Hned jak jsem dorazila k baru, úplně automaticky jsem zajela na parkoviště pro zaměstnance. U popelnice pobíhal pes a dorážel na ni tlapkami. Než jsem vešla dovnitř, pohladila jsem ho po hlavě. Zhruba jednou týdně jsme museli volat do útulku, aby si odvezli nějakého zatoulaného nebo odloženého psa. Spousta z nich byly fenky, které měly každou chvíli vrhnout štěňata. Dělalo se mi z toho zle.
Terry stál za barem.
„Ahoj!“ pozdravila jsem ho a rozhlédla se. „Kde je Jason?“
„Není tady,“ odpověděl Terry. „Dneska večer jsem ho vůbec neviděl. Řekl jsem ti to, když jsi mi volala.“
Já na něj civěla s otevřenou pusou. „Ale pak jsi mi zavolal ty a řekl mi, že právě přišel.“
„Nevolal jsem ti!“
Zadívali jsme se na sebe. Bylo mi jasné, že Terry měl dnes jeden ze svých problematických večerů. Hlavou se mu proháněli hadi, kteří jitřili jeho vzpomínky na službu v armádě i na jeho zápas s alkoholem a drogami. Bylo vidět, že i při zapnuté klimatizaci rudne, potí se a má trhavé a neobratné pohyby. Chudák Terry!
„Vážně jsi mi nevolal?“ Snažila jsem se, aby to znělo nenuceně.
„Řekl jsem to, ne?“ vybuchl nezvykle Terry.
Doufala jsem, že Terry dnes večer neměl žádný problém se zákazníky.
Z celé situace jsem vycouvala se smířlivým úsměvem.
Ten pes stál pořád u zadních dveří.
„Máš hlad, kamaráde?“ zeptala jsem se. Bez váhání, které bych u zatoulaného psa docela očekávala, se ke mně rozběhl. Když se ocitl na světle, všimla jsem si, že se ho někdo zbavil teprve nedávno, pokud jsem mohla soudit podle stále lesklého kožichu. Byla to kolie, tedy z větší části. Už jsem mířila do kuchyně, abych se zeptala kuchaře, který měl dnes večer službu, jestli nemá nějaké odřezky masa, ale pak jsem dostala lepší nápad.
„Vím, že Bubba nám hlídá dům, ale možná bys tam mohl jet se mnou,“ zašišlala jsem na něj hlasem, který používám, když mluvím ze zvířaty a myslím si, že mě nikdo neposlouchá. „Co kdyby ses vyčural venku, abychom doma nenadělali binec? Co ty na to?“
Kolie okamžitě označkovala popelnici, jako kdyby mi rozuměla.
„Výborně, kamaráde! Jedeme?“ Otevřela jsem dveře auta a zadoufala, že mi můj nový spolucestující nezašpiní sedačku. Pes zaváhal. „No tak, zlato! Až přijedeme ke mně domů, dáme ti něco k snědku, fajn?“ Ne každé podplácení je nemravné.
Po několika pohledech a důkladném očichání rukou skočil pes na sedadlo pro spolujezdce. Usadil se a zadíval se předním sklem ven, jako by mi chtěl dát najevo, že je ke všemu odhodlaný.
Řekla jsem mu, že si toho vážím, a podrbala jsem ho za ušima. Cestou bylo znát, že je na ježdění v autě zvyklý.
„Takže až dojedeme domů,“ řekla jsem odhodlaně, „poběžíme k hlavním dveřím, ano? V lese totiž žije zlobr, který by tě rád slupnul.“
Pes nadšeně zaštěkal.
„Nebude mít proti nám šanci,“ utišila jsem ho. Bylo fajn mít u sebe někoho, s kým můžu mluvit. A taky se mi líbilo, aspoň prozatím, že on mluvit neumí. A nemusela jsem se uchylovat za svou ochrannou hradbu, protože to není člověk. Byl to uvolňující pocit. „Šlápneme na to!“
„Haf,“ souhlasil můj společník.
„Budu ti muset nějak říkat,“ došlo mi. „Co třeba… Buffy?“
Pes zavrčel.
