Následující den jsem měla nervy napnuté k prasknutí. Když jsem přišla do práce a pověděla Arlene, se stalo, pevně mě objala řekla: „Toho parchanta, co to Tině udělal, bych zabila!“ Kupodivu mi to pomohlo. Charlsie se mnou také soucítila, ale mnohem víc než bolestivá smrt mojí kočky ji trápilo, jak těžce to nesu. Sam se jenom tvářil smutně. Poradil mi, abych zavolala šerifovi nebo Andymu Bellefleurovi a všechno jim vylíčila. Nakonec jsem zatelefonovala Budu Dearbornovi.
„Tyhle věci se většinou dějí v určitém cyklu,“ zaburácel Bud do sluchátka. „Nikdo jiný ale ztracené nebo mrtvé zvíře nenahlásil. Obávám se, že půjde o něco osobního, Sookie. Má ten váš upíří přítel rád kočky?“
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Volala jsem z telefonu v kanceláři a Sam seděl za pracovním stolem a rozhodoval se, jaké má objednat nápoje.
„Když ten někdo Tinu zabil a pohodil ji na verandě, byl už Bill doma,“ řekla jsem a násilím se nutila ke klidu. „Hned potom jsem mu zavolala a on okamžitě zvedl sluchátko.“ Sam se na mě tázavě podíval a já protočila panenky, abych vyjádřila své mínění o šerifově podezření.
„A pověděl vám, že vaši kočku někdo uškrtil,“ pokračoval Bud znuděně.
„Ano.“
„Máte vražedný předmět?“
„Ne. Ani nevím, co to bylo.“
„Co jste s tou kočkou udělali?“
„Pohřbili jsme ji.“
„To napadlo vás, nebo pana Comptona?“
„Mě.“ Co jiného jsme s Tinou měli udělat?
„Možná budeme muset přijít a vykopat ji. Pokud bychom měli jak vražedný předmět, tak kočku, mohli bychom zjistit, jestli byla uškrcená stejným způsobem, jako Dawn a Maudette,“ vysvětlil mi Bud otráveně.
„Omlouvám se. To mě nenapadlo.“
„Bez provazu je nám to stejně k ničemu.“
„Dobře. Na shledanou.“ Zavěsila jsem mnohem rázněji, než si sluchátko zasluhovalo. Sam zvedl obočí.
„Bud je idiot,“ řekla jsem.
„Bud není špatný policista,“ namítl Sam tiše. „Nikdo z nás tu není zvyklý na takovéhle odporné vraždy.“
„Máš pravdu,“ připustila jsem po chvíli. „Nechovala jsem se nejlíp. Ale on pořád opakoval ‚vražedný předmět‘, jako kdyby se to právě naučil z nějaké příručky. Omlouvám se, že jsem na něj vybuchla.“
„Nemusíš být dokonalá, Sookie.“
„Tím chceš říct, že čas od času všechno pokazím a nejsem tak chápavá a ochotná odpouštět? Díky, šéfe.“ Cítila jsem, jak se mi rty křiví v hořkém úsměvu, a svezla jsem se z okraje stolu, kam jsem se usadila, abych si zavolala. Pak jsem se protáhla. Teprve potom jsem zahlédla, že se Samovi derou do očí slzy. Sebevědomí se mi vrátilo. „Zpátky do práce!“ prohlásila jsem rázně a odkráčela z místnosti. Cestou jsem se snažila ani trochu se nepohupovat v bocích.
„Pohlídala bys mi večer na pár hodin děti?“ zeptala se trochu stydlivě Arlene. Vybavila jsem si náš poslední rozhovor o hlídání děti, kdy jsem se urazila, že se zdráhala nechat děti s upírem. Nepřemýšlela jsem jako matka. Arlene se mi tím pokoušela omluvit.
