Kapitoly budou většinou rozděleny na dvě části...
Musela jsem čekat několik let, než se v baru objevil první upír.
Ode dne, kdy všichni upíři před čtyřmi lety vylezli z rakví (jak to lidé žertem nazývají), jsem doufala, že jeden z nich by mohl zavítat i do našeho městečka Bon Temps. Měli jsme tu už všechny možné menšiny, tak proč ne i tu nejmenší, kterou zákon uznal teprve nedávno? Severní Louisiana, převážně zemědělská oblast, je však zřejmě nepřitahovala. Zato New Orleans se podle všeho stalo jejich střediskem – jak je známo už z románů Anne Riceové, že?
Z New Orleansu do Bon Temps to není nijak daleko a hosté, kteří přicházeli do baru, tvrdili, že i tady můžete narazit na upíra na každém rohu.
Já jsem ale čekala na svého vlastního upíra.
Do společnosti totiž moc často nechodím. Ne kvůli tomu, že bych nebyla hezká. To jsem. Mám blond vlasy, modré oči, pevné nohy, kypré poprsí, vosí pas a je mi pětadvacet let. V číšnickém úboru, který nám vybral Sam a sestává z černých šortek, bílého trička, bílých ponožek a sportovních bot značky Nike, vypadám dobře.
Mám však jednu nezvyklou schopnost – nazývám ji postižením.
Štamgasti to vyjadřují jinak – že jsem cvok.
Ať tak či tak, výsledek je jenom jeden – skoro nevím, co je to rande. Proto nesmírně oceňuji každý nepatrný projev pozornosti.
A najednou se k jednomu z mých stolů posadil on – upír.
Okamžitě jsem věděla, co je zač. Udivilo mě, že se po něm žádný host ani neohlédl. Nikdo to na něm nepoznal! Já si ale všimla, že z jeho pokožky vyzařuje mdlé světlo, a hned jsem věděla, co je zač.
Stála jsem v té chvíli u baru a málem jsem se samou radostí roztančila. Pak ke mně přistoupil Sam Merlotte, můj šéf, odlepil oči od koktejlu, který právě míchal, a pousmál se na mě. Kvapně jsem popadla podnos a notes a zamířila k upírovu stolu. Doufala jsem, že se mi ještě nerozmazala rtěnka a vlasy mám stále stažené do úhledného ohonu. Byla jsem napjatá jako struna a cítila jsem, jak se mi koutky úst zvedají v úsměvu.
Vypadal, jako kdyby nad něčím hloubal, takže než se na mě podíval, měla jsem čas dobře si ho prohlédnout. Odhadla jsem, že může být vysoký asi tak metr osmdesát. Husté hnědé vlasy měl sčesané dozadu až k límci a jeho dlouhé kotlety vypadaly překvapivě staromódně. Samozřejmě byl bledý. Vždyť byl přece mrtvý, pokud se rozhodnete věřit pověstem, které se o upírech tradují. Podle modernějších názorů, s nimiž se ztotožňují dokonce i sami upíři, se tenhle chlapík zřejmě stal obětí jistého viru, který postiženého jedince na několik dní připraví o život a potom u něj vyvolává alergii na sluneční světlo, stříbro a česnek. Detaily se lišily podle toho, jaké noviny jste právě otevřeli. Poslední dobou byly všechny plné zpráv o upírech.
Každopádně měl krásné, výrazně tvarované rty a klenuté obočí. Pod ním se mu rýsoval podobně výrazný kořen nosu, jaký mívají princové na byzantských mozaikách. Když ke mně konečně zvedl oči, všimla jsem si, že jsou ještě tmavší než jeho vlasy a bělma má bílá jako sníh.
„Čím vám posloužím?“ zeptala jsem se a málem se zajíkala štěstím.
Zvedl obočí. „Máte tu umělou krev v láhvi?“ zeptal se.
„Ne, bohužel! Sam jich už pár objednal. Ale měly by přijít až příští týden.“
„Pak tedy prosím červené víno,“ řekl. Hlas měl chladný a libozvučný, jako když proud vody omývá hladké balvany. Hlasitě jsem se zasmála. Všechno mi připadalo až příliš dokonalé.
„Pane, nevšímejte si jí,“ ozval se z boxu známý hlas. „Sookie je cvok,“ dodal. Veškerá radost ze mě okamžitě vyprchala, přestože jsem cítila, že mám rty stále ještě zvlněné v úsměvu. Upír se na mě zadíval a sledoval, jak se mi z tváří vytrácí barva.
„Hned vám ho přinesu,“ řekla jsem a odkráčela. Na Macka Rattraye, který měl v obličeji samolibý výraz, jsem se ani nepodívala. Chodil sem se svou ženou Denise skoro každý večer. Se svým obytným přívěsem se usadili poblíž křižovatky U čtyř cest a snažili se mi co nejvíc znepříjemnit život. Doufala jsem, že nakonec odjedou z Bon Temps stejně rychle, jako sem přijeli.
