Seběhla jsem do mělkého údolíčka uprostřed hřbitova a zamířila na protější svažitou stranu. Když už se mi zdálo, že mezi mnou a Renem stojí dostatečné množství vysokých náhrobků a soch, schovala jsem se za velký žulový sloup s křížem na vrcholu. Zůstala jsem stát a přitiskla se co nejvíc k chladnému kameni, z něhož byl sloup vytesán. Zakryla jsem si rukou ústa, aby nebylo slyšet, jak lapám po dechu. Po chvilce jsem se uklidnila natolik, abych se mohla znovu pokusit o vstup do Reneho myšlenek. Byly však nezřetelné a neurčité a nedalo se z nich nic vyčíst. Stále jsem však cítila jeho hněv. Jedna věc se mi ale odhalila sama od sebe.
„Co tvoje sestra?“ zavolala jsem. „Žije ještě Cindy, Rene?“
„Ty děvko!“ vykřikl a v té chvíli mi bylo jasné, že první žena, která zemřela jeho rukou, byla jeho vlastní sestra. Ta, jež se stýkala s upírem a o níž Arlene tvrdila, že ji Rene občas navštěvuje. Rene ji zabil, když na sobě měla svou růžovobílou uniformu nemocniční jídelny. Uškrtil ji popruhy od zástěry a její mrtvolu pak ještě sexuálně zneužil. Klesla přece tak hluboko, že by jí to s vlastním bratrem nevadilo, napadlo ho v jeho zvrácené mysli. Každý, kdo něco takového dovolil upírovi, si zasloužil zemřít. Potom ze studu schoval její tělo. Ty ostatní nebyly jeho vlastní krev, takže je klidně nechal ležet na místě; neviděl na tom nic špatného.
Náhle mě začalo do Reneho mysli cosi vtahovat, jako když si vodní vír přitáhne větvičku. Zavrávorala jsem. Než jsem se vrátila ke svým vlastním myšlenkám, byl u mě. Ze všech sil mě uhodil do tváře a čekal, že se skácím k zemi. Tou ranou mi zlomil nos. Bolestí jsem málem omdlela, ale na zem jsem se nezhroutila. Ránu jsem mu vrátila, ale protože jsem s rvačkami neměla žádné zkušenosti, nijak jsem mu neublížila. Jenom jsem ho bouchla do žeber. Rene si odfrkl, ale okamžitě proti mně znovu vyrazil.
Dalším úderem mi zlomil klíční kost. Stále jsem se ale držela na nohou.
Netušil, jak jsem silná. Měsíční světlo mi odhalilo jeho překvapený výraz, když zjistil, že se bráním, a já v duchu děkovala za všechnu upíří krev, kterou jsem vypila. Vzpomněla jsem si, jak byla moje babička statečná, a vrhla jsem se na něj. Popadla jsem ho za uši a pokusila se praštit mu hlavou o žulový sloup. Ruce mu okamžitě vystřelily vzhůru, chytily mě za paže a pokusily se mě odtáhnout. Nakonec se mu to podařilo, ale z očí jsem mu vyčetla, že je překvapený a také už daleko ostražitější. Pokusila jsem se kopnout ho kolenem, ale předvídal to, takže se stačil pootočit a uhnout mi. A zatímco jsem se snažila znovu získat rovnováhu, strčil do mě a já přistála na zemi.
Pak si na mě Rene sedl. Během našeho souboje ale upustil připravenou smyčku, takže mě jednou rukou držel pod krkem a druhou šmátral okolo sebe a hledal svůj vražedný nástroj. Pravou ruku jsem měla zaklíněnou pod sebou, ale levá byla volná, tak jsem ho začala zuřivě škrábat. Rene si toho ale nesměl všímat a musel dál hledat škrtící smyčku, protože to pro něj byla součást vražedného rituálu. Vtom moje škrábající ruka nahmatala známý předmět.
Rene měl na sobě pracovní oblečení a na pásku se mu houpal nůž. Škubnutím jsem otevřela pouzdro, uchopila nůž, a zatímco se Renemu mihlo hlavou: „Měl jsem si ho sundat!“ zabodla jsem mu ho do měkkého masa na břiše a vzpříčila ho. Pak jsem nůž vytáhla.
Rene zařval.
Vrávoravě se zvedl na nohy, ale svíjel se bolestí a oběma rukama se snažil zastavit proud krve, který mu prýštil z rány.
Vydrápala jsem se nahoru a ustoupila dozadu, co nejdál od toho monstra.
