Ačkoliv mi o svých záměrech nic neřekli, považovala jsem za pravděpodobnou právě tuhle možnost. I kdyby ho něčím zakryli, aby přežil den, kdy by na něj svítilo slunce, vysátému upírovi by trvalo nejméně dvacet let, než by se úplně zotavil. Aspoň tak jsem to slyšela v televizi, v talk show Oprah Winfreyowé. A to ještě za předpokladu, že by se o něj postaral nějaký jiný upír.
„Ten upír byl v baru, už když jsem tam přišel?“ zeptal se Jason překvapeně.
„Ehm hmmm. Měl černé vlasy a seděl s těmi krysami Rattrayovými.“
Když Jason uslyšel, jak je tituluju, pousmál se, ale nijak to nekomentoval. Zůstal u včerejšího večera. „Jak jsi poznala, že je to upír?“ zeptal se, ale když se na mě podíval, bylo mi z jeho výrazu jasné, že by svou otázku nejradši odvolal.
„Zkrátka jsem to poznala,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo naprosto nenuceně.
„Fajn.“ Pak jsme si vyměnili několik nevyřčených vět.
„V Homulce žádného upíra nemají,“ řekl Jason zamyšleně. Zaklonil hlavu, aby nastavil tvář slunci, a já poznala, že jsme se zase ocitli na bezpečné půdě.
„To je pravda,“ přisvědčila jsem. Homulka byla nedaleká obec. Mezi obyvateli Homulky a našeho městečka Bon Temps panovala odvěká rivalita. Už po několik generací jsme spolu soupeřili ve fotbale a basketbalu a přeli se, které z měst se může pochlubit bohatší a významnější historií.
„Ani v Roedale,“ ozvala se nám za zády babička. Oba jsme bleskově vstali. Tohle musím Jasonovi přiznat – vždycky když babičku vidí, okamžitě vyskočí a obejme ji.
„Neměla bys tu pro mě něco na zub, babi?“
„Pro tebe a ještě třeba pro dva další,“ ujistila ho babička a usmála se na něj. Nepřehlížela sice jeho (ani moje) chyby, ale doslova ho zbožňovala. „Právě mi volala Everlee Masonová. Prozradila mi, že ses dal včera dohromady s DeeAnne.“
„No páni, tady člověk nemůže udělat vůbec nic, aby ho při tom někdo nenačapal,“ vzdychl Jason, ale nevypadal, že by ho to nějak rozčílilo.
„Ta DeeAnne,“ začala babička varovně, když jsme vykročili k domu, „už byla jednou těhotná, aspoň co já vím. Takže si dávej pozor, abys jí taky něco neupletl, protože pak by ses do konce života nedoplatil. I když to možná bude jediný způsob, jakým se někdy dočkám pravnoučat!“
Babička už na stůl přichystala oběd, takže když si Jason pověsil na věšák čepici, všichni jsme se posadili a pomodlili se. Pak babička začala s Jasonem propírat (přestože oni sami tomu říkali „uvádění do obrazu“) nejrůznější obyvatele našeho městečka i celého okresu. Můj bratr byl státní zaměstnanec a dozoroval údržbu silnic. Připadalo mi, že jeho pracovní den sestával z neustálého přejíždění ve služebním pikapu. Po skončení pracovní doby jenom přesedl ze služebního auta do soukromého a dál pokračoval v přejíždění z místa na místo. Rene pracoval v jednom údržbářském týmu, který měl Jason na starosti. Chodili spolu už na střední školu. Doposud si spolu často vyjížděli na výlety a přibírali s sebou i Hoyta Fortenberryho.
„Sookie, musel jsem doma vyměnit ohřívač vody,“ řekl náhle Jason. Žije v domě po našich rodičích – tam, kde jsme bydleli, když maminka a taťka zahynuli při záplavách. Potom jsme se oba přestěhovali k babičce, ale když Jason po dvou letech dokončil vysokou školu a nastoupil do státních služeb, vrátil se do rodného domu, který je podle papírů z poloviny můj.
„Mám ti na to něco přispět?“ zeptala jsem se.
„Ále, to ne.“
Oba máme vlastní plat, ale také drobný příjem z účtu, který rodiče založili, když na jejich pozemcích postavili ropný vrt. Po několika letech se ropa vyčerpala, ale rodiče a pak i babička se postarali o to, aby se získané peníze vhodně investovaly. Tahle peněžní vycpávka nás oba zbavila mnoha starostí. Nevím, jak by nás babička bez těch peněz dokázala vychovat. Byla rozhodnutá, že žádný pozemek neprodá, ale kromě důchodu nemá téměř žádné jiné příjmy. Což je jeden z důvodů, proč si nechci pořídit vlastní byt. Dokud s ní žiju, dokáže se smířit s tím, že se starám o veškeré nákupy. Kdybych ale bydlela ve svém a dělala totéž, považovala by to za charitu a trápila by se kvůli tomu.
„Jaký jsi koupil?“ zeptala jsem se, abych mu dala najevo svůj zájem.
Už se nemohl dočkat, až mi to poví; Jason je blázen do domácích spotřebičů a chtěl mi dopodrobna popsat, jak procházel různé obchody a hledal ten nejlepší a zároveň nejlevnější ohřívač na vodu. Poslouchala jsem ho s nejvyšším zaujetím, jaké jsem dokázala předstírat.
