Asi v jedenáct hodin za mnou s tou zprávou přišel Sam. „Jakmile se Jason probere, což se stane brzy, uvalí na něj vazbu, Sookie.“ Neřekl mi, jak se to dozvěděl, a já se ho na to neptala.
Zírala jsem na něj a po tvářích se mi koulely slzy. Kdykoliv jindy bych měla na paměti, jak hrozně vypadám, když pláču, ale dnes mi byl můj zevnějšek úplně ukradený. Stal se ze mě uzlíček nervů – bála jsem se o Jasona, litovala jsem Amy Burleovou, rozzuřilo mě, že policie dělá takovou hloupost, a navíc mi ještě chyběl Bill.
„Myslí si, že se Amy Burleyová bránila. Podle nich se opil až potom, co ji zavraždil.“
„Díky, že jsi mě varoval, Same.“ Připadalo mi, jako kdyby můj hlas přicházel z nějakého vzdáleného místa hodně daleko odsud. „Měl bys už radši jít do práce.“
Sam poznal, že potřebuju zůstat sama. Jakmile odešel, zavolala jsem na informační linku a zeptala se na číslo do hotelu Krev ve francouzské čtvrti. Pak jsem vyťukala číslo. Připadalo mi, že dělám hloupost, ale netušila jsem proč.
„Krrrrrrrrev… francouzská čtvrť,“ ohlásil se teatrálně hluboký hlas. „Vaše rakev daleko od domova.“
Ježíši! „Dobrý den. Jmenuju se Sookie Stackhouseová a volám z Bon Temps,“ řekla jsem slušně. „Potřebovala bych nechat vzkaz Billu Comptonovi. Měl by být u vás ubytovaný.“
„Upír, nebo člověk?“
„Ehm… upír.“
„Okamžik, prosím!“
Po chvíli se hluboký hlas opět ozval. „Co mu chcete vzkázat, madam?“
Zarazila jsem se.
„Řekněte prosím panu Comptonovi, že… mého bratra zatkli a že bych byla ráda, kdyby se vrátil domů, hned jak všechno vyřídí.“
„Mám to.“ Zaslechla jsem vrzání propisovací tužky. „Mohu se ještě jednou zeptat na vaše jméno?“
„Stackhouseová. Sookie Stackhouseová.“
„Dobrá, slečno. Zajistím, aby ten vzkaz dostal.“
„Díky.“
Byla to jediná věc, kterou jsem mohla udělat. Potom mi ale došlo, že by bylo nejlepší zavolat Sidu Mattu Lancasterovi. Když jsem mu řekla, že Jasona zatkli, nasadil udivený tón a prohlásil, že až se bude odpoledne vracet od soudu, zastaví se za ním v nemocnici a potom se mi ozve.
Vrátila jsem se do nemocnice a snažila se zjistit, jestli bych u Jasona nemohla zůstat, dokud se neprobere. Nemohla. Napadlo mě, jestli už třeba nepřišel k sobě, a doktoři mi to jenom nechtějí říct. Pak jsem na opačném konci zahlédla Andyho Bellefleura. Otočil se a odešel pryč.
Zbabělec.
Protože mě už nic jiného nenapadalo, vrátila jsem se domů. Uvědomila jsem si, že dnes nemusím do práce, což bylo dobře, přestože mi na tom v té chvíli příliš nezáleželo. Tížil mě pocit, že tuhle situaci zdaleka nezvládám s tak chladnou hlavou, jak by bylo zapotřebí, a že i po babiččině smrti jsem byla klidnější.
Jenomže tehdejší situace nehrozila tak dalekosáhlými důsledky. Za jiných okolností bychom babičku pohřbili, policie by zatkla vraha a my bychom mohli žít dál. Pokud si policie vážně myslí, že Jason kromě těch dalších žen zabil i ji, pak je tohle město tak odporné prohnilé místo, že už bych v něm nejradši nežila.
Celé odpoledne jsem proseděla na místě a celou dobu jsem zírala do prázdna. Uvědomila jsem si, že důvodem Jasonova zatčení je vlastně moje naivita. Mohli jsme Jasona odnést do Samova přívěsu, umýt ho a schovat ten film, dokud bychom nezjistili, co na něm je. A především jsme neměli volat záchranku… Přesně tohle měl Sam na mysli, když se na mě tak pochybovačně podíval. Arlenin příjezd na parkoviště však moje manévrovací možnosti podstatně zúžil.