Když se poprvé objevili v baru U Merlotta, využila jsem svého „postižení“ a drze jsem se zaposlouchala to jejich myšlenek – vím, že to ode mě bylo ošklivé. Ale občas mě – jako všechny ostatní lidi – přepadne nuda, a i když se většinou snažím nevnímat myšlenky cizích lidí, které se mi usilovně vtírají do hlavy, občas se jim prostě poddám. Proto vím o Mackovi a Denise Rattrayových věci, o nichž možná nikdo jiný nemá ani ponětí. Za prvé vím, že byli ve vězení, i když netuším za co. Za druhé jsem z Mackových myšlenek vyčetla, že si v duchu pohrává se zvrhlými představami, ve kterých figuruji jako hlavní osoba. A pak jsem z Denisiných myšlenek zjistila, že opustila dítě, které se jí narodilo před dvěma lety, ale jehož otcem nebyl Mack.
A navíc mi nenechávali žádné spropitné.
Sam naplnil skleničku červeným vínem, a když mi ji postavil na podnos, zadíval se k upírovu stolu.
Jakmile zase obrátil pozornost ke mně, poznala jsem, že už také tuší totéž co já – že náš nový zákazník je nemrtvý. Sam má modré oči jako Paul Newman, zatímco ty moje jsou šedomodré. Má také blonďaté vlasy jako já, ale ty jeho jsou jako hřebíky a mají ohnivý červenozlatý nádech. Skoro pořád je spálený od sluníčka a v oblečení vypadá hubeně, ale jednou jsem ho sledovala, jak – svlečený do půl těla – vykládá zboží z dodávky, a všimla jsem si, že má vypracovaný hrudník a svalnaté paže. Samovy myšlenky nikdy neposlouchám. Je to můj šéf. Předtím jsem musela odejít z několika zaměstnání, protože jsem o svých nadřízených zjistila věci, které jsem vůbec nechtěla vědět.
Sam ale mlčel, jenom mi postavil víno na podnos. Prohlédla jsem si skleničku, abych se ujistila, že je průzračně čistá, a zamířila jsem k upírovu stolu.
„Vaše víno, pane,“ oznámila jsem mu obřadně a opatrně před něj postavila sklenku s vínem. Znovu ke mně zvedl hlavu a poskytl mi příležitost zadívat se do jeho překrásných očí. „Nechte si chutnat,“ popřála jsem mu. Mack Rattray za mnou vykřikl: „Hej, Sookie! Doneste nám ještě jedno pivo!“
Povzdechla jsem si a otočila se, abych jim ze stolu odnesla prázdnou sklenici. Denise ten večer byla ve formě. Na sobě měla top krátké šortky s topem bez ramínek a hnědé vlasy jí v elegantních vlnách splývaly podél tváří. Denise vlastně nebyla hezká, ale chovala se tak velkopansky a sebevědomě, že lidem pokaždé chvíli trvalo, než si to uvědomili.
O chvíli později jsem zklamaně zjistila, že si Rattrayovi přisedli k upírovu stolu. A neustále na něj mluvili. Nevšimla jsem si, že by jim nějak nadšeně odpovídal, ale ani si od nich neodsedl.
„Podívej se!“ řekla jsem své kolegyni Arlene. Je to zrzka s tváří posetou pihami, čtyřikrát vdaná a o deset let starší než já. Má dvě děti a občas se mi zdá, že mě považuje za svého třetího potomka.
„Nový chlap, co?“ odpověděla bez zájmu. Právě totiž chodí s Renem Lenierem, a i když se mi nezdá, že by k sobě chovali nějaké vášnivé city, Arlene teď vypadá docela spokojeně. Mám dojem, že Rene byl její druhý manžel.
„Je to upír,“ řekla jsem. Musela jsem se s někým podělit o svou radost.
„Vážně? Tady? Koho by to napadlo?“ pousmála se Arlene, aby mi dokázala, že ji moje radost těší. „Jestli tam ale sedí s Rattrayovými, moc rozumu nepobral, zlato. Denise mu tam ovšem předvádí parádní divadýlko.“
Uvědomila jsem si to teprve teď, až když mi to Arlene naservírovala úplně bez obalu. Sexuální chování totiž dokáže zhodnotit mnohem lépe než já, protože s ním má – na rozdíl ode mě – dost zkušeností.
Můj host měl hlad. Slýchala jsem, že umělá krev, kterou vyvinuli Japonci, dokáže upírům poskytnout nezbytnou výživu, ale neukojí beze zbytku jejich hlad. Proto čas od času docházelo k jistým „politováníhodným událostem“. (To byl upíří eufemismus pro krvavou vraždu člověka.) A Denise Rattrayová tam seděla, hladila si hrdlo a otáčela hlavou ze strany na stranu… děvka jedna.
Pak vešel do baru můj bratr Jason a loudavě ke mně zamířil, aby mě objal. Moc dobře ví, že ženy mají rády muže, kteří se chovají mile k příbuzným i k různě postiženým lidem. Za to objetí si proto zaslouží dvojnásobnou pochvalu. Ne že by nějaké pochlebování potřeboval. Kromě toho, že se chová spontánně, je také hezký. Sice dovede být i nepříjemný, ale většina žen mu to podle všeho ochotně promíjí.
„Ahoj, sestro. Co babička?“
„Má se dobře, jako obvykle. Někdy k nám zaskoč.“
„Jasně. Je někde volno?“
„Podívej se sám.“ Všimla jsem si, že jakmile se Jason začal rozhlížet po místnosti, ženy si chvatně uhlazovaly vlasy, popotahovaly halenky a olizovaly si rty.