„Dobře. Rover?“
Zakňučel.
„To se ti taky nelíbí. Hmmm.“ Odbočili jsme na příjezdovou cestu.
„Třeba se už nějak jmenuješ,“ napadlo mě. „Podívám se ti na krk.“ Vypnula jsem motor a prsty prohrábla psův hustý kožich. Neměl ani obojek. „Starali se o tebe vážně špatně, zlato,“ řekla jsem. „Ale tomu je konec. Budu skvělá panička.“ Když jsem dořekla tuhle poslední hloupost, připravila jsem si klíč od domu a otevřela dveře auta. Pes se okamžitě protáhl okolo mě, vyběhl ven a bedlivě se rozhlédl. Pak zavětřil a hlasitě zavyl.
„To je jenom hodný upír, zlato, hlídá nám dům. Pojď dovnitř.“ Musela jsem psa ještě chvíli přemlouvat, než zamířil dovnitř. Pak jsem za námi okamžitě zabouchla dveře.
Pes začal pobíhat po obývacím pokoji, rozhlížet se a všechno očichávat. Chvíli jsem ho sledovala, abych se ujistila, že nezačne nic žvýkat nebo neudělá loužičku, a pak jsem odešla do kuchyně, abych mu našla něco k snědku. Do velké mísy jsem nalila vodu, do další, kam babička ukládala salát, jsem nasypala zbytky krmení po Tině a kousky opékaného masa, které mi tu zbyly. Měla jsem dojem, že když má někdo hlad, bude mu to stačit. Nakonec pes našel cestu do kuchyně a zamířil k miskám. Přičichl si k nim a pak se na mě dlouze zadíval.
„Omlouvám se, ale žádné krmení pro psy nemám. Nic lepšího jsem nenašla. Jestli se mnou chceš zůstat, dojedu zítra pro Kibbles’N Bits.“ Pes se na mě ještě chvíli díval a potom sklonil hlavu k miskám. Snědl trochu masa, napil se a pak ke mně potěšeně zvedl hlavu.
„Můžu ti říkat Rex?“
Tiché zavrčení.
„Co třeba Dean?“ zeptala jsem se. „Dean je hezké jméno.“ Dean se jmenoval jeden příjemný muž, který mi pomáhal v knihkupectví ve Shreveportu. Měl podobné oči jako tahle kolie – zvědavé a inteligentní. A Dean bylo navíc neobvyklé jméno; aspoň jsem nikdy nepotkala žádného psa, který by se tak jmenoval. „Určitě jsi mnohem chytřejší než Bubba,“ poznamenala jsem zamyšleně a pes krátce a ostře zaštěkal.
„Tak pojď, Deane, půjdeme si lehnout,“ řekla jsem. Byla jsem ráda, že můžu na někoho mluvit. Pes se za mnou rozběhl do koupelny a pečlivě očichal všechno zařízení. Stáhla jsem si tričko a sukni, odložila je a pak si svlékla kalhotky a rozepnula podprsenku. Pes mě celou dobu se zájmem pozoroval. Pak jsem si vzala čistou noční košili a odešla se osprchovat. Když jsem vylezla ven, čistá a spokojená, seděl Dean stále ve dveřích a hlavu měl nakloněnou na stranu.
„Takhle se myjeme, lidi se rádi sprchují,“ řekla jsem mu. „Vím, že psi ne. Asi se to týká jenom lidí.“ Vyčistila jsem si zuby a oblékla si noční košili. „Připravený uložit se k spánku, Deane?“
Pes vyskočil na postel, otočil se a lehl si.
„Hej! Počkej!“ Kdyby babička věděla, že má v posteli psa, dostala by záchvat. Věřila, že mít zvířata je v pořádku, pokud spí venku. Lidé dovnitř, zvířata ven, to byla její zásada. Teď měla venku upíra a v posteli kolii.
„Slez dolů!“ zavolala jsem na něj a ukázala na koberec.
Kolie pomalu a zdráhavě seskočila z postele. Když si lehla na koberec, vyčítavě se na mě podívala.