„Moc ráda.“ Čekala jsem, jestli se Arlene zase nezmíní o Billovi, ale zůstala zticha. „Kdy?“
„No, jdeme s Renem do kina v Monroe,“ řekla. „Třeba v půl sedmé?“
„Jistě. Navečeří se doma?“
„No, ano, něco jim dám. Určitě moc rádi uvidí tetu Sookii.“
„Budu se těšit.“
„Díky,“ řekla Arlene. Pak se zarazila, jako kdyby chtěla ještě něco dodat, ale nakonec si to podle všeho rozmyslela. „Uvidíme se v půl sedmé.“
Domů jsem dorazila okolo páté. Skoro celou cestu jsem jela proti slunci, které zářilo tak silně, jako kdyby se snažilo úplně mě sežehnout. Převlékla jsem se do modrozelených pletených šatů, učesala se a sepnula si vlasy dlouhou úzkou sponou. Nejistě jsem se potom posadila ke stolu a dala si sendvič. Dům mi připadal nesmírně velký a nesnesitelně prázdný, takže jsem se upřímně zaradovala, když jsem viděla, že přijíždí Rene s Coby a Lisou.
„Arlene má problémy s nehty,“ vysvětlil mi. Vypadal, jako by se styděl, že musí sdělovat takovou ženskou věc. „A Coby s Lisou se sem už moc těšili.“ Všimla jsem si, že Rene je pořád ještě v pracovním – těžké boty, nůž, čepice a všechno ostatní. Arlene mu určitě nedovolí, aby ji někam vzal, dokud se neosprchuje a nepřevlékne.
Cobymu bylo osm let a Lise pět, a když se k nim Rene naklonil, aby jim dal pusu na rozloučenou, okamžitě se na něj pověsili jako obrovské náušnice. Láska k těmto dětem mu v mém deníčku zajistila velkou zlatou hvězdičku. Uznale jsem se na něj usmála. Potom jsem vzala děti za ruce, abych si je odvedla do kuchyně, kde jsem pro ně měla připravenou zmrzlinu.
„Uvidíme se v půl jedenácté nebo v jedenáct,“ řekl Rene. „Jestli ti to nevadí.“ Pak natáhl ruku ke kulaté klice na dveřích.
„Jistě,“ přisvědčila jsem. Už jsem otevírala pusu, abych se nabídla, že u mě mohou zůstat přes noc jako už mnohokrát předtím, ale najednou jsem si vzpomněla na Tinu. Rozhodla jsem se, že bude lepší, když na noc odjedou domů. Potom jsem odběhla s dětmi do kuchyně a za chvilku jsem už slyšela, jak Reneho starý pikap rachotí po cestě.
Zvedla jsem Lisu. „Už tě sotva unesu, hrozně rychle rosteš! Co ty, Coby, už se holíš?“ Celou půlhodinu jsme seděli u stolu. Děti jedly zmrzlinu a povídaly mi o všem, co se v jejich dětských životech seběhlo od jejich poslední návštěvy u mě doma.
Lisa mi pak chtěla něco přečíst, takže jsem došla pro omalovánky doplněné krátkými texty a ona mi pyšně předvedla, jak si umí poradit s písmenky. Coby mi samozřejmě chtěl dokázat, že umí číst daleko lépe než jeho sestra. Pak se chtěli jít dívat na svůj oblíbený pořad v televizi. Než jsem se nadála, setmělo se.
„Dneska za mnou přijde můj přítel,“ řekla jsem jim. „Jmenuje se Bill.“
„Máma nám říkala že máš zvláštního přítele,“ řekl Coby. „Doufám, že se mi bude líbit. Snad se k tobě chová hezky.“
„Och, to ano,“ ujistila jsem Cobyho, který se narovnal a vypnul hrudník, snad aby mi dokázal, že je připravený mě chránit, kdyby se mu můj přítel moc nezamlouval.
„Posílá ti květiny?“ zeptala se romanticky Lisa.
„Ne, ještě ne. Možná bys mu mohla naznačit, že by se mi to líbilo, co ty na to?“
„No jo. Povím mu to.“
„Už se tě zeptal, jestli si ho vezmeš?“
„No, to ještě ne. Ale ještě jsem mu ani nenaznačila, že bych o to stála.“
Samozřejmě právě v té chvíli zaklepal Bill na dveře.
„Mám tu společnost,“ řekla jsem s úsměvem, když jsem je otevřela.
„To slyším,“ odpověděl Bill.
Vzala jsem ho za ruku a odvedla do kuchyně.
„Bille, tohle je Coby a tahle mladá slečna se jmenuje Lisa,“ představila jsem je formálně.