Rene křičel: „Och, Ježíši! Cos mi to provedla, ženská? Och, Bože, to bolí!“
Nikdy mi nebylo líp.
Byl vyděšený. Bál se, že se všechno provalí a jeho vraždění a pomstě bude konec.
„Ženský jako ty si zaslouží smrt,“ zavrčel. „Jsi v mojí hlavě, ty cvoku!“
„Kdo je tady cvok?“ sykla jsem. „Chcípni, hajzle!“
Netušila jsem, že jsem něčeho podobného schopná. Stála jsem přikrčená u náhrobního kamene, zakrvácený nůž jsem stále svírala v ruce a čekala, až proti mně znovu vyrazí.
Motal se v kruhu a já ho s kamennou tváří pozorovala. Uzavřela jsem se před jeho myšlenkami a nepřipouštěla jsem si, že po něm vztahuje ruce smrt. Byla jsem připravená bodnout ho ještě jednou, až dopadne na zem. Když jsem viděla, že se už nemůže pohnout, zamířila jsem k Billovu domu. Neběžela jsem. Namlouvala jsem si, že nemůžu, ale ruku do ohně bych za to nedala. Stále jsem totiž měla před očima obraz babičky, jak jsem ho viděla v Reneho vzpomínkách. Ve vlastním domě musela bojovat o život.
Vytáhla jsem z kapsy klíč od domu. Docela mě překvapilo, že jsem ho nevytratila.
Otočila jsem jím v zámku, vrávoravým krokem jsem došla do obývacího pokoje a nahmatala telefon. Prsty se mi ve tmě dotkly tlačítek a samy našly devítku a jedničku. Podařilo se mi je stisknout dostatečně silně, protože jsem ještě slyšela, jak zapípala, a potom jsem upadla do bezvědomí.
*
Poznala jsem, že ležím v nemocnici – ve vzduchu se vznášela vůně čistého nemocničního povlečení.
Hned vzápětí jsem si uvědomila bolest, která mi projížděla celým tělem. A všimla jsem, si že tu se mnou někdo je. Na jeho hranaté tváři byly ještě patrnější stopy únavy, než když jsme se viděli naposledy.
„Slyšíte mě?“ zeptal se.
Přikývla jsem. Byl to jen nepatrný pohyb, ale přesto mi při něm vystřelila do celé hlavy nesnesitelná bolest.
„Máme ho,“ řekl. Potom se chystal ještě něco dodat, ale znovu jsem usnula.
Když jsem se probudila, bylo už světlo. Tentokrát jsem už všechno vnímala mnohem jasněji.
Někdo tu se mnou byl.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se ochraptěle a bolestivě.
Ze židle v rohu se zvedl Kevin. Sroloval časopis s křížovkami a zastrčil ho do kapsy uniformy.
„Kde je Kenya?“ zašeptala jsem.
Zazubil se, což mě překvapilo. „Pár hodin tu byla,“ odpověděl. „Za chvíli přijde. Poslal jsem ji na oběd.“
Díval se na mě pohledem, z něhož vyzařoval obdiv. „Jste houževnatá,“ řekl.
„Nepřipadám si tak,“ vypravila jsem ze sebe.
„Zranil vás,“ řekl, jako kdybych to nevěděla.
„Rene.“
„Našli jsme ho na hřbitově,“ řekl mi Kevin. „Zastavila jste ho. Byl při vědomí a přiznal se nám, že se vás snažil zabít.
Litoval, že to nedotáhl do konce. Nemůžu uvěřit, že se nám hned přiznal, ale když jsme přijeli, vypadal dost vyděšeně a zničeně. Prohlásil, že za všechno můžete vy, protože jste nechtěla jenom tak ležet a nechat se zabít. Prý to musí být dědičné, protože i vaše babička…“ Vtom se Kevin zarazil, protože mu došlo, že jenom jitří staré rány.
„Bojovala,“ zašeptala jsem.
Dovnitř vešla Kenya. Tvářila se lhostejně a v ruce držela polystyrénový kelímek s kávou.
„Už se vzbudila,“ řekl Kevin a zářivě se na svou kolegyni usmál.