Myslela jsem, že jakmile se to lidé dozvědí, telefon mi začne nepřetržitě vyzvánět.
Nikdo ale nezavolal.
Netušili, co na to říct.
Sid Matt Lancaster přišel asi v půl čtvrté.
Bez okolků mi řekl: „Zatkli ho. Za vraždu prvního stupně.“
Zavřela jsem oči. Když jsem je zase otevřela, Sid si mě prohlížel s mazaným výrazem ve tváři. Strohé brýle s černými obroučkami mu zvětšovaly zakalené hnědé oči a díky ostře řezané bradě a nosu vypadal tak trochu jako stopařský pes.
„Co říkal?“ zeptala jsem se.
„Že byl včera večer s Amy.“
Povzdechla jsem si.
„Prý spolu skončili v posteli, a ne poprvé. Dlouho ji prý neviděl. Naposledy se prý nepohodli kvůli tomu, že hrozně žárlila na jeho neustálé zástoje s jinými ženami. Prý strašně zuřila. Proto ho překvapilo, když za ním včera večer v Dobrých časech přišla. Říkal, že se celý večer chovala zvláštně, jako kdyby plnila nějaký úkol, o kterém Jason nic nevěděl. Vzpomíná si, že se s ní vyspal, že si pak spolu v posteli dali skleničku, a pak už si jenom vybavuje, jak se vzbudil v nemocnici.“
„Byl to podraz,“ prohlásila jsem rozhodně. Muselo to znít jako z nějakého béčkového televizního filmu.
„Samozřejmě.“ Ze Sidových očí vyzařoval takový klid a sebejistota, jako kdyby večer s Amy Burleyovou strávil on sám.
Sakra, a co když ano?
„Poslyšte!“ Naklonila jsem se k němu a přinutila ho, aby se mi podíval do očí. „I kdybych uvěřila, že Jason zavraždil Amy, Dawn a Maudette, nikdo by mě nepřesvědčil, že by dokázal ublížit babičce.“
„Tak tedy dobře.“ Celé Sidovo tělo jako by vykřikovalo, že se právník chystá vyrazit proti mně do boje. „Slečno Sookie, předpokládejme na chvíli, že se Jason na smrti těch žen nějak podílel. Policie by si třeba mohla myslet, že vaši babičku zavraždil Bill, protože vám bránila být spolu.“
Pokusila jsem se zatvářit, jako že nad touhle pitomostí uvažuju. „No, Side, moje babička měla pro Billa slabost a moc ráda ho vídala.“
Na chvíli, než si zase nasadil profesionální masku, jsem v právníkových očích zahlédla čiré zděšení. Určitě by se mu vůbec nelíbilo, kdyby jeho dcera chodila s upírem. Nedovedl si představit, že by k tomu nějaký zodpovědný rodič svolil. A také mu nebylo jasné, jak by měl přesvědčit porotu, že se babička spokojeně dívala, jak chodím s mužem, který je nejen mrtvý, ale ještě o víc než sto let starší než já.
Přesně na tohle Sid Matt myslel.
„Setkal jste se už s Billem?“ zeptala jsem se.
To ho zaskočilo. „Ne,“ připustil. „Víte, slečno Sookie, mně se ten humbuk kolem upírů vůbec nelíbí. Myslím, že tím vytahujeme cihly ze zdi, kterou bychom se měli snažit udržet neporušenou, ze zdi, která stojí mezi námi a těmi, které takzvaně infikoval virus. Bůh podle mě chtěl, aby tam ta zeď zůstala stát, a já se budu snažit, aby se ten můj kousek zdiva rozhodně nezbortil.“
„Jde o to, Side, že já na té zdi sedím.“ Celý život jsem o svém „daru“, anebo „postižení“ mlčela. Teď jsem ale dospěla k názoru, že pokud to Jasonovi nějak pomůže, vmetu pravdu do tváře každému, kdo se mi postaví do cesty.
„No,“ začal Sid Matt odhodlaně a popostrčil si brýle na ostrém nose. „Jsem si jistý, že vám náš Pán přiřkl tenhle problém s určitým záměrem. Musíte se naučit, jak ho využívat k jeho slávě.“
Takhle mi to ještě nikdy nikdo neřekl. Nad touhle myšlenkou se budu muset zahloubat, až na to budu mít čas.