„Hele! Támhle je DeeAnne. Je tu sama?“
„Je tady s nějakým řidičem kamionu z Hammondu. Odskočil si na záchod. Dej si pozor.“
Jason se na mě zazubil a já se podivila, jak je to možné, že si žádná z přítomných žen nevšimla, jak namyšleně při tom vypadá. Dokonce i Arlene si popotáhla tričko, jakmile se Jason objevil ve dveřích. Po čtyřech manželstvích by už mohla poznat, co je který muž zač. Další moje kolegyně, servírka Dawn, pohodila hlavou a vypnula hruď, aby vynikly bujné křivky jejího poprsí. Jason jí věnoval milý úsměv a Dawn mu ho oplatila jízlivým úšklebkem. S Jasonem je sice pořád na kordy, ale přesto bojuje o jeho pozornost.
Potom jsem už byla v jednom kole – v sobotu večer se v baru U Merlotta dveře netrhly, takže jsem svého upíra ztratila z dohledu. Když jsem si později našla chvilku, abych se na něj zase podívala, mluvil s Denise. Mack ho pozoroval s tak lačným výrazem, že mě to vyděsilo.
Popošla jsem trochu blíž k jejich stolu a zadívala se na Macka. A nakonec jsem odhodila všechny zábrany a zaposlouchala se do jejich myšlenek.
Mack a Denise dříve seděli ve vězení za vysávání upírů.
Celá rozladěná jsem automaticky donesla pivo a několik sklenek ke stolu, kde se halasně bavili čtyři hosté. O upíří krvi se tvrdilo, že dokáže dočasně ulevit od příznaků různých nemocí a zvýšit sexuální potenci, jako kdybyste zkombinovali prednison a viagru. Proto se tato krev stala předmětem černého obchodu. A kde je poptávka, objeví se i dodavatelé – v tomto případě náš povedený páreček. Chytali upíry, vysávali je a prodávali maličké ampulky s jejich krví až po dvou stech dolarech za kus. Už téměř dva roky se upíří krev považovala za nejluxusnější drogu. Někteří zákazníci se po vypití upíří krve dočista zbláznili, ale čilé obchodování s touto tekutinou to nijak nenarušilo.
Upír, kterému někdo takto vysál krev, většinou dlouho nepřežil. Útočníci mu pak probodli srdce dřevěným kolíkem nebo ho zkrátka někde pohodili. A východ slunce pro něj znamenal definitivní konec. Čas od času jste se mohli dočíst o různých incidentech, které následovaly po tom, co se některému upírovi podařilo uniknout. Útočníci svoje činy zaplatili životem.
Můj upír vstal a vydal se s Rattrayovými ke dveřím. Mack přitom zachytil můj pohled, všiml si mého výrazu a očividně znejistěl. Pak se ale otočil a mávl rukou. Na podobné gesto jsem byla zvyklá i od ostatních lidí.
Co bych měla udělat? Zatímco jsem sváděla vnitřní boj, trojice vyšla ze dveří. Věřil by mi ten upír, kdybych se za ním rozběhla a varovala ho? Nikdo z mých známých by mě rozhodně nebral vážně. A kdyby mi náhodou uvěřili, začali by mě nenávidět a bát se mě kvůli tomu, že dokážu číst myšlenky, které se ukrývají v lidských hlavách. Arlene se mě jednou snažila uprosit, abych přečetla myšlenky jejímu čtvrtému manželovi, když si ji přijel vyzvednout, protože byla přesvědčená, že chce ji i děti opustit. Já to ale neudělala, protože jsem si chtěla udržet jedinou kamarádku, kterou jsem v životě měla. A dokonce ani ona mě o to nepoprosila přímo, protože by tím otevřeně přiznala, že tenhle dar, tohle prokletí doopravdy mám. Lidé si to zkrátka odmítali připustit. Považovali mě za nepříčetnou. Což se mi skutečně několikrát málem stalo!
A tak jsem zmateně, vyděšeně a nahněvaně přemýšlela. Nakonec jsem usoudila, že musím něco podniknout. Popíchl mě k tomu pohled a gesto, které mi Mack věnoval – jako kdybych byla úplná nula.
Proklouzla jsem podél barového pultu k Jasonovi, který mezitím flirtoval s DeeAnne. Podle většiny lidí jí stačilo málo. Řidič z Hammondu seděl vedle ní a kabonil se.
„Jasone,“ zašeptala jsem mu naléhavým tónem. Otočil se ke mně a zpražil mě pohledem. „Poslyš, máš ještě vzadu v autě ten řetěz?“
„Nevytáhnu bez něj paty z domu,“ odpověděl Jason pomalu a hledal v mém výrazu jakoukoliv známku problémů. „Jdeš to někomu nandat, Sookie?“
Usmála jsem se na něj. V práci jsem se stále musela usmívat, takže mi to šlo snadno. „Doufám, že ne,“ odpověděla jsem zvesela.
„Hele, nepotřebuješ píchnout?“ zeptal se mě. Byl to přece jen můj bratr.
„Ne, díky,“ odpověděla jsem a snažila se, aby to znělo sebejistě. Pak jsem se přitočila k Arlene. „Poslyš, musím odejít o trochu dřív. Mám u stolů docela málo lidí, zaskočíš za mě?“ Nikdy mě nenapadlo, že Arlene o něco takového požádám, i když já sama jsem za ni zaskakovala dost často. Ale nabízela mi, že když budu potřebovat, vezme to za mě zase ona. „Budu ti vděčná,“ řekla jsem. „Jestli to půjde, vrátím se. A když uklidíš moje stoly, pomůžu ti pak vygruntovat přívěs.“
Arlene nadšeně přikývla rudou hřívou.