„Zůstaň!“ přikázala jsem a zalezla pod přikrývku. Byla jsem unavená, ale zároveň už ne tak nervózní, když jsem tu měla psa. Netušila jsem však, jakou pomoc od něj můžu očekávat v případě, že by se sem někdo vloupal, protože mě neznal natolik, aby mi byl oddaný. Přijala jsem ale jakékoliv uklidnění, které mi někdo nabídl, a pomalu jsem začala usínat. Právě když jsem nasedala na loď do říše snů, ucítila jsem, jak se postel prohýbá pod váhou mého psího společníka. Po tváři mi přejel úzký jazyk a pak si pes lehl vedle mě. Otočila jsem se a pohladila ho. Bylo fajn mít ho tady.
Když jsem se probudila, slunce už jasně svítilo. Slyšela jsem, jak ptáci s cvrlikáním odlétají do města, a zachumlaná v posteli jsem se cítila překrásně. Pes mě přes noční košili krásně zahříval. V noci mi zřejmě bylo horko, protože jsem se odkopala. Ospale jsem ho pohladila po hlavě a pak ho začala drbat. Prsty jsem probírala jeho hustý kožich. Přitulil se ke mně ještě blíž, očichal mi tvář a pak mě objal.
Objal?
Jedním pohybem jsem seskočila z postele a začala pištět.
Sam se v mé posteli opřel o lokty a pobaveně se na mě podíval.
„Och, proboha! Same, jak ses sem dostal? Co tu děláš? Kde je Dean?“ Zakryla jsem si tvář dlaněmi a otočila jsem se, ale ze Sama jsem už stejně spatřila všechno, co bylo k vidění.
„Haf!“ štěkl Sam, přestože byl člověk. V té chvíli na mě plnou vahou dopadla pravda, těžká jako balvan.
Otočila jsem se k němu. Byla jsem tak naštvaná, že mi z uší téměř stoupala pára.
„Ty jsi mě pozoroval, když jsem se svlékala, ty… ty… zvíře!“
„Sookie,“ řekl vemlouvavě. „Vyslechni mě!“
Vtom jsem si uvědomila další věc. „Oh, Same, Bill tě zabije.“ Posadila jsem se na nízké křesílko v rohu pokoje, vedle dveří do koupelny. Opřela jsem se lokty o kolena a svěsila hlavu. „Och ne!“ řekla jsem. „Ne, ne, ne!“
Sam si přede mnou klekl. Na hrudi měl červenozlaté chlupy – měly úplně stejnou barvu jako jeho vlasy –, které pokračovaly až dolů k jeho… Raději jsem zavřela oči.
„Sookie, když mi Arlene řekla, že tu budeš sama, dostal jsem o tebe strach,“ začal Sam.
„Copak ti neřekla, že tu mám Bubbu?“
„Bubbu?“
„Toho upíra mi tu nechal Bill, aby hlídal dům.“
„Och! Jo, řekla, že jí připomíná nějakého zpěváka.“
„No, jmenuje se Bubba. A rád vysává zvířata.“
Potěšilo mě, když jsem spatřila (přes prsty), jak Sam zbledl.
„Tak to jsem měl štěstí, že jsi mě pustila dovnitř,“ řekl nakonec.
Najednou jsem si vzpomněla, jak se mi včera večer zjevil, a zeptala se: „Co jsi zač, Same?“
„Jsem měňavec. Myslel jsem, že nastala doba, aby ses to dozvěděla.“
„Musel jsi to provést zrovna takhle?“
„Vlastně,“ začal rozpačitě, „chtěl jsem vstát a odejít dřív, než se vzbudíš, ale zaspal jsem. Běhání po všech čtyřech dokáže člověka unavit.“
„Já myslela, že se lidé mění jen ve vlky.“
„Ne. Dokážu se změnit v cokoliv.“
To podnítilo můj zájem, takže jsem spustila ruce a jen se mu zadívala do tváře. „Jak často?“ zeptala jsem se. „Můžeš si vybrat?“
„Při úplňku musím,“ vysvětlil mi. „Jinak je to otázka vůle; je to těžší a zabere to víc času. Změním se v to zvíře, které jsem před proměnou viděl. Takže si na nočním stolku nechávám otevřenou knížku s obrázkem kolie. Jsou velké, ale ne nebezpečné.“
„Takže bys klidně mohl být i pták?“
„Jo, ale létání je těžké. Vždycky mám strach, že se usmažím na drátech nebo vletím do okna.“
„Proč? Proč jsi chtěl, abych to zjistila?“
„Připadalo mi, že ses docela dobře dokázala postavit k tomu, že Bill je upír. Vlastně se mi zdá, že se ti to líbí. Takže mě napadlo, že zjistím, jestli bys zvládla i můj… stav.“
„Ale to, co jsi ty,“ vyhrkla jsem, „se nedá vysvětlit nějakým virem! Ty se úplně změníš!“
Sam neodpověděl. Jen se na mě zadíval. Jeho oči byly opět modré, ale stále stejně inteligentní a bystré.