„To je skvělé, už dlouho se s vámi chci seznámit,“ řekl Bill k mému údivu. „Liso a Coby, myslíte si, že udělám dobře, když budu chodit s tetou Sookií?“
Zamyšleně si ho prohlédli. „Není to naše teta,“ začal Coby zkusmo. „Je to kamarádka naší mamky.“
„Opravdu?“
„Ano. A říkala, že jí vůbec neposíláš kytky,“ poznamenala Lisa dětským, křišťálově čistým hláskem. S potěšením jsem si všimla, že si už nešlape na jazyk. Opravdu.
Bill se na mě kradmo podíval. Já jen pokrčila rameny. „Začali s tím oni,“ řekla jsem bezradně.
„Hmmm,“ zahučel Bill. „Budu s tím muset něco udělat, Liso. Děkuju, žes mi to připomněla. Víš, kdy má teta Sookie narozeniny?“
Uvědomila jsem si, že se začínám červenat. „Bille,“ sykla jsem. „Nech toho!“
„Víš to, Coby?“ zeptal se Bill.
Coby lítostivě zavrtěl hlavou. „Ale vím, že je to v létě. Když máma naposledy vzala Sookii na oběd do Shreveportu na její narozeniny, bylo léto. Hlídal nás Rene.“
„Jsi chytrý, že si to takhle pamatuješ, Coby,“ pochválil ho Bill.
„Jsem ještě mnohem chytřejší! Hádej, co jsem se včera naučil ve škole,“ řekl a začal švitořit. Zatímco Coby povídal, Lisa si Billa zvědavě prohlížela, a když pak domluvil, zeptala se: „Vypadáš hodně bledě, Bille.“
„Ano,“ odpověděl Bill. „To je u mě normální.“
Obě děti si vyměnily významné pohledy. Bylo mi jasné, že „normální“ podle nich znamená nějakou nemoc, a proto je nezdvořilé se vyptávat. Děti se zkrátka občas dokážou chovat zdvořile.
Jak večer ubíhal, Bill se s dětmi cítil stále lépe, přestože se zpočátku choval trochu nemotorně. Okolo deváté hodiny jsem už byla ochotná přiznat, že jsem k smrti unavená, ale když Arlene a Rene v jedenáct večer přijeli, aby si děti vyzvedli, Bill byl stále čiperný.
Představila jsem Billa svým starým přátelům a oni si s ním úplně normálně potřásli rukou. V té chvíli se však na scéně objevil další host.
Zatímco Arlene usazovala děti do auta a Bill si o něčem povídal s Renem, z lesa vyšel pohledný upír s hustými tmavými vlasy, nahoře nad čelem vyčesanými do mohutné vlny. Bill na něj přátelsky zamával. Upír mu pozdrav oplatil a přidal se k Billovi a Renemu, jakoby se nechumelilo.
Z houpací sedačky na verandě jsem pozorovala, jak je Bill oba představuje a jak si podávají ruce. Rene na nováčka zíral, jako kdyby nevěřil svým očím. Bill se na Reneho významně podíval a zavrtěl hlavou. Rene pak zavřel pusu a z poznámky, kterou chtěl zřejmě pronést, tak nakonec sešlo.
Ten druhý upír byl robustní a vyšší než Bill. Na sobě měl džíny a tričko s nápisem „Byl jsem v Gracelandu“. Těžké kožené boty už měly ošoupané podrážky. V jedné ruce držel otevřenou láhev syntetické krve a sem tam se z ní napil.
Možná mě k tomu podnítila Reneho reakce, ale čím víc jsem se na upíra dívala, tím víc mi připadal povědomý. Pokusila jsem se přidat mu v duchu trochu teplejší odstín pokožky, doplnit pár vrásek, vypnout mu hruď a vdechnout mu do tváře trochu života.
Proboha!
Byl to ten muž z Memphisu.
Rene se otočil k odchodu a Bill zamířil i se svým upířím hostem ke mně. Ten na mě už cestou zavolal. „Bill mi řekl, že vám někdo zabil číču!“ Mluvil se silným jižanským přízvukem.
Bill na chvíli zavřel oči a já jen přikývla, protože jsem nebyla schopná slova.