Samovi jsem naznačila, kam jdu – ukázala jsem na dveře pro zaměstnance, pak na sebe a dvěma prsty naznačila chůzi.
Přikývl. Ale netvářil se nijak nadšeně.
Vyšla jsem tedy zadními dveřmi ven a snažila se na ploše vysypané štěrkem našlapovat co nejtišeji. Zaměstnanecké parkoviště přiléhá k zadní části baru a vedou z něj dveře do skladiště. Stálo tam auto našeho kuchaře a parkovala tam také Arlene, Daw i já. Napravo, na východní straně, měl své stálé místo Samův pikap s přívěsem.
Z odstavné plochy pro zaměstnance jsem vyšla na mnohem větší, vyasfaltované parkoviště pro hosty, které se rozprostíralo na západní straně. Volné prostranství kolem baru lemoval les a na okraji parkoviště byl naházený štěrk. Sam sem nechal zavést dobré osvětlení. Zvláštní záře lamp na vysokých sloupech teď dodávala parkovišti tajuplný nádech.
Zahlédla jsem červené sportovní auto, které patřilo Denise a Mackovi, a poznala jsem, že nejsou daleko.
Konečně jsem našla Jasonův černý pikap, z boku lemovaný růžovými a modrými vlnkami. Mému bratrovi se velice líbilo, když ho lidé poznávali. Natáhla jsem se do úložného prostoru a začala se přehrabovat ve věcech poházených po podlážce ve snaze najít masivní řetěz, který s sebou Jason vozil pro případ, že by se musel bránit. Stočila jsem ho a pevně přitiskla k tělu, aby necinkal.
Na okamžik jsem se zamyslela. Nejbližší klidné místo, na které mohli Rattrayovi upíra nalákat, byl druhý konec parkoviště, kde se stromy skláněly k zemi tak hluboko, že zakrývaly auta. Vydala jsem se tedy tím směrem a snažila sejít co nejrychleji, ale zároveň co nejnenápadněji.
Každých pár vteřin jsem se zastavila a nastražila uši. Po chvíli jsem zaslechla zasténání a tiché hlasy. Proplazila jsem se mezi auty a pak jsem trojici zahlédla přesně tam, kde jsem čekala. Upír ležel na zádech na zemi, tvář zkřivenou bolestí. Všimla jsem si, že má kolem zápěstí omotaný blyštivý řetěz, jehož konec mu sahal až ke kotníkům. Vedle Denise už ležely na zemi dvě ampulky s krví. Třetí se právě chystala přiložit k jehle. Nad loktem měl upír ovázané škrtidlo, které se mu nemilosrdně zařezávalo do paže.
Denise s Mackem ke mně byli otočení zády a upír mě ještě nezpozoroval. Rozmotala jsem řetěz a získala jsem téměř metr dlouhou zbraň. Koho napadnout jako prvního? Oba zlotřilci byli malí a drobní.
Vzpomněla jsem si, jak mě Mack pohrdlivě přehlížel a nikdy mi nedal spropitné. Mack bude první.
Nikdy předtím jsem se vlastně neprala. Ale teď jsem se na to docela těšila.
Vyskočila jsem zpoza nedalekého pikapu a máchla řetězem. Macka, který klečel vedle své oběti, jsem zasáhla do zad. Vykřikl a postavil se. Denise si ho změřila překvapeným pohledem a přiložila k jehle třetí ampuli. Mack zasunul ruku do boty, a když ji vytáhl, něco v ní zasvítilo. Polkla jsem. V dlani svíral nůž.
„Ty bláznivá mrcho!“ vykřikl. Znělo to, jako kdyby se už nemohl dočkat, až nůž použije. Byla jsem tak rozrušená, že jsem nedokázala střízlivě uvažovat. Hlavou mi probleskla docela přesná představa, jak se mnou míní zatočit. Ta vidina mě dováděla k šílenství. Vyrazila jsem proti němu s úmyslem co nejvážněji ho poranit. Byl na mě ale připravený, takže jakmile jsem po něm máchla řetězem, zaútočil na mě nožem. Chtěl mě bodnout do ruky, ale netrefil se. Znovu jsem mávla řetězem. Macka sice minul, ale když se zhoupl nazpátek, ovinul se mu kolem krku jako roztoužená milenka. Mackův původně vítězoslavný pokřik se tak rázem změnil v přidušené chroptění. Upustil nůž na zem a oběma rukama se snažil servat si řetěz z krku. Nedostávalo se mu vzduchu, a tak padl na kolena na drsný asfalt a vytrhl mi konec řetězu z ruky.
A Jason měl po zbrani. Sklonila jsem se, zvedla Mackův nůž a obrátila ho proti němu, i když jsem v tu chvíli netušila, jak bych ho vlastně měla použít. Teď proti mně vyrazila i Denise, která v matném světle bezpečnostního osvětlení vypadala jako čarodějnice. Když si všimla, že v ruce svírám Mackův nůž, zarazila se. Začala ječet a vykřikovat odporné nadávky. Čekala jsem, dokud neztichla, a pak jsem prohlásila s důrazem na každém slově: „Zmizte. Odsud. Oba. Hned. Teď.“
Denise mě probodla návistným pohledem, který by mi klidně dokázal propálit díru do hlavy. Ještě se pokusila sebrat ze země ampule s krví, ale já na ni sykla, ať je tu nechá. Pomohla tedy Mackovi vstát ze země. Stále ještě vydával přidušené zvuky a držel se za řetěz. Denise ho téměř odtáhla do auta a strčila ho na sedadlo spolujezdce. Bleskurychle vylovila z kapsy klíče a posadila se za volant.