„Takováhle schopnost proměny je nadpřirozená. Stejně nadpřirozených věcí může být spousta. Takže…,“ řekla jsem pomalu a opatrně, „Bill se žádným virem nenakazil. A ty řeči o alergii upírů na stříbro, česnek nebo na sluneční světlo jsou jen nesmysly, které o sobě šíří sami upíři. Je to vlastně jen… jak by se to dalo říct… reklamní trik…, který jim má zajistit, aby je lidi snáz přijímali a pohlíželi na ně jako na oběti strašlivé nemoci. Ale ve skutečnosti jsou… jsou… ve skutečnosti…“
Rozběhla jsem se do koupelny a začala zvracet. Naštěstí jsem to k záchodové míse stihla.
„Jo,“ řekl Sam ode dveří smutně. „Je mi to líto, Sookie. Ale Bill nemá žádný virus. Je doopravdy mrtvý.“
*
Opláchla jsem si obličej a dvakrát si vyčistila zuby. Pak jsem se posadila na kraj postele, protože jsem byla příliš unavená. Sam se posadil vedle mě a objal mě kolem ramen, aby mě utěšil. Po chvíli jsem si k němu přisedla blíž a opřela si o něj hlavu.
„Víš, jednou jsem poslouchala rádio NPR,“ řekla jsem po chvíli. „Mluvili tam o kryogenickém výzkumu a o tom, jak si spousta lidí nechává zmrazit jenom hlavu, protože je to vyjde levněji, než kdyby se mělo uchovávat celé tělo.“
„Hmmm?“
„A hádej, jakou písničku potom hráli?“
„Jakou, Sookie?“
„Polož si mi hlavu na rameno.“
Sam se přidušeně zahihňal a nakonec se rozesmál na celé kolo.
„Poslyš, Same,“ řekla jsem, když se uklidnil. „Je mi jasné, co mi tím chceš říct, ale tohle si musím s Billem vyřešit sama. Miluju ho. Jsem mu oddaná. A on tu není, aby se k tomu mohl vyjádřit.“
„Ale já se tě nesnažím od něj odehnat! Ačkoliv by to bylo skvělé.“ Potom se rozzářeně usmál, což se tak často nestávalo. Když jsem teď znala jeho tajemství, choval se mnohem přirozeněji.
„Tak o co ti jde?“
„O to, abys zůstala naživu, dokud nechytí toho vraha.“
„Tak proto ses vzbudil nahý v mé posteli? Abys mě ochránil?“
Sam měl dost důstojnosti, aby se zatvářil ostýchavě. „No, možná jsem si to mohl lépe naplánovat. Ale myslel jsem, že bys tu někoho mohla potřebovat, protože mi Arlene prozradila, že Bill odjel z městečka. Věděl jsem, že v lidské podobě bys mě tu nenechala.“
„Budeš teď moct klidně spát, když víš, že dům v noci hlídá Bubba?“
„Upíři jsou silní a draví,“ usoudil Sam. „Ten Bubba asi Billovi něco dluží, jinak by mu neprokázal takovouhle laskavost. Takovéhle věci upíři moc často nedělají. Jejich svět je hodně komplikovaný.“
Měla jsem lépe poslouchat, co mi Sam říká, ale myslela jsem v té chvíli na to, že mu o Bubbově původu raději nic neřeknu.