„Obávám se, že jsem vás tím odvedla úplně jinam. Vraťme se tedy k našemu tématu, protože váš čas je vzácný.“ Snažila jsem se uspořádat si myšlenky. „Chci Jasona dostat z vazby na kauci. Existují proti němu pouze nepřímé důkazy, ne?“
„Přiznal se, že těsně před vraždou byl s obětí. A na té nahrávce, na kterou mě jeden z policistů upozornil, je zachycený při sexu s ní. Datum a čas na kazetě naznačují, že ji natočili několik hodin, ne-li dokonce minut před tou vraždou.“
Jason a jeho podivné úchylky… „Jason skoro vůbec nepije. Když jsme ho v autě našli, páchl po alkoholu. Podle mě se jím jen polil a test to dokáže. Třeba mu Amy nasypala něco do pití, aby ho omámila.“
„Proč by to dělala?“
„Protože na něj byla naštvaná, jako řada dalších žen, a moc ho chtěla. Můj bratr dokáže svést každou, kterou si zamane, eufemisticky řečeno.“
Sid Matt se zatvářil překvapeně. Nečekal, že to vůbec znám.
„Dokáže dostat do postele úplně kteroukoliv. Většina mužů by si myslela, že je to ideální způsob života,“ řekla jsem a přepadl mě smutek hluboký jako ta nejhlubší propast. „A teď sedí ve vězení.“
„Myslíte si, že mu to provedl nějaký jiný muž? Nahrál to na něj, aby to policie přišila Jasonovi?“
„Ano, myslím.“ Naklonila jsem se k tomuhle skeptickému právníkovi, abych ho silou vůle přesvědčila. „Někdo, kdo na něj žárlí a zná jeho rozvrh. Zabíjí ty ženy v době, kdy Jason není v práci. Kdo ví, že s nimi Jason spal a že si to rád natáčí.“
„To by mohl být skoro kdokoliv,“ prohlásil Jasonův právník skepticky.
„Jo,“ přitakala jsem sklíčeně. „I kdyby Jason nepřiznal, s kým tu kterou noc strávil, dotyčnému stačilo zjistit, se kterou dívkou můj bratr po zavírací době odchází z baru. Stačilo mu být pozorný a třeba se ho během návštěvy u něj doma zeptat na ty kazety…“ Můj bratr byl možná trochu nemrava, ale podle mě by je nikomu neukazoval. Možná se ale někomu svěřil, že si to rád natáčí. „Takže tenhle neznámý muž se nějak dohodl s Amy, protože věděl, že je na Jasona naštvaná. Třeba jí řekl, že si chce z Jasona vystřelit nebo něco podobného.“
„Váš bratr ještě nikdy nebyl zatčený,“ poznamenal Sid.
„Ne.“ I když měl párkrát namále, jak mi sám přiznal.
„Žádný záznam v trestním rejstříku, spořádaný občan se stálým zaměstnáním. Třeba existuje šance, že by ho soudce mohl propustit na kauci. Pokud ale uteče, jsme ztraceni.“
Vůbec mě nenapadlo, že by Jason mohl požádat o kauci. Netušila jsem, jak se taková kauce zařizuje, a ani jsem nevěděla, co bych v tom měla podniknout. Ale rozhodně jsem chtěla, aby Jasona propustili z vězení. Kdyby v něm zůstal až do soudu, do ukončení všech právních procedur… připadalo mi, že by vypadal mnohem víc jako viník.
„Zjistěte, co musíme udělat, a pak mi dejte vědět,“ řekla jsem. „Můžu ho mezitím navštívit?“
„Byl by raději, kdybyste za ním nechodila,“ odpověděl Sid.
Při jeho slovech mě zabolelo u srdce. „Proč?“ zeptala jsem se a snažila se zadržet slzy, které mi vyhrkly do očí.
„Stydí se,“ odpověděl právník.
Představa Jasona, jak se stydí, byla úžasná.
„Takže,“ začala jsem ve snaze pohnout se dál. Tohle bezvýsledné jednání mě přestávalo bavit. „Zavoláte mi, až budu moct něco udělat?“
Sid Matt přikývl a čelisti se mu přitom slabě zachvěly. Necítil se v mé přítomnosti dobře. Byl celý šťastný, že už může odejít.
Pak odjel ve svém pikapu pryč. Ještě než mi zmizel z dohledu, spatřila jsem, jak si na hlavu narazil kovbojský klobouk.
Když se úplně setmělo, šla jsem se podívat na Bubbu. Seděl pod vysokým dubem a po obou stranách měl láhve se syntetickou krví. Na jedné straně plné, na druhé prázdné.