Najednou se ale zarazil a začal z úplně jiného soudku. „Hele, Sookie, pamatuješ se na Maudette Pickensovou?“
„Jistě,“ odpověděla jsem překvapeně. „Vždyť jsme spolu maturovaly.“
„Včera v noci ji doma někdo zavraždil.“
Babička i já jsme na něj ohromeně vytřeštily oči. „Kdy?“ zeptala se babička. Překvapilo ji, že o tom ještě neslyšela.
„Dneska dopoledne ji našli doma v ložnici. Šéf jí volal, aby zjistil, proč se včera a dneska ráno neukázala v práci, ale nedovolal se, a tak k ní zajel, někde splašil majitele a společně pak byt odemkli. Věděla jsi, že bydlí hned naproti DeeAnne?“ V Bon Temps byl jen jeden bytový blok, složený ze tří dvoupatrových budov, které tvořily písmeno U, takže jsme s babičkou přesně věděly, co má na mysli.
„Zabili ji tam?“ Bylo mi z toho špatně. Maudette jsem si dobře pamatovala. Měla výraznou bradu, hranatý zadek, pěkné černé vlasy a silná ramena. Byla pracant, nikdy se neprojevovala příliš chytře a nebyla ani ambiciózní. Pamatuju si, že pracovala v benzínce s dragstorem Grabbit Kwik.
„Jo, dělala tam už nejmíň rok, teda myslím,“ přisvědčil Jason.
„Jak se to stalo?“ Babička měla přimhouřené oči a v obličeji výraz, který Jasona vyzýval, aby jí všechno okamžitě vyklopil. Byl to výraz, kterým se hodní lidé dožadují špatných zpráv.
„Měla na – ehm – vnitřní straně stehen kousance od upíra,“ řekl Jason a sklopil oči do talíře. „Ale to ji nezabilo. Někdo ji uškrtil. DeeAnne tvrdila, že když měla Maudette pár dní volno, ráda jezdila do upířího baru v Shreveportu, takže tam možná přišla k těm kousancům. Třeba to nebyl ten tvůj upír,“ řekl a zadíval se na mě.
„Maudette byla fangbanger?“ Když jsem si představila Maudettinu robustní neohrabanou postavu, zahalenou do kuriózních černých šatů, které tihle lidé s oblibou nosívali, udělalo se mi nevolno.
„Co to je?“ zeptala se babička. Zřejmě v televizi propásla Sally a Jessy, když se tam tenhle jev rozebíral.
„Jsou to muži i ženy, milovníci těch nejdivočejších zážitků. Dobrovolně se nabízejí upírům, jsou to takoví patolízalové. Působí jim rozkoš, když se od nich nechávají kousat. Podle mě ale nevydrží naživu příliš dlouho, protože se stále náruživěji dožadují dalších a dalších krvavých hrátek. A upíři pak každého z nich dříve nebo později kousnou naposledy.“
„Jenomže to kousnutí Maudette nezabilo.“ Babička si chtěla být jistá, že je v obraze.
„Ne, někdo ji uškrtil.“ Jason už dojídal.
„Nebereš u té pumpy benzin?“ zeptala jsem se.
„Jasně. A taky spousta dalších lidí.“
„A neměl jsi s Maudette něco?“ pokračovala v otázkách babička.
„No, vlastně tak trochu jo,“ odpověděl Jason opatrně.
Pochopila jsem, že můj bratr s Maudette spal, když zrovna nebyla po ruce žádná jiná.
„Doufám, že si s tebou nebude chtít promluvit šerif,“ vzdychla babička a zavrtěla hlavou, jako kdyby tím chtěla snížit pravděpodobnost podobného výslechu na minimum.
„Cože?“ Jason začínal rudnout a vypadal zaskočeně.
„Vždycky, když jedeš pro benzin, vidíš se s Maudette v obchodě, tak trochu s ní chodíš – a pak ji někdo zabije v bytě, který znáš,“ shrnula jsem to. Nebylo to sice nic moc, ale člověk nikdy neví. V Bon Temps se odehrálo jen velice málo tajemných vražd, a tak mě napadlo, že po tomhle vyšetřování nezůstane kámen na kameni.
„Nesedí to jenom na mě. Benzin tam tankuje spousta chlapů a Maudette znají úplně všichni.“
„No jo, ale jak ji znají?“ zeptala se příkře babička. „Nebyla přece prostitutka, nebo ano? Určitě někomu prozradila, s kým se vídá.“
„Jenom se ráda bavila, nebyla to žádná coura.“ Od Jasona bylo hezké, že se Maudette tak zastával, když vezmu v úvahu jeho sobeckou náturu, o níž jsem si nedělala iluze. Začínala jsem svého bratra vidět v příznivějším světle. „Asi si připadala sama,“ dodal.
Podíval se na nás a zjistil, že se tváříme překvapeně a dojatě.