„Fajn!“ Kenyu to zřejmě nijak zvlášť nepotěšilo. „Řekla už, co se stalo? Možná bychom měli zavolat Andyho.“
„Jo, řekl, abychom mu zavolali. Ale vždyť jsou to teprve čtyři hodiny, co si šel lehnout.“
„Máme zavolat.“
Kevin pokrčil rameny a zamířil k telefonu vedle mé postele. Zatímco mluvil, začala jsem zase poklimbávat, ale pak jsem zaslechla, jak se Kevin s Kenyou o něčem dohadují. Čekali na Andyho a Kevin mluvil o svých loveckých psech. Kenya zřejmě poslouchala.
Potom vešel do pokoje Andy. Slyšela jsem jeho myšlenky a vnímala procesy, které se mu odehrávají v mozku. Cítila jsem, jak síla jeho osobnosti zaplňuje celý nemocniční pokoj. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem ho, jak se nade mnou naklání. Vyměnili jsme si dlouhý pohled.
Zaslechla jsem, jak se dva páry nohou s nemocničními návleky šourají na chodbu.
„Ještě je naživu,“ začal Andy. „A není k zastavení.“
Nesmírně opatrně jsem pohnula hlavou a doufala, že to vypadá jako přikývnutí.
„Podle něj to všechno začalo jeho sestrou, která chodila s upírem. Zůstalo jí tak málo krve, až si Rene začal myslet, že když ji nezastaví, stane se upír i z ní. Jednou večer jí u ní doma dal ultimatum. Ona ho odmítla s tím, že svou lásku neopustí. Když se začali hádat, zavazovala si právě zástěru a chystala se do práce. On ji z ní strhl, uškrtil ji a… pak udělal další věci.“
Andy vypadal, jako kdyby se mu udělalo nevolno.
„Já vím,“ zašeptala jsem.
„Připadá mi,“ pokračoval Andy, „že všechny ty příšernosti, které spáchal, si sám pro sebe dokázal omluvit. Sám sebe přesvědčil, že všichni, kteří na tom jsou stejně jako jeho sestra, si zaslouží smrt. Ty vraždy v našem městečku se podobají ještě dvěma jiným, které se odehrály ve Shreveportu a dosud se je nepodařilo objasnit. Čekáme, že se k nim Rene během svého vyprávění dostane. Tedy pokud to zvládne.“
Stiskla jsem rty a zaplavila mě vlna upřímného soucitu s ostatními ženami, které Rene zavraždil.
„Můžete mi říct, co se s vámi stalo?“ zeptal se Andy tiše. „Mluvte pomalu, nijak nespěchejte, a šeptejte. Na krku máte spoustu modřin.“
To už jsem zjistila sama, ale stejně díky. Odmumlala jsem mu všechno, co se toho večera z mého pohledu stalo, aniž jsem cokoliv vynechala. Andy se mě zeptal, jestli si mou výpověď může nahrávat. Když jsem mu odpověděla, že mi to nevadí, zapnul malý diktafon a položil ho na polštář na úrovni obličeje, aby se všechno dobře zaznamenalo.
„Je pan Compton stále mimo město?“ zeptal se mě, když jsem skončila svoje vyprávění.
„V New Orleansu,“ zašeptala jsem. Už jsem ze sebe skoro nemohla vypravit ani slovo.
„Podíváme se v Reneho domě po té pušce, o které jste se zmínila. Bude to výborný doličný předmět.“
Pak vešla do pokoje mladá žena v bílém, zářivý úsměv na rtech. Podívala se na mě a řekla Andymu, že bude muset přijít zase někdy jindy.
Andy přikývl, trochu rozpačitě mě pohladil po hlavě a odešel. Cestou ještě vyslal kradmý obdivný pohled k doktorce. Obdiv si určitě zasloužila, ale měla na ruce snubní prsten, takže bylo jasné, že se Andy trochu opozdil.
Doktorce se honilo hlavou, že se Andy tváří příliš vážně a zasmušile.
Nic takového jsem nechtěla poslouchat.
Neměla jsem ale dost energie, abych dokázala udržet cizí myšlenky mimo svou hlavu.
„Jak vám je, slečno Stackhouseová?“ zeptala se lékařka zvučným hlasem. Byla vysoká a měla hnědé vlasy, velké hnědé oči a plné rty.
„Příšerně,“ zašeptala jsem.
„To chápu,“ řekla, a zatímco mě prohlížela, ještě několikrát pokývala hlavou. Připadalo mi, že mě nechápe. Klidně bych se vsadila, že ji žádný masový vrah na hřbitově neztloukl.
„Přišla jste i o babičku, že?“ zeptala se soucitně. Sotva znatelně jsem přikývla.