„No, to je mi líto. Čičinky mám rád,“ řekl vysoký upír a mě napadlo, že tím určitě nemyslí drbání kožichu. Doufala jsem, že to děti nezaslechly, jenomže v okénku auta se objevila Arlene a tvářila se zděšeně. Příjemné ovzduší, které Bill navodil, rázem vyprchalo.
Rene za upírovými zády zavrtěl hlavou, nastoupil do auta, nastartoval a ještě jednou se s námi rozloučil. Pak ještě vystrčil hlavu z okénka a naposledy se na upíra dlouze zahleděl. Musel něco říct Arlene, protože se okamžitě nalepila na sklo a zírala na něj také. Všimla jsem si, jak jí poklesla čelist. Potom se auto se skřípěním rozjelo.
„Sookie,“ začal Bill opatrně, „tohle je Bubba.“
„Bubba?“ opakovala jsem. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
„Jo, Bubba,“ řekl upír vesele a z jeho hrůzostrašného úsměvu vyzařovalo veselí. „To jsem já. Potěšení na mojí straně.“
Potřásla jsem si s ním rukou a přinutila jsem se k úsměvu. Propána, nikdy v životě by mě nenapadlo, že si potřesu pravicí právě s ním! Rozhodně se ale změnil k horšímu.
„Bubbo, počkal bys tady na verandě? Rád bych Sookii vysvětlil, na čem jsme se dohodli.“
„Jasně,“ odpověděl Bubba žoviálně. Posadil se na houpačku a byl štěstím úplně bez sebe.
Odešli jsme do obývacího pokoje. Všimla jsem si, že když se Bubba objevil, všechen noční hluk – brouci i žáby – náhle ustal. „Doufal jsem, že ti to vysvětlím, než Bubba přijde,“ zašeptal Bill. „Ale nešlo to.“
„Je to ten, kdo si myslím, že je?“
„Ano. Aspoň víš, že některé z těch historek, podle kterých ho spatřili, jsou pravdivé. Neříkej mu ale jeho původním jménem. Je to prostě Bubba! Když se měnil – z člověka v upíra – něco se pokazilo. Možná za to mohly ty chemikálie v jeho krvi.“
„Ale byl přece mrtvý, nebo ne?“
„Ne… tak docela. Jeden z nás pracoval v místní márnici, byl to jeho velký fanoušek. Ucítil v něm záchvěv života a tak ho urychleně přivedl k vědomí.“
„Přivedl k vědomí?“
„Udělal z něj upíra,“ vysvětlil mi Bill. „Byl to ale omyl. Podle toho, co jsem se dozvěděl od přátel, už není jako kdysi. V hlavě má piliny, takže přežívá jenom díky tomu, že od nás přijímá nejrůznější úkoly. Je ti asi jasné, že ho nemůžeme pouštět na veřejnost.“
S otevřenou pusou jsem přikývla. Samozřejmě. „Propánakrále,“ zamumlala jsem. Ohromilo mě, že u mě před domem sedí taková hvězda.
„Nesmíš zapomínat, že je hloupý a kromě toho strašně vznětlivý… Nezůstávej s ním o samotě a nikdy mu neříkej jinak než Bubba. Taky má rád zvířata, jak už ti přiznal, ale že se krmí jejich krví ještě neznamená, že je spolehlivý. Pokud jde o to, proč jsem ho sem přivedl…“
Založila jsem si ruce na prsou a napjatě čekala, až mi to Bill vysvětlí.
„Lásko, na nějakou dobu musím odjet pryč,“ řekl.
Bylo to tak nečekané, že mi to úplně vyrazilo dech.
„Co… proč? Ne, počkej, nepotřebuju to vědět.“ Zamávala jsem zamítavě rukama, abych rozptýlila svou představu, že mi Bill musí říkat úplně všechno.
„Povím ti to, až se vrátím,“ prohlásil Bill rozhodně.
„A co s tím má společného ten tvůj přítel – Bubba?“ Měla jsem ale nepříjemný pocit, že už to tuším.
„Bubba na tebe dohlédne, až budu pryč,“ řekl Bill odměřeně.
Zvedla jsem obočí.