„Pokud existují bytosti, jako jsi ty nebo Bill, musí existovat i spousta jiných nadpřirozených věcí,“ vydechla jsem, když jsem si uvědomila, jaké poklady mám třeba na dosah. Od té doby, co jsem poznala Billa, jsem necítila potřebu hamižně hromadit všelijaké věci v naději, že pro ně někdy najdu uplatnění, ale nikdy není na škodu trochu myslet na budoucnost. „Budeš mi to někdy muset vyprávět.“ Yetti? Lochneska? Na lochnesku jsem vždycky věřila.
„No, radši bych už měl jít domů,“ řekl Sam. Pak se na mě prosebně zahleděl. Pořád byl nahý.
„Jo, to bys asi měl. Ale – och, sakra – ty… Och, k čertu!“ Vyběhla jsem do prvního patra, abych se podívala po nějakém oblečení. Měla jsem dojem, že Jason si pro všechny případy uložil do jedné skříně pár věcí.
Hned v první ložnici jsem našla jeho džíny a pracovní košili. Nahoře pod měděnou střechou už bylo horko, protože vrchní patro mělo vlastní termostat. Sešla jsem zpátky dolů a v duchu velebila klimatizaci.
„Tady máš,“ řekla jsem a podala Samovi Jasonovo oblečení. „Snad ti to bude.“ Zdálo se, že by rád v našem rozhovoru dál pokračoval, ale měla jsem na sobě jenom tenkou nylonovou noční košili, a on vůbec nic.
„Tak do toho!“ řekla jsem rozhodně. „A oblékni se v obývacím pokoji.“ Odehnala jsem ho pryč a zabouchla za ním dveře. Napadlo mě, že kdybych je zamkla, mohl by se urazit, a tak jsem je nechala odemčené. V rekordním čase jsem si vzala čisté kalhotky, denimovou sukni a žluté tričko, které jsem měla včera. Nalíčila jsem se, vzala si náušnice a sčesala si vlasy do ohonu. Podívala jsem se do zrcadla a okamžitě mi stouplo sebevědomí. Pak jsem ale zaslechla, jak na dvůr přijíždí nějaké auto, a úsměv se rázem změnil v zamračený pohled.
Vyběhla jsem z ložnice takovou rychlostí, jako kdyby mě někdo vystřelil z kanonu, a zadoufala jsem, že se Sam už oblékl a někam se schoval. On ale udělal něco lepšího. Změnil se opět v psa. Šaty ležely rozházené na podlaze, tak jsem je rychle posbírala a hodila do skříně na chodbě.
„Hodný pejsek!“ řekla jsem povzbudivě a podrbala ho za ušima. Dean na to zareagoval tak, že mi zastrčil svůj studený čumák pod sukni. „Tohle sis mohl odpustit,“ pokárala jsem ho a vyběhla ven. „Je to Andy Bellefleur,“ řekla jsem mu.
Andy vyskočil ze svého pikapu Dodge Ram, dlouze se protáhl a zamířil k hlavním dveřím. Otevřela jsem je a Dean se posadil vedle mě.
Tázavě jsem se na Andyho podívala. „Vypadáte, jako kdybyste byl celou noc vzhůru, Andy. Nedáte si kafe?“
Pes se vedle mě neustále ošíval.
„To by bylo skvělé,“ odpověděl Andy. „Můžu dál?“
„Jistě.“ Uhnula jsem a Dean zavrčel.
„Máte tu hlídacího psa. Pojď ke mně, kamaráde!“ řekl Andy, svezl se do podřepu a natáhl ke kolii ruku. Nějak jsem pořád nemohla uvěřit, že je to skutečně Sam. Dean Andyho ruku očichal, ale neolízl ji. Místo toho zůstal stát mezi mnou a Andym.
„Pojďte se mnou do kuchyně,“ řekla jsem. Andy vstal a vydal se za mnou. Během chvilky byla káva hotová. Zasunula jsem do topinkovače krajíčky chleba. Ještě chvíli jsem snášela šálky, lžičky, smetanu a cukr, ale pak nadešla chvíle čelit Andymu. Vypadal sklesle a aspoň o deset let starší, než když jsem ho viděla naposledy. Tohle nebyla žádná zdvořilostní návštěva.