„Mně asi před půl rokem zemřel manžel,“ řekla. „Vím, co je to zármutek. Je těžké chovat se statečně, že ano?“
Ano, ano, ano. Na tváři jsem vykouzlila tázavý výraz.
„Měl rakovinu,“ vysvětlila mi. Snažila jsem se jí očima sdělit svou soustrast, ale připadalo mi to nad mé síly.
„No,“ řekla nakonec, a když se zase napřímila, vypadala stejně čile a svěže jako předtím. „Přežijete to, slečno Stackhouseová. Máte zlomenou klíční kost, dvě zlomená žebra, a přeražený nos.“
Propána! Už se nedivím, proč mi bylo tak hrozně.
„Krk máte pohmožděný a obličej také. Určitě víte, že jste si poranila krk.“
Pokusila jsem se představit si, jak vypadám. Ještě že jsem u sebe neměla zrcátko.
„Na stehnech, lýtkách a pažích máte také spoustu docela malých modřin a ranek.“ Pak se usmála. „Břicho ale máte v pořádku a nohy také!“
Ha ha ha. Moc vtipné!
„Předepsala jsem vám léky proti bolesti, takže pokud vám začne být špatně, stačí zavolat sestru.“
Vtom se za ní ve dveřích objevila hlava nějakého návštěvníka. Doktorka se otočila a zastoupila mi výhled. „Dobrý den!“
„Je to pokoj Sookie?“
„Ano, právě jsem skončila. Můžete jít dál.“ Doktorka (která se podle jmenovky jmenovala Sonntagová) se na mě tázavě podívala, jestli proti tomu nic nemám. Vypravila jsem ze sebe jen slabé: „Jistě.“
J. B. du Rone pomalu došel až k posteli. Vypadal jako ideální model na obálku románu pro ženy. Zlatohnědé vlasy mu ve světle zářivek svítily, stejně jako oči, a pod tričkem bez rukávů se mu rýsovaly svaly, které musel vytesat snad sám – no, mistr sochař. Díval se na mě a doktorka Sonntagová na něm mohla oči nechat.
„Ahoj, Sookie, jak to jde?“ zeptal se. Jemně mi položil prst na tvář a políbil mě na jediné místo bez modřin, které mi zbylo na čele.
„Díky,“ zašeptala jsem. „Budu v pořádku. Tohle je moje doktorka.“
J. B. obrátil pohled k doktorce, která téměř zakopla o vlastní nohy, když se mu představovala.
„Tam, co jsem se nechával očkovat, takhle hezké doktorky nebyly,“ řekl upřímně.
„Vy jste byl naposledy u doktora jako dítě?“ zeptala se doktorka Sonntagová udiveně.
„Nikdy nejsem nemocný.“ Zářivě se na ni usmál. „Jsem zdravý jako tur.“
A úplně stejně chytrý. Doktorka Sonntagová měla určitě inteligence za dva.
Žádný další důvod, proč by tu ještě měla zůstat, ji už nenapadl, ale když odcházela, roztouženě se ohlédla přes rameno.
J. B. se ke mně naklonil a vážně se zeptal: „Nechceš něco přinést, Sookie? Třeba křupky nebo něco podobného?“
Při pomyšlení, že bych měla jíst křupky, mi do očí vhrkly slzy. „Ne, díky,“ vydechla jsem. „Ta doktorka je vdova.“
J. B. se nikdy nedivil, pokud jste náhle uprostřed hovoru změnili téma.
„Páni!“ řekl uznale. „Chytrá, a navíc volná.“
Párkrát jsem důležitě zvedla obočí.
„Myslíš, že bych ji mohl pozvat na rande?“ Zatvářil se tak zamyšleně, jak to u něj vůbec bylo možné. „To zní fajn.“ Pak se na mě usmál. „Dokud se mnou nezačneš chtít chodit ty, Sookie. Pro mě jsi vždycky na prvním místě. Stačí ukázat, a já za tebou přiběhnu.“
Byl tak hodný. Ani na chvíli jsem v jeho bezmeznou lásku ke mně nevěřila, ale bylo mi jasné, že ví, jak potěšit ženu, zvlášť když si byla tak jistá jako já, že vypadá hrozně. A stejně příšerně jsem se i cítila. Kde byly ty prášky proti bolesti? Pokusila jsem se na něj usmát.
„Máš bolestí,“ řekl. „Zavolám sestru.“
Oh, fajn! Snažila jsem se donutit svou paži, aby se pohnula, ale vzdálenost od tlačítka mi s každou další vteřinou připadala větší a větší.