„Když už mluvíme o prostitutkách,“ dodal chvatně, „v Monroe mají jednu, která dělá jenom upíry. A vedle postele má vždycky chlápka s kolíkem, kdyby se do toho její kunčoft moc zažral. Pije umělou krev, aby si tu svoji doplnila.“
Byl to jasný manévr, jak odvést řeč od Maudette, takže jsme se s babičkou zamyslely, jak na Jasonovu poznámku reagovat, aby to neznělo neslušně.
„Kolikpak si asi účtuje?“ odvážila jsem se zeptat. Když nám Jason oznámil sumu, obě jsme zalapaly po dechu.
Tím jsme se odpoutali od tématu Maudettiny smrti a zbytek oběda pak pokračoval ve vyježděných kolejích. Jakmile došlo na mytí nádobí, Jason se podíval na hodinky, zhrozil se a vysvětlil nám, že už musí jít.
Babičce se ale stále honily hlavou myšlenky na upíry. Když jsem se pak líčila a česala do práce, přišla za mnou do pokoje.
„Jak starý je podle tebe ten upír, kterého jsi potkala, co myslíš?“
„Nemám tušení, babi.“ Právě jsem si malovala oči řasenkou a snažila se vůbec nemrkat, abych se náhodou nešťouchla do oka, takže jsem jí odpověděla dost zkresleným hlasem; znělo to, jako kdybych se ucházela o roli v nějakém filmovém hororu.
„Myslíš… že by mohl pamatovat válku?“
Ani jsem se nemusela ptát, co tím babička myslí. Vždyť byla zakládající členkou spolku, který sdružoval potomky padlých hrdinů.
„Možná,“ odpověděla jsem a otočila hlavu nejdříve na jednu a potom i na druhou stranu, abych zkontrolovala, že mám rovnoměrně nanesenou červeň na tváře.
„Co myslíš, nepřišel by si o tom s námi popovídat? Mohli bychom svolat zvláštní setkání.“
„V noci,“ připomněla jsem jí.
„Oh. Ano, muselo by být v noci.“ Potomci padlých hrdinů se obvykle setkávali v pravé poledne v místní knihovně a nosívali si s sebou oběd v pytlíku.
Zamyslela jsem se nad tím. Připadalo mi dost neomaleně jen tak za ním přijít a zeptat se ho, jestli by si nemohl popovídat s babiččiným spolkem, protože jsem mu zachránila život. Třeba by se ale nabídl sám, kdybych mu to jenom nějak nenápadně naznačila. Moc se mi do toho nechtělo, ale pro babičku bych to udělala. „Až příště přijde, zeptám se ho,“ slíbila jsem.
„Nebo kdyby se setkal aspoň se mnou. Třeba bychom mohli ty jeho vzpomínky nahrát,“ navrhla babička. Slyšela jsem, jak se jí v hlavě horečně otáčejí kolečka, a viděla jsem na ní, jak ji ten nápad nadchl. „Ostatní členy by to určitě moc zajímalo,“ prohlásila pak skoro zbožným tónem.
Potlačila jsem nutkání rozesmát se na celé kolo. „Navrhnu mu to,“ řekla jsem. „Uvidíme.“
Když jsem odcházela, babička se tvářila, jako kdyby její schůzka s upírem byla hotová věc.
*
Nenapadlo mě, že by se Rene Lenier vypravil s historkou o rvačce na parkovišti rovnou za Samem. Byl ale pilný jako včelka. Když jsem to odpoledne přišla do práce, usoudila jsem, že napětí, které viselo ve vzduchuje výsledkem Maudettiny smrti. Zjistila jsem však, že jde o něco jiného.
Hned jak jsem se objevila v baru, zahnal mě Sam do skladu. Zuřil a nenechal na mně nit suchou.
Ještě nikdy se na mě nezlobil, takže jsem měla co dělat, abych se před ním nerozbrečela.
„A jestli ti připadá, že některý zákazník je nebezpečný, máš přijít za mnou. Postarám se o to já, ne ty!“ opakoval mi už pošesté. Teprve tehdy jsem si konečně uvědomila, že se o mě bojí. Přečetla jsem si to v jeho hlavě ještě dřív, než to vyslovil nahlas.
Nikdy by mě nenapadlo požádat Sama – nebo kohokoliv jiného – o pomoc.
„A pokud se ti zdá, že někomu na našem parkovišti hrozí nebezpečí, zavolej na policii a nevydávej se tam sama jako nějaká členka domobrany.“ Jeho jindy narůžovělý obličej byl teď celý rudý a zlatavé vlasy měl rozcuchané, jako kdyby se vůbec nečesal.
„Fajn.“ Usilovně jsem se snažila, aby to znělo naprosto klidně, ale do očí se mi draly slzy a já se bála, že se mi každou chvíli začnou koulet po tvářích. „Vyhodíš mě?“
„Ne! Ne!“ vykřikl ještě rozčileněji. „Nechci o tebe přijít!“ Chytil mě za ramena a lehce mnou zatřásl. Pak se přede mě postavil, zadíval se na mě svýma velkýma modrýma očima a já přímo cítila horko, které z něj vyzařovalo. Dotekem totiž moje „postižení“ nabývá na síle a způsobuje, že dotyčnou osobu v duchu slyším ještě naléhavěji. Dlouho jsem se mu dívala do očí, ale pak jsem se vzpamatovala, uskočila dozadu a Samovy ruce ze mě bezvládně sjely.