„Sookie, kde jste byla včera večer? Nepracovala jste?“
„Ne, nepracovala. Zůstala jsem doma, jen jsem si na chvíli odskočila do baru.“
„Byl tady někdy tou dobou Bill?“
„Ne, je v New Orleansu. Přespí v tom novém hotelu ve francouzské čtvrti, co je jenom pro upíry.“
„Víte určitě, že je právě tam?“
„Ano.“ Cítila jsem, jak mi tuhnou svaly obličeji. Blížily se špatné zprávy.
„Byl jsem vzhůru celou noc,“ řekl Andy.
„Ano.“
„Přijel jsem rovnou z dalšího místa činu.“
„Ano.“ Vstoupila jsem mu do myšlenek. „Amy Burleyová?“ Zadívala jsem se mu do očí, abych to věděla jistě. „Ta, co dělala v baru Dobré časy?“ Bylo to úplně první jméno na seznamu uchazeček, který jsem připravila pro Sama. Dean ležel na zemi, čumák položený mezi packami a vypadal stejně smutně a zaraženě jako já. Pak dojemně zavyl.
Andy by do mě v té chvíli dokázal svýma očima propálit díru. „Jak to víte?“
„Nechte toho, Andy, přece víte, že dokážu číst myšlenky. To je hrozné. Chudák Amy! Bylo to stejné jako u těch ostatních?“
„Ano,“ řekl Andy. „Jako u ostatních. Ale stopy po kousnutí byly čerstvější.“
Vzpomněla jsem si na večer, kdy jsme s Billem museli odjet na Ericův příkaz do Shreveportu. Byla to Amy, z níž se Bill ten večer napil? Už jsem si ani nepamatovala, kolik dní od toho večera uplynulo. Můj životní rytmus se úplně rozpadl pod tíhou všech hrozných věcí, které se staly za posledních pár týdnů.
Ztěžka jsem se posadila na dřevěnou židli a chvíli jen vrtěla hlavou. Udivovalo mě, kolik zásadních obratů mě už v životě potkalo.
Amy Burleyovou už ale žádný obrat nepotká. Nakonec jsem odehnala apatii, která mě hrozila ovládnout, vstala jsem a nalila do šálků kávu.
„Bill sem už včera večer nepřijel,“ řekla jsem.
„A vy jste tu zůstala celou noc?“
„Ano. Můj pes vám to může potvrdit,“ odpověděla jsem a s úsměvem sklopila pohled k Deanovi. Když si uvědomil, že je středem pozornosti, zaskučel. Pak zamířil ke mně a položil mi svou chlupatou hlavu na kolena. Napila jsem se kávy a pohladila ho po uších.
„Váš bratr vám o sobě nedal vědět?“
„Ne, ale měla jsem podivný telefonní hovor s někým, kdo mi řekl, že přišel do baru.“ Jakmile jsem ta slova vypustila z pusy, uvědomila jsem si, že to musel být Sam. Snažil se mě zmanipulovat, aby mě mohl doprovodit domů. Dean si v té chvíli zívl a jeho široce roztažená tlama odhalila řadu ostrých bílých zubů.
Proč jen jsem nemlčela?
Teď jsem ale musela Andymu všechno vysvětlit. Seděl na židli, oči se mu únavou zavíraly, kostkovanou košili měl zmačkanou a potřísněnou skvrnami od kávy a jeho khaki kalhoty už úplně ztratily svůj přirozený tvar. Toužil po posteli, jako kůň touží po své stáji.
„Musíte si trochu odpočinout,“ řekla jsem účastně. Na Andym Bellefleurovi bylo cosi smutného a strašidelného.
„To ty vraždy,“ řekl třesoucím se a vyčerpaným hlasem. „Ubohé ženy! Byly si v mnoha ohledech hodně podobné.“
„Nevzdělané, z pracující vrstvy, které se živily prací v barech? A nevadilo jim rozdat si to čas od času s upírem?“
Andy přikývl a zavřel oči.