Na odchodu mě znovu políbil a řekl: „Půjdu za tou tvojí doktorkou, Sookie. Radši se jí zeptám, za jak dlouho ti bude líp.“
Když mi sestra cosi vstříkla do kapačky, už jsem se těšila, že bolest zmizí. Pak se ale znovu otevřely dveře.
Dovnitř vešel můj bratr. Chvíli jen stál vedle postele a díval se mi do obličeje. Nakonec řekl: „Promluvil jsem si s doktorkou. Pak ji J. B. odvedl do kavárny. Řekla mi, co všechno s tebou je.“ Pak ode mě odstoupil a obešel celý pokoj. „Vypadáš hrozně.“
„Díky,“ zašeptala jsem.
„Och, jo, krk. Zapomněl jsem.“
Začal mě hladit.
„Poslyš, sestři, musím ti poděkovat. Ale deptá mě, že když došlo na bitku, musela jsi do toho jít místo mě.“
Kdyby to šlo, nakopla bych ho.
Jít do toho místo něj!
„Moc ti toho dlužím. Byl jsem idiot, když jsem si myslel, že Rene je přítel.“
Zrazený. Připadal si zrazený.
Pak dovnitř vešla Arlene a věci nabraly ještě rychlejší spád.
Vypadala strašně. Rudé vlasy měla rozcuchané, nebyla nalíčená a jednotlivé kusy oblečení si zřejmě oblékla podle toho, jak jí přišly pod ruku. Ještě nikdy jsem ji neviděla s neupravenými vlasy a nenalíčenou.
Podívala se na mě – páni, jak ráda bych vstala! – a její tvář vypadala, jako kdyby byla vytesaná z ledu. Když ale viděla, jak vypadám, začala tát.
„Tolik jsem se na tebe zlobila, nechtěla tomu uvěřit, ale když vidím, co ti provedl… Sookie, odpustíš mi to někdy?“
Proboha, byla bych nejradši, kdyby zmizela. Snažila jsem se to naznačit Jasonovi a hned napoprvé se mi to podařilo. Ovinul jí ruku okolo ramen a odvedl ji pryč. Ještě než došli ke dveřím, Arlene se rozvzlykala. „Já to nevěděla…“ Sotva jí bylo rozumět. „Prostě jsem to nevěděla!“
„Sakra, to ani já,“ vydechl ztěžka Jason.
Potom jsem do sebe vpravila trochu úžasného želé a na chvilku jsem si zdřímla.
Odpoledne jsem se zabavila tím, že jsem se pokusila víceméně sama dojít na toaletu. Potom jsem deset minut seděla na židli a nakonec byla zase zralá jít si lehnout. Podívala jsem se do zrcátka ukrytého ve stolku na kolečkách a okamžitě jsem zalitovala, že mě to vůbec napadlo.
Měla jsem trochu zvýšenou teplotu, ale přitom jsem cítila zimnici a měla jsem mnohem citlivější pokožku než obvykle. Celý můj obličej dostal šedomodrý nádech. Nos jsem měla oteklý, stejně jako pravé oko, které jsem skoro nemohla otevřít. Zachvěla jsem se, ale dokonce i to mě zabolelo. Nohy… och, sakra, na ty jsem se raději ani nedívala. Opatrně jsem si znovu lehla a zatoužila, aby tenhle den už skončil. Během čtyř dnů se zřejmě budu cítit skvěle. Práce! Kdy se budu moct vrátit do práce?
Z úvah mě vyrušilo zaklepání na dveře. Další návštěvník. Tohohle jsem ale neznala. Byla to starší dáma s modrými vlasy, která měla na nose brýle s červenými obroučkami a vezla dovnitř vozík. Na sobě měla žlutý pracovní plášť, jaký v práci nosily dobrovolnice pracující v nemocnicích. Říkaly si Zářící dámy.
Vozík byl plný květin pro pacienty hospitalizované v tomto křídle nemocnice.
„Vezu vám spoustu blahopřání!“ řekla dáma vesele.
Usmála jsem se, ale zřejmě to nevypadalo příliš příjemně, protože její úsměv trochu ochabl.