„Fajn. Už dlouho nic…,“ Bill se rozhlédl, „… nebere,“ přiznal nakonec. „Ale je silný a udělá všechno, co mu řeknu. Zajistí, aby se k tobě nikdo nevloupal.“
„Zůstane v lese?“
„Oh, ano,“ řekl Bill soucitně. „Nebude sem za tebou chodit a povídat si. Po soumraku si zkrátka najde nějaké místo, odkud uvidí na dům, a celou noc bude hlídat.“
Nesmím zapomenout stahovat na noc rolety. Představa, jak mě šmíruje retardovaný upír, mi nepřipadala nijak povznášející.
„Vážně je to nutné?“ zeptala jsem se beznadějně. „Víš, nepamatuju si, že by ses mě zeptal, jestli s tím souhlasím.“
Billovi se vydral z hrudi úpěnlivý vzdech, což v jeho podání znamenalo, že se zhluboka nadechl. „Lásko,“ začal blahosklonně, „snažím se zvyknout si na to, jak dnešní ženy chtějí, aby se k nim chovalo jejich okolí. I když pro mě osobně je to úplně přirozené, zvlášť když si vezmu, že jsi v nebezpečí. Pokouším se zajistit ti klid, až tady nebudu. Nerad odjíždím, a kdybych nemusel, nikam bych nejezdil. Ale kvůli nám to musím udělat.“
Zadívala jsem se na něj. „Je mi to jasné,“ řekla jsem nakonec. „Nevadí mi to, ale v noci mívám strach a asi… No nic.“
Zřejmě bylo úplně jedno, jestli s tím souhlasím nebo ne. Jak bych dokázala Bubbu přimět, aby odešel, pokud by se mu nechtělo? Dokonce ani policisti v našem městečku neměli potřebné vybavení, aby dokázali zatočit s upíry. Kdyby se jim navíc postavil právě tenhle upír, zůstali by jenom stát s otevřenou pusou, a než by se nadáli, roztrhal by je na kousky. Vážila jsem si Billovy péče a došlo mi, že bych spíš měla projevit dobré mravy a poděkovat mu. Lehce jsem ho objala.
„No, pokud vážně musíš odjet, dávej si aspoň pozor,“ řekla jsem a snažila jsem se, aby to neznělo moc plačtivě. „Máš kde přespat?“
„Ano. Budu v New Orleansu. V hotelu Krev ve francouzské čtvrti by měli mít volný pokoj.“
O tomhle hotelu, který se jako úplně první na světě soustředil pouze na upíří klientelu, jsem jednou četla článek. Sliboval dokonalou bezpečnost a zatím své sliby dodržoval. Stál přímo uprostřed francouzské čtvrti. Se soumrakem ho pokaždé obklopily davy patolízalů a turistů, kteří čekali, až z něj upíři vyjdou do ulic.
Začínala jsem mu závidět. Rychle jsem opět nasadila úsměv, abych nevypadala jako rozmrzelé štěně, které jeho majitelé při odchodu nutí zůstat za dveřmi. „No, dobře se bav,“ řekla jsem vesele. „Už sis sbalil věci? Cesta ti potrvá několik hodin a už je tma.“
„Auto mám připravené.“ Teprve teď mi došlo, že odjezd odložil, aby mohl ještě strávit aspoň trochu času se mnou a s Arleninými dětmi. „Radši už pojedu.“ Potom zaváhal a zdálo se, že nemůže najít vhodná slova. Nakonec ke mně natáhl ruku a já ji uchopila. Lehce mě za ni zatahal. Přistoupila jsem k němu a objala ho. Zabořila jsem mu obličej do trička, ovinula jsem mu paže kolem krku a přitiskla ho k sobě.
„Budeš mi chybět,“ vzdychl téměř neslyšně. Políbil mě na temeno hlavy a pak ode mě odstoupil a vyšel hlavním vchodem ven. Viděla jsem, že Bubbovi na verandě udílí poslední pokyny, a pak jsem zaslechla zaskřípění sedačky, když z ní Bubba vstal.
Z okna jsem se podívala, až když jsem zaslechla, že Billovo auto odjíždí po cestě. Potom jsem ještě zahlédla Bubbu, jak odchází do lesa. Když jsem se sprchovala, pomyslela jsem si, že Bill musí Bubbovi hodně důvěřovat, když mu uložil, aby mě hlídal. Stále jsem si ale nebyla jistá, koho se bojím víc: vraha, kterého měl Bubba sledovat, nebo samotného Bubby.