„Jinými slovy ženy jako já.“
Náhle opět otevřel oči. Vyděsilo ho, jak velké chyby se dopustil. „Sookie…“
„Chápu to, Andy,“ řekla jsem. „V určitém směru jsme si všechny hodně podobné, a pokud připustíme, že vrah chtěl zabít místo mé babičky mě, jsem jediná, která přežila.“
Napadlo mě, koho ještě hodlá ten vrah zabít. Byla jsem jediná, která stále žila a splňovala jeho podmínky? Byla to ta nejděsivější myšlenka, která se mi toho dne mihla hlavou.
Unavený Andy sklesle přikyvoval.
„Co kdybyste se šel na chvíli natáhnout do ložnice?“ navrhla jsem mu tiše. „Musíte se trochu vyspat. Teď byste neměl řídit.“
„To je od vás hezké,“ řekl Andy unaveně. Znělo to trochu překvapeně, jako kdyby ode mě žádnou laskavost nečekal. „Ale musím jet domů a nařídit si budík. Tak na tři hodiny se natáhnu.“
„Slibuju, že vás vzbudím,“ řekla jsem. Představa, že Andy Bellefleur bude spát u mě v domě, se mi nelíbila, ale nechtěla jsem, aby se cestou domů vyboural. Stará paní Bellefleurová by mi to nikdy neodpustila, stejně jako jeho sestra Portia. „Lehněte si tady!“ Zavedla jsem ho do mého starého pokoje. Jednoduchá postel byla ustlaná. „Klidně se natáhněte, budík vám nařídím.“ Pozoroval mě, jak ho nastavuju. „Teď se trochu prospěte. Musím si jen skočit něco vyřídit a za chvíli budu zpátky.“ Další odpor už Andy nekladl, a když jsem zavírala dveře, dosedal právě ztěžka na postel.
Zatímco jsem Andyho vedla nahoru, pes okolo mě neustále pobíhal. Nyní jsem se k němu otočila a rozhodně mu přikázala: „Teď hned se běž obléct!“
Andy vystrčil hlavu ze dveří. „Sookie, s kým to mluvíte?“
„Se psem,“ odpověděla jsem okamžitě. „Vždycky mi přinese obojek a já mu ho nasadím.“
„Proč mu ho vůbec sundáváte?“
„V noci cinká a budí mě. Teď si jděte lehnout.“
„Fajn!“ Andyho mé vysvětlení zřejmě uspokojilo, takže za sebou zavřel dveře.
Vytáhla jsem ze skříně Jasonovo oblečení, položila je na pohovku a otočila se k psovi zády. Pak jsem si uvědomila, že ho stejně vidím v zrcadle nad krbem.
Okolo kolie jako by se zčistajasna vytvořila mlha, vzduch začal bzučet a vibrovat a pak se v té změti elektřiny začalo cosi měnit. Když se mlha rozptýlila, spatřila jsem Sama, jak klečí na podlaze a je úplně nahý. Páni, to je zadek! Musela jsem silou vůle zavřít oči a v duchu se přesvědčovat, že jsem Billovi nebyla nevěrná. Billův zadek, řekla jsem si v duchu, je stejně pěkný.
„Jsem hotový,“ prohlásil Sam tak blízko za mnou, až jsem nadskočila. Rychle jsem se postavila a otočila se k němu. Zjistila jsem, že se na mě dívá asi z pětimetrové vzdálenosti.
„Sookie,“ vydechl, položil mi ruku na rameno a začal je hladit.
Rozčílilo mě to, protože polovina mého já na to chtěla odpovědět úplně stejně.
„Poslouchej, mohl jsi mi o tom říct už dávno. Známe se, jak dlouho? Čtyři roky? Nebo možná víc! A přestože se, Same, vidíme skoro každý den, počkal sis, dokud o mě nezačal projevovat zájem Bill, a teprve pak…“ Nedokázala jsem přijít na to, jak svůj projev zakončit, a tak jsem jen rozhodila rukama.
Sam ustoupil, což mě potěšilo.
„Netušil jsem, co v tobě mám, dokud mi nedošlo, že by mi to mohl někdo vzít,“ řekl tiše.