„Tyhle jsou pro vás,“ řekla a zvedla květinu v květináči, převázaném červenou stuhou. „Je u ní lístek, drahoušku. Tak se podíváme. Tyhle jsou taky pro vás…“ Tohle byla řezaná kytice – růžová poupata růží, růžové karafiáty a bílé šatery zahradní. I z nich vytáhla vzkaz, prohlédla si jej a pak řekla: „Máte vy ale štěstí! Tady jsou další!“
Uprostřed třetí kytice byla jakási bizarní rudá rostlina, jakou jsem ještě nikdy neviděla, obklopená spoustou menších, které mi už byly povědomé. Nejistě jsem si ji prohlédla. Zářící dáma mi pak poctivě předala i poslední vzkaz.
Když pak s úsměvem vyšla z pokoje, otevřela jsem drobné obálky. Ironicky jsem si pomyslela, že je mnohem snazší zkoušet se pohybovat, když má člověk dobrou náladu.
Rostlina v květináči byla od Sama a „všech kolegů z baru“, ale napsal ji Sam. Dotkla jsem se lesklých listů květiny a zapřemýšlela, kam ji doma postavím. Řezaná kytice byla od Sida Matta Lancastera a Elvy Deene Lancasterové – ach jo! Poslední, ta se zvláštním červeným květem uprostřed (připadalo mi, že vypadá skoro obscénně, protože mi připomínala intimní dámské partie), byla ze všech tří rozhodně ta nejzajímavější. Zvědavě jsem otevřela obálku. Na vzkazu byl jen podpis: „Eric“.
Nic víc jsem nepotřebovala. Jak proboha zjistil, že jsem v nemocnici? A proč nic nevím o Billovi?
Po úžasném červeném želé k večeři jsem se několik hodin dívala na televizi, protože jsem s sebou neměla nic na čtení. Moje oči by to stejně nezvládly. S každou hodinou byly moje modřiny výraznější a celé tělo mě bolelo, přestože jsem si jen jednou došla na toaletu a dvakrát obešla pokoj. Vypnula jsem televizi a otočila se na bok. Pak jsem usnula, ale bolest, která mi projížděla od hlavy po paty, si našla cestu i do mých snů a přinesla mi spánek plný nočních můr. Utíkala jsem v nich přes hřbitov, strachovala jsem se o život, zakopávala jsem o náhrobní kameny a padala do hrobů, v nichž jsem potkávala všechny, kdo v nich leželi: svoje rodiče, babičku, Maudette Pickensovou, Dawn Greenovou a dokonce i mého kamaráda z dětství, kterého nešťastnou náhodou zastřelili na lovu. Hledala jsem jeden konkrétní náhrobní kámen. Pokud bych ho našla, měla bych vyhráno. Všichni by se vrátili do svých hrobů a nechali mě na pokoji. Běhala jsem mezi nimi, každého se dotkla a doufala, že je to ten pravý. Zanaříkala jsem.
„Zlatíčko, jsi v bezpečí,“ řekl mi známý chladný hlas.
„Bille,“ zamumlala jsem. Otočila jsem se ke kameni, jehož jsem se ještě nedotkla. Když jsem na něj položila ruku, nahmatala jsem nápis „William Erasmus Compton.“ Vtom jsem otevřela oči, jako kdyby mě někdo polil ledovou vodou, a nadechla jsem se k výkřiku, ale krkem mi projela nesnesitelná bolest. Začala jsem se dusit a rozkašlala se. Bolest, která pak následovala a probudila k životu i všechny mé rány a zlomeniny, mě pak dokonale probudila. Ucítila jsem pod tváří čísi ruku a zažila úchvatný pocit, když se chladné prsty dotkly mé rozpálené pokožky. Snažila jsem se nefňukat, ale přesto se mi z hrdla vydral tichý vzlyk.
„Otoč se ke světlu, lásko,“ řekl Bill nenuceně.
Spala jsem otočená zády ke světlu, které sestra nechala rozsvícené v koupelně. Poslušně jsem se otočila na záda a zadívala se na svého upíra.
Bill sykl.
„Zabiju ho,“ řekl stručně. Po zádech mi přeběhl mráz.
V pokoji zavládlo dusno, které by dokázalo donutit slabší jedince, aby si okamžitě vzali nějaké sedativum, protože jinak by se z něj museli zbláznit.
„Ahoj, Bille!“ zakrákala jsem. „Taky tě ráda vidím. Kde jsi byl tak dlouho? Díky, že jsi mi pokaždé zvedl telefon.“
To ho vzpamatovalo. Zamrkal a já vycítila, že se snaží uklidnit.