*
V práci se mě pak Arlene zeptala, proč ke mně přišel ten upír. Její zájem mě vůbec nepřekvapil.
„No, Bill musel odjet pryč, a bál se, že…“ Nechala jsem konec věty viset ve vzduchu a doufala, že tím to skončí. Charlsie se ale rozhodla pokračovat (neměly jsme totiž moc práce, obchodní komora pořádala u Finse a Hoovese slavnostní setkání, na němž vystupovali nejrůznější řečníci, a dva dámské spolky si udělaly dýchánek s pohoštěním v rozlehlém domě staré paní Bellefleurové).
„Chceš říct,“ zeptala se s jiskřícíma očima Charlsie, „že ti obstaral osobního strážce?“
Zdráhavě jsem přikývla. Dalo by se to tak brát.
„To je tak romantické!“ vydechla.
Dalo by se to tak brát.
„Měla bys ho vidět,“ řekla jí Arlene, která se až doteď snažila držet jazyk za zuby. „Vypadá úplně jako…“
„Ale ne! Když si s ním promluvíš, tak ne,“ skočila jsem jí do řeči. „Vůbec není jako on.“ Byla to vlastně pravda. „A nesnáší, když mu tak někdo říká.“
„Och,“ špitla Arlene tichounce, jako kdyby nás Bubba, teď za slunečního dne, mohl slyšet.
„Hned si připadám bezpečnější, když je v lese,“ pokračovala jsem, což byla víceméně také pravda.
„Och, copak on s tebou není v domě?“ zeptala se Charlsie trochu zklamaně.
„Proboha, ne!“ odpověděla jsem a v duchu se pánubohu omluvila, že jsem vzala jeho jméno nadarmo. To jsem musela poslední dobou dělat často. „Ne. Bubba je v noci v lese a sleduje dům.“
„Byla to s těmi kočkami pravda?“ Arlene se tvářila znechuceně.
„Jen žertoval. Nemá moc dobrý smysl pro humor, co?“ lhala jsem, jako když tiskne. Bylo mi jasné, že kočičí krev měl Bubba moc rád.
Arlene zavrtěla pochybovačně hlavou. Nadešel čas změnit téma. „Co včera? Bavili jste se s Renem dobře?“ zeptala jsem se.
„Byl včera večer moc fajn, viď?“ řekla a začervenala se.
Tolikrát byla vdaná, a ještě se červená! „To víš nejlíp ty sama.“ Košilaté poznámky měla Arlene vždycky ráda.
„Ale prosím tě! Myslela jsem, že se choval k Billovi i k tomu Bubbovi vážně zdvořile.“
„A neměl by?“
„Má problém vycházet s upíry, Sookie.“ Arlene zavrtěla hlavou. „Já vím, já taky,“ přiznala, když jsem se na ni podívala se zdviženým obočím. „Ale Rene je vůči nim předpojatý. Cindy totiž nějakou dobu s jedním chodila a Rene kvůli tomu strašně zuřil.“
„Je Cindy v pořádku?“ O zdravotní stav někoho, kdo chodil s upírem, jsem měla upřímný zájem.
„Dlouho jsem ji neviděla,“ připustila Arlene, „ale Rene za ní každé dva týdny jezdí. Vede se jí fajn a je zpátky na správné cestě. Pracuje v nemocniční jídelně.“
Pak se přidal Sam, který stál za barem a ukládal do lednice láhve se syntetickou krví. „Možná by se Cindy ráda vrátila domů. Lindsey Kauseová odešla, protože se stěhuje do Little Rocku.“
To upoutalo naši pozornost. V baru začínali chybět lidé. Nekvalifikovaná zaměstnání ve službách totiž přestala být v posledních měsících populární.
„Ptal ses ještě někoho jiného?“ zajímala se Arlene.