Nedokázala jsem mu na to odpovědět. „Je čas jít domů,“ prohlásila jsem. „Měli bychom se tam dostat, aniž by si nás někdo všiml. Myslím to vážně.“
Bylo to dost riskantní, protože kdyby mě takhle po ránu viděl někdo takový jako třeba Rene, mohl by si z toho vyvodit mylné závěry.
A potom svoje podezření sdělit Billovi.
Vydali jsme se tedy na cestu a Sam se celou dobu krčil na zadním sedadle. Opatrně jsme zaparkovali za barem. Všimli jsme si, že tam stojí ještě jedno auto; černé, s růžovými a azurovými vlnkami po stranách. Jasonovo.
„Ajaj,“ řekla jsem.
„Co se stalo?“ zeptal se mě tiše Sam. Jeho hlas zněl tlumeně.
„Půjdu se podívat,“ odpověděla jsem. Začínala mě ovládat nervozita. Proč by Jason zaparkoval na místě pro zaměstnance? Navíc se mi zdálo, jako kdybych v autě zahlédla nějakou postavu.
Otevřela jsem dveře a počkala, jestli ten zvuk postavu nevyleká. Pozorovala jsem, jestli se pohne. Když se ale nic nestalo, vydala jsem se k autu po štěrkovém parkovišti. Byla jsem tak vyděšená, jako ještě ve dne nikdy.
Když jsem se přiblížila k okénku, poznala jsem, že uvnitř sedí Jason. Měl sklopenou hlavu. Všimla jsem si, že má špinavé tričko, ruce mu bezvládně leží na sedačkách po obou stranách a na pohledné tváři má velký rudý škrábanec. Na palubní desce jsem zahlédla neoznačenou videokazetu.
„Same!“ řekla jsem vystrašeně. „Pojď sem, prosím.“
Sam byl u mě rychleji, než jsem se nadála, a okamžitě se kolem mě protáhl ve snaze otevřít dveře. Auto tam už podle všeho stálo několik hodin – podle rosy na střeše – se zavřenými okny. Do nosu nás okamžitě uhodil silný pach, ve kterém vynikaly tři hlavní složky: krev, sex a alkohol.
„Zavolej záchranku!“ vykřikla jsem naléhavě, když se Sam natáhl, aby zkontroloval Jasonův pulz. Sam na mě nejistě pohlédl. „Určitě to chceš udělat?“ zeptal se.
„Samozřejmě! Vždyť je v bezvědomí!“
„Počkej, Sookie! Zamysli se nad tím.“
Možná jsem si to měla rozmyslet, jenomže na parkoviště právě vjížděla Arlene ve své otlučené modré fordce. Sam si povzdechl a zamířil k sobě do přívěsu, aby zavolal pohotovost.
Byla jsem tak naivní! A to jsem se téměř každý den svého života chovala jako spořádaný občan.
Odjela jsem s Jasonem do maličké místní nemocnice. Nevšímala jsem si, jak policie pečlivě prohledává Jasonovo auto a jak záchranku doprovází jejich eskorta. Doktor na pohotovosti mě poslal domů. Řekl, že mi zavolá, až Jason nabude vědomí, a já mu věřila. Pověděl mi, že Jason pravděpodobně vyspával kocovinu, kterou mu způsobil alkohol a drogy. Zvědavě se na mě přitom díval. Ale takhle Jason nikdy dřív nepil a ani neužíval drogy – dobrým příkladem nám v tomhle ohledu byla naše sestřenice Hadley, která kvůli tomu skončila na ulici. Všechno jsem to doktorovi vysvětlila. On mě vyslechl a pak vyhnal.
Netušila jsem, co si o tom mám myslet, a tak jsem se vrátila domů. Zjistila jsem, že Andyho Bellefleura vzbudil pager. Nechal mi vzkaz, na němž stála pouze tato informace, ale už nic jiného. Později jsem zjistila, že navštívil nemocnici přesně ve stejnou dobu, kdy jsem tam byla i já. Ze slušnosti počkal, dokud nezmizím, a pak Jasona připoutal k posteli.
2024 ©