„Sookie,“ řekl. „Nezavolal jsem, protože jsem ti chtěl všechno povědět z očí do očí.“ V obličeji měl nečitelný výraz. Kdybych měla hádat, řekla bych, že je na sebe pyšný.
Pak se zarazil a prohlédl si všechno, co na mně bylo k vidění.
„Tohle mě nebolí,“ zaskřehotala jsem laskavě a natáhla k němu ruku. Bill ji políbil a chvíli nad ní nechal viset své rty. Celým tělem mi projelo slabé zachvění. Věřte mi, že slabé zachvění byla mnohem silnější reakce, než v jakou jsem doufala.
„Pověz mi, co se ti stalo,“ zavelel.
„Tak se ke mně nakloň, ať ti to můžu říct. Takhle mě to bolí.“
Bill si přitáhl k posteli židli, sklopil hrazení a položil si hlavu na překřížené paže. Jeho tvář se ocitla nanejvýš deset centimetrů od té mojí.
„Máš zlomený nos,“ všiml si.
Protočila jsem panenky. „Jsem ráda, že sis toho všiml,“ zašeptala jsem. „Až přijde doktorka, upozorním ji na to.“
Bill přimhouřil oči. „Nesnaž se vyhnout odpovědi.“
„Fajn. Zlomený nos, dvě zlomená žebra a pak ještě klíční kost.“
Bill si mě chtěl celou prohlédnout, a tak ze mě stáhl přikrývku. Tím bylo moje pokoření úplné. Měla jsem na sobě příšernou nemocniční noční košili, která už sama o sobě působila jako spolehlivý odrazující prostředek, nemohla jsem se pořádně umýt, obličej mi hrál všemi barvami a nebyla jsem učesaná.
„Chci tě odvézt domů,“ oznámil mi, když přejel rukama každý kousek mého těla a důkladně si mě prohlédl. Upíří doktor.
Naznačila jsem mu, aby se ke mně sehnul. „Ne,“ vydechla jsem. Ukázala jsem na kapačku. Bill si ji podezřívavě prohlédl, ale snad věděl, co to je.
„Můžu to vytáhnout,“ řekl.
Rázně jsem zavrtěla hlavou.
„Copak nechceš, abych se o tebe postaral?“
Podrážděně jsem si odfrkla, což mě uvrhlo do dalších tenat bolesti.
Rukou jsem naznačila, že bych raději psala, a Bill začal prohledávat šuplíky, dokud nenašel blok. Tužku měl s sebou, což mě překvapilo. „Jestli se mi nezvýší teplota, zítra mě pustí z nemocnice.“
„Kdo tě odveze domů?“ zeptal se. Opět stál vedle postele. Příkře a nesouhlasně na mě shlížel, jako učitel, jehož nejlepší žák náhle začal vykazovat známky chronické retardace.
„Řeknu ať zavolají Jasonovi, nebo Charlsie Tootenové,“ napsala jsem. Kdyby se věci vyvinuly jinak, automaticky bych místo Charlsie napsala Arlene.
„Se soumrakem budu u tebe,“ řekl Bill.
Zvedla jsem pohled k jeho bledé tváří. V temném pokoji jeho jasné oči téměř zářily.
„Uzdravím tě,“ nabídl mi. „Dám ti trochu své krve.“
Vzpomněla jsem si, jak jsem měla najednou jasné vlasy a byla přinejmenším dvakrát tak silná než obvykle. Zavrtěla jsem hlavou.
„Proč ne?“ zeptal se, jako kdybych měla žízeň, on mi nabídl sklenici vody a já ji odmítla.
Vzala jsem ho za ruku, zvedla ji ke rtům, políbila mu dlaň a pak si ji položila na tu tvář, která na tom nebyla tak hrozně.
„Lidi si všimli, že se měním,“ napsala jsem po chvíli. „I já si toho všimla.“
Bill na chvíli sklopil hlavu a pak na mě smutně pohlédl.
„Víš, co se stalo?“ napsala jsem.
„Bubba mi to částečně popsal,“ řekl a v obličeji se mu objevil děsivý výraz. „Zbytek mi pak vylíčil Sam. A pak jsem si přečetl hlášení na policejní stanici.“
„Andy ti to dovolil?“ naškrábala jsem do bloku.
„Nikdo netušil, že tam jsem,“ odpověděl ledabyle.
Pokusila jsem se představit si to, ale ještě víc mě to vyděsilo.
Vrhla jsem po něm odmítavý pohled.
„Pověz mi, co se stalo v New Orleansu,“ napsala jsem. Zase mě začínal přemáhat spánek.