Obrátila jsem se a vyplašeně vyběhla ze skladu.
Zjistila jsem několik věcí, které mě zneklidnily. Sam po mně toužil, ale já jsem v jeho myšlenkách nedokázala číst tak jasně a zřetelně jako v mysli ostatních lidí. Vnímala jsem Samovy pocity, ale konkrétní myšlenky jsem neslyšela. Dívala jsem se na něj jako na prstýnek s kamenem, který mění barvu podle nálady svého nositele, ale nemohla jsem v něm číst jako v otevřené knize.
A jak jsem s těmi informacemi naložila?
Nijak.
Nikdy jsem se na Sama nedívala jako na objekt sexuálního zájmu, a to z celé řady důvodů. Ten nejjednodušší byl, že jsem se tak nedívala vůbec na nikoho. Ne kvůli tomu, že by mi úplně chyběly hormony – páni, mám jich habaděj –, ale protože je neustále držím na uzdě. Sex pro mě totiž znamená katastrofu. Dovedete si představit, že slyšíte všechno, co si váš partner myslí? Fajn. Třeba něco jako: „Šmarjá, to mateřské znamínko… Má trochu velký zadek… Kdyby se posunula trochu doprava… Proč nepochopí ty narážky…?“ Představu máte. Věřte mi, že tohle zabíjí veškeré city. A neexistuje žádný způsob, jak se od toho během sexu odpoutat.
Další důvod spočívá v tom, že si Sama jako šéfa vážím a svou práci mám ráda. Díky ní se dostanu mezi lidi, jsem aktivní, slušně vydělávám a nestahuju se do své ulity, jak se babička pořád bála. Práce v kanceláři je pro mě náročná a na vysokou školu bych nemohla jít už kvůli velkým nárokům na soustředění, které takové studium vyžaduje, a mě vyčerpává.
Teď jsem se ze všeho nejdřív musela zamyslet nad tou vlnou touhy, kterou jsem ze Sama vycítila. Lásku mi sice nevyznal a ani mě ve skladu nepovalil na zem, ale jeho potlačovanou vášeň jsem vycítila. Ale pokud jsem nechtěla, nemusela jsem si jí všímat. Oceňovala jsem jeho ohleduplnost a kladla si otázku, jestli mě Sam uchopil za ramena záměrně, a jestli by to vůbec udělal, kdyby tušil, co jsem zač.
Dávala jsem si pak pozor, abych se s ním neocitla o samotě, ale musím přiznat, že mě ten večer naprosto vyvedl z míry.
*
Další dva večery už proběhly lépe. Náš vztah se vrátil k normálu. Ulevilo se mi. Ale taky jsem byla zklamaná. A kromě toho jsem padala únavou, protože Maudettina vražda spustila v baru U Merlotta úplný návštěvnický boom. V Bon Temps se šířily nejrůznější fámy a zpravodajský tým ze Shreveportu dokonce natočil o otřesné vraždě Maudette Pickensové reportáž. Já jsem se sice jejího pohřbu nezúčastnila, ale babička si ho nenechala ujít a tvrdila, že kostel byl nacpaný k prasknutí. Chudák tlusťoučká Maudette; stačila pokousaná stehna a po smrti se z ní stala mnohem zajímavější osoba, než jakou byla za svého života.
Měla jsem mít dva dny volna, a tak jsem se bála, že promeškám svého upíra Billa. Musela jsem mu vyřídit babiččinu prosbu. Do baru se zatím nevrátil a já už začínala pochybovat, jestli se tu ještě někdy ukáže.
Do baru se nevrátili ani Rottrayovi, ale Rene Lenier a Hoyt Fortenberry si dali záležet, abych se dozvěděla, že mi Denise i Mack vyhrožují nejrůznějšími odpornostmi. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to vyděsilo. Takoví špinaví zločinci jako Rattrayovi jezdili po dálnicích a pohybovali se také po všech možných parkovištích v celé Americe. Nebyli dost chytří nebo se necítili vázáni morálkou, která by je přiměla usadit se na jednom místě a vést produktivní život. Nikde na světě po sobě nezanechali žádnou pozitivní stopu, nikde po nich nezůstalo nic dobrého. Když mě tedy Rene před Rattrayovými varoval, jenom jsem mávla rukou.
Rene Lenier si roli posla varovných zpráv docela vychutnával. Byl zhruba stejně vysoký jako Sam, ale na rozdíl od mého zarudlého světlovlasého šéfa měl snědou pleť a husté černé vlasy, tu a tam protkané šedinami. Rene byl v baru častým hostem. Chodil sem na pivo a popovídat si s Arlene, protože to prý byla (jak velmi rád rozhlašoval) jeho nejoblíbenější bývalá žena. Měl už tři. Hoyt Fortenberry měl složitější povahu než Rene. Nebyl ani tmavý, ani bledý, ani vysoký, ani malý. Neustále působil veselým dojmem a pokaždé nechával slušné spropitné. Podle mě obdivoval Jasona víc, než si můj bratr zasloužil.
Byla jsem ráda, že ten večer, kdy se upír vrátil, Rene s Hoytem do baru nepřišli.
Posadil se ke stejnému stolu jako minule.