Když jsem uslyšela, jak se motor s řevem probral k životu, došlo mi, že Denise s Mackem teď mají další zbraň. Rozběhla jsem se k upírovi jako blesk a vyhrkla: „Zapřete se za nohy!“ Chytila jsem ho v podpaždí a ze všech sil jím škubla. On se opřel chodidly o zem a odrazil se. Když se na nás s rachotem vyřítilo červené auto, byli jsme už mezi stromy. Denise mě minula jen o pár centimetrů, protože musela strhnout volant stranou, aby nenarazila do vysoké borovice. Pak už jsem jenom slyšela, jak burácení motoru slábne a vzdaluje se.
„Oh, páni!“ vydechla jsem a klekla si na zem vedle upíra, protože se mi podlamovala kolena. Chvíli jsem jenom ztěžka dýchala a snažila se uklidnit. Upír se lehce pohnul a já k němu zaletěla pohledem. Okamžitě jsem se zděsila, protože z pokožky na zápěstí, spoutaného lesklým řetězem, mu stoupaly obláčky kouře.
„Ach, chudáčku!“ vydechla jsem. Měla jsem výčitky svědomí, že jsem se o něj nepostarala už předtím. Ještě jsem lapala po dechu, ale už jsem mu chvatně začala stahovat široké stříbrné náramky, které byly součástí velmi dlouhého řetězu. „Chudáčku,“ opakovala jsem šeptem, a teprve později mi došlo, jak nemístně to znělo. Mám hbité prsty, takže jsem mu uvolnila zápěstí dost rychle. Vrtalo mi hlavou, jak se jim vůbec podařilo upíra obalamutit a navléknout mu na ruce tyhle stříbrné náramky. Při pouhé představě, jak na něj útočí, ve mně všechno vzkypělo.
Zatímco jsem upírovi uvolňovala řetěz omotaný kolem kotníků, položil si ruce na hrudník. Kotníky měl v mnohem lepším stavu než zápěstí, protože Denise s Mackem se neobtěžovali vyhrnout mu kalhoty, takže se mu kov nedotýkal přímo pokožky.
„Mrzí mě, že jsem se k vám nedostala dřív,“ omlouvala jsem se. „Za chvíli vám bude líp, co myslíte? Mám odejít?“
„Ne.“
Potěšilo mě to, dokud ovšem nedodal: „Můžou se vrátit a já se ještě nedokážu bránit.“ Jeho příjemný hlas zněl sice rozechvěle, ale vášeň z něj rozhodně nečišela.
Vrhla jsem na něj kyselý úsměv, a zatímco se snažil trochu vzpamatovat, zachovala jsem se prakticky. Otočila jsem se zády k němu, abych mu poskytla soukromí. Vím, jak je nepříjemné, jestliže na vás někdo zírá, když je vám je zle. Sedla jsem si do dřepu na asfalt a pozorovala parkoviště. Pár aut odjelo a několik dalších přijelo, ale žádné z nich nezamířilo k okraji lesa, u něhož jsme seděli. Pak jsem ucítila závan vzduchu a poznala, že se upír posadil. V první chvíli mlčel. Otočila jsem hlavu doleva, abych se na něj podívala. Byl mnohem blíž, než jsem si myslela. Upíral na mě velké tmavé oči. Špičáky mu nebyly vidět, což mě trochu zklamalo.
„Děkuju,“ řekl škrobeně.
Zjevně ho příliš nenadchlo, že ho zachránila žena. Typický mužský.
A protože se zachoval tak nezdvořile, napadlo mě, že bych mohla něco nezdvořilého provést i já. Nastražila jsem uši a úplně otevřela svou mysl.
A slyšela jsem… ticho.
„Oh,“ vydechla jsem. Uvědomila jsem si, že můj hlas zní překvapeně. A aniž bych si pořádně uvědomovala, co říkám, dodala jsem: „Neslyším vás.“
„Děkuju!“ zopakoval upír s přehnaným důrazem na každé slabice.
„Ne, ne… slyším, že mluvíte, ale…“ Ze samého nadšení jsem udělala něco, čeho bych se za normálních okolností nikdy neodvážila, protože šlo o nesmírně delikátní, intimní záležitost – přiznala jsem se mu ke svému „postižení“. Otočila jsem se k němu, položila mu ruce na bledé spánky a upřeně se na něj zadívala. Ze všech sil jsem se soustředila. Nic. Připadala jsem si jako posluchač rozhlasu, který je nucen celý život poslouchat nejrůznější stanice, a když pak sedne k přístroji, aby si sám zkusil nějakou naladit, nemůže zachytit příslušnou vlnovou délku.
Připadala jsem si jako v sedmém nebi.
Oči měl stále rozšířenější a temnější, přestože se ani nepohnul.
„Oh, omlouvám se,“ vydechla jsem rozpačitě. Stáhla jsem ruce a vrátila se ke sledování parkoviště. Začala jsem blábolit o Mackovi a Denise Rattrayových a celou dobu se mi honilo hlavou, jak by to bylo krásné, kdybych měla společníka, kterého neuslyším, dokud se nerozhodne promluvit nahlas. Jak bych si vychutnávala to nádherné ticho!