„Budeš se o nás muset něco dozvědět,“ řekl Bill váhavě.
„Jupí, jupí, upíří tajnůstky!“ zakrákala jsem nadšeně.
Tentokrát se na mě odmítavě podíval on.
„Organizujeme se,“ začal. „Snažil jsem se přijít na způsob, jak zůstat před Ericem v bezpečí.“ Podvědomě jsem se ohlédla na červenou kytici.
„Věděl jsem, že pokud bych si zajistil nějakou oficiální pozici, bylo by pro něj mnohem obtížnější míchat se mi do soukromého života.“
Povzbudivě jsem se na něj zadívala, nebo jsem se o to alespoň pokusila.
„Takže jsem se zúčastnil oblastního setkání, a přestože jsem se o naši politiku nikdy nezajímal, kandidoval jsem do úřadu. A díky troše dobře zaměřeného lobbování jsem vyhrál!“
To bylo úžasné. Bill je odborářský boss? Zajímalo mě i to, co myslel tím lobbováním. Musel snad vyvraždit všechny, kteří se postavili proti němu? Nebo si nakoupil hlasy tím, že rozdával voličům láhve s A pozitivní?
„Co je to za práci?“ napsala jsem pomalu a představovala si Billa, jak sedí na nějaké schůzi. Snažila jsem se tvářit pyšně, protože po tom Bill zřejmě toužil.
„Jsem vyšetřovatelem Pátého okrsku,“ řekl. „Až přijdeme domů, povím ti, co to znamená. Nechci tě unavovat.“
Přikývla jsem a zářivě se na něj usmála. Zadoufala jsem, že se nezačne vyptávat, od koho jsou všechny ty květiny. Napadlo mě, jestli bych Ericovi neměla napsat děkovný dopis. Pak mi začalo vrtat hlavou, proč se mi mysl rozbíhá tolika směry. Asi za to mohly ty prášky proti bolesti.
Naznačila jsem Billovi, aby se ke mně sklonil ještě níž. Položil si hlavu na polštář vedle mě. „Nezabíjej Reneho,“ zašeptala jsem.
Bill se zatvářil chladně. Chladněji. A pak úplně nejchladněji.
„Už jsem to možná udělala já. Leží na jednotce intenzivní péče. Ale i když přežije, vraždění už tu bylo dost. Ať se o to postará policie. Nechci, aby proti tobě rozpoutali další hon na čarodějnice. Přeju si, abychom měli klid.“ Mluvení mi připadalo stále obtížnější. Vzala jsem jeho ruku do obou dlaní a znovu si ji přiložila na méně poraněnou tvář. Najednou se mi v hrudi nafoukl obrovský balon, plný stesku po něm. Natáhla jsem k Billovi ruce. Opatrně se posadil na kraj postele, naklonil se nade mě a opatrně, nesmírně opatrně mi zajel rukou pod rameno a pomaloučku, doslova po milimetrech, abych ho mohla zarazit, kdyby mě to bolelo, mě zvedal k sobě.
„Nezabiju ho,“ zašeptal mi Bill nakonec do ucha.
„Lásko!“ vydechla jsem. Věděla jsem, že jeho ostrý sluch zaslechne i tak slabý šepot. „Chyběl jsi mi.“ Bill si oddechl. Objal mě ještě pevněji a začal mě jemně hladit po zádech. „Jak dlouho se asi budeš uzdravovat bez mojí pomoci?“ řekl.
„Zkusím si pospíšit,“ zašeptala jsem. Doktorku určitě překvapilo, že to jde tak rychle už teď.
Všimla jsem si, že po chodbě běží kolie. Podívala se na nás otevřenými dveřmi, štěkla a pak zase odběhla pryč. Bill se udiveně otočil, aby se na ni podíval. Och, ano, dnes večer byl úplněk – zahlédla jsem ho z okna. A zahlédla jsem i něco dalšího. Ze tmy se náhle vynořila bílá tvář a zastínila výhled na měsíc. Ten obličej byl krásný a lemovaly ho dlouhé zlaté vlasy. Eric se na mě zazubil a pak pomalu zmizel. Vznášel se ve vzduchu.
„Brzy bude všechno jako dřív,“ řekl Bill a jemně mě položil na postel, aby mohl zhasnout v koupelně. Ve tmě zářil.
„Správně,“ zašeptala jsem. „Ano. Všechno bude zase jako dřív.“
2024 ©