Seděl teď přímo přede mnou a já jsem se ho tak trochu ostýchala. Úplně jsem zapomněla na ten téměř neznatelný svit, který vycházel z jeho pokožky. Ale pokud šlo o jeho výšku a výrazná ústa, trochu jsem to ve svých vzpomínkách přehnala.
„Čím vám posloužím?“ zeptala jsem se.
Zvedl ke mně oči. Zapomněla jsem, jak jsou hluboké. Neusmál se a ani nezamrkal, vypadal úplně strnule. Znovu jsem pocítila uvolnění z ticha, které se šířilo z jeho mysli. A přímo jsem cítila, jak mi povolují napjaté svaly v obličeji. Bylo to stejně příjemné jako masáž (alespoň myslím).
„Co jste zač?“ Bylo to už podruhé, co se mě takhle zeptal.
„Jsem servírka,“ odpověděla jsem a schválně jsem nasadila nechápavý výraz. Přitom jsem cítila, jak se mi po tváři znovu rozlévá úsměv. Můj klid byl ten tam.
„Červené víno,“ objednal si. Pokud ho moje odpověď zklamala, z tónu jeho hlasu jsem to nepoznala.
„Jistě,“ odpověděla jsem. „Umělou krev by měli přivézt zítra. Poslyšte, mohla bych si s vámi po práci promluvit? Ráda bych vás o něco poprosila.“
„Samozřejmě. Jsem vaším dlužníkem,“ ujistil mě, ale nezdálo se, že by ho to těšilo.
„Kvůli mně ne!“ Cítila jsem, jak mě zaplavuje zlost. „Kvůli mojí babičce. Pokud budete vzhůru – no, to asi budete –, až budu v půl jedné odcházet, nemohl byste na mě počkat vzadu u vchodu pro zaměstnance?“ Kývla jsem hlavou k zadním dveřím a vlasy svázané do ohonu se mi roztančily po ramenou. Sledoval je pohledem.
„Moc rád.“
Netušila jsem, jestli je to názorná ukázka jeho vybraného chování, o němž babička tvrdila, že dříve bývalo normální, nebo jestli si ze mě jenom střílel.
Odolala jsem pokušení vypláznout na něj jazyk nebo si znechuceně odfrknout. Obrátila jsem se na podpatku a odpochodovala zpátky k baru. Když jsem mu pak přinesla víno, nechal mi dvacetiprocentní spropitné. O chvíli později jsem se zase podívala k jeho stolu, ale zjistila jsem, že zmizel. Zajímalo mě, jestli dodrží slovo.
Arlene a Dawn odešly, ještě než jsem se stačila přichystat k odchodu. Zdržela jsem se z několika důvodů, ale hlavě kvůli tomu, že všechny stojánky na ubrousky na mých stolech byly poloprázdné. Když jsem pak vytáhla kabelku z uzamykatelné skříňky v Samově kanceláři, kam jsem si ji během pracovní doby odkládala, zavolala jsem na šéfa, abych se s ním rozloučila. Slyšela jsem, jak s něčím řinčí na pánských záchodcích, kde se pravděpodobně snažil opravit uvolněnou mísu. Na chvilku jsem ještě odběhla na dámskou toaletu, abych se přesvědčila, že jsem učesaná a nalíčená.
Když jsem odtud vyšla, všimla jsem si, že Sam už zhasl světla na parkovišti pro zákazníky. Ozařovalo je jenom jediné světlo na stožáru vedle Samova přívěsu. Arlene a Dawn pobavilo, když si před ním Sam udělal malou zahrádku a vysázel kolem ní zimostráz. Pak si ho pořád dobíraly, jak dokonale má zastřižený živý plot.
Podle mě to bylo hezké.
Samova dodávka byla jako obvykle zaparkovaná před přívěsem a moje auto zůstalo na parkovišti jako poslední.
Protáhla jsem se dveřmi a podívala se napravo i nalevo. Billa jsem neviděla. Sama jsem nemohla uvěřit, jak strašně mě to zklamalo. Opravdu jsem čekala, že se zachová jako kavalír, i kdyby v tom jeho srdce (měl vůbec nějaké?) nehrálo žádnou roli.
Možná na mě seskočí ze stromu, napadlo mě, nebo se přede mnou zjeví ve vzduchu, zahalený do černého pláště s rudým lemováním. Při té představě jsem se neubránila úsměvu. Nic se ale nestalo. Zvolna jsem se tedy vydala k autu.
Doufala jsem, že mě třeba ještě překvapí. Překvapení jsem zažila, ale úplně jiné, než jsem čekala. Zpoza mého auta proti mně vyrazil Mack Rattray. Jedním dlouhým skokem se ocitl přímo přede mnou a udeřil mě do brady. Vložil do té rány veškerou sílu, takže jsem se zhroutila na štěrkový povrch parkoviště jako pytel cementu. Když jsem padala dolů, vykřikla jsem, ale náraz o zem mi vyrazil dech a sedřel kus pokožky, takže jsem jenom zůstala bezmocně ležet. Pak jsem zahlédla Denise, jak zvedá nohu v masivní botě. Než do mě Rattrayovi začali kopat, stačila jsem se ještě schoulit do klubíčka.