Vzala jsem si s sebou baterku. Když jsem ho zahlédla v kuželu světla, lekla jsem se, i když jsem věděla, že na něj někde narazím. Zavrtěla jsem hlavou. Když Bubbu „přivedli k životu“, muselo se skutečně něco pokazit, o tom nebylo pochyb. Byla jsem opravdu ráda, že mu nedokážu číst myšlenky. V jeho očích se zračilo šílenství.
„Ahoj, zlato,“ řekl s drsným jižanským přízvukem. „Jak se vede? Jdete mi dělat společnost?“
„Jenom jsem se chtěla ujistit, jestli se vám vede dobře,“ řekla jsem.
„No, určitě by se našlo pár místeček, kde bych byl radši, ale protože jste Billova holka, ani o nich nepípnu.“
„Fajn,“ odpověděla jsem stroze.
„Nejsou tu v okolí kočky? Z tohohle svinstva v lahvích už je mi špatně.“
„Žádné. Bill se určitě brzy vrátí a vy se pak budete moct vrátit domů,“ ujistila jsem ho a rozhodla se vrátit co nejrychleji, protože jsem se s Bubbou vůbec necítila příjemně a nechtěla jsem tenhle rozhovor, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat, příliš protahovat. Napadlo mě, jaké myšlenky se Bubbovi honily hlavou, když mě v noci hlídal. Zajímalo mě, jestli si vzpomínal na svou minulost.
„A co ten pes?“ zavolal za mnou.
„Vrátil se domů,“ odpověděla jsem mu přes rameno.
„To je škoda,“ zamručel Bubba pro sebe tak tiše, že jsem ho téměř neslyšela.
Nachystala jsem se do postele. Chvíli jsem se dívala na televizi, dala si zmrzlinu a dokonce si na ni nasypala trochu strouhané čokolády. Ale všechny z těchto příjemných drobností, které mě jindy dokázaly potěšit, se dnes míjely účinkem. Bratr byl ve vězení, přítel v New Orleansu, babička mrtvá a někdo zavraždil moji kočku. Připadala jsem si osamělá a přepadla mě sebelítost.
Občas se to zkrátka stává.
Bill mi nezavolal.
To přiložilo další polínka do ohně mého neštěstí. Zřejmě si v New Orleansu přivedl některou ze šlapek nebo patolízalek, které se každou noc slézaly k hotelu Krev v naději, že si domluví „rande“ s nějakým upírem.
Kdybych neabstinovala, příšerně bych se opila. Kdybych byla nezodpovědná, zvedla bych telefon, J. B. du Rone by za mnou přijel a já bych se s ním vyspala. Nikdy jsem ale žádné podobné teatrální věci nedělala, takže jsem jen mlsala zmrzlinu a sledovala staré filmy, které běžely v televizi. Podivnou náhodou právě dávali Modrou Havaj.
Okolo půlnoci jsem si šla konečně lehnout.
Vzbudil mě nějaký výkřik za oknem ložnice. Zaslechla jsem dusot nohou, bouchání a nakonec i hlas, který určitě patřil Bubbovi: „Vrať se, ty zmetku!“
Když se pak dlouho nic neozvalo, vzala jsem si župan a došla až k hlavnímu vchodu. Na dvoře, osvětleném bezpečnostními světly, jsem nikoho nespatřila. Potom jsem si ale všimla, že se nalevo cosi pohybuje. Vystrčila jsem hlavu ze dveří a zahlédla Bubbu, jak se vleče zpátky do své skrýše.
„Co se stalo?“ zavolala jsem tiše.
Bubba se obrátil a naklonil se k verandě.
„Nějakej syčák, omluvte mě slečno, se tu plížil okolo baráku,“ řekl Bubba. Hnědé oči mu zářily a mnohem víc se teď podobal svému někdejšímu já. „Zaslechl jsem ho chviličku předtím, než jste se tu objevila, a myslel jsem, že ho chytím. Utekl mi ale lesem na cestu. Měl tam auto.“
„Viděl jste ho?“
„Ne dost, abych ho popsal,“ řekl Bubba zahanbeně. „Jel v pikapu, ale nepoznal jsem ani barvu. Na to byla moc velká tma.“
„I tak jste mě zachránil,“ řekla jsem a doufala, že je z mého hlasu patrné, jak moc jsem mu za to vděčná. Opět jsem pocítila prudkou vlnu lásky k Billovi za jeho pozornost, s jakou se postaral o moje bezpečí. A dokonce i Bubba vypadal lépe než předtím. „Díky, Bubbo!“
„To vůbec nestojí za řeč,“ řekl nonšalantně. Vypjal hruď, lehce pohodil hlavou a na tváři se mu objevil onen ospalý úsměv… byl to on. Už už jsem se nadechovala, že nahlas vyslovím jeho jméno, ale pak jsem si vybavila Billovo varování a zavřela jsem pusu.