„… tak mě napadlo, že bych sem měla zajít a podívat se, jestli jste v pořádku,“ zakončila jsem, aniž bych měla tušení, co mu vlastně povídám.
„Přišla jste sem, abyste mě zachránila. To bylo statečné,“ řekl svůdně. Kdyby ho slyšela DeeAnne, byla by z něj úplně vedle a okamžitě by z ní spadla její červená tanga.
„Vykreslil jste mě přesně,“ odpověděla jsem ironicky a vrátila se nohama na pevnou zemi.
V první chvíli se zatvářil udiveně, ale pak se mu bledá tvář zase vyhladila.
„Nebojíte se být takhle o samotě s hladovým upírem?“ zeptal se. Zdálo se mi, že z jeho slov zaznívá jakýsi mazaný, nebezpečný tón.
„Ne.“
„Připadáte si v bezpečí díky tomu, že jste mě přišla zachránit a že ve mně i po všech těch letech zbyla aspoň trocha lidskosti? Upíři se často obracejí proti těm, kdo jim věří. Víte, my totiž nectíme lidské hodnoty.“
„I spousta lidí se obrací proti těm, kdo jim věří,“ poznamenala jsem. Dovedu uvažovat prakticky. „Nejsem hlupák.“ Napřáhla jsem ruku a otočila hlavu. A zatímco upír sbíral síly, ovinula jsem si kolem rukou a krku řetěz, který proti němu předtím použili Rottrayovi. Očividně se zachvěl.
„Ale v rozkroku máte jednu moc chutnou tepnu,“ řekl po chvíli úlisně, jako had. Zřejmě se už vzpamatoval.
„Ty neslušné řeči si odpusťte,“ usadila jsem ho. „Tohle poslouchat nebudu.“
Znovu jsme se na sebe mlčky zadívali. Dostala jsem strach, že ho už nikdy neuvidím; jeho první návštěva U Merlotta koneckonců nebyla příliš úspěšná. Snažila jsem se proto vstřebat každičký detail jeho tváře, celou jeho postavu. Na tohle setkání budu dlouho, předlouho vzpomínat. Představovalo pro mě vzácnost, obrovský dar. Toužila jsem znovu se dotknout jeho kůže. Nedokázala jsem si vybavit pocit, který jsem při tom cítila. Jenomže tím bych překročila hranici slušného chování a možná ho dokonce povzbudila, aby zase začal s těmi svými svůdnickými tlachy.
„Nechtěla byste se napít té krve, kterou tu nechali?“ zeptal se nečekaně. „Rád bych vám tak prokázal svůj vděk.“ Ukázal rukou na zazátkované ampulky, které ležely na asfaltu. „Měla by vám zlepšit sexuální život a upevnit zdraví.“
„Jsem zdravá jako řípa,“ prohlásila jsem upřímně. „A nemám žádný sexuální život, který by stál za zmínku. Dělejte si s ní, co chcete.“
„Mohla byste ji prodat,“ navrhl mi. Byla jsem však přesvědčená, že to dělá jenom kvůli tomu, aby zjistil, co na to řeknu.
„Nikdy bych se toho nedotkla,“ odpověděla jsem nakvašeně.
„Jste jiná,“ řekl. „Co jste zač?“ Pozoroval mě a přitom se tvářil, jako kdyby si v duchu probíral seznam všech možností, které připadaly v úvahu. Potěšilo mě, že jsem ani jednu z nich nezaslechla.
„No, jmenuju se Sookie Stackhouseová a jsem servírka,“ začala jsem. „Jak se jmenujete vy?“ Napadlo mě, že tohle je jedna z věcí, na které se můžu zeptat, aniž bych působila dotěrně.
„Bill,“ odpověděl.
Než jsem tomu mohla zabránit, rozesmála jsem se a padla na zem. „Upír Bill!“ chechtala jsem se. „Myslela jsem, že se budete jmenovat Antoine, Basil nebo Lagford. Bill!“ Takhle jsem se nezasmála, ani nepamatuju. „No, třeba se ještě někdy uvidíme, Bille. Budu se muset vrátit do práce.“ Když jsem pomyslela na bar, smích mě přešel. Položila jsem Billovi ruku na rameno, abych se mohla odrazit od země. Bylo tvrdé jako skála a já vyskočila tak rychle, že jsem málem zakopla. Prohlédla jsem si ponožky, abych se ujistila, že je nemám nakřivo, a pak jsem přeletěla pohledem i zbytek oblečení, jestli jsem si ho během rvačky s Rattrayovými neroztrhla nebo nerozedřela. Oprášila jsem si zadek, protože jsem předtím seděla na špinavém asfaltu, a než jsem se vydala na druhou stranu parkoviště, ještě jsem Billovi zamávala.
Byl to podnětný večer, se spoustou námětů k zamyšlení. Když jsem nad tím uvažovala, cítila jsem radost a stejně veselý úsměv mi zářil v obličeji.
Jason se ale kvůli tomu řetězu bude zlobit.