„Budu si muset projít papíry,“ řekl Sam unaveně. Věděla jsem, že já a Arlene jsme jediné barmanky, číšnice, servírky nebo co vlastně, které u Sama strávily víc než dva roky. Ne, vlastně ne, ještě tu byla Susanne Mitchellová z druhé směny. Sam trávil spoustu času tím, že hledal zaměstnance a občas je pak také vyhazoval. „Sookie, podívala by ses do složek, jestli tam nenajdeš někoho, kdo se přestěhoval, kdo sehnal práci nebo koho znáš, a mohla bys mi ho doporučit? Ušetřilo by mi to spoustu času.“
„Jasně,“ odpověděla jsem. Vzpomněla jsem si, že Arlene dělala před několika lety totéž, když Sam najal Dawn. Stýkaly jsme se s lidmi mnohem víc než Sam. Zdálo se, že o zábavu moc nestojí. V Bon Temps žil už šest let, ale nesetkala jsem se s nikým, kdo by o něm věděl něco bližšího nebo ho znal předtím, než si tady koupil bar.
S tlustým svazkem žádostí o místo jsem se posadila k Samovu stolu. Po několika minutách jsem je už měla docela dobře roztříděné do tří hromádek: uchazeči, kteří se už odstěhovali jinam, ti, co si už našli jinou práci, a nakonec zájemci, kteří ještě přicházeli v úvahu. Pak jsem musela přidat i čtvrtou a pátou hromádku – lidé, se kterými bych nedokázala pracovat, protože jsem je neměla ráda, a zemřelí adepti. První formulář v páté hromádce vyplnila dívka, která pak o Vánocích zemřela při autonehodě. Když jsem zahlédla její jméno, s lítostí jsem si vzpomněla na její rodinu. Další žádost na této hromádce byla nadepsaná „Maudette Pickensová“.
Maduette požádala o práci u Sama tři měsíce před svou smrtí. Práce v benzínce s dragstorem Grabbit Kwick zřejmě nebyla moc zajímavá. Přeletěla jsem pohledem vyplněné kolonky. Všimla jsem si, že Maudette měla strašný rukopis a dělala příšerné pravopisné chyby, a znovu mě zaplavila vlna lítosti. Snažila jsem se vžít se do Jasonovy kůže. Jak si vůbec mohl myslet, že vyspat se s touhle ženou – a navíc si to i natočit – je ten nejlepší způsob, jak trávit volný čas? Jasonův způsob myšlení mě udivoval. Neviděla jsem ho od toho večera, kdy odvezl Desiree z baru. Doufala jsem, že se domů vrátil vcelku. Ta holka byla pěkné kvítko. Doufala jsem, že se můj bratr jednou usadí s Liz Barrettovou. Ta by ho dokázala ukočírovat.
Kdykoliv jsem si poslední dobou vzpomněla na Jasona, přepadl mě strach. Kéž by se s Maudette a Dawn nestýkal tak důvěrně! Kromě něj je podle všeho znala i spousta dalších mužů, a to jak od vidění, tak intimně. Obě je kousli upíři. Dawn to měla ráda drsně, a o Maudettiných úchylkách jsem nevěděla nic. Do Grabbit Kwiku jezdilo pro benzin a na kávu množství zákazníků a řada z nich se tam chodila i napít. Ale jenom mého hloupého bratra napadlo natočit sex s nimi na kazetu.
Zadívala jsem se na velký plastový kelímek na Samově stole, plný ledového čaje. Na boku kelímku stál neonově žlutý nápis „Hasič žízně z Grabbit Kwicku“. Sam ty dívky také znal. Dawn u něj pracovala a Maudette ho o tuhle práci požádala.
Samovi se rozhodně nelíbilo, že právě já chodím s upírem. Možná by se mu nelíbilo, kdyby s upírem chodil úplně kdokoliv.
Právě když jsem o Samovi uvažovala, vešel do místnosti. Nadskočila jsem, jako kdyby mě přistihl při nějaké nepravosti. Vlastně mě přistihl. Přemýšlet nelichotivě o příteli nebylo nic, čím by se člověk mohl chlubit.
„Na které hromádce jsou ti dobří?“ zeptal se, ale přesto se na mě podíval udiveně.
Podala jsem mu hromádku zhruba s deseti žádostmi. „Tahle Amy Burleyová,“ řekla jsem a ukázala na tu úplně první, „má zkušenosti, ale právě teď zaskakuje v baru Dobré časy. Charlsie tam s ní pracovala. Mohl by ses na ni zeptat nejdříve jí.“
„Díky, Sookie. Tímhle jsi mi ušetřila spoustu problémů.“
Zdvořile jsem pokývala hlavou.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Připadáš mi dneska nějaká odtažitá.“
Zblízka jsem se na něj podívala. Vypadal stejně jako jindy, ale jeho myšlenky pro mne stále zůstávaly tabu. Jak to dělá? Jediný další člověk, jehož myšlenky pro mě zůstávaly zapovězeným územím, byl Bill. Jenomže Sam rozhodně nebyl upír.