*
Nazítří Jasona propustili na kauci.
Stálo to hotové jmění. Podepsala jsem všechny dokumenty, které mi Sid Matt předložil, přestože šlo většinou o ručitelské smlouvy za Jasonův dům, auto a rybářský člun. Pokud by Jasona už někdy předtím zatkli, třeba jenom za špatné přecházení silnice, myslím, že by mu půjčku nedali.
Těsně před polednem jsem stála na rozpálených schodech budovy soudu, oblečená v odporném formálním tmavomodrém kostýmku. Po tváři a rtech mi tekly takové proudy potu, že bych ze všeho nejradši okamžitě skočila pod sprchu. Pak se přede mnou objevil Jason. Netušila jsem, jestli mi vůbec něco řekne. V obličeji vypadal o několik let starší. Dolehla na něj celá tíha problémů, které nezmizí ani se nezmenší, jak byl až dosud zvyklý.
„Nemůžu o tom mluvit,“ řekl tak tiše, že jsem ho sotva slyšela. „Víš, že jsem to neudělal. Nikdy jsem se neporval. Možná párkrát na parkovišti, kvůli nějaké sukni.“
Položila jsem mu ruku na rameno, a když na to nijak nezareagoval, spustila jsem ji dolů. „Nikdy jsem nevěřila, že jsi to udělal. A nikdy neuvěřím. Je mi líto, že jsem byla včera tak hloupá a zavolala záchranku. Kdyby mi hned došlo, že to není tvoje krev, odnesli bychom tě do Samova přívěsu, umyli tě a tu kazetu spálili. Ale hrozně jsem se bála, že krvácíš.“ Cítila jsem, jak se mi do očí valí slzy. Teď ale nebyla vhodná chvíle na podobné stesky, takže jsem zvedla ramena a napnula všechny svaly v obličeji. V Jasonově mysli vládl příšerný zmatek. Vypadalo to v ní jako v prasečím chlívku. Bublal v ní nechutný vývar složený z lítosti a také hanby, že teď o jeho sexuálních choutkách vědí úplně všichni, z výčitek svědomí, že Amyiny smrti nelituje aspoň o trošku víc, a z děsu, že na něj teď všichni zdejší usedlíci budou pohlížet jako na vraha vlastní babičky, který chtěl ve skutečnosti zabít sestru.
„Zvládneme to,“ řekla jsem bezradně.
„Zvládneme,“ zopakoval a snažil se, aby to vyznělo odhodlaně a sebevědomě. Pomyslela jsem si, že bude trvat dlouho, velmi dlouho, než se Jasonovi vrátí sebevědomí a než bude vypadat a chovat se jako dřív, kdy z něj jeho pohledný obličej a sebejisté vystupování dělaly naprosto neodolatelného mladíka.
A možná se tam nevrátí nikdy.
Pak jsme se rozešli. Neměli jsme si už co říct.
Celý den jsem proseděla v baru, pozorovala muže vcházející dovnitř a četla jejich myšlenky. Ani jeden nemyslel na to, že zabil čtyři ženy a zatím mu to prochází. Okolo oběda vešli dovnitř i Rene a Hoyt, ale když si všimli, že tam sedím, rychle zase odešli. Asi se příliš styděli.
Sam mě nakonec přesvědčil, abych šla domů. Tvrdil, že vypadám strašidelně, a tím pádem stejně odháním všechny zákazníky, ze kterých bych mohla vydolovat nějaké užitečné informace.
Odvlekla jsem se ven na sluneční světlo. Bylo těsně přes setměním. Pomyslela jsem na Bubbu, Billa i na všechny ostatní bytosti, které se probouzely ze svého hlubokého spánku a vycházely na zemský povrch.
Zastavila jsem se v Grabbit Kwiku, abych si koupila mléko na zítřek k snídani. Za pokladnou stál nějaký mladík s obřími uhry a špičatým ohryzkem. Upřeně na mě zíral, jako kdyby se snažil vrýt si mou podobu do paměti. Sestra vraha! Bylo mi jasné, že už se nemůže dočkat, až odsud zmizím, aby mohl zavolat své přítelkyni. Přál si, abych mu ukázala stopy po kousnutí na krku. Přemýšlel, jestli by se nedalo nějak zjistit, jak to upíři dělají.