*
Po práci jsem se vydala domů, což znamenalo šestnáctikilometrovou jízdu autem. Když jsem se vrátila z parkoviště do baru, Jason (stejně jako DeeAnne) už byl pryč, což mě také potěšilo. Cestou k babiččinu domu, kde jsem žila, jsem si pak zpětně promítala celý uplynulý večer. Dům stojí před hřbitovem Tall Pines, který leží vedle úzké dvouproudové okresní silnice. Postavil ho můj praprapradědeček. Měl svou osobitou představu o soukromí, a proto jste museli odbočit z okresní silnice na úzkou cestu a projet nevelkým lesíkem, než jste se ocitli na mýtině se starým stavením.
Není to samozřejmě žádná historická památka, protože nejstarší části domu během let ustoupily novým. Byla sem zavedená elektřina i vodovod, stavba měla tepelnou izolaci a mohla se pochlubit všemi moderními vymoženostmi. Ale dosud má cínovou střechu, která za slunečných dní oslnivě září. Když střecha potřebovala opravit, chtěla jsem ji vyměnit za normální taškovou, ale moje babička to odmítla. Přestože jsem opravu musela zaplatit já, dům stále patří jí, takže jsme samozřejmě zůstali u cínu.
Ať už to byla památka nebo ne, žiju tady od sedmi let a na návštěvy jsem sem chodila už dlouho předtím, takže jsem si dům zamilovala. Bylo to staré rodinné stavení, natřené na bílo, s širokým průčelím a prosklenou verandou. Řekla bych, že pro mě a babičku bylo až příliš velké. Babička byla každým coulem tradicionalistka.
Prošla jsem prostorným obývacím pokojem plným starého nábytku, který jsme rozestavěly tak, abychom se tam cítily co nejpohodlněji, a pak přes chodbu do první ložnice po levé straně, té největší.
Adele Hale Stackhouseová, moje babička, ležela v posteli na vysokých nohou, hubená ramena podložená spoustou polštářů. Dokonce i za takhle teplé noci měla na sobě svou bavlněnou noční košili s dlouhými rukávy. Lampička vedle postele ještě svítila. Na klíně měla babička položenou knihu.
„Ahoj,“ řekla jsem.
„Ahoj, zlatíčko.“
Moje babička je drobná a stará, ale dosud se může pyšnit hustými vlasy, které jsou teď úplně bílé, jen s lehkým nazelenalým nádechem. Během dne je má volně stažené dozadu, ale na noc si je rozpouští nebo splétá do copu. Zadívala jsem se na obálku knížky.
„Už zase čteš Danielle Steeleovou?“
„Oh, tahle dáma je skvělá vypravěčka a dovede ty svoje příběhy báječně podat.“ Největší uspokojení babička nacházela při čtení románů od Danielle Steeleové, sledování telenovel (které nazývala „příběhy“) a účasti na setkáních bezpočtu různých zájmových spolků a klubů, do kterých se v dospělosti přihlásila. Mezi její nejoblíbenější patřilo sdružení potomků padlých hrdinů a zahradnický spolek v Bon Temps.
„Hádej, co se dnes večer stalo,“ řekla jsem.
„Co? Máš rande?“
„Ne,“ odpověděla jsem a snažila se, aby mi z tváře nezmizel úsměv. „Přišel k nám do baru upír.“
„No ne, měl prodloužené špičáky?“
Zahlédla jsem je, jak se mému upírovi lesknou ve světle lamp z parkoviště, když ho Rattrayovi vysávali, ale to jsem babičce popisovat nechtěla. „Jistě, ale nebyly mu vidět.“
„Upír, a tady v Bon Temps!“ Babička zářila štěstím. „Kousl v baru někoho?“
„Ale ne, babi! Jen se posadil a dal si skleničku červeného vína. No, vlastně si ji jen objednal, ale nenapil se. Podle mě jenom toužil po nějaké společnosti.“
„Říkám si, kde asi přespává.“
„To zřejmě jen tak někomu neprozradí.“
„Ne,“ přisvědčila babička a na chviličku se nad tím zamyslela. „Asi ne. Líbil se ti?“
To byla náramně těžká otázka. Důkladně jsem si ji promyslela. „Nevím. Byl to moc zajímavý člověk,“ řekla jsem opatrně.
„Moc ráda bych se s ním setkala.“ Nijak mě to od babičky nepřekvapilo, protože zbožňovala nové zážitky, stejně jako já. Nepatřila ke zpátečníkům, kteří hned začnou tvrdit, že upíři jsou proklatá stvoření. „Už bych měla jít spát. Jenom jsem čekala, až se vrátíš, abych mohla zhasnout.“
Naklonila jsem se k babičce a políbila ji. „Dobrou noc,“ popřála jsem jí.
Cestou z ložnice jsem za sebou jenom přivřela dveře a pak jsem zaslechla cvaknutí lampy. Vtom ke mně přiběhla moje kočka Tina, která až doteď někde spala, a začala se ke mně lísat. Zvedla jsem ji do náruče, chvilku se s ní mazlila a pak jsem ji pustila na noc ven. Zaletěla jsem pohledem k hodinám. Byly už skoro dvě a postel mě volala.
Můj pokoj se rozkládal hned přes chodbu, přímo naproti babiččině ložnici. Když jsem se do něj po smrti svých rodičů nastěhovala, babička mi tam nechala navézt všechen nábytek z mé bývalé ložnice v domě mých rodičů, abych si u ní připadala víc jako doma. A zůstal tady až doteď – postel, toaletní stolek, natřený bílou barvou, i prádelník se zásuvkami.
