponětí, jak bych to mohl zjistit,“ odpověděl Bill pohotově. Podle všeho o tom už uvažoval a zřejmě mu to leželo na srdci. „Já osobně si myslím, že ne. Stále je ve mně po všech těch letech část mého já, která není krutá a nezabíjí. I když dovedu i to.“
„Není to vaše chyba, že vás napadl ten virus.“
Bill si odfrkl, ale podařilo se mu to velmi elegantně. „Po celou dobu, co existují upíři, se objevovaly nejrůznější teorie. Možná je tahle pravdivá.“ Pak na mě pohlédl, jako kdyby mu bylo líto, že to vůbec vyslovil. „Pokud upíry opravdu vytváří virus,“ pokračoval nonšalantně dál, „je velmi vybíravý.“
„Jak se z člověka stane upír?“ Četla jsem o tom už spoustu věcí, ale tohle by byla výpověď přímo od zdroje.
„Musel bych vás během jednoho, dvou nebo tří dnů úplně vysát až do stavu, kdy byste byla prakticky mrtvá, a pak vám dát trochu svojí krve. Asi osmačtyřicet hodin byste pak nehybně ležela a pak byste vstala a začala žít po nocích. A měla byste hlad.“
Když vyslovil slovo „hlad“, zachvěla jsem se strachem.
„Existuje ještě nějaký jiný způsob?“
„Ostatní upíři mi vyprávěli, že lidé, na kterých se krmí opakovaně, den co den, se znenadání mohou také změnit v upíry. Ale skutečně jenom v případech, kdy se to odehrává nepřetržitě a ve velkém objemu. Jiní skončí za stejných podmínek jenom s chudokrevností. Ale pokud se tito lidé ocitnou na prahu smrti z nějakého jiného důvodu – třeba po autonehodě nebo po předávkování drogami, může to pro ně… skončit hodně špatně.“
Naháněl mi hrůzu. „Obraťme list! Co plánujete provést s dědictvím po Comptonových?“
„Chci tam žít tak dlouho, jak jen to půjde. Už mě nebaví trmácet se z jednoho města do druhého. Vyrůstal jsem na venkově. Teď, když už mám zákonné právo na existenci a můžu se svobodně vypravit do Monroe, Shreveportu a New Orleansu pro syntetickou krev nebo za prostitutkou, které se zaměřují na poskytování služeb našemu druhu, chci tady zůstat. Aspoň bych rád zjistil, jestli to půjde. Toulal jsem se celá desetiletí.“
„V jakém stavu je ten dům?“
„Špatném,“ přiznal. „Snažil jsem se tam uklidit. To v noci zvládnu. Ale potřeboval bych pár řemeslníků, aby mi pomohli s opravami. Tesařství mi jde, ale o elektřině nevím zhola nic.“
Samozřejmě.
„Asi bych potřeboval zavést nové kabely,“ pokračoval Bill. Nezúčastněnému pozorovateli by se mohlo zdát, že poslouchá úplně obyčejného nervózního majitele domu.
„Máte telefon?“
„Jistě,“ odpověděl překvapeně.
„A co tedy máte s těmi řemeslníky za problém?“
„V noci jim dost dobře nemůžu telefonovat, a stejně těžké je sejít se s nimi, abych jim vysvětlil, co vlastně potřebuju. Buď se bojí, nebo mě podezírají, že si z nich dělám legraci,“ vysvětloval. Díval se stranou, takže jsem mu neviděla do obličeje, ale z jeho hlasu zaznívala smutná odevzdanost.
2024 ©