Celé tělo mi okamžitě zachvátila příšerná nepolevující bolest. Instinktivně jsem si zakryla rukama obličej, takže mě jejich kopance zasahovaly především na zádech, pažích a předloktích.
Po první spršce ran jsem věřila, že brzy přestanou – procedí mezi zuby varování, přidají pár nadávek a odjedou. Ale doteď si jasně vybavuju okamžik, kdy mi došlo, že mě chtějí zabít.
Mohla jsem ležet na zemi a pasivně přijímat rány, ale nemínila jsem se nechat zabít.
Jakmile se tedy ke mně znovu přiblížila kopající noha, vrhla jsem se po ní, chytila ji a neodtrhla se od ní. Snažila jsem se do ní zakousnout a aspoň jednoho z útočníků nějak poznamenat. Nebyla jsem si ani jistá, čí nohu jsem držela.
Pak jsem za sebou zaslechla zavrčení. Oh ne, oni s sebou mají psa! napadlo mě. To zavrčení rozhodně neznělo přátelsky. Kdybych popustila uzdu svým pocitům, vlasy na hlavě by mi vstávaly hrůzou.
Ucítila jsem ještě jeden kopanec do páteře a pak útok ustal.
Jenomže ten poslední zásah se mnou provedl cosi strašného. Slyšela jsem vlastní chroptění a podivný bublavý zvuk, který mi zjevně vycházel z plic.
„Co to k sakru je?“ zařval Mack Rattray. Znělo to nesmírně vyděšeně.
Znovu jsem zaslechla zavrčení, tentokrát blíž, přímo za sebou. A z jiného směru další, ale jiné. Denise začala kvílet a Mack nadávat. Denise uvolnila nohu z mého slábnoucího sevření. Ruce mi dopadly na zem. Ztratila jsem nad nimi vládu. I když jsem viděla rozmazaně, všimla jsem si, že mám zlomenou pravou paži. Obličej jsem měla vlhký. Na to, abych zhodnotila další zranění, jsem byla příliš vyděšená.
Mack se rozeřval a po něm i Denise. Vnímala jsem, že se kolem mě dějí podivné věci, ale nemohla jsem se pohnout. Viděla jsem jenom svoji zlomenou paži, odřená kolena a tmu pod autem.
O chvíli později se rozhostilo ticho. Pes za mnou zakňučel. Ucítila jsem, jak mi do ucha šťouchl studený čumák a pak mi je olízl teplý jazyk. Zkusila jsem natáhnout ruku k psovi, který mi bezpochyby zachránil život, ale nepodařilo se mi to. Slyšela jsem hluboký vzdech. Zdálo se mi, že přichází z velké dálky.
„Umírám,“ vzdychla jsem odevzdaně. Smrt mi začala připadat čím dál skutečnější. Žáby a cvrčci, kteří až doteď halasně koncertovali, najednou ztichli a ve tmě se ozýval už jenom můj slábnoucí hlas. Překvapilo mě, když jsem po chvilce zaslechla ještě dva jiné hlasy.
Pak se mi v zorném poli objevila kolena v zakrvácených džínách. Bill se ke mně sklonil, tak abych mu viděla do obličeje. Ústa měl od krve a na pozadí dolního rtu se mu jasně leskly zářivě bílé dlouhé špičáky. Zkusila jsem se na něj usmát, ale tvář jsem měla úplně ochromenou.
„Zvednu vás,“ řekl Bill věcně.
„Jestli to uděláte, umřu,“ zašeptala jsem.
Přeletěl mě starostlivým pohledem. „Ještě ne,“ poznamenal, když si mě prohlédl. Jeho ujištění mě kupodivu uklidnilo; uvědomila jsem si, že za svůj život určitě viděl bezpočet zraněných lidí.
„Bude to bolet,“ upozornil mě.
Jen stěží jsem si v té chvíli dokázala představit něco, co by nebolelo.
Ale dřív než jsem stačila podlehnout strachu, zajel pode mě oběma rukama a pevně mě uchopil. Vykřikla jsem, ale z úst se mi vydralo jenom tiché zakvílení.
„Rychle,“ řekl jakýsi hlas naléhavě.
„Jdeme zpátky do lesa, aby nás nikdo neviděl,“ řekl Bill a přivinul mě k sobě, jako kdybych vůbec nic nevážila.
Chtěl se ztratit z dohledu, aby mě mohl někde pohřbít? Těsně po tom, co mě zachránil? Bylo mi to skoro jedno.
Když mě pak v temném lese položil na koberec z pichlavého borového jehličí, příliš se mi neulevilo. V dálce na parkovišti jsem zahlédla světlo. Cítila jsem, jak mi po vlasech stéká krev, zlomená paže mě bolela a po celém těle jsem měla zhmožděniny, které se také hlásily o slovo. Mnohem víc mě ale vyděsilo to, co jsem necítila.
Vůbec jsem necítila nohy.
Břicho mi ztěžklo. V myšlenkách se mi uhnízdila slova „vnitřní krvácení“.
„Pokud neuděláte, co vám teď řeknu, zemřete,“ oznámil mi Bill.
„Promiňte, ale já se nechci stát upírem,“ vypravila jsem ze sebe slabým roztřeseným hlasem.