Takovéhle bláboly jsem musela poslouchat celý den. Ať jsem se sebevíc snažila soustředit na něco jiného, udržovat v pohotovosti svou ochrannou bariéru a křečovitě se usmívat, stejně si všechny podobné nesmysly našly cestu do mé hlavy.
Domů jsem dojela těsně před setměním. Uložila jsem mléko do lednice, převlékla jsem se z pracovního stejnokroje do domácích šortek a trička s Garthem Brooksem a snažila se vymyslet, čím bych vyplnila večer. Nedokázala jsem se soustředit ani na čtení. Stejně jsem už doma nic neměla a potřebovala jsem si dojít do knihovny pro něco nového. Jenomže to by za daných okolností znamenalo podniknout křížovou cestu. V televizi také nedávali nic zajímavého, aspoň dnes večer ne. Napadlo mě, že bych se mohla znovu podívat na Statečné srdce. Mel Gibson ve skotské sukni mi vždycky dokázal zvednout náladu. Ale při svém momentálním rozpoložení jsem usoudila, že by to na mě byl příliš velký krvák. Pohled na scénu, při které podříznou tu dívku, bych asi znovu nevydržela, i když už vím, kdy si mám zakrýt oči.
Odešla jsem do koupelny, abych se odlíčila. I přes hučení tekoucí vody jsem zvenčí zaslechla vyjeknutí.
Zavřela jsem kohoutek, zůstala nehnutě stát a zbystřila všechny smysly. Napjatě jsem poslouchala. Co to… Voda mi z tváře začala odkapávat na tričko.
Nic. Vůbec žádný zvuk.
Odplížila jsem se k hlavním dveřím, protože od nich to bylo nejblíže k Bubbově místečku v lese.
Pootevřela jsem dveře. „Bubbo?“ zavolala jsem.
Nikdo se neozval.
Zkusila jsem to znovu.
Připadalo mi, jako by dokonce i kobylky a ropuchy zadržely dech. Za tak tiché noci se může stát cokoliv. Ve tmě se něco rozhodně skrývalo.
Snažila jsem se uvažovat rozumně, ale srdce mi bušilo s takovou silou, že mě to rozptylovalo.
Nejdříve musím zavolat policii.
Pak jsem zjistila, že to nepůjde. Telefon nefungoval.
Takže jsem mohla buď zůstat v domě a počkat, dokud si pro mě ten vetřelec nepřijde, nebo se vydat do lesa.
Bylo to těžké rozhodování. Kousla jsem se do rtu. Pak jsem začala pobíhat po domě, rozsvěcovala jsem všechna světla a snažila se vymyslet, co dál. Dům mi poskytoval aspoň nějakou ochranu: zámky, zdi, zákoutí a škvíry. Věděla jsem ale, že s dostatkem odhodlání může dovnitř proniknout úplně kdokoliv, a pak bych se ocitla v pasti.
Dobrá… Jak se dostanu ven, aniž by mě někdo viděl? Nejdříve jsem zhasla venkovní světla. Zadní východ byl k lesu blíž, takže bude lepší jít tudy. V lese jsem se docela dobře vyznala. Mohla bych se tam schovat, dokud se nerozední. Možná bych mohla jít k Billovi. Jeho telefon určitě fungoval a já měla od jeho domu klíč.
Nebo bych se mohla pokusit doběhnout k autu a rychle nastartovat. To by mě ale na pár důležitých vteřin připoutalo k jednomu místu.
Ne, les mi připadal jako lepší volba.
Do jedné kapsy jsem si zasunula klíč od Billova domu a dědečkův kapesní nůž, který měla babička schovaný ve stolku v obývacím pokoji a používala ho k otevírání dopisů. Do druhé jsem si dala malou baterku. Ve skříni na kabáty u hlavních dveří měla babička i starou pušku. Kdysi patřila taťkovi, ale potom s ní babička střílela hlavně hady. Teď jsem tu jednoho hada měla. Nelíbila se mi sice představa, že bych ji někdy použila, nicméně jsem usoudila, že teď nadešel její čas.
Puška však ve skříni nebyla.
Nechtělo se mi věřit vlastním smyslům. Prohmatala jsem celou skříň.
Byl v mém domě!
Ale nevloupal se sem.