Rozsvítila jsem, zavřela dveře a začala se svlékat. Měla jsem doma alespoň patery černé šortky a bezpočet bílých triček, protože se snadno ušpinila. Nedovedla jsem už určit, kolik párů bílých ponožek mi leží v šuplících. Ten večer jsem tedy nemusela házet prádlo do pračky. Na sprchu jsem už byla příliš unavená. Vyčistila jsem si zuby, odlíčila se, natřela si obličej zvlhčujícím krémem a stáhla si gumičku z vlasů.
Natáhla jsem na sebe svoje nejoblíbenější tričko s Mickey Mousem, které mi sahalo až po kolena, a zalezla do postele. Otočila jsem se na bok, tak jako vždycky, a užívala si hrobové ticho svého pokoje. V nočních hodinách většina lidí vypíná mozek, všechny vibrace mizejí a já nemusím zahánět rušivé myšlenky lidí ze svého okolí. Díky tomuto klidu jsem teď mohla myslet jenom na upírovy temné oči, ale pak jsem samým vyčerpáním upadla do hlubokého spánku.
*
Nazítří kolem poledne jsem ležela na zahradě na skládacím hliníkovém lehátku a s každou vteřinou jsem byla opálenější. Na sebe jsem si vzala své oblíbené dvoudílné bílé plavky bez ramínek, které mi letos byly trochu volnější než loni v létě, co mě nesmírně těšilo.
Zaslechla jsem, že se po příjezdové cestě blíží auto, a zakrátko u mě zastavil, doslova pár centimetrů od konečků prstů na nohou, Jasonův tmavý pikap s růžovými a modrými vlnkami.
Jason vyskočil z kabiny – zmínila jsem se už o tom, že tyhle pikapy mají vysoké pneumatiky? – a zamířil ke mně. Na sobě měl svoje obvyklé pracovní oblečení – khaki kalhoty a tričko – a u pasu připnuté pouzdro s nožem, stejně jako většina pracovníků okresní správy silnic. Už podle jeho chůze jsem poznala, že má špatnou náladu.
Nasadila jsem si sluneční brýle.
„Proč jsi mi neřekla, že jsi včera dala nakládačku Rattrayovým?“ zeptal se. Potom se zabořil do hliníkové skládací židličky vedle mého lehátka. „Kde je babička?“ zeptal se.
„Věší prádlo,“ odpověděla jsem. Za špatného počasí používala babička sušičku, ale když svítilo slunce, nejraději věšela mokré prádlo na šňůry. Ty měla samozřejmě natažené na dvoře, přesně tam, kam se takové šňůry obvykle umisťují. „K obědu bude steak, sladké brambory a zelené fazolky, které loni sama zasadila,“ dodala jsem, abych Jasona na chvíli rozptýlila. Doufala jsem, že babička zůstane ještě chvíli na dvorku. Nechtěla jsem, aby náš rozhovor slyšela. „Mluv potichu,“ připomněla jsem mu.
„Rene Lenier se dneska ráno nemohl dočkat, až se ukážu v práci, aby mi to všechno hned za tepla vyklopil. Včera večer zajel k Rattrayovým, protože si od nich chtěl koupit trochu trávy. Když dorazil k přívěsu, narazil venku na Denise. Prý strašně zuřila a vypadala, jako kdyby měla sto chutí někoho zavraždit. Rene jí pak musel pomoct odtáhnout Macka do přívěsu a pak ho spolu odvezli do nemocnice v Monroe,“ líčil mi Jason a měřil si mě káravým pohledem.
„A pověděl ti Rene, že Mack proti mně vyrazil s nožem?“ zeptala jsem se, protože mi bylo jasné, že nejlepší obranou je přímý útok. Jasona podle mě nejvíc naštvalo, že se to nedozvěděl ode mě, ale musel si to vyslechnout od někoho jiného.
„Jestli to Denise Renemu řekla, tak já o tom nic nevím,“ řekl Jason pomalu a já si všimla, jak mu obličej hněvivě rudne. „Vyrazil proti tobě s nožem?“
„Takže jsem se musela bránit,“ odpověděla jsem stručně. „A sebral mi tvůj řetěz.“ Byla to pravda, i když trochu přitažená za vlasy.
„Šla jsem ti to říct,“ pokračovala jsem, „ale když jsem se vrátila do baru, ty i DeeAnne jste už byli pryč. A protože jsem byla v pořádku, už se mi nechtělo někde tě shánět. Věděla jsem, že kdybych ti o tom noži řekla, cítil bys povinnost pomstít se mu,“ dodala jsem diplomaticky. Daleko od pravdy jsem ale nebyla, protože Jason rvačky zbožňuje.
„Cos tam ksakru vůbec dělala?“ zeptal se, ale tentokrát už uvolněnějším tónem, takže jsem věděla, že moje vysvětlení přijal.
„Věděl jsi, že Rattrayovi neprodávají jenom drogy, ale taky vysávají upíry?“
To ho překvapilo. „Ne… A?“
„No, jeden z mých včerejších zákazníků byl upír. Vylákali ho ven a na parkovišti se ho pak pokusili vysát! To jsem nemohla dopustit.“
„Tady v Bon Temps je upír?“
„Jo. I když upír není zrovna zákazník tvých snů, nemůžeš přece připustit, aby lidé jako Rattrayovi prováděli takové hanebnosti. Není to přece totéž, jako když z auta odčerpáš benzin. Klidně by ho nechali v lese umřít.“
2024 ©