„Ne, tím se nestanete,“ ujistil mě, tentokrát vlídněji. „Uzdravíte se. Rychle. Mám pro vás lék. Ale musíte být ochotná přijmout ho.“
„Tak sem s ním!“ zašeptala jsem. „Jdu do toho.“ Cítila jsem, že mě to stále víc táhne do prázdnoty. Poslední kousek mé mysli, který stále ještě vnímal podněty z okolního světa, zaslechl, jak Bill zachroptěl. Znělo to jako zachroptění člověka, který se právě zranil. Pak se mi cosi přitisklo k ústům.
„Pijte,“ řekl.
Pokusila jsem se pootevřít ústa a vystrčit jazyk. Povedlo se mi to. Bill krvácel ze zápěstí a tiskl si ruku, aby povzbudil proud krve, který mi stékal do úst. Zakuckala jsem se. Ale chtěla jsem žít. Donutila jsem se krev polknout. A pak znovu.
Náhle mi zachutnala – byla slaná a plná života. Zvedla jsem nezraněnou ruku a pevně si přitiskla upírovo zápěstí k ústům. S každým douškem jsem se cítila lépe. Po chvíli mě přemohl spánek.
Když jsem se vzbudila, stále jsem ležela v lese na jehličí. Kdosi byl natažený vedle mě. Upír. Všimla jsem si slabého svitu, který z něj vycházel. Cítila jsem, jak mi přejíždí po spánku jazykem. Olizoval mi ránu. Těžko jsem mu to mohla vyčítat.
„Chutnám jinak než ostatní?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ řekl zastřeným hlasem. „Co jste zač?“
To bylo potřetí, co se mě takhle zeptal. Do třetice všeho dobrého, jak říkávala babička.
„No ne, já nejsem mrtvá!“ podivila jsem se. Vtom jsem si vzpomněla, jak jsem se ještě nedávno loučila se životem. Zakroutila jsem rukou – tou zlomenou. Stále byla ochablá, ale už se tak bezvládně nehoupala. Zase jsem cítila nohy, takže jsem jimi také zkusila pohnout. Zkusmo jsem se nadechla a vydechla. Potěšilo mě, že mi tělem projela už jenom docela slabá bolest. Pokusila jsem se posadit. Ukázalo se, že je to dosud dost náročný, ale nikoliv nemožný úkol. Připomnělo mi to první den bez horečky po zápalu plic, který jsem prodělala jako malé dítě. Byla jsem ještě křehká, ale přesto jsem se už cítila báječně. Uvědomovala jsem si, že jsem přežila jen zázrakem.
Ještě jsem si nestačila protáhnout celé tělo, když mě Bill vzal do náručí a posadil si mě na klín. Pak se opřel o strom. S hlavou položenou na jeho hrudi se mi sedělo pohodlně.
„Jsem telepat,“ řekla jsem. „Dovedu poslouchat cizí myšlenky.“
„I moje?“ zeptal se. Z hlasu mu zaznívala jenom zvědavost, nikoliv obavy.
„Ne. Proto se mi tak líbíte,“ odpověděla jsem. Na hladině moře plného štěstí mi bylo tak příjemně, že jsem se ani nesnažila skrývat své pocity.
Slyšela jsem, jak se zasmál a v hrudi mu zarachotilo. Jeho smích působil trochu rušivě.
„Vůbec vás neslyším,“ žvanila jsem dál zasněně. „Nemáte ani tušení, jak se s vámi cítím uvolněně. Celý život musím poslouchat nějaké bla bla bla, a teď neslyším nic… vůbec nic.“
„Jak vůbec dokážete vyjít si s někým na schůzku? Muži ve vašem věku určitě myslí jenom na to, jak vás dostat do postele.“
„Nikam nechodím. A ani necítím potřebu. Upřímně řečeno, na to, jak dostat ženu do postele, myslí muži bez ohledu na věk. Žádné schůzky si nedávám. Víte, všichni si myslí, že jsem cvok. Ale já jim nemůžu říct pravdu. Nemůžu jim prozradit, že mě všechny ty cizí myšlenky dovádějí k šílenství. Když jsem začala pracovat v baru, párkrát jsem si domluvila schůzku s nějakým mužem, který mě neznal. Ale pokaždé to dopadlo úplně stejně. Jak se s někým můžete cítit příjemně, když v duchu slyšíte, jak si říká, že máte obarvené vlasy, neforemný zadek nebo malá prsa?“
Náhle jsem zbystřila pozornost a uvědomila si, co všechno jsem o sobě téhle bytosti prozradila. „Promiňte,“ omluvila jsem se. „Nechtěla jsem vás zatěžovat svými problémy. Díky, že jste mě zachránil.“
„Byla to moje chyba, že na vás vůbec zaútočili,“ řekl. Cítila jsem, že se za jeho klidným hlasem skrývá potlačovaný hněv. „Kdybych se zachoval slušně a přišel včas, vůbec by se to nestalo. Tu trochu své krve jsem vám dlužil. Vděčím vám za uzdravení.“
„Jsou mrtví?“ zeptala jsem se, ale okamžitě jsem se zastyděla, protože můj hlas zněl tak rezavě, že jsem jej vůbec nepoznávala.