Musel to být někdo, koho jsem pozvala dovnitř. Kdo tu všechno byl? Cestou k zadním dveřím jsem si všechny snažila vybavit, ale ještě předtím jsem si zavázala tkaničky bot, abych na ně nešlápla. Vlasy jsem si jednou rukou nedbale stáhla do ohonu, aby mi nepadaly do tváře, a svázala je gumičkou. Celou dobu jsem ale nedokázala myslet na nic jiného, než na tu pušku.
Kdo všechno u mě byl? Jason, Arlene, Rene, děti, Andy Bellefleur, Sam, Sid – každého z nich jsem určitě nechala aspoň chvíli o samotě dost dlouho na to, aby ji vytáhli ze skříně, vyhodili ven a později ji odnesli.
Pak jsem si vzpomněla na pohřeb. Po babiččině smrti prošli tímhle domem úplně všichni, které jsem znala. Nedokázala jsem si vybavit, jestli jsem zbraň od té doby viděla. Ale vyjít z přeplněného domu se zbraní nebyla žádná hračka. A pokud by zmizela už tehdy, určitě bych si toho už všimla. Skoro bych to mohla odpřisáhnout.
Všechny podobné úvahy jsem však teď musela odložit stranou a soustředit se jenom na to, abych přechytračila bytost, která se venku plíží ve tmě.
Otevřela jsem zadní dveře. Přikrčila jsem se k zemi a tiše za sebou zavřela dveře. Nechtěla jsem dělat hluk na schodech, takže jsem jednu nohu natáhla co nejdál a došlápla na travnatou zem. Potom jsem na ni přenesla váhu a přitáhla k ní druhou nohu. Znovu jsem se skrčila. Připomnělo mi to dětství, když jsme si s Jasonem hráli na schovávanou.
Modlila jsem se, abychom v těchto hrátkách nepokračovali i teď.
Nejdříve jsem se schovala za obří kořenáč s květinami, které nasázela babička, a pak jsem se odplížila k jejímu autu, což byl můj druhý cíl. Zadívala jsem se na oblohu. Měsíc byl v úplňku a nebe bez mráčku, takže jsem viděla spoustu hvězd. Vzduch byl těžký a vlhký a stále bylo horko. Během chvíle jsem měla úplně zpocené ruce.
Moje další kroky vedly od auta k akácii.
Tentokrát to už ale nešlo tak tiše. Zakopla jsem o pařez a tvrdě dopadla na zem. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych nevykřikla. Celou nohou a kyčlí mi projela prudká bolest. Bylo mi jasné, že mi rozeklané okraje pařezu poškrábaly stehno. Proč jsem ho nikdy neseřízla? Babička už o to Jasona několikrát prosila, ale on si nikdy nenašel čas.
Náhle jsem ucítila nějaký pohyb. Hodila jsem opatrnost za hlavu, vyskočila a zamířila ke stromům. Někdo se pak prodral okrajem lesa po mé pravici a rozběhl se ke mně. Jenomže já jsem přesně věděla, kam mám namířeno. Vyskočila jsem tak vysoko, až mě to samotnou překvapilo, chytila jsem se poměrně nízké větve stromu, na který jsme s Jasonem jako malí rádi lezli, a přitáhla se k ní. Pokud přežiju do zítřka, budu mít křeče ve svalech, ale to teď bylo vedlejší. Potom jsem po větvi vylezla výš, usadila se a snažila se dýchat klidně, přestože jsem měla nutkání lapat po dechu a kňučet jako pes, kterému se zdá zlý sen.
Zatoužila jsem, aby to byl jen sen. Ale nebyl. Já, Sookie Stackhouseová, servírka, která dokáže číst myšlenky, jsem skutečně seděla na větvi v lese, uprostřed noci, vyzbrojená jenom kapesním nožíkem.
Cosi se pode mnou pohnulo. Lesem procházel muž. Okolo jednoho zápěstí měl omotanou škrtící smyčku. Och, proboha! Na nebi zářil měsíc, ale muž se umíněně držel ve stínu stromů, takže jsem neměla možnost poznat, o koho jde. Prošel pode mnou, aniž by si mě všiml.
Když mi zmizel z dohledu, znovu jsem začala dýchat. Tichoulince jsem se spustila dolů a vydala se přes les k silnici. Sice mi to zabere nějakou dobu, ale pokud se k ní dostanu, mohla bych někoho zastavit. Pak jsem si ale uvědomila, že auta tudy jezdí jen zřídka. Možná by bylo lepší přejít k Billovu domu přes hřbitov. Při pomyšlení na půlnoční hřbitov a na to, že mě honí vrah, jsem se zachvěla.