„Jenom se mi stýská po Billovi,“ řekla jsem schválně. Začne mi vykládat o nebezpečí, které představuje vztah s upírem?
Místo toho Sam řekl: „Je den. Právě teď by tu ani být nemohl.“
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla jsem odměřeně a chystala se dodat: „Odjel pryč.“ Pak jsem si ale položila otázku, jestli je to moudré, pokud mám o svém šéfovi sice drobné, ale přece jen pochybnosti. Vyběhla jsem z kanceláře tak rychle, že Sam jenom zůstal stát a udiveně za mnou zíral.
Když jsem později spatřila Arlene, jak si se Samem sáhodlouze povídá a oba na mě vrhají kradmé pohledy, došlo mi, že tématem jejich hovoru jsem já. Sam pak odešel do kanceláře s ještě ustaranějším výrazem než dřív. Po zbytek dne jsme už spolu nepromluvili.
*
Cesta domů mi ten večer připadala nesmírně nepříjemná, protože jsem věděla, že až do rána budu úplně sama. Když jsem bývala sama dřív, věděla jsem, že stačí zavolat a Bill ke mně okamžitě přijede. Teď bylo všechno jinak. Snažila jsem se utěšit představou, že až se setmí, Bubba vyleze z nějaké díry, do níž se zahrabal, a bude mě hlídat, ale moc to nezabíralo.
Zavolala jsem Jasonovi, ale nebyl doma. Pak jsem zatelefonovala i do baru, jestli tam náhodou nezašel, ale když Terry Bellefleur zvedl telefon, řekl mi, že se tam Jason vůbec neukázal.
Napadlo mě, co asi dělá Sam. Říkala jsem si, že zřejmě s nikým nechodil a ani nechodí, a zajímalo mě proč. Rozhodně ne kvůli nezájmu, jak jsem si už mnohokrát všimla.
Zvlášť odhodlaná byla v tomhle směru Dawn.
Ten večer jsem nedokázala myslet na nic příjemného.
Přemýšlela jsem, jestli je Bubba ten nájemný vrah, kterého si Bill zavolal na pomoc, když se chtěl zbavit strýce Bartletta. A taky mě napadlo, proč mě nechal hlídat zrovna takovýmhle tupcem.
Žádná kniha, kterou jsem vytáhla, mi z nějakého důvodu nevyhovovala. Každý televizní pořad, na který jsem se zkoušela dívat, mi připadal hloupý. Snažila jsem se začíst do časopisu Time, kde jsem se rozlítila nad článkem o odhodlání spáchat hromadnou sebevraždu, které se mělo zúčastnit hned několik národů. Odhodila jsem časopis na druhou stranu místnosti.
Myšlenky mi těkaly sem tam jako veverka, která se snaží utéct z klece. Nedokázala jsem nad ničím přemýšlet, ani si pořádně udělat pohodlí.
Když zazvonil telefon, nadskočila jsem o několik čísel.
„Haló?“ vyprskla jsem.
„Jason právě přišel,“ ozval se hlas Terryho Bellefleura. „A chce tě pozvat na skleničku.“
Pomyslela jsem si, že bych musela dojít ve tmě k autu a pak se vrátit do prázdného domu, tedy aspoň doufám, že by zůstal prázdný. Pak jsem asi ale uvědomila, že dům nezůstane bez dozoru. Pohlídá ho někdo silný. Sice úplně tupý, ale silný.
„Fajn, za chvilku jsem tam,“ řekla jsem.
Terry jednoduše zavěsil. Pan Hovorný.
Natáhla jsem si žluté tričko a džínovou sukni. Pak jsem se rozhlédla kolem dokola a rozběhla se přes dvůr k autu. Nechala jsem rozsvícená všechna venkovní světla. Vmžiku jsem odemkla auto a usadila se za volant. Jakmile jsem se ocitla vevnitř, dveře jsem zase zamkla.
Takhle jsem vážně nemohla žít.
2024 ©