„Oh, ano.“
Polkla jsem. Nedokázala jsem se přinutit k lítosti. Svět si spíš oddychl, že se Rattrayových konečně zbavil. Nemohla jsem však zavřít oči před faktem, že sedím na klíně vrahovi. Ale docela se mi tam líbilo a bylo mi příjemné, že mě objímá.
„Měla bych se bát, ale nebojím se,“ řekla jsem bez dlouhého přemýšlení. Znovu jsem uslyšela ten chrčivý smích.
„Sookie, proč jste se mnou chtěla dneska večer mluvit?“
Usilovně jsem se zamyslela. Po fyzické stránce jsem se už přímo zázračně zotavila, ale mysl jsem měla ještě trochu zamlženou.
„Moje babička by moc ráda věděla, kolik je vám let,“ řekla jsem váhavě. Nevěděla jsem totiž, jestli to pro upíra není příliš osobní otázka. Začal mě hladit po zádech, jako kdyby konejšil vyplašené kotě.
„Upír se ze mě stal v roce 1870, kdy mi bylo třicet lidských let.“ Zvedla jsem k němu oči. V bledém obličeji, z nějž vycházela slabá záře, měl nepřítomný výraz a jeho hluboké tmavé oči splývaly s temným lesem.
„Bojoval jste ve válce?“
„Ano.“
„Bojím se, že se vám to nebude moc líbit, ale mojí babičce a jejímu spolku by udělalo ohromnou radost, kdybyste jim pověděl něco o válce. O tom, jaká byla doopravdy.“
„Spolku?“
„Je členkou spolku potomků padlých hrdinů.“
„Padlých hrdinů.“ Z jeho hlasu jsem nemohla nic vyčíst, ale byla jsem si jistá, že ho to nepotěšilo.
„Nemusel byste jim vyprávět o červech, infekcích a hladu,“ dodala jsem. „Nejsou hloupí, ale mají o válce vlastní představu, protože zažili jiné ozbrojené konflikty. Chtěli by se spíš dozvědět, jak tehdy lidé žili, jaké nosili uniformy a jak se tehdy vojska přesunovala.“
„Nekrvavé věci.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Ano.“
„Potěšilo by vás, kdybych to udělal?“
„Co na tom záleží? Potěšilo by to babičku. Ale protože teď jste v Bon Temps a podle všeho tady chcete zůstat, byl by to i dobrý strategický tah.“
„Potěšilo by vás to?“
Nebyl to muž, který by se spokojil s vyhýbavou odpovědí. „No, ano.“
„Pak to tedy udělám.“
„Babička vám vzkazuje, abyste se najedl, než přijdete,“ upozornila jsem ho.
Znovu jsem zaslechla chrčivý smích, tentokrát trochu hlubší.
„Tak teď se opravdu těším, až se s ní setkám! Můžu za vámi ještě někdy přijít?“
„Ach, jistě! Zítra jdu ještě do práce, ale pak mám dva dny volno, takže by se mi to hodilo ve čtvrtek.“ Zvedla jsem ruku, abych se podívala na hodinky. Stále šly, ale na skle byla zaschlá krev. „Jéje,“ prohodila jsem, naslinila si prst a hodinky očistila. Stiskla jsem tlačítko, kterým se osvětloval ciferník, a když jsem zjistila, kolik je hodin, zalapala jsem po dechu.
„Oh, proboha, musím jít domů! Doufám, že babička už spí.“
„Musí mít strach, když jste tak pozdě v noci sama venku,“ řekl Bill. Znělo to, jako kdyby s tím nesouhlasil. Měl snad na mysli Maudette? Na okamžik mě zaplavil nepříjemný pocit. Říkala jsem si, jestli ji Bill třeba neznal, jestli ho nepozvala k sobě domů. Okamžitě jsem však podobné myšlenky zaplašila, protože jsem zatvrzele odmítala myslet na Maudettin nešťastný osud, který jí připravil smutný život a tragickou smrt. Nechtěla jsem, aby ta hrůza zastínila můj nynější pocit štěstí.
„Patří to k mojí práci,“ prohlásila jsem odhodlaně. „Jinak to nejde. Kromě toho nepracuju každou noc. Ale když můžu, tak večerní služby beru.“
„Proč?“ Upír mi pomohl vstát a pak se sám zvedl ze země.
„Vyšší spropitné. Těžší práce. Žádný čas k přemýšlení.“
„Jenomže noční život je hrozně nebezpečný,“ namítl.
To byl měl sám vědět nejlépe. „Nesnažte se mi říkat totéž, co neustále slyším od babičky,“ řekla jsem mu vyčítavě. Mezitím jsme dorazili skoro až k parkovišti.
Když jsme vyšli z lesa, zůstala jsem udiveně stát. Na parkovišti panoval klid, jako kdyby se tam vůbec nic nestalo, jako kdyby mě tady Rattrayovi před necelou hodinou téměř neubili k smrti a jako kdyby se tady sami nedočkali násilného konce.
Světla v baru ani v Samově přívěsu už nesvítila.
Štěrk byl vlhký, ale nikde žádná krev.
Na střeše mého auta ležela moje kabelka.
„A co ten pes?“ zeptala jsem se.
Otočila jsem se, abych se podívala se na svého zachránce.
Ale už tam nebyl.