Strach však byl k ničemu. Musela jsem se soustředit. Opatrně jsem našlapovala a pohybovala se co nejpomaleji. V takovémhle porostu by určitě zaslechl, kdybych upadla, a během chvilky by byl u mě.
Asi deset metrů jihovýchodně od stromu, na kterém jsem ještě před chvilkou seděla, jsem narazila na mrtvou kočku. Byla podříznutá. V bledém měsíčním světle jsem sice nepoznala barvu jejího kožichu, ale naprosto jasně jsem věděla, že skvrny, které jsem spatřila kolem chlupaté mrtvolky, byly od krve. Plížila jsem se dál a po necelých dvou metrech jsem objevila Bubbu. Byl v bezvědomí, nebo dokonce mrtvý. U upíra se to těžko pozná. Ale protože neměl v srdci kolík a hlava mu pořád seděla na místě, doufala jsem, že je pouze v bezvědomí.
Došlo mi, že mu někdo přinesl otrávenou kočku. Někdo, kdo věděl, že mě Bubba hlídá a že rád vysává kočky.
Najednou jsem za sebou zaslechla zapraskání. Větvička. Rychle jsem zaplula do stínu, který vrhal nejbližší strom. Nedokázala jsem se ovládat, byla jsem vyděšená k smrti a hlavou se mi honila otázka, jestli tenhle večer nebude mým posledním v životě.
Pušku jsem s sebou sice neměla, ale zato jsem měla jinou zbraň – přímo v hlavě. Zavřela jsem oči a vstoupila do jeho mysli.
Temná změť, červená a rudá. Nenávist.
Ucukla jsem. Bylo to ale nezbytné, a jinou ochranu jsem neměla. Odstranila jsem i poslední zbytky svého duševního obranného opevnění.
Hlavu mi zaplavily výjevy, z nichž se mi udělalo špatně a vyděsily mě. Viděla jsem Dawn, jak toho člověka prosí, aby ji uhodil, ale pak vidí, že k ní natahuje ruku a v prstech svírá hadici, kterou jí chce ovinout okolo krku. Zjevil se mi obraz nahé Maudette, jak ho prosí. Obraz ženy, kterou jsem nikdy neviděla, jak k němu stojí otočená zády plnými podlitin a šrámů. A pak moje babička – moje babička – v naší kuchyni, jak odhodlaně bojuje o život.
Ta hrůza a leknutí mě úplně ochromily. Komu mohly tyhle myšlenky patřit? Potom jsem zahlédla vzpomínku na Arleniny děti, jak si hrají na podlaze v obývacím pokoji. A nakonec sebe. Ale nevypadala jsem tak, jako když se na sebe dívám v zrcadle. V krku mi zely dva obrovské otvory a chovala jsem se obscénně, tvář jsem měla zkřivenou v úsměvu plném chtíče a svůdně jsem si poklepávala na vnitřní stranu stehen.
Byla jsem v mysli Reneho Leniera. Takhle mě viděl.
Rene byl šílený.
Teď mi došlo, proč jsem nikdy nedokázala přesně číst jeho myšlenky, uzavřel je ve své mysli do tajné prolákliny, oddělené od jeho normálního vědomí.
Právě teď si za stromem všiml nějakého obrysu a v duchu si říkal, že vypadá jako nějaká žena.
Spatřil mě.
Vystřelila jsem kupředu a zamířila na západ, směrem k hřbitovu. Už jsem nedokázala déle poslouchat jeho myšlenky, protože moje vlastní mysl se musela soustředit na běh a kličkování mezi stromy, popadanými větvemi a loužemi, které se vytvořily v místech, kde se shromáždila dešťová voda. Nohama jsem míhala sem a tam, rukama mávala ve vzduchu a funěla jako skotské dudy.
Náhle jsem vyběhla z lesa a ocitla se na hřbitově. Nejstarší část, kde se dalo nejlépe schovat, se rozprostírala o kousek dál na sever, směrem k Billovu domu. Přeskakovala jsem moderní náhrobní kameny, zapuštěné naplocho do země, za nimiž jsem se skrýt nemohla. Pak jsem přeskočila i babiččin hrob, u něhož ještě žádný kámen nestál, ale hlína byla stále čerstvá. Pronásledoval mě člověk, který ji zabil. Pošetile jsem se otočila, abych zjistila, jak daleko je za mnou, a v měsíčním svitu jsem zahlédla Reneho hlavu. Blížil